SPOLEČNOST: Národní kulturní památka
Pokusil jsem se najít definici toho, co NKP jest v Encyklopedickém slovníku (1988) ale nalezl tam jen jejich seznam. Definice či výměr pojmu veškerý žádný. NKP tudíž je to, co za to prohlásí jakýsi úředník. Případně to jiný úředník zase zruší, aby jiný úředník prohlásil, že se o tom musí rozhodovat znovu. Čehož jsme právě svědky v Přerově.
Nynčko tedy máme záležitost, je-li či není-li NKP denně v TV, hned vedle pana Čunka a radarové základny. Zvláště pro TV obrazově vítanější. Zachycen i pan ministr, zastupující poštovního doručovatele, aniž však doručil, ačkoli se kvůli tomu od jiných pilností musel odpoutat a cestu až do Přerova vážil.
Kupodivu nezmíněno, že pokud jde o památečnost, byl to právě tento barák, zvaný tu Trávník, tu Komuna, kam si roku 1971 chtěl zajít koupit kofolu mladý Vladimír Hučín. K jeho smůle tam rozjaření místní bolševici právě oslavovali padesáté výročí vzniku KSČ (falešné, původně ta strana byla založena již roku 1918 v Moskvě) a mladík měl nejen drze delší vlas, ale dokonce, provokatér jeden, i tričko s nápisem Led Zeppelin. Takže ho shromáždění bolševici ztřískali, vlasy mu opižlali a ještě ho nechali odsoudit za výtržnost.
O ničem jiném, co by ten dům činilo NKP, nevím. Jinak jsme informováni, že budova komusi patří. Podle mého názoru když má cosi majitele, má ten majitel právo zacházet se svým majetkem dle vlastní úvahy. Což mu zajišťuje i tak zvaná Listina práv a svobod, mimochodem. Ctění demonstrující mohli se tedy, bylo-li jejich přáním, aby to zůstalo stát, složit a dům si koupit. Pak by si s ním zas mohli to co chtí dělat oni. Jenže ono za tím asi bude cosi jiného, asi jako v případu pražského OD TESCO na Národní. Ty ty ty, majiteli, chtěl bys nakládat se svým majetkem? Vysoko jsi se podíval, holoubku sivý, se zlou se u nás potážeš.
Pokud však jde o NKP a ministerstvo kultury, mám tu i jiný příběh.
Kousek za Prahou a dnes snad i v jejím distriktu, výjezd Jílové z D/4 hned za Cukrákem, leží ves Trnová. Tamtéž jest i zámeček, kde v péči svého sponsora žil jistý František Škroup (1801-1862). Zemřel a pohřben jest v Paříži, ale právě tady v Trnové, v hezkém, empirovém zámečku, složil píseň Kde domov můj. Díky čemuž ten zámeček posléze prohlášen za národní kulturní památku. Však tam na rodinu Škroupovu pamatováno i deskou v kapličce.
Ves, včetně zámečku samozřejmě, spravovalo éře rozvíjejícího se socialismu jakési JZD. Právě tak jako tisíce jiných vsí i zámečků. Takže roku 1990 podobalo se to oblasti, jíž prohnala se lítice válečná, případně nájezd Vandalů. Inu, vandalové to byli a vandaly zůstávají.
Asi i toto (nejen v Trnové) pak přivedlo naši vedoucí sílu totalitní společnosti k tomu, že raději v listopadu 1989 předala moc. (Vzorem mohl být leninský NEP, však Gorbačov tvrdil, že si v Leninovi čte denně před spaním.) Díky čemuž bývalý velkostatek tamtéž získal v restituci nazpět baron S.. Díky čemuž se ves, což je vlastně hlavně ten velkostatek, do roka zaskvěla v plné kráse. S jedinou výjimkou, a tou je právě onen zámeček. Jako NKP nemohl být restituován. Kdo ví, co by s ním majitel provedl. Takže ještě roku 1995 se v kdysi ozdobném basénku tohoto zámečku skvěla kajda. Zámeček pak se dále rozsypával. Empíru ubylo, zůstávalo zdivo. Pan baron by ho byl opravil. Dokonce rád. Též mu patříval. (Mluvili jsme o tom.) Jenže nesměl. Nebyl jako NKP jeho.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se právě tehdy sešel na veřejné besedě v Budějovicích s panem ministrem afér kulturních, za onoho času panem Talířem. Řeč přišla i na tenkrát ještě slibované zrušení jeho ministerstva. Pan ministr pravil, že ZATÍM je nezastupitelné, například pro správu kulturních památek. Blížilo se kulaté výročí naší hymny (1836-1996) a zahovořil jsem tedy o Trnové. (Jsou země, kde mají i Den hymny.) Pan ministr si přál napsat jméno toho zámečku na papír a ten si vsunul do kapsy. (Roku 1996 jsme se setkali znovu a budiž mu přičteno k dobru, že se omluvil, že na to zapomenul a ten papír má dosud v kapse.) Zámeček ovšem chátrá, respektive do roku 2007 dochátral do pouhé ruiny. Sousední empirový domek pak otlučen a znovu omítnut do podnikatelského baroka. Pan ministr už je jen pouhým zaměstnancem MK, a tak na tu nezastupitelnou péči nemá gebír. V tisku ani TV nezaznamenal jsem, že by se vyskytli nějací obránci zámečku a toho besedního domečku.
Tolik tedy pokud jde o ty našemu lidu a ministerstvu kultury tak drahé národní kulturní památky.
Neb ta beseda byla v Budějovicích, byl tam tenkrát i můj jmenovec a jejich primátor. Na náměstí mají desku připomínající, že právě zde, dne 21. prosince 1918, poprvé na půdě osvobozené vlasti, promluvil T.G. Masaryk. Deska o cosi menší připomíná, že pamětní desku zničili nacisté, ale byla obnovena roku 1947. Ani slovo o tom, že ji pak odstranili komunisté a kdy byla obnovena.
Což jsem panu primátorovi vytkl. Pravil, že další deska (ta s připomínkou komunistického vandalismu) by byla příliš nákladná. Nabídl jsem sbírku a chtěl ji hned zahájit vlastním darem. Nedošlo k tomu.
Po roce si mu to tedy dovolil připomenout zvláštním listem. Odpověděl mi, že neví oč se jedná. Takže jsem mu odpověděl a vysvětlil. Ale už se neozval. Měl jiné starosti.