V pátečním úvodníku (Do vězení za děti) stručně zmiňuji případ Davida Parkera, symbol rodičů z Massachusetts v kampani proti stejnopohlavním svazkům, nebo aspoň za rodičovská práva. Podrobněji o případu v dnešním článku David Parker, za čelení homopropagandě až do vazby.
Než se do článku o Parkerovi pustíte, doporučuji dočíst napřed tento. Uvede vás do problematiky. Upozorňuji, že ani jedno ze čtení nemusí být pocitově příjemným zážitkem, ale informací tohoto typu budete vy a hlavně vaše děti dostávat stále více. Připraví vás na některé užívané taktiky a v čem jsou problematické.
Americké trendy totiž dříve nebo později dorazí i k nám a je jen na nás, jak si s nimi poradíme. Nejprve historický exkurz.
Zatímco v Česku probíhaly procesy a budovala se beztřídní společnost, v Americe vypukla v 50. letech dvacátého století sexuální revoluce. Měla několik vln. Něco z jejích výsledků lze při zpětném pohledu považovat za úspěch, mnohé jsou zároveň sporné. Emancipace žen vede i k neúplnosti rodin, sexuální svoboda pak minimálně způsobuje mnohonásobně vyšší promoření populace venerickými chorobami. Roční počet mravnostních násilností je asi 4x vyšší než byl, rostl vůbec nejvíce ze všech násilných trestných činů. Až nástup AIDS v 80. letech způsobil regresi, nebo aspoň zpomalení v tempu uvolňování mravů. Přesto nyní Evropa, a Česko zvlášť, čelí vymírání, s čímž nutně přijde penzijní krize a pravděpodobně i politická.
Některým osvobozeným formám sexu se podařilo společensky do značné míry rehabilitovat, zejména homosexualitě, jiným se společnost brání a jsou dosud považována za tabu nebo i trestná, zejména pedofilie a člověka hrubě ponižující formy, byť i konsensuální. O většině se, stejně jako dříve, taktně mlčí.
Současná vlna legalizace homosexuálních svazků je kontroverzní (viz níže). Paradoxní je, že liberální pojetí společnosti umožnilo homosexuálům proliferovat nejdříve a nejšířeji v USA, přesto legalizace svazků probíhá nyní snadněji v Evropě, viz mapu přibližného stavu legislativy světa. Z české perspektivy se to nezdá, ale hnutí gayů a lesbiček (někdy prolínané i zastánci dalších forem sexu) je organizačně propojené a nyní velmi efektivní. V USA je organizací a publikací typu GLBT (Gayové, Lesby, Bisexuálové, Transgender) řádově několik desítek až stovek, z nejznámnějších třeba GLMA.org, GLAD.org.
Mezinárodně jsou zastřešeny v ILGA, evropský deštník je ILGA-Europe. Posledně zmíněná lobbuje jak v členských státech, tak ale i v EU. Přitom je také i ze zdrojů EU financovaná. Obecně usiluje např. o to, aby nejvýhodnější zákon nebo práva, z kteréhokoliv členského státu EU, byly Komisí a soudy šířen i do ostatních států. Neboť právně logicky, proč mají partneři, v jednom státu uznávaní, v jiném nebýt.
V Česku se kampaní za partnerství zabývá GLL, se kterou jsou asociované i weby jako kluci.cz, partnerstvi.cz, bengales.cz, stud.cz. GLL je částečně podporována feministkami, Ligou lidských práv, Genderovými studiemi a organizacemi podobného zaměření.
Proti tomuto soustředěnému lobbystickému úsilí nestojí aktivně mediálně prakticky nikdo!
Pasivně (pokud se jich někdo zeptá) odporují některé církve, které však nemají v Česku prakticky žádné slovo. Navíc argumentují spíše dogmaticky a na základě dávných zkušeností lidstva, než reflexí moderních poznatků. Mediální publicita vědců nebo odborníků (psychiatrie, sociologie), kteří by byli vědecky skutečně nezaujatí, prakticky také neexistuje. U sexuologů je otázka, do jaké míry jsou profesionálně deformovaní, veřejnou činnost decentních aktivních vědců mezi nimi jsem nezachytil.
