I když se ví, že v Bastile bylo 14. července 1789 všehovšudy sedm nepolitických vězňů a že velitel věznice de Launay se po krátkém odporu vzdal, bylo dobytí prázdné pevnosti zřetelným zlomem, symbolem. Ten den slaví celá Francie: revoluce zvítězila! Koordinační centrum Občanského fóra získalo své sídlo na dolním konci Václavského už v prosinci ’89 od ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství...
Kdy byl poražen komunismus?
Kdy byl vlastně poražen komunismus v Maďarsku? V Polsku, v Československu? Odkdy jsme my vítězové a oni poražení?
Komunismus nám neudělal tu radost, abychom do něj mohli silou shromážděných davů strčit a on by se hřmotně svalil jako socha diktátora. Komunismus postupně rezignoval. Nebyla to exploze, nýbrž imploze: pomalé hroucení dovnitř, způsobené vnitřním podtlakem, ztrátou víry nakonec už i vůdců.
Objevili to však lidé z koordinačního centra OF, až když začali s mocí jednat. Zjistili, že jednají jen s Ladislavem Adamcem, který však nevystupoval ani za vládu, a už vůbec ne za stranu, ale jen a jen za sebe.
U nás jen plačtivý Dubček
V Maďarsku nelze pak den či dny obratu v roce 1989 určit vůbec. Imploze tam začala dřív než u nás a postupovala pozvolna, nepozorovaně, bez manifestací. Podobně v Polsku - v obou těchto zemích však žily vzpomínky na tragicky hrdinské, krvavé revolty proti komunismu. V nás zůstával jen pokus o reformu socialismu s plačtivým Dubčekem, který nakonec dal do ruky policajtů pendrek, aby demonstranty (v srpnu 1969) z Václaváku vyhnali. V prosinci 1989 si ústavou dané vedoucí postavení v zemi zrušila v parlamentu sama KSČ.
Některým lidem těchto tří zemí zřejmě chybí prožitek katarze, moment zřetelného odstřižení od minulosti: jistota, že od té chvíle nastal čas velkého čištění, který odděluje zrno od plev, viníky od nevinných… A uděluje zasloužené odměny a zasloužené tresty.
Když jsem 23. ledna 1990 k milionům občanů prostřednictvím televizní obrazovky promluvil z obrazovky jako tzv. představitel OF o tom, že podle mého nešlo o revoluci, neudělal jsem to proto, abych byl originální, ale proto, že jsem tušil, že s pocitem revoluce v zádech bude se znovu a znovu dostavovat zklamání. Nebezpečné zklamání z toho, že nepřichází, co se od revoluce čeká, totiž satisfakce (nejednou však i s terorem a pronásledováním zrádců). A že znovu a znovu potáhneme do bojů za konečně již definitivní porážku komunismu, že jej budeme dodatečně zakazovat, trestat nakonec samotné slovo a symboly. A že to bude marné a povede to k dalším frustracím a dalšímu radikalismu slov.
Nikdo nechtěl zákaz
Dnes je slyšet znovu a znovu vyčítavé: proč se to neudělalo už tehdy? Možná, že si to někdo myslel, ale v prvých měsících po listopadu 1989 nikdo zákaz KSČ nepožadoval!
Všechna jednání jsou zdokumentována, tisíce stran k dispozici. „Nejsme jako oni“ nevymyslel Havel či štáb OF. Bylo to spontánní volání lidí na náměstích hned na prvních manifestacích. Nikdo totiž nepochyboval, že komunisty budeme suverénně porážet ve volbách tak dlouho, až z nich zbude jen sekta.
Katarzi a s ní zadostiučinění, potvrzení, že my jsme ti dobří a oni ti špatní, už nikdy nedohoníme. Katarzi je totiž třeba si zasloužit: ochotou k riziku, oběťmi. Nedostaví se proto, že by ji někdo a s ní i satisfakci rád získal. Není to ničí vina. Jen se nám nechce připustit, že to byl převrat a ne revoluce.
Pošetilosti
Dokud to neuznáme, budeme znovu a znovu táhnout do boje proti komunismu. Budeme komunisty zakazovat, ale přitom s nimi potají jednat. Odvaha dnes není bojovat proti starému komunismu, který jsme „zapomněli zrušit“. Je to pošetilé počínání verbálních radikálů, kterým ujely všechny vlaky: hledají nepřítele až dodatečně. Odvaha a umění je napravovat chyby a opomenutí posledních sedmnácti let. Z nich se zrodil nový komunismus (KSČM), který si Gottwalda chrání už jen z obavy ze svých starců a z hrstky planoucích komsomolců.
MfD, 21.11.2006
autor je senátorem za KDU-ČSL