Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Mnoho, ale nikoli mnohé

10.4.2006

Podle zásady římského práva, jehož jsme bývali až do února vulgo vítězného dědicové, jest zákon vyjádřením obecné vůle a právo pak jeho spravedlivým uplatněním. (Dodejme, že za tento citát jsem byl druhdy vyhozen panem profesorem Turečkem od zápočtu na právnické fakultě, neb se nevyskytoval ve skriptech, samozřejmě jeho.) Případ kapitána Hučína (degradován nebyl) pak jest kabinetní ukázkou toho, že naše kontinuita legality, tak vášnivě hájená tvůrci legality bolševické i naším vrchním charismatikem, pak dokazuje, že kontinuita legality komunistické (to adjektivum nevím proč vynecháváno) negativně dosud poznamenává naši justici. Ukázalo se však, že Hučín byl i jakýmsi lakmusovým papírkem občanského povědomí mnohých. A negativním výsledkem nejednoho. Žel i tam, kde bychom to byli očekávali nejméně. Mám na mysli zejména Konfederaci politických vězňů.

Odbočení

Podle tvrzení svrchovaným lidem svobodně zvoleného občana zákonodárce Ransdorfa, sděleného svrchovanému lidu z obrazovky, pak KSČM i dnes „do puntíku“ zachovává veškeré z 21 podmínek Kominterny. Což je věru na pováženou, neb se v těchto podmínkách podřízeným stranám nařizuje: zakládat ilegální organisace ve vojsku, budovat ilegální organisace souběžně s legálními a jiné libůstky tohoto druhu. (A to se nikdo neptal komunistů Zifčákových, případně Štěpánových, ale jen našich parlamentních bolševiků.) Osud tomu chtěl, že nedlouho po tomto výroku sešel jsem se v TV Prima s panem tehdy jen ministrem vnitra Grossem a taktéž jeho vojska řícícím kolegou Tvrdíkem při veřejné debatě a optal se, co tomu říkají. Panu ministru Tvrdíkovi o tom ničeho známo nebylo a jurisprudent Gross mne napomenul, že pokud o tom něco vím, je mojí povinností to ohlásit. Shodný právní vzdělanec (Gross) ovšem neváhal, podivuhodně informován, dát (rovněž z obrazovky) vědět, že všichni, kdo se dnes Hučína zastávají, se budou hluboce stydět, až se dozví, co vše má Hučín na svědomí…

Inu, po létech a Hučínově zproštění pak se ozval, že si přece nemůže pamatovat, co tenkrát říkal. (Důležité bylo cosi nakecat, že?) Kletě, svrchovaný lid se může dnes jen divit, že v base není jurisprudent Gross, doplňme názorem autora. Obdobným hanlivým výrokům na Hučínovu adresu a jen tak mimochodem v rozporu se zákonem zaručenou presumpcí neviny z pusinky zákonodárkyně Rujbrové se nedivíme, je přece komunistka. (Dnes nám tudíž, na rozdíl od Grosse a všech jeho vrhu, nezaručuje oranžové jistoty a neméně oranžovou prosperitu.)

Počátky

Roku 1971 si šel mladý dělník v zemi vedené předvojem své třídy (pod záštitou bratrských ozbrojených předvojů) koupit v Přerově do hostince jménem KOMUNA kofolu. V nepravý čas a na nepravém místě. V pohostinství Komuna totiž příslušníci onoho zmíněného předvoje právě oslavovali výročí založení své zločinecké organisace. Třídní instinkty ožralých celebrantů se cítily dotčeny jednak délkou vlasů mladého dělníka (mělo mu teprve být 19) a taktéž jeho tričkem s nápisem LED ZEPPELIN. Kromě toho byli v tlupě, takže mladý dělník skončil ztřískán. Následně pak ještě odsouzen za výtržnictví na deset měsíců odnětí svobody (natvrdo, nikoli podmíněně). Pochopitelně tohoto kriminálníka taktéž propustili ze zaměstnání. Z nějakého důvodu, zajisté jen jim samým známým, pak tento obecně kriminální čin vyšetřovala StB, ač de facto příslušel jen VB. Taktéž na StB se musil chodit po propuštění pravidelně hlásit.