Co způsobí právní změna
Jiné právní rozbor současného návrhu naleznete třeba zde (O.Kužílek), nebo v argumentaci veta prezidenta Klause, pro úplnost i odkaz na kritiku veta z GLL.
Je vhodné vědět, že právo je i morálním systémem. Od jiných zdrojů morálky (dnes stále méně významných) se liší tím, že je státem vynutitelné a jeho normy nelze brát "jen tak". Dosavadní mlčení práva, ovšem spojené s různými antidiskriminačními pravidly, znamená víceméně neutrální morální stav.
Výslovné dovolení v právu, jako je např. registrované partnerství, pak ale okamžitě znamená víceméně kladné morální doporučení, a to nejen pro vztah, ale nepřímo i pro jeho podklad. Je to silný morální signál.
Právo pak působí nejen morálně, ale i čistě pozitivisticky. Zákon o RP je tak v Česku jediným zákonem, kterým stát (nepřímo, přesto jasně) doporučuje jinou formu sexu, než je klasická soulož (která zase cudně plyne ze zákona o rodině).
To zároveň znamená, že z hlediska práva se od nyní bude jednat o dvě stejně kladné formy pohlavního styku, které, při dodržení určité celkové laťky mravních standardů, si budou moci smět naprosto volně a neomezeně konkurovat, zejména ve veřejnoprávní oblasti.
Jestliže se dnes ve veřejných školách provádí sexuální osvěta, pak homosexualita může naprosto přirozeně vyžadovat svých nikoliv řekněme 4%, ale 50% času osvěty.
Právo by uvedené mohlo mírně neutralizovat, např. zavedením vyššího věku pro souhlas s homosexuálním stykem (platí např. v Rakousku a je předmět právních žalob), nebo mravními požadavky na obsah vztahu v partnerství. Nic z toho v návrhu není.
Právo je velký systém, jenž musí být souladně vyložitelný. Přijetí jednoha zákona může ovlivnit výklad řady jiných zákonů, a to i v místech, které zákonodárce vůbec neměl na mysli upravovat.
Navíc jakákoliv jednou přiznaná práva v právním státu lze již jen těžko brát zpět.
Ad absurdum by třeba bylo možné nově požadovat povinnou výstavbu dalších dvou typů veřejných záchodků, přičemž požadavek by mohl vzejít od homo, ale i hetero orientovaných. Ačkoliv jsem tuto poznámku myslel jen napůl vážně, než jsem článek dopsal, narazil jsem na informaci, že v únoru t.r. v New Yorku mají metropolitní policisté potíže s demonstracemi za transgederovanou ženu (tj. původně muže), chodící na dámské záchodky.
Bez obsahu práv a povinností (např. věrnost, nebo úspoň úprava její míry) nemá věcně navržená úprava valný smysl a obsah. Slouží tedy jen zástupně, jako noha zasunutá do dveří právního systému a jako morální signál, který má být do společnosti vyslán.
Proč si myslím, že to nejde
Jak asi čtenář poznal, jsem nyní proti. Ne zásadně - v principu by mi nevadilo partnerství tehdy, pokud by jeho institut nesváděl ty, kteří takto orientováni být nemusí. Ale zároveň nevím, jak tohoto dosáhnout!
Dokonce bych pak nebyl ani proti výchově dítěte párem, pokud není zneužíváno. Ne asi v případě všech párů a ne že bych to považoval za optimální, ale co taky optimální je.
V současnosti jsme ve fázi "když ptáčka lapají". Ale i tak je do diskursu záměrně zavlečena spousta nepřesností, a to i záměrných, aniž by je kdo korigoval.
Podle stavu vědy přeučovat nemá smysl, měnit něčí identitu zvenku nátlakem mi ostatně přijde i jinak naprosto chybné. Zde souhlasím.
Sporné již je, že společnosti bylo vsugerováno, že v rámci "práva na štěstí" mají homosexuálové právo na svůj styl života. Jenže ten, až na výjimky, zahrnuje silnou promiskuitu, navíc formami, které jsou ideální pro šíření sexuálně přenosných nemocí (tj. vč. třeba pásového oparu, žloutenek atd.). Promiskuita je i v případech stabilně žijících partnerů. Partnerství, pokud již jsou, nebývají příliš dlouhá.
