Do nejhlubších tůní pokrytectví zabředl Armin Sandmann ve svém článku Zločin a trest v Norimberku (LN, 24.11.). Zprvu vcelku objektivně a ve shodě se skutečností popisuje průběh procesu vedeného proti nejdůležitějším válečným zločincům z 2. světové války, ohlas tohoto procesu ve světě a historickou úlohu norimberského tribunálu. V okamžiku, kdy bylo nejlépe článek ukončit, přidává k němu svoje úvahy o údajných zločinech Spojených států spáchaných ve Vietnamu, Afghánistánu a v Iráku a prakticky mezi ně klade rovnítko, když se táže, zda by hlavní soudce z Norimberku obžaloval i svoji vlastní zem.
Nehledě na mlhavost pojmu "vlastní zem" (v Norimberku nikdo nežaloval "německou zem", nýbrž konkrétní zločince a konkrétní organizace), předpokládejme, že se autor jen špatně vyjádřil a měl na mysli konkrétní představitele Spojených států, jež považuje za válečné zločince.
Z důvodů omezeného rozsahu příspěvku a delšího časového odstupu ponechme stranou Vietnam a Afghánistán a všimněme si jen Iráku, který je stále přemětem zájmu zastánců tzv. "mírového řešení" neboli neinvazívní likvidace jednoho z nejhorších a nejnelidštějších režimů a zdroje nestability v oblasti Blízkého a Středního Východu. Nejde totiž jen o hromadné hroby v Kurdistánu, invazi do Kuvajtu a ostřelování Izraele raketami, nýbrž zejména o zločiny, jež bohužel nejvíce charakterizují současnou dobu, a to teroristické zločiny. Kdo ještě pochybuje o účasti Iráku na teroristickém útoku 11. září 2001, nebo kdo ji popírá, nechť si přečte zprávu uveřejněnou paradoxně stejný den ve stejných novinách jako shora zmíněný článek A. Sandmanna. V článku Wall Street Journal: Atta byl v Praze se dočítáme, že v dubnu roku 2001 se Muhammad Atta (jeden z únosců dopravního letadla, kterým byl spáchán teroristický útok z 11. září) setkal v Praze s iráckým zpravodajským důstojníkem Ahmadem Aníem. Údaje o tomto setkání, jež pocházejí od české kontrarozvědky, jsou podle hodnocení CIA věrohodné ze 70%. Irácký zpravodajec Aní byl později z České republiky vypovězen.
Nechápu, jak za těchto okolností (a to jde jen o malý střípek z mozaiky vyšetřování útoku proti USA) někdo může uvažovat o mírovém řešení irácké účasti na terorismu a jak někdo může bránící se Spojené státy osočovat z válečných zločinů. Nejoblíbenějšími argumenty těchto zastánců jsou zločiny páchané jednotlivci, k nimž při válečném tažení určitě dochází. Jenomže takových selhání jedinců se najde vždy dost, zejména v době války. Je však třeba rozlišovat mezi jedincem a oficiálními představiteli, resp. oficiální politikou státu.
Dávat do souvislosti norimberský proces a válku v Iráku je nemravné a svými důsledky se tento postoj blíží tzv. osvětimské lži. Nejenže se na jedné straně vydává válka v Iráku za zločinný akt, ale na druhé straně, neboť tato válka zločinným aktem není, se tímto postojem zlehčuje vina nacistických zločinců.