S oslavami význačných výročí oné éry, doplňme, má svou empirickou zkušenost i autor těchto řádků. Dne 7. listopadu 1966 (výročí bolševické revoluce, konané v říjnu a zvané říjnová, ale oslavované v listopadu) slavil předvoj (jinak bachaři) ve věznici v Ruzyni; otřásala se řevem písní typu „Skal a stepí divočinou…“ a o cosi později pak jejich skupinka seřezala osazenstvo cely 352. Včetně bráchy Matuškovy manželky Tondy Blechy. Ačkoli jsme všichni měli jen vězeňské tepláky a vlas patřičně upraven ústavním holičem.

Následek počátků

Roku 1971 chyběla do Charty 77 usilující o dialog ještě řádka let, ale na mladého dělníka ztřískaného předvojem své třídy pobyt ve vězení zapůsobil vskutku výchovně (to přec byl deklarovaný smysl věznění) jakýmsi úsilím o dialog. Poučil se však už tehdy, že s komunisty se nemluví, a protože se jmenuje Hučín a nikoli Chelčický, odmítl nastavit druhou tvář, ale vést se svým předvojem i jejich preterenty, prostředky pro komunisty samé adekvátními. Možná, podvrhuje se mi úvaha, že kdyby Václavu Havlovi (nemluvě o soudruhu Jičínském a jiných soudruzích) parta ožralých milicionářů v rámci vlády lidu, lidem a pro lid, rozbila hubu a strkala jim hlavu do hajzlu (jako se stalo Hučínovi v Komuně), že by jejich úsilí o dialog taktéž vzalo jiný směr. Určitě sem patří, že z tohoto odsouzení z roku 1971 byl Vladimír Hučín rehabilitován, v rámci kontinuity komunistické legality, za osm let po převratu, roku 1999 !

Hučínův osamělý boj mimo de facto úřední disidentské kruhy (hojně prolezlé agenty StB) mu do roku 1989 přinesl další odsouzení. Mnohdy jen jako provokace StB. Například obvinění, že plánoval vraždu Deana Reeda. (O toho se však posléze v tomto směru postarali soudruzi v NDR.)

Rámec

Po předání moci hlasatelům vítězící pravdy a lásky se politický vězeň Hučín stal člen Občanské komise v Přerově a posléze (tak jako nejeden bývalý disident) i členem BIS. Služby vzniklé k ochraně práva a demokratických mravů. Že tato služba za peníz berní z občana získaný slouží například k tomu, aby vykupovala (za shodný peníz) knihu KATO, dokumentující dubiosní minulost a tudíž vhodně ilustrující i dubiosní přítomnost pana Kavana, pravda, důstojníku poněkud vadilo. Kupodivu nevadilo to dalším z disidentů tamtéž usazených. Měl za dáno, že jsou věci důležitější, například aktivity majitele zastavárny a listopadem proslaveného soudruha Zifčáka a jeho politického uskupení plnícího pro KSČM (tak či onak) jednu z těch zmíněných podmínek Kominterny. Takže se Zifčákově partě, v rámci rozpisu své práce, dohled nad levicovým extremismem, věnoval. A vadil. Nejprve mu to zakázal jeho tehdejší nadřízený, svého jména Bublan. Pak ho propustili a s velkým cirkusem za ním poslali partu ozbrojenců a zavřeli ho. Ve vazbě byl bez týdne celý rok. Tamtéž předhozen psychiatrům (nic nezjistili) a propuštěn až po rozhodnutí Ústavního soudu. A posléze obžalován. Rozpis těch skutků (nad nimiž jsme měli podle jurisprudenta Grosse pociťovat stud) by byl nad rámec možností tohoto článku. Soudy byly neveřejné a dne 6. října 2004 byla veřejnost v budově soudu v Přerově, veřejnost domáhající se souzení veřejného, zmasakrována zásahovou jednotkou. Včetně několika bývalých politických vězňů, v jednom případě je výsledkem zranění s trvalými následky. Posléze byl 21. listopadu 2005 Hučín zproštěn. O cosi dříve ho totéž potkalo i v bodu obžaloby projednávaném veřejně, za neoprávněné pobírání nemocenských dávek. Lze právem říci, že čtyřleté vyšetřování, odsouzení a posléze zproštění Krajským soudem, zaplatil životem jen shodou okolností do případu zavlečený MUDr. Chmelař, který neměl tak zdravý kořínek jako Hučín a umřel na infarkt.