Promiskuita gayů a způsob uvolňování energie při styku jsou považovány, kritickými kruhy, za problematické. Zatímco u heteresexuálních párů se energie muže a ženy vzájemně vyměňuje a její přísun bývá běžně dostatečný jen z monogamního vztahu, u homosexuálů se zdá, že tito trpí nedostatkem maskulinní formy energie, který jen monogamní vztah nedokáže nasytit.
Promiskuita a lehkovážný přístup k ní nebo k sexualitě vůbec (tedy i bez nemocí) je problematický kulturní vzorec, který ovlivňuje jak zakládání, tak i existující tradiční rodiny. Hetero vztah totiž nevěru nepřežije, nebo jí je velmi vážně narušen. Má to své velmi hluboké kořeny, které u mužů spočívají v jistotě o otcovství, obecně pak v ekonomické roli rodiny, v motivu k práci a předání jejich výsledků dalším generacím, notabene i v kvalitě vztahu. Jedná se o mnohem silnější lidské motivy než je hádání se o několik procent rozdílu v daních.
Myslím, že v těchto dvou uvedených příčinách:
1) sexuálně přenosné nemoci,
2) vzor promiskuity a nevázanosti,
jsou dva historicky velmi silné důvody odmítání homosexuality, přičemž druhý multiplikuje první. Nelze se s nimi snadno vypořádat jenom jako "s předsudky", čímž věc odbývá např. ministr financí.
Zpravidla se uvádí další racionální důvody nepřirozenosti homosexuality:
3) nezpůsobilost sliznic,
4) neschopnost zplodit společné dítě,
5) neúplné vzory rolí pro případné děti,
6) hedonismus (asociálnost).
Třetí bývá bagetelizován poukazy na zvyky některých zvířat (jenže člověk není zvíře, kromě toho nevíme ani to, zda kdyby ta zvířata byla chytřejší a mohla si volit, by si homosexualitu ku svému prospěchu sama nezakázala). Čtvrtá námitka bývá odmítána možností adopcí, pátá dnešním stavem neúplných rodin (po sexuální revoluci), šestá tím, že snaha o vlastní štěstí je přirozená.
Heterosexualismus
Spolu s homofobií to jsou dva úderné termíny z politického slovníku homosexuálního hnutí. Primárně slouží pro nálepkování odpůrců a politicky korektní žurnalistiku, nelze jim však upřít částečný smysl.
Heterosexualismus znamená, že se hetero-souloži (nebo vztahu) přiřazuje vyšší morální hodnota než homo-styku (nebo vztahu). Z podstaty toho, že za svou orientaci homesexuál nemůže, se vyvozuje, že by nikdo neměl vynášet mravní soudy o tom, co je lepší.
Důsledné dodržování (některých) zásad heterosexualismu by např. znamenalo to, že pokud je běžné manželství bezdětné, heteresexualista by měl naléhat na rozvod a novou svatbu s někým plodným, ledaže by příčina byla oboustranná. Nebo, že ženy v neplodném věku již nemají co uzavírat manželství. Osobně nazývám druhý případ "starší princezna", ale obojí je pochopitelně nonsens.
Tento článek je přesto psán převážně z pozice zastávání se "heteresexualismu", byť ne absolutně. Opak, tj. úspěšný "homosexualismus" je naprosto šílený, vedl by k vymření lidstva. Homosexuálové navrhují neutralitu, jež je však (např. i z výše uvedených šesti důvodů) pochybná. Měřítkem téměř všech morálních systémů nakonec bývá zachovatelnost života jedinců i společnosti. Homo-styky proto neobstojí, pokud by pro život a jeho předávání měly představovat zásadní problém, významné rozšíření homosexuality by jej přitom jistě představovalo.
Někteří kritici pojmu heterosexualismus poukazují též na to, že účelem je jen roztřást hodnotící bázi kritika a odvést pozornost od hodnocení vlastní činnosti, o které se jedná. Nicméně pojďme dále.
Homofobie (homonegativismus)
Homofobie je definována jako obava, nechuť nebo pohrdání homosexualitou nebo homosexuály, nebo strach z toho, že se člověk stane homosexuálem, nebo že bude homosexuálem sveden. Označením za homofoba se primárně chce ad hominem deklasovat jakýkoliv kritik.
