Ve sporu jde o to, že Ministerstvo vnitra v řízení probíhajícím v letech 2000 a 2001 odmítlo registraci Liberální strany. Důvodem pro toto odmítnutí byl (mimo jiné) programový cíl "zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)". Ministerstvo svoje rozhodnutí odůvodnilo tím, že trestání zločinů komunismu bez ohledu na to, zda byly trestné podle komunistického práva, je v rozporu s Ústavou ČR a zákonem o zániku ČSFR a jako takové by tedy znamenalo ohrožení státnosti ČR. Registrace Liberální strany, která toto měla jako jeden ze svých programových cílů, tedy nemohla být provedena.
Proti rozhodnutí jsem podal stížnost na Nejvyšší soud, kde jsem namítal, že registrace politické strany může být odmítnuta pouze v případech zásadního ohrožení demokracie, za což potrestání zločinů komunismu nepovažuji. Navíc jsem upozornil na možnou podjatost úředníků ministerstva, z nichž mnozí jsou bývalí komunisté a estébáci, kteří se existencí strany prosazující jejich potrestání mohli cítit ohroženi.
Nejvyšší soud v dubnu 2002 rozhodnutí ministerstva potvrdil. Liberální strana se tak stala první politickou stranou od vzniku České republiky (a pravděpodobně i od listopadové revoluce), které byla pravomocně odmítnuta registrace. Svoje rozhodnutí zdůvodnil tak, že díky trestání exponentů komunistického režimu by Liberální strana trestala tyto lidi za něco, co nemuselo být trestné v době, kdy danou činnost provozovali. Jedním ze základních práv v demokratickém právním státě je právo nebýt trestán za něco, co nebylo trestné v době, kdy to bylo spácháno. Porušením zásady nepřípustnosti retroaktivity v trestním právu by tak Liberální strana porušila "nezadatelný demokratický princip" a tím ohrozila "demokratický základ státu". Proto bylo třeba odmítnutí registrace potvrdit.
V květnu 2002 jsem se proto obrátil na Ústavní soud, kde jsem argumentoval tím, že podle Evropské úmluvy o lidských právech, kterou je ČR vázána, je možno trestat zločiny i zpětně, a to tehdy, pokud byly v dané době trestné podle obecných zásad uznávaných civilizovanými národy. Zde jsem již - na rozdíl od Nejvyššího soudu, kde jsem si stížnost a další podání psal sám - byl zastoupen advokátem JUDr. Miroslavem Syllou. Ústavní soud stížnost v listopadu 2002 (a znovu v opravném rozhodnutí v únoru 2003) prohlásil za zjevně neopodstatněnou. Důvodem ovšem nebylo to, že by se trestáním zločinů totalitních režimů zabýval. Soudci Ústavního soudu se z věci vyvlékli zajímavým způsobem: Ústavní soud má v České republice subsidiární postavení, což znamená, že nemůže rozhodovat za obecné soudy, ani jim nemůže předem říkat, jak mají rozhodovat. Ústavní soud tak ve svém usnesení prohlásil, že protože jde o první případ odmítnutí registrace politické strany a protože jsem se u Nejvyššího soudu neodvolal na příslušný paragraf Evropské úmluvy o lidských právech (jejíž text jsem neměl k dispozici), Nejvyšší soud se daným případem z hlediska této úmluvy nezbýval. Protože šlo o první případ, nezabýval se jím z hlediska úmluvy dosud žádný český soud. Ústavní soud by tak podle svého názoru učinil vůbec první soudní rozhodnutí o přípustnosti odmítnutí registrace politické strany s ohledem na Evropskou úmluvu v ČR. Pokud by tedy jako první rozhodl, dával by obecným soudům rozhodujícím podobné případy po něm najevo, jak mají rozhodovat. Což podle jeho názoru nesmí. Proto se případem odmítl jakkoliv zabývat.
