V některých mých povídkách, které se točily kolem mého mládí na Smíchově, jako například Války mezi Košířáky a Smíchováky, jsem se několikrát zmínil o policajtech té doby. Dnes bych chtěl vyprávět jmenovitě o Pejchalovi, který byl okrskářem na Malvazinkách. Nevím přesně, ve kterém roce byl zřízen v Mozartově ulici malý okrsek, ale Pejchala jsme my všichni malí „lumpíci“ brzy znali dobře. Přesto, že byla tvrdá „padesátá“, připomínal nám tento policajt ty, o kterých jsme slyšeli od svých otců.
Prý za první republiky policajt něco znamenal a když se objevil na rohu, tak všichni, kdo neměli čisté svědomí, měli „alarm“. Běžné přestupky řešil na místě. Prý dal klukům pár facek a kopl je do zadku a bylo. Žádné protokoly, žádné žalování ani hlášení do školy. Samozřejmě, že se jednalo o přestupky běžné, které nezacházely do kriminality, ale mnohé mladé, kteří byli na nejlepší cestě se takových přestupků dopustit, skutečně policajt „zachránil“, protože byl takovým pomocným vychovatelem – a účinným.
Náš Pejchal byl trochu podobný typ, i když poměry v „padesátých“ byly zcela odlišné od první republiky. Mohlo mu být tak mezi čtyřiceti pěti až padesáti, silnější postavy, věčně zpocený a pořád chodil. Myslím, že měl hodnost staršiny. Vzpomínám, že si nejdříve začal mapovat terén. Zastavoval nás kluky a s notýskem v ruce se ptal na toho či onoho a dělal si poznámky. Jednou, když mluvil se mnou, jsem si všimnul, že v notýsku má stránku s mým jménem, narozením, bydlištěm a nějaké poznámky. Když se ptal na mého kamaráda, tak otevřel zase stránku s jeho jménem a poznámkami. Možná to dělal schválně, abychom věděli, že o nás ví, a rozhodně si pak dávali pozor.
Každý z těch zapsaných byl „známá firma“, ale spíše z hlediska nějakých klukovin či výtržností. Když někdo někde rozbil okno nebo se kluci poprali nebo byli na „drbesu“ (kradli ovoce někomu na zahradě), Pejchal listoval ve svém notesu a podle pravděpodobnosti pak navštěvoval jednotlivé kluky doma a vyslýchal je.
Dá se říci, že mnohdy viníky odhalil. Jeden můj kamarád, který skutečně svými „maléry“ mezi námi vévodil, také jednou něco provedl - někde s kluky na zahradě vylomili dveře od altánu, kde vzali nějaké žebříky a pak si natrhali plno ovoce, žebříky zahodili a utekli. Jednoho kluka však majitel mlhavě zahlédl a nahlásil to. Pejchal začal vyšetřovat a byl i u nás doma. Já jsem o tom ani nevěděl, a tak jsem nemohl nic říct. Ptal se podrobně na toho mého kamaráda, a to tak chytře, že to vypadalo, že ho má vlastně rád a že mu chce pomoci. Ale já jsem na něho neprozradil nic, a tak Pejchal odešel s výstrahou: „Dej si na mě pozor!“
Během asi tří dnů se Pejchal dopátral dvou jmen kluků, kteří na tom „drbesu“ byli. Jeden z nich byl ten můj kamarád. Byl pozván na služebnu, kde byl asi hodinu vyslýchán a usvědčen. Pejchal nepoužil ani trestní bloček, ani hlášení do školy. Vstal a Milanovi napráskal. Ten mně pak řekl, že dostal facek jako máku s výstrahou, že příště to bude horší.
Milana ani nenapadlo, aby si šel stěžovat, ba aby to dokonce řekl doma. To by totiž dostal ještě jednou.
Od té doby, když jsme něco „vyváděli“, tak hlavní starost byla, kde je Pejchal. Věděli jsme, i kdy má volno. Když volno neměl, vždy v okolí naší „akce“ měl někdo z nás službu, aby hlídal, kdyby se Pejchal náhodou objevil.