Slovo homofobie je etymologická sofistika. Spojením homo (člověk) a fobie (strach) vzniká člověko-strach. Tím se jednak podsouvá, že dotyčný nemá rád (všechny) lidi, jednak se odvádí pozornost od toho, že v člověku vzbuzuje emoce až určité jednání (nebo představa o něm) a nikoliv člověk sám. Protože všechny jiné běžné druhy fobií jsou poruchami, nese termín stigma závadnosti a v podstatě se žádá, aby jeho nositel byl vyléčen, "emočně přeprogramován".
S homofobií se můžete vypořádat intelektuálně např. dotazem na to, jakým způsobem lze kritizovat homosexualitu, aniž by kritika spadala do homofobie. Jestliže nijak, pak je to bezvýznamný pojem, mařící jen svobodu slova. Je bigotností třeba odmítání sadismu? Jiná možnost protiargumentace je věcně poukazovat na důvody jako jsou 1 - 2, nebo 3 - 6.
V průběhu psaní těchto dvou článků jsem často zažíval stavy, kdy mi bylo z rešeršované materie nevolno (hlavně kvůli materii, ale i z množství lží a překrucování, spolehnout se nedá téměř na nic z toho, co k věci najdete, pokud neodfiltrujete bias). Všechny mnou výše nalezené důvody proti jsou "správné", přesto jsou, vzhledem k intenzitě mých pocitů, neúměrné a pravděpodobně až sekundárně racionalizované.
Položím-li si otázku například tak, zda když některé důvody, např. 1-2, srovnám s případy jiných druhů sexuálního chování, jež jsou tradičně též morálně nepřijatelné a způsobují totéž, např. běžná nevěra nebo promiskuita v heterosexuálním páru, výměna manželek apod., které asi mám do určité míry internalizované jako nežádoucí nebo divné, pak homosexualita vzbuzuje podstatně vyšší míru disgustace. Což JE zarážející.
Rovněž to znamená, že třeba náboženská věrouka, minimálně v prosté literární nebo katechetické úrovni, je z obliga, co se možnosti zdroje pocitů týče. Všechna výše uvedené druhy smilstva jsou zhruba stejně zavrženíhodné (např. sodomie nemá v desateru mimo smilstva vlastní kategorii) a ani jim nebývá věnována nějak zvláštní pozornost, spíše se sexuálně hovoří o tom, co je považováno za kladný vzor a o zbytku se cudně mlčí. Rovněž, např. v souladu s D.A. Millerem, je pro mne nepřijemné zabývat se především mužskou homosexualitou (sexistické motivy Millera ale neberu) než ženskou.
Rozeberu-li své pocity opravdu pečlivě, pak dojdu k tomu, že někde těsně vedle homosexuality stojí dveřník od značné agrese. Což může být jen můj vlastní pocit, ale také to může být odraz typické vlastnosti subjektu (nebo krajní možnosti jeho jednání), která mi je signalizována správně!
Jinak řečeno - jestliže se při setkání se zmijí v lese rychle aktivizují mé reakce, pak to pravděpodobně není tím, že bych si aktivoval kulturně negativní obraz zmije v sobě (nechuť k hadům je univerzální ve všech kulturách), ale tím, že s tímto živočišným druhem jsme skutečně na kordy.
Čímž jsme se dostali na mělkou půdu psychologie či psychonalýzy, v nichž je všechno možné, všechno může znamenat i svůj opak a zároveň to také může být omyl nebo blábol.
Podle Freuda jakýkoliv odklon heterosexuálního kanálu vede libido do homosexuálního a naopak. Ergo dle tato varianty je nutné homosexuální žádostivost poměrně silou potlačovat, aby muž mohl žít heterosexuálně. Ergo "homofobie".
Freud se též domnívá, že na počátku tří velkých monoteistických náboženství je otcovražda.
