Jedním z fatálních témat naší novinářské a politické obce je otázka (ne)přípustnosti použití skryté kamery k žurnalistickým účelům. Politikové se většinově domnívají, že skrytá kamera je zásahem do soukromí natáčeného a záznam může být zneužit. Proto může odporovat řadě jiných zákonů včetně nadřazené Listiny základních práv a svobod. Novináři se většinově domnívají, že skrytá kamera je účelný prostředek, jak získat informace v situaci, kdy se k nim nelze dobrat standardní, otevřenou cestou. Argumentují úspěšným odhalením různých korupčních skandálů, za jejichž medializací – a následně i samotným vyšetřováním - stála právě skrytá kamera. Tyto dva názory stojí proti sobě a nelze se domnívat, že v sobě mají nějaký potenciál ke konsensu. Každý z nich se totiž vyznačuje vysokou míru ohledu jen a pouze na vlastní prostředí a kontext. Politik se na věc dívá politicky, novinář žurnalisticky. Ani jeden nebere v potaz objektivní souvislosti, natož argumenty opačné strany. Problém je v tom, že otázka využití skryté kamery nemá snadnou a už vůbec ne jedinou odpověď. Protože skrytá kamera v sobě skrývá nekonečný prostor pro zneužití a manipulaci, ačkoli je nesporné, že mnohdy se díky ní lze dopátrat věcí jinak skrytých.
Uvedu dva příklady. Na Slovensku právě hoří aféra Henzélyová. To je poslankyně parlamentu za stranu Pavla Ruska ANO. Rusko si skrytou kamerou natočil svůj osobní rozhovor s Ivetou Henzélyovou, v němž ona tvrdí, že ji navštívili blíže neurčení politici s nabídkou přestupu ke stranám Dzurindovy vládní koalice. Za přestup měli Henzélyové pořídit dům.
Tato aféra nám vzdáleně připomene nedávnou, ale pohříchu skoro již zapomenutou aféru poslance Kořistky- a spolu s ním poslance Bielesze. Kořistka tvrdil, že mu emisaři opoziční ODS nabízeli peníze a místo v diplomacii, když nebude hlasovat s koaličními stranami. Šlo totiž o samu existenci stojedničkové koalice a Kořistkův hlas v ní měl cenu zlata. Stejně jako hlas poslance Bielesze. Ten dal v téže době najevo, že nemíní dále koaliční hlasování podporovat, což by mohlo vyvolat pád tehdejší vlády. Bielesz ale velmi záhy po svých srdnatých prohlášeních odstoupil a uvolnil místo v Poslanecké sněmovně jinému politikovi, jehož loajalita ke koalici byla nezpochybnitelná. Bielesz za tuto náhlou změnu názoru prý inkasoval značné peníze. Problém je v tom slůvku „prý“. Stejně jako Kořistka neprokázal, že mu emisaři ODS opravdu něco nabízeli, šlo jen o tvrzení proti tvrzení (a tedy z pohledu práva o pomluvu), ani Bieleszovi korupci nikdo nedokázal, a v našem prostředí, kde jsou výkonné složky policie a justice napojeny na vládní struktury, ani se nedalo předpokládat, že takovou sebevražednou informaci někdo opravdu usilovně hledat bude. V obou případech, jak namítnete, by problém řešila skrytá kamera. Jako u slovenské poslankyně Henzélyové.
Potíž je ale v tom, že kauza Henzélyové není zdaleka tak průzračná, jak by se mohlo zdát. Někteří komentátoři tvrdí, že jde o vyřizování osobních účtů předsedy ANO Pavla Ruska. Jiní říkají, že Henzélyové byla s Ruskem domluvená a tu věc na kameru sehrála, takže šlo o podvrh. Premiér Dzurinda naznačuje, že nejde o záznam skryté kamery, nýbrž o sestřih různých záznamů, poskládaných s nějakým režijním záměrem. Na druhou stranu president Gašparovič prohlásil, že kvůli Henzélyové záznamu by měla odstoupit celá slovenská Národní rada (parlament), protože nemá morální právo na to pokračovat ve svém mandátu. Což by ale – při stávajícím rozložení politických sil na slovenské scéně - okamžitě otevřelo dveře (presidentovi názorově blízkým) sociálním demokratům ze strany Smer Róberta Fica. Je to tedy, jak vidno, výbušná politická rošáda, v níž hlavní roli hraje záznam skryté kamery. Pravý, nebo podvržený? Kdo to posoudí? A bude mít vůbec někdo zájem to zkoumat a dovědět se pravdu?
Druhý příklad, který vnáší kontrastní světlo do problému skryté kamery, je pět let stará událost z takzvané televizní krize. Na Kavčích horách propukla rebelie zaměstnanců proti zvolení nového ředitele Jiřího Hodače a zejména proti ustanovení Jany Bobošíkové ředitelkou zpravodajství. Odpor vůči Bobošíkové vedl tak daleko, že vůbec nebyla připuštěna k výkonu svých pravomocí, neměla přístup k vysílacím pracovištím, zaměstnanci vyráběli o své vůli a podle svého názoru zpravodajství a vysílali jej na obrazovky diváků. Bobošíková měla jedinou možnost, jak tomu zabránit, a to technicky. Vyrobit jiné zpravodajství a dohodnout se z moci své funkce s šiřitelem signálu, telekomunikačními společnostmi, na vysílání toho „jejího“ zpravodajství, jemuž se posměšně říkalo Bobovize. Bylo improvizované, technicky i novinářsky neprofesionální, ale legální. Do tohoto zvláštního stavu vnikl fenomén skryté kamery. Měl ji v držení reportér David Garkisch, tehdy zcela neznámý, který se Bobošíkové nabídl do jejího týmu „oficiálního zpravodajství“. Naoko pracoval pro Bobošíkovou, ale skrytými záznamovými prostředky zachycoval dění uvnitř týmu Bobošíkové, a to samozřejmě včetně rozmanitých kompromitujících prvků. Toto „skryté“ zpravodajství pak postoupil stávkujícím televizním zaměstnancům, kteří je s celou parádou využili pro svůj prospěch.
Tehdy poprvé se u nás začalo intenzivněji hovořit o tématu skryté kamery. Garkischova akce vyvolala řadu otázek, které se dají vtělit v jedinou, ale zato zásadní: Bylo využití skryté kamery oprávněným prostředkem k získání informací důležitých pro nějaké širší kontexty a obecně pro veřejné blaho? Když opadly stávkové emoce, většina soudných komentátorů dospěla k názoru, že ne, protože Bobošíková a její lidé nepáchali trestnou činnost, a proto záznam jejich činění skrytou kamerou má všechny znaky nepřijatelného zásahu do osobního soukromí. Což je přesně ono zdůvodnění zákona o zákazu skrytých kamer, jak jej dnes přijímá náš Parlament.
Namítnete, že jedna neetická akce nějakého reportéra nemůže diskreditovat celý systém, je-li ten systém dobrý. Ano, ale může dobře demonstrovat etickou stránku problému. Největší riziko možnosti využití skryté kamery je v oné obrovské odpovědnosti, kterou od novináře vyžaduje. Poslanci mohou mít různé důvody, proč se bojí skryté kamery. Může to jistě být i špatné svědomí. Může to ale být též – a jak je vidno z naznačených případů – i oprávněná obava z nedostatku profesionální etiky a odpovědnosti žurnalistů.
(Psáno pro server Česká média)