Lakmusový papírek

Nevěnujme už pozornost příslušníkům vládnoucí oligarchie a jejich péči o případ Hučín. Nikoli pět let trvání tohoto případu a nemalý peníz poplatníkův na něj vynaložený (jen stavební úpravy v budově soudu v Přerově ad vocem Hučínových procesů si údajně vyžádaly částku kolem sedmi milionů). Těmto lidem, a to je zkušenost už skorem šestnáctiletá, se prostě nedá věřit. Musíme však svou pozornost nutně věnovat těm, kteří nezareagovali dobře. Například hlasatel pravdy a lásky (ty plakáty s tímhle heslem a jeho portrétem tiskla tehdy po 17. listopadu 1989, mimochodem, tiskárna Rudého práva) osazující na počátku tohoto justičního marasmu ještě stolec presidentský. Mohl to zarazit a byl požádán, aby to zarazil.

Neobstála Konfederace politických vězňů, jejíž předseda (Drobný) dokonce neváhal před Hučínovým zatčením uzavřít s vedením BIS „gentlemanskou dohodu“, že Konfederace nebude proti jeho zatčení (zakládající člen) protestovat,…tento postoj konečně zachovalo vedení Konfederace i po Drobného odchodu z funkce. Konfederace taktéž neposkytla Hučínovi a jeho rodině žádnou sociální výpomoc, ačkoli na to má dvaadvacetimilionovou Emingerovu nadaci (z níž se záhadně ztratilo v době předsedování pana Drobného nějakých 450 000, doplňme). Neobstáli oni bývalí disidenti, dnes ve službách BIS, kteří dali přednost své dobře zajištěné symbiose s bývalými komunistickými kádry a obecně pak pustošivé byrokratické zpupnosti od těchto kádrů pochycené.

Na mou věru neobstálo Státní zastupitelství, ale obstál soudce Mgr. Jelínek, takže autor cítí povinnost omluvit se mu zde za ledacos nelichotivého, co na jeho adresu během těch pěti let vypustil.

Obstáli taktéž občané a nevládní organisace, beroucí o věc péči a neváhající ve svém čase, zhusta na úkor svých dovolených a za své vlastní prostředky po dobu pěti let cestovat do Přerova, Olomouce, či Ostravy, aby byli u toho (respektive u neveřejných soudů se pokoušeli) a dali ctihodnostem vědět, že Hučín nebude osamocená oběť.

Konec dobrý ?

Tečku konečně učinilo rozhodnutí Ústavního soudu. Pravda, zdánlivě bez spojitosti s případem, za který jsme se měli stydět, ale v cause Hučín a jiní, kteří „neusilovali o dialog“, či nedokazovali okupací dosazené moci, že jsou lepší komunisté než oni, ale věděli, ve shodě s Masarykem, že když je třeba, tak i železem. Rozhodnutí Ústavního soudu v případu Hučín vyjadřující konečně stav obecné vůle a stav spravedlivého naplnění zákona. V tomto případě onoho o nelegálnosti a zavržení hodnosti komunistického režimu. Totalita, jak známo, používá jakékoli prostředky a tudíž v odporu k ní musí být rovněž jakékoli prostředky povoleny. Což už ostatně sepsal jistý Schiller pod heslem In tyranos. Zajisté, ozvaly se potrefené husy, například soudruh Uhl (další z těch, kdož své disidentství obrátili ve vhodně honorované funkce za peníz poplatníkův). Bodrý úředník Uhl dokonce ví, kdo a jak toto rozhodnutí na onom památném (a neveřejném) jednání ÚS způsobil !(Byl u toho?) Ústavní soud je nejvyšším strážcem demokratických pořádků v zemi a brát jeho rozhodnutí v potaz zajisté není ničím více a ničím méně, než měřítkem naší oddanosti demokratickým mravům.



zpět na článek