My jsme většinou byli sice „syčáci“, ale „v normě“, protože jsme jinak chodili do školy a ze svých rodičů, většinou otců, jsme měli respekt. Byli však někteří kluci, kteří byli nenapravitelní a se kterými si rodiče nevěděli rady. Chodili třeba za školu a také kradli („drbes“ do toho nepočítám) – a to už bylo poněkud „nad normu“, nad kterou jsme většinou nešli ani my. A tady v některých případech byla poslední naděje – Pejchal. Tam, kde nepomohl ani Pejchal, už nebylo pomoci, kromě polepšovny.
Tam, kde nepomohlo „Počkej až přijde táta“, často pomohlo „Já na tebe zavolám Pejchala“. Těžko říci, kolikrát to pomohlo a u koho, ale já si vzpomínám na jeden případ z několika.
Jeden kluk žil jenom s matkou, která chodila do práce a velmi těžce živila sebe a jeho. On byl ale zvláštní „číslo“, protože si z matky nic nedělal, chodil domů v kolik chtěl a peníze z matky vždy vymámil. Když jsme šli třeba do kina, utratili jsme za lístek všechno, co jsme měli, ale on měl vždy peněz dost. V našich očích byl „těžkej frajer“, protože si mohl dělat, co chtěl. Matka už si nevěděla rady, a tak se svěřila Pejchalovi. Ten si na kluka počkal doma a když přišel, tak poslal matku pryč. O podrobnostech této „návštěvy“ Rudla nikdy nechtěl mluvit, ale my jsme věděli, že ho Pejchal, s „požehnáním“ matky, „ztřískal do němoty“. A pomohlo to. Rudla se skutečně změnil, protože se tam Pejchal čas od času zastavoval a s Rudlou si povídal.
Dá se říci, že jsme se ho všichni zdravě báli. Nikdy nevyšetřoval něco, co by se týkalo nějaké ideologické záležitosti, protože naše klukovská garnitura se o politiku vůbec nezajímala. Jen jednou, když zavřeli mého strýce za protistátní činnost, kterou neudělal, se na naši rodinu Pejchal vyptával, ale já si myslím, že musel.
Můžu říci, že jsem do přímého konfliktu s Pejchalem nepřišel, i když mně jednou scházelo málo – a to by byl malér. V článku Naše rodina a Praga Pikolo jsem se zmínil, že jsme někdy, když byl otec na služební cestě, vytáhli Pikolu a jezdili s ní večer po okolí. I když jsme byli maskováni, tak nás tehdy naše doktorka poznala, ale my jsme si z toho moc nedělali, protože ona byla hodná a nežalovala. Ale jednou jsme zase jeli, a protože bylo pozdě, věděli jsme, že Pejchal už je doma. Když jsme zatáčeli z Mozartovy na Šalamounku, najednou jsem uviděl na stanici trolejbusu Pejchala. Ztuhl jsem a skoro jsem zapomněl zatočit, ale nemohl jsem tomu uvěřit – Pejchal nás neviděl. Od té doby jsem „černé jízdy“ skutečně omezil, protože jsem Pejchala viděl skoro v každém, kdo měl na sobě něco, co jen vzdáleně připomínalo uniformu.
Potkával jsem ho ještě nějaká léta, kdy už jsem měl jiné zájmy, hlavně sport, a vždy jsem s ním prohodil pár slov. Dodnes na něj vzpomínám a nemohu říci, že ve zlém.
Zkrátka metody policajta Pejchala tehdy fungovaly, ale mnozí by je dnes jistě kritizovali. Rozhodně se ale lidé nebáli vyjít večer na ulici a domy se zásadně nezamykaly. O užívání drog jsme tehdy ani neslyšeli a o tom, že by žák napadl učitele, už vůbec ne. Co se týká vraždy, tak si na žádnou nevzpomínám. Čím to je? Je to dobou? Odborníci na to vypracovávají nespočetně studií a názory se různí. Ale jako se vracejí mnozí k nějakým starým osvědčeným receptům, tak i mnozí odborníci přiznávají, že k některým starým způsobům výchovy by bylo užitečné se vrátit. Ve většině škol je v osnovách zařazena zběžná znalost Bible. Co tato stará moudrá kniha říká o výchově? Například v knize Přísloví v kapitole 29, odstavci 15 je řečeno: „Prut a kárání dávají moudrost; ale chlapec, kterému je dávána volnost, bude působit hanbu své matce.“
Každý má právo na svůj názor, což hluboce ctím, a proto, co se týká této problematiky, ať si každý čtenář udělá svůj úsudek sám.
publicista