Podle jeho žáka Theodora Reika (Mýtus a vina) je prvotním hříchem, příčinou prvotního pádu, speciální případ, kanibalistická agrese vůči přirození otce (zde by bylo zajímavé vědět, zda nedávný německý kanibal dílo Reika znal, pokud ano, pak již jen studium literatury tohoto druhu je vadné, pokud nikoliv, pak institut našich tabu asi je účelný, chrání-li nás před podobnými svody, byť jak vidno, v daném případě ne perfektně). Aby se na to zapomělo, bylo zakázané o otci i jen mluvit, vyslovovat jeho jméno. Proto obrazoborectví. Strach stanutí před Bohem (zabitým otcem) měla být bázní připomínky vidění jeho ... Ergo, vidí-li dnešní muž ... druhého, musí mu to připomínat dávný zločin, mělo by to vyvolat bázeň z trestu. Ergo opět důvod psychoanalytické "homofobie", byť z jiné příčiny než původně u Freuda.
Potíž je, že oblast tabu a viny měla být následně náboženstvím rozšířena i na jiné oblasti, jako je např. zákaz požadování manželky cizího muže, na jeho statky, na sexualitu celkově. Podle některých autorů bylo toto tabu způsobem, jak se židé v době po exilu vymanili z vlivu polyteistických pohanských bohů, orgií atd. Dodržování tabu mělo vymezit rodinný život, který se ukázal jako ekonomicky efektivní a vedl k prospěchu, čímž se tabu jen utvrdilo. Podle tohoto tedy, ne chození do kostela a usebrání se, ale dávné tabu drží pohromadě náš morální systém. Osvobodíme-li se od bázně za vinu, přestaneme-li být homofobní, pak se náš morální systém, včetně rodinného uspořádání, zhroutí jak domeček z karet.
V tomhle smyslu je problém podobný jako nedávné karikatury Mohammeda. Sebereme-li razatně pilíř muslimské víry, dotyčným hrozí akutní rozpad společnosti (nebo se jim to aspoň tak jeví), proto protesty.
Pokud se pak domníváte, že vás případný atheismus před vlivem širšího kulturního tabu náboženství vašich předků ochraňuje, tak to je omyl. Podle těchto teorií jsou kulturní vzorce tak silné, že ve společnosti podvědomě přetrvávají navzdory změnám slovníků nebo konfesí.
Samo křesťanství vzniklo pochopitelně před psychonalýzou, potíž vidí v homosexuálním jednání jako takovém a považuje ho za vnitřně silně nezřízené (biblické negativní reference přitom odkazují vždy k agresi homosexuálů). Katolický katechismus v hodnocení jednání neustupuje ani o chlup, uznává ovšem, že si orientaci jedinec nepřivodil. Jak pro "spásu" jedince a ochranu společnosti požaduje, aby se jedinec uchýlil do celibátu. Není to fér, ale chytit třeba žloutenku a být v karanténě také ne.
Ať již je důvodem homofobie cokoliv, není to něco úplně triviálního a ačkoliv to je z hlediska práva nespravedlivé, je to velmi významý důvod č. 7.
Možná jsem méně homofobní než před tím, co jsem článek začal psát. Homonegativní (což je méně záporně psaný ekvivalent homofoba) nebo přinejmenším homoopatrný ale asi stále zůstávám.
Zvláštní je, že radikální homosexuálové tvrdí, že během posledních dvaceti let došlo v homosexuálním hnutí k vzniku určité politické korektnosti (z jejich hlediska negativní jev, zajímavější se jim zdála permanentní revoluce a podzemnost hnutí, kriminálnost a nejistota o partnerovi rajcovní), k usazování se a hledání stálejších partnerů, v rámci snahy být pro většinovou společnost přijatelní.
Je také možné, že v rámci společnosti jako celku dochází k nějaké formě "disipace" psychické energie (mládež se kroužkuje a je celkově zženštilá). Možná se tím ztlumí excesy, ke kterým by jinak asi docházelo v mnohem vyšší míře (z obou stran), přesto bych byl opatrný. Podívám-li se na to, co se děje v USA po zavedení stejnopohlavních manželství, pak to tamní gaye právě nešlechtí.
Chceme-li se učit, asi bychom se měli podívat třeba do Švédska, kde jsou svazky již asi 10 let (ovšem prý asi jen 2% gayů v nich).