V březnu 2003 jsem proto podal stížnost na Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva. Předmětem sporu jsou dvě věci. Jednak, že trestání zločinů komunismu jakožto programový cíl politické strany, která jej hodlá naplnit řádným bojem o hlasy voličů v demokratickém procesu, nelze brát jako důvod pro odmítnutí její registrace. Druhá věc je, že Ústavní soud mi neposkytl řádnou ochranu: Soudci Nejvyššího soudu jsou povinni znát platné právo a rozhodovat podle něj. Nelze tedy použít jako platný argument, že protože já jako laik jsem neřekl těmto soudcům o existenci dané normy, oni podle ní nerozhodovali.
Nyní se k případu po třech letech vyjádřila vláda. Její vyjádření z února 2006 je skutečně záživné čtení. Vláda opakuje argumenty, které již použila u českých soudů, její argumentace je však podstatně těžšího kalibru. Potrestání zločinů komunismu vláda označuje za "směřujícím k destrukci demokracie", "neslučitelné s evropským ideálem demokratické společnosti", protože základním demokratickým právem je podle vlády právo nebýt souzen za skutky, které v době spáchání nebyly trestné, a to bez ohledu na to, o jaké skutky šlo. Toto právo je "nezcizitelným atributem člověka". Svůj krok, kterým straně odmítla registraci kvůli cíli potrestání zločinů komunismu, označuje vláda za "nezbytný v demokratické společnosti", uspokojující "naléhavou společenskou potřebu" a založený na "přijatelném zhodnocení příslušných skutkových okolností". To, že stranu kvůli tomuto cíli vláda zakáže, jsem prý mohl očekávat dopředu a to proto, že: "Zájem na zachování mezinárodněprávních závazků (rozuměj závazku zpětně netrestat, pozn. autora), jež vyjadřují nejvyšší hodnoty mezinárodního společenství, zcela jasně převažuje nad zájmem politické strany vyvolat veřejnou debatu s cílem takový závazek odstranit." Podle vlády je "nezbytné, aby jakákoli snaha o odstoupení od těchto závazků či o jejich porušení byla účinně a v samém zárodku vyloučena.". Vláda tím vlastně říká, že pokud se jí povede uzavřít "mezinárodně právní závazek vyjadřující nejvyšší hodnoty mezinárodního společenství" například s Kubou, Severní Koreou a Čínou, pak jakékoliv sdružení, které bude prosazovat zrušení takovéhoto závazku, může (a musí) být rozpuštěno a jeho činnost zakázána. Takovéto tvrzení je naprosto nehorázné a je ostudou vlády, že vůbec něco takového mohlo z její dílny vyjít. Rovněž ve mě vyvolává pochybnost, zda ve skutečnosti není institucí směřující k "destrukci základů demokracie" vláda České Republiky a nikoliv Liberální strana.
Ještě více šokující je ale následující skutečnost: Tvrzení Liberální strany, že "porušování lidských práv bylo trestné podle obecných zásad uznávaných civilizovanými národy, a to i tehdy, když snad nebylo trestné podle komunistických právních předpisů" vláda výslovně označuje za "extrémně kontroverzní a krajně pochybné". Dokonce na mě prý při projednávání této věci u Nejvyššího soudu bylo "důkazní břemeno" a měl jsem tvrzení o porušování lidských práv komunistickým režimem podložit "dostatečnou právní analýzou". Protože jsem tak neučinil a porušování lidských práv komunistickým režimem neprokázal, Nejvyšší soud rozhodl tak jak rozhodl.
Měl jsem k Nejvyššímu soudu přivést jako svědky bývalé politické vězně? Nebo rovnou exhumovat pár mrtvých z masových hrobů v lágrech a donést jejich ostatky jakožto hmatatelný důkaz? To už mi asi nikdo neřekne, odpověď na otázku o přípustnosti vládního rozhodnutí mi ale možná poskytne Evropský soud ve Štrasburku. O tom, zda se věc projedná, by měl tento soud rozhodnout v nejbližší době. Ať už se rozhodne tak či tak, zde uvedené citace vládního stanoviska ukazují, že by bylo zajímavé vidět, jak se soud k vládním názorům postaví.
(autor, programátor, je členem LiRA/LiberálovéČR a IKHB)