Karel Kryl mi kdysi v jednom dopise napsal: „
… zase jsem se rozčílil. Ten člověk … namašíroval možná na mejdan jednoho ze svých kamarádů upít z číše, zameditovat, nalézt zase jednu z náhradních ideologií, náhradní víru, náhradní život. Asi si na to zvykl. Jako duhový pstruh. Ten jeho brácha potoční riskuje, že se čas od času naloká močůvky, fosfátu, nebo jiného jedu. Ale ještě umí plavat, čas od času vyskočit nad hladinu a chytit jepici, plavat proti proudu a chovat se jako pstruh. Ten duhový je v rybníčku, čas od času je nakrmen, aby pak byl vyloven, vykuchán, zmražen a zabalen k prodeji. Je jeho chování mými kritiky považováno za pstruží poslušnost?…
“
Už je to dávno, ale platí to tu pořád. A možná, že (už zase) čím dál víc. Tak například v posledních měsících a týdnech, jak tuzemskou legislativní anabází procházela „bio – novela“ zákona č. 241/1992 Sb., o Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění pozdějších předpisů, a zejména pak kolem toho posledního jednacího dne pléna Poslanecké sněmovny v tomto volebním období – 23.05.2006, (kdy šlo o to, jestli levice dá dohromady onu pověstnou „levou stojedenáctku“ a tím přehlasuje presidentské veto sporné novely), ale i poté se zvedla vlna emocí, výčitek, výhrůžek a odvetných akcí (zrušení českého stánku v Cannes, stažení filmů ve Zlíně, atd. atd.). A také včera, tuším že někde na aktuálně.cz a v Právu. A je to stále a čím dál více o tomtéž. A jak říkají někteří – a není jich zrovna málo – už je to čím dál víc o ničem. A jak jsem znal Karla Kryla, tak kdyby to slyšel, asi by se zase rozčílil. A asi by k tomu i něco řekl. Hezky po svém a hezky od podlahy.
Jenže on u toho Karel dnes bohužel (pro nás) už není. A zatraceně tu taky chybí. Nicméně, lidi, co ho léta poslouchali a chápali, ti to dnes už začínají říkat za něj. Tak například před pár dny mi povídá jeden – asi tak třicátník – člověk živící se prací s počítači a muzikant, že do kina na české filmy už nechodí, protože není důvod. Naposledy ho prý manželka přemluvila před časem na film Nuda v Brně a to je podle něj asi tak jediné, co se z té české produkce popřevratových let ještě jakž takž bez úhony dá vidět. A podobně se to ozývá ze všech stran. Inu, vox populi… (Já jich tedy pár viděl, nicméně…)
Jiný hlas z lidu k tomu zase poznamenal, že tím plánovaným zvýšením dotací zhruba o desetinásobek (tedy z dosavadních 30 až 40 miliónů na 300 až 400 miliónů korun ročně) by asi nemuselo přibýt desetkrát tolik kvalitních filmů z české produkce, ale třeba by mohly být desetkrát vyšší zisky a honoráře části českých filmařů, a to za zhruba stejný počet zhruba stejných filmů, jako doposud. A kdo prý nám zaručí, že ne? Tím konečným plátcem jsme přece my všichni… A zkuste mu to vyvrátit.
Jiný hlas z lidu kulturně aktivního k tomu zase logicky aktuálně říká, že si předseda strany a vlády Paroubek pěkně naběhl jedním ze svých posledních předvolebních prohlášeních o tom, že hned po volbách se znovu vrátí k tomu zákonu o filmovém fondu. A japato? No japato protože když ta levice té filmařské lobby vyhoví, tak si tím pěkně naběhne: To bude totiž nejlepší inspirace pro ostatní umělecké obory, aby s tím stejným požadavkem přišly taky. Takže svůj Státní fond pro podporu budou chtít jak muzikanti, tak i literáti, herci a divadelníci, baleťáci, výtvarníci, no prostě všichni kumštýři. A pak prý bude poprask na laguně, protože tenhle stát to neutáhne a lidi se donekonečna skrytými berněmi odírat nedají. („Dneska jsem jim vzal sůl a zítra jim budu holit hlavy…“) A to, co do médií opakují někteří ti filmaři, že venku je to jinak, to je sice pravda, ale asi tak napůl. Jako prý se vším kolem toho. Tak zaprvé venku se nedotuje všude. A zadruhé venku se sice dotuje, ale vesměs všechno v kultuře. Čili i ty ostatní umělecké obory. Nejen vyvolení filmaři. A zase – zkuste mu to vyvrátit.
A další hlas říká zase něco třeba k tomu, jak „se v nějaké debatě na to téma v nějaké té publicistice snad na ČT24 objevil údaj filmařů, že z filmových tržeb jde u nás ročně do státního rozpočtu asi tak 700 miliónů korun. No dobrý, ale kolik miliónů z toho je z tržeb za české filmy a kolik za ty z dovozu, třeba z produkce Hollywoodu, to už neřekli. A asi věděli proč. A ti filmaři teď kritizují ČT za to, že nepodpořila jejich tlak na poslance, aby přehlasovali veto pana presidenta. Ale že to byla právě ČsT a pak ČT, kdo je z našich koncesionářských poplatků proslavil a udělal z nich všechny ty celebrity, o tom už dneska ani muk, že…?!“ No a schválně – zkuste mu to vymluvit.
