Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Grass a jeho dnešní problém

26.8.2006

Günteru Grassovi se - záměrně či shodou okolností - podařilo nastolit mimořádně závažné téma. Mnozí se cítí být vyzváni, aby k tomu zaujali své stanovisko. Protože i pro mě je minulost důležitým tématem, i já se pokusím říci k tomu pár slov.

Nebudu se vyjadřovat ke Grassově literární tvorbě a tím méně k tomu, zda si za ni zaslouží Nobelovu cenu, cenu Karla Čapka (od našeho PEN klubu) či čestné občanství města Gdaňsk. Pouze se přihlašuji k tomu, že novelu Kočka a myš a román Plechový bubínek považuji za tak vynikající díla, že jsou nenahraditelnou součástí mé osobní knihovny a tím i mého celoživotního uvažování a názorového vybavení. Grassův pohled na éru fašismu a na druhou světovou válku zevnitř, "z Německa", byl pro mne velkou inspirací. Spolu s knihami Heinricha Bölla v lecčems obracely mé tehdejší vidění světa.

Nebudu se vyjadřovat ani k chování teenagera Grasse v totalitní, a v ničivé válce se nacházející zemi. Žák základní a střední školy byl - dříve, než dostal šanci utvořit si svůj vlastní názor - bombardován nacionalistickou, kolektivistickou, utopickou, progresivně se tvářící, minulost radikálně odmítající ideologií, které v té době podlehli i lidé výrazně starší, lidé daleko názorově dotvořenější, lidé schopní srovnávat přítomnost s minulostí, lidé, kteří eventuálním přijetím tehdy dominantního světového názoru museli nějaký jiný opustit, což školák Günter určitě udělat nemohl.

Navíc vycházím i z toho, že v hrozivé, totální podřízenost vyžadující Hitlerově říši nepřijmout některé téměř definiční prvky tohoto režimu - oděv, formu pozdravu, členství v dětských či mládežnických organizacích, dril ve škole -znamenalo okázalou individuální revoltu a lidsky obtížné vyčlenění se z jakéhokoli kolektivu, který těmto "normám" podlehl. (Vynechávám možnost, že se malý Günter nacházel v "disidentské" rodině, kde jisté názory na svět dostával prakticky již od kolébky a díky tomu mohl politicky a ideově vyspět velmi raně. Ani nemám potřebu tuto věc teď zjišťovat, ale zdá se mi, že nebyl o půl století starším předchůdcem Marka Bendy či dětí Dany Němcové.)

Chování mladého Güntera Grasse v letech 1940-1945 tedy považuji za něco, co je dnes téměř zbytečné diskutovat. Silácké a moralizující soudy, činěné v idyle srpna 2006 - bez sebemenší schopnosti pochopit tehdejší realitu - naopak považuji za jev nebezpečný, protože zavádějící.
Daleko důležitější je pro mne zamyšlení se nad tím, proč se ke zveřejnění svého tehdejšího jednání dostal Günter Grass až teď, a nad tím, jak ho dnes vysvětluje. Nečetl jsem však jeho novou knihu a veškerým zdrojem je pro mne jen jeho rozhovor ve FAZ, otisknutý i v naší MFD.

Musím začít tím, že nevěřím tomu, když dnes říká, že ve svých osmnácti letech nebyl schopen rozlišit SS od normální armády. Připouštím, že to pro něj tehdy nemusel být až tak velký rozdíl, ale v okamžiku své plnoletosti si tohoto rozdílu musel být vědom. Každý osmnáctiletý si u nás velmi dobře uvědomoval rozdíl mezi členstvím v SSM a v KSČ, každý znal rozdíl mezi členstvím v KSČ a v Lidových milicích. Podobně musel tehdy uvažovat i Günter Grass.

Stejně nepřesvědčivě pro mne zní dnešní Grassův argument o pokusu touto formou uniknout z rodinného prostředí. To nevypadá věrohodně, resp. i kdyby to byla pravda, nebylo by to ani omluvou, ani vysvětlením. Mohl být jeho nesoulad s rodinou tak velký, že vykompenzoval obrovské osobní nebezpečí plynoucí z aktivní účasti v miliony lidí zabíjející válce? Tak velký hypotetický vzdor dítěte nechápu, resp. musel by to být vzdor ve prospěch vládnoucí ideologie, zastávali-li rodiče názor jiný. Pak už to ale žádná polehčující okolnost není a být nemůže.

Proč jednoduše neříci, že "Vaterland" byl v nebezpečí a že mladý Grass chtěl svým malým dílem pomoci, aby jeho vlast nebyla zničena? A dodat, že vlast či domov byly pro něho už v mladém věku více než ta ideologie, která tuto ničivou válku rozpoutala? To by byl velmi srozumitelný argument.

Pak je tu i otázka načasování této výpovědi. Pravděpodobně to nebyla náhoda. Neumím si ale představit onu míru chladnosti kalkulu, kdyby to měla být rafinovaná metoda marketingu nové Grassovy knihy. To přesahuje moje chápání. Zbývá vnitřní nutkání zbavit se této věci jejím zveřejněním. Mohlo být toto nutkání tak silné? A upřímné? Právě teď? Skoro mám pocit, že to ani tak nebylo. Pak už mi ale zbývá to nejhorší: projev pýchy a pocitu nadřazenosti velkého intelektuála, který zkouší, co všechno s námi a před námi může udělat.

K této hypotéze mne navádí i Grassova dlouholetá politická aktivita a angažovanost, leckdy hodně daleko nalevo, i jeho karatelské postoje v různých chvílích minulých desetiletí. I v normalizační komunistické éře byly pro mne jeho postoje absolutistické kritiky kapitalismu naprosto nepřijatelné. I proto jsem žádnou další jeho knihu už nečetl.

To všechno je moje spekulace. Možná, že v něčem napomůže přečíst si jeho Loupání cibule. Možná, že si Günter Grass chtěl při své osmdesátce "pouze" vyčistit stůl (či svědomí).

Lidové noviny, 23. 8. 2006



zpět na článek