Ve skutečnosti je však úplně jedno, v jaké situaci je Česká republika dnes. Důležité je, do jaké situace by se dostala, kdyby zemi komunisté reálně ovládli. Historická zkušenost ukazuje, že v takové chvíli už je pozdě. Proto je třeba neúnavně na takovou hrozbu poukazovat.
Podívejme se na strukturu voličské základny KSČM. Jsou to jednak skalní voliči KSČM, které nemá smysl strašit ani přesvědčovat. Ti budou volit svoji stranu bez ohledu na okolnosti. Druhou skupinou jsou takzvaní protestní voliči, kteří svým hlasem pro komunisty dávají najevo svůj nesouhlas s danou situací. Ty je třeba přesvědčit programem a nikoliv strašením. Je zde však ještě třetí a nezanedbatelná skupina. Tu tvoří lidé, kteří na vlastní kůži nepocítili hrůzy totalitní moci, ať už proto, že žili "smířeni" s režimem a otevřeně proti němu nevystupovali a o politické dění se nezajímali, nebo prostě proto, že tento režim už nezažili. Právě posledně zmíněná podskupina, na rozdíl od ostatních, se stále rozrůstá a bude rozrůstat.
Pokud mladí lidé, kteří neměli to "štěstí" zažít totalitní praktiky, sledují mediální vystoupení dnešních komunistických představitelů, mohou získat zcela zkreslený pohled na usilování KSČM. Jsou na tom podobně jako voliči KSČ v roce 1946, kteří také neměli žádnou zkušenost s vládou jedné strany. Těmto voličům je třeba ukázat pravou tvář komunistů. Realistický pohled jim média ve většině případů nejsou schopna zprostředkovat. Komunisté vystupují jako demokraté, prezentují levicový program, který na první pohled neskrývá žádná nebezpečí nebo hrozby.
Existují však snadné cesty k poznání, o co komunistům ve skutečnosti jde. Stačí zavítat na některou z komunistických demonstrací, kde představitelé strany, uneseni revoluční atmosférou, často odhodí svoji mediální masku a tvrdě hřímají ve jménu odkazů Marxe a Lenina. Zájemcům, kteří raději sledují dění z tepla svého domova, mohu doporučit internetové stránky Komunistického svazu mládeže. Oficiálně se ke svazu mladých komunistů KSČM sice nehlásí, ale nikdo nemůže pochybovat o tom, že je tato mládežnická organizace její prodlouženou rukou. Není jistě náhodou, že ústředí KSČM i KSM sídlí ve stejné budově. Není náhodou, že je na stránkách KSČM přímý odkaz na web KSM. Není náhodou, že pořádají společné tiskové konference. Není náhodou, že jejich představitelé používají stejnou rétoriku. V programu KSM najdeme varování před "plíživou fašizací české společnosti", na 8. zasedání ÚV KSČM strašil předseda Vojtěch Filip přítomné Modrou šancí, která "by vedla k fašizaci společnosti". Věrným zastáncem mladých komunistů je i bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček, který ve svém článku Bachovská horlivost působí komicky (Haló noviny, 7.1.2006) ostře kritizoval snahy ministra Františka Bublana KSM zakázat.
Abychom si udělali obrázek o této organizaci, stačí citovat z jejího programu. Některé partie nutí čtenáře k pousmání, z některých však zamrazí:
- Komunistický svaz mládeže (KSM) je nezávislá, dobrovolná, mládežnická organizace vycházející z učení Marxe, Engelse, Lenina a dalších významných myslitelů komunistického hnutí a navazující na pokrokové tradice československého a celosvětového mládežnického hnutí.
- KSM usiluje o odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským.
- KSM bojuje za revoluční svržení kapitalistického řádu masami pracujících.
- KSM si je jist, že cesta k socialistické revoluci nebude krátká, jednoduchá, ani bezbolestná. Přesto je přesvědčen o její nutnosti.
Zde není třeba další komentář. Mladí komunisté jsou možná trochu horliví, ale zdá se mi, že jejich starší vzory mají stejné přesvědčení. Fakt, že se KSČM od KSM nedistancovala a dokonce tyto mládežníky podporuje, můj předpoklad jen potvrzuje.
Pokusme se, ve světle výše uvedených skutečností, odpovědět na otázku položenou v nadpisu článku. Má smysl strašení komunisty? Asi by bylo na místě otázku opravit, protože jsem přesvědčen, že nejde o strašení, ale o poukazování na reálnou komunistickou hrozbu, která by nás mohla postihnout v případě výraznějšího volebního úspěchu KSČM. Je to hrozba, která se nám může dnes zdát stejně vzdálená jako našim předkům v roce 1946. A o to je možná nebezpečnější.