SPOLEČNOST: Ta naše katedrála česká

Rozhodnutí NS ČR je správné. Katedrála sv. Víta patří všemu lidu! Tedy všemu pracujícímu lidu. Ten také katedrálu postavil. Lámal a otesával kámen, tahal jej na stavbu a zvedal do výšky, míchal maltu a po staletích vztyčil památník práce, jakému široko daleko není rovno. Té práce, která se brzo stala součástí nejčestnějšího pozdravu „čest práci“. Právě této kolektivní práci, „práci všech pro všechny“ vděčí katedrála za svoji monumentalitu a krásu. Nikoli prelátům, kněžím a biskupům, kteří v ní vystavují na odiv zlato ornátů a přepych svých rouch. Z potu jejich poddaných vyrostla stavba, která už celá desetiletí chce být se svým lidem zajedno.

Ukázala se i pravda pana Mahlera, ale právě on by měl zahájit tažení za. vrácení Staronové synagogy všemu (pracujícímu) lidu . Samozřejmě i s Golemem, který je v ní ukryt. I ten patří všemu lidu; ostatně spolupracujícího s lidem jsme ho viděli ve Werichově filmu „Císařův pekař a pekařův císař“. Když komunisté církvi sebrali katedrálu, věděli, co činí. – ostatně ne všechny činy totalitních mocipánů byly špatné. Nacisté vrátili hudbě Rudolfinum, poté co 1. republika do tohoto hudebního svatostánku umístila senát. Velkou zásluhu na tom měl říšský protektor a vynikající houslista SS obergruppenführer Reinhard Heydrich.

Když tolerujeme stav nastolený tímto obervrahem, proč netolerovat vládu lidu nad katedrálou zabavenou komunistickým režimem? „Stát aspirující na vládu práva musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty vlastní mocensky neblahé minulosti legislativním prostředkem procesu nápravy, a to restitucemi,“ konstatoval Nejvyšší soud. Je sice pravda, že zákon o církevních restitucích nebyl vydán, ale také je pravda, jak řekl tento soud, že „určovací žaloba je příliš křehkým prostředkem pro ochranu takového vlastnického práva, jež bylo již před desítkami let odňato původním vlastníkům státní žalovanou mocí“.

Jde sice o novum – občanský zákon neurčuje, do jaké výše majetku je možno určovací žalobu použít, ale z logiky věci plyne, že ne každá věc odcizená komunistickým režimem se má vracet – ostatně zásada, že „co bylo ukradeno, má být vráceno“, byla již dávno prohlášena za překonanou. Na tom nemohou nic změnit kličky advokátů (pracujících inteligentů?) a jejich scholastické argumenty. Lid je přece dominantou této kauzy, lid není efemérní jednotka – lid jsou přece ozbrojení bojovníci, které vede polonahá ženština na barikádu, jak nám jej hezky namaloval Eugene Delacroix. Lid je ona masa člověčiny před palácem Kinských (s Kinským si to lid také ještě vypořádá) na Staroměstském náměstí tleskající 25.2. 1948 Klemovi; lid vedený svojí elitou již dvakráte přísahal věrnost ve své Zlaté kapličce, jednou Říši, podruhé Antichartě, lid je přece onen jásající prvomájový průvod., který jako barevná stuha se vinul našimi městy každého prvního máje.

Tou hrstkou zrádců poslouchajících Londýn a později Svobodnou Evropu lid vždy opovrhoval. Stejně tak opovrhuje těmi, kdo ve své nezkrotné pýše si myslí, že katedrála patří jim. Katedrálu si lid vzít nedá, to ji raději zbourá.