O čem se nemluví při prosazování registrovaného partnerství, aneb potíže prezentace homosexuality ve veřejném prostoru
Homosexuálové by chtěli v podstatě možnost veřejně "na odiv" plně vyjádřit svou identitu a být přitom i plně akceptováni (Vaculík to trefně vyjádřil "mít svatbu a taxík s pentlí"). Kladné přijetí lze chápat z hlediska psychologického. Převléknete-li se do jejich kůže, pak řadě jejich požadavků naruby budete také rozumět. Jakmile se homo-styk potvrdí kladně právem, pak na to vše vznikne ihned nebo záhy právní nárok, který budou zkoušet různě uplatňovat.
Jenže z hlediska heterosexuála taková akceptace nesmí být nikdy ničím více než jistou tolerancí (bez vnitřního ztotožnění se) s vědomím toho, že pro úspěšnou vlastní rodinu, tedy pro vyzkoušenou možnost předávání života dál, je zapotřebí naprosto jiná morálka.
Tyto dva požadavky jsou v naprosté praktické kolizi, kterou by zákon měl nějak řešit, ještě než ji do práva pustí.
Jakákoliv propagace sexuální nevázanosti, vč. homosexuality samé, pochopitelně představuje těžké pokušení, jemuž podléhají i heterosexuálové. Proto hodnoty jako cudnost, zdrženlivost, decentnost, nepohoršování, proto jejich instrumenty jako hřích nebo tabu.
Nemělo by se zakrývat, že část populace je latentně nebo otevřeně bisexuální a tedy v určitém rozsahu sveditelná. Jak velká se prakticky neví. Podle různých studií bisexuálové tvoří něco mezi 2% až 30% populace. Jak přijmou morální signál, plynoucí ze zákona? Je docela možné, že účelem kultury heterosexualismu je udržet procento nízké a chránit jejich existující nebo budoucí rodiny.
Mělo by se přiznat, že cílem obrozeného homosexuála je svést co nejvíce mladých chlapců, neboť je všechny považuje za legitimní cíl. Kvůli apriornímu heterosexualismu přeci žádný hoch nemůže vědět, zda nemá náhodou opačnou orientaci. Není moc jasné, do jaké míry má homosexuál solidaritu s heterosexuálním světem.
V době AIDS jsou jakékoliv návody dospívajících k promiskuitě nebo k experimentování, třeba i zbytečným směrem, snadno letální. Kromě toho existuje pochopitelně i trauma z homosexuálního zážitku člověka, který je orientací heterosexuál.
Pro dost starších mužů je přitažlivá pederastie Jaké následky bude mít příklad a "ospravedlnění" registrovaných párů na růst chlapecké prostituce?
Je třeba si i říci, že mezi rozlišovanými právními instituty registrovaného partnerství a stejnopohlavním manželstvím je jen nepatrný rozdíl. Bude-li registrovaný pár chtít pořídit si nějaké dítě, s výjimkou obtížnější adopce mu v tom nic nezabrání.
Nakonec se tvrdí, že zákon nikomu neublíží, neboť homosexualita je (téměř) vrozená a že jí nepodlehne nikdo, kdo takový není. To je hned dvojnásobná nepravda. Bisexuál má kapacitu k heterosexuálnímu vztahu, ale homosexuálovi podlehnout může.
A homosexualita vrozená není, jednoduché genetické zakotvení by evolučně dávno vedlo k vymizení jevu. Genetika dává velkou dispozici, ale určité prostředí a výchova také.
Víme např., že pokud jednovaječné dvojče je gay, pak druhé je takové s 38% pravděpodobností (první průzkum Bailey & Pillard, založený jen na výběru jedinců z gay-iniciativ udával cca. 50%, autoři sami předpokládali metodické ovlivnění směrem nahoru), u lesbiček to je 30%.
Zbytek připadá na nějaký vliv prostředí nebo výchovy, nastalého někdy do puberty, ale nevíme kdy ani jakého. Pokud jsou dvojčata dvouvaječná, pak podle práce Baileyho je ko-gayem 22% sourozenců. V případě adoptivních bratrů (tedy s úplně jinou genetickou informací) je ko-gayem 11%.
To je alarmující, protože výskyt výlučné homosexuality u mužů v populaci se dle moderních prací udává jen 1%-3%. Interpretace Bailyho by znamenala, že 7% adoptivních bratrů chytlo homo-orientaci jen výchovou nebo jinými faktory prostředí rodiny a společnosti, v místě působících.
Za tohoto stavu poznání se tedy sněmovna chystá přijmout revoluční zákon.