Pak je tu další názor k tomu přerozdělování: „Vždycky a všude je něco za něco. Tak třeba ty komise. Teď se rozděluje nějakých třicet miliónů. A už podle toho ty filmy taky vypadají. Co se v nich řekne? Co se v nich člověk doví?! A až bude na příděl čtvrt miliardy, bude větší komise, jmenovaná státem, takže i státem kontrolovaná. A co se ze státních filmových agitek dozvíme pak, to už známe z minula. A pak bude i nová komise cenzurní, jak ji nedávno navrhl šéf komunistů a dokonce někde prý o ní mluvil i ministr kultury, taky filmař. No toto…?!“ A zkuste s tím polemizovat i teď. „Má pravdu, předsedo!“ (jak říká ve Vesničce mé střediskové babička Otíka Rákosníka).
Tak například pan Miloš Forman. Svou (v pravém a nejlepším a tehdy ještě fatálně nezprofanovaném smyslu toho slova) super star kariéru nastartoval v blahobytné éře státem dotovaného filmu. Přesto jeho kultovní klenoty nové vlny patřily k těm spíše poměrně nízkonákladovým, když například často stály na celé řadě neherců „z ulice“ (a přesto v celé řadě případů naprosto skvělých) a na čemsi – v jeho pojetí druhých a dalších plánů, co by se možná dalo označit za rozpočtový minimalismus. Rozhodně však ekonomika toho tehdejšího Československého státního filmu znala daleko více mnohem horších vysokonákladových filmů, které přes ÚPF a pokladny kin do jeho rozpočtu nevrátily ani zlomek toho, co utržily filmy Formanovy. No a právě proto, že mu „dotátor“ stát do jeho tvorby mluvil, odešel radši pan Forman ze socialistického dotačního ráje do svobody státně nedotovaných a v celosvětové kinematografii konkurenčně nejtvrdších podmínek USA a teprve tam začal točit své rozpočtově nákladnější filmy (a přesto na americké poměry ještě ani zdaleka ne právě ty z těch nejnákladnějších). A zase – co film, to klenot a jeden Oscar za druhým. Ostatně, asi by bylo docela zajímavé, kdyby občan, volič a daňový poplatník věděl třeba to, kolik tak asi od U.S. fondu pro podporu a rozvoj americké kinematografie doslat třeba pan Saul Zaens a jeho Saul Zaens Company respektive AOL Time Warner Company na Formanův film Amadeus a nebo kolik z americké státní podpory dostal pan Forman na jiné své Oscarové filmy. Třeba na Přelet nad kukaččím hnízdem, Vlasy, Lid versus Larry Flynt a další. A jestli kvůli tomu někde v americkém Senátu nebo v Kongresu loboval a nebo radši ten čas věnoval přemýšlení o dalších skvělých filmech pro lidi. Tak třeba jeho a nejen podle mne kultovní („… a které noty myslíte, jasnosti?...“) film mám na několika nosičích, a to jak v originále, tak i ve dvou verzích (kratší i delší) českého dabingu. Zatímco spoustu nově státem dotovaných popřevratových filmů z tuzemské produkce nemám vůbec. A za starých totalitních časů jsme chodili třeba na už zmíněný Přelet nebo na Amadea (a další v tehdejší ČSSR indexové filmy) do jednoho kina v bytě (ne nepodobného třeba Divadlu v bytě Vlasty Chramostové a co do počtu bot u dveří ne nepodobného oné úvodní scéně z filmu Kulový blesk), kde se tyhle undergroundové kulturní události promítaly z propašovaných kazet na robustní Betě z Tesly Bratislava (tehdy snad za třicet tisíc Kč). „Kde jsou, kde jsou, kde jsou, kam se poděli? Odstěhovali se nebo umřeli…?“, jak před časem zpíval jeden kolega písničkář.
Takže jsem skončil, jak jsem začal, svým způsobem zase u toho povzdechu Karla Kryla a té přiléhavé metafory z toho jeho dopisu. Inu, byly to tehdy potočně pstruží časy. A pro našince jsou dodnes. Měl jsem tehdy takový jeden refrének v takové jedné písničce, co sice do rozhlasu a do televize nesměla ani omylem, ale co se u ní publikum vždy bavilo očistným smíchem, zatímco tehdejším soudruhům těžce ležela v těch jejich rudě cenzorských žaludcích stejně, jako všechny ty moje ostatní songy: „Soutěže, přehlídky, festivaly, naplní k prasknutí naše sály, amtíky haly a stadiony – nám jde o muziku – money, money…“
No nic, Karle, jdu volit…
02.06.2006