POVÍDKA: Vladimír Němec, Lepší svět (část druhá)
Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.
V sále vyzdobeném sochami, obrazy i čerstvými květinami stála na bílém koberci skupina mužů a žen. Před nimi leželo v kolébce nemluvně a kněz, důstojný starší muž s dlouhým tmavě modrým pláštěm, se snažil překřičet jeho pláč.
"… jsi krví z naší krve, jsi tělem z našeho těla. Matka tě v krvi a bolestech porodila, otec za tebe bude v boji krev prolévat a náš Pán svou krví vykoupil hříchy celého lidstva."
Najednou se zvenčí ozvalo zaburácení. Kněz na sobě nadal nic znát a pokračoval v obřadu, ale ostatní pokukovali vyděšeně oknem ven.
Jakmile pozvedl zdobenou čtyřcípou stříbrnou hvězdu, jejíž protější vrcholy byly spojeny zlatem vykládanými příčkami, otevřely se dveře a vstoupil voják v khaki uniformě s pistolí v pouzdře u pasu. Zarazil se, zůstal stát u dveří, ale tiše za sebou zavřel.
"Před znameními naší víry, před hvězdou, symbolem svobody a naděje, a před křížem, symbolem našeho Pána, tě Martine, potomku Jany a Marka, vítám do našeho společenství a podávám ti krev Ježíše Krista."
Jakmile se dudlík dotkl rtíků hladového děcka, chtivě nasálo sladkou rudě zbarvenou tekutinu.
"Přijal Krev Páně," s úlevou zašumělo sálem.
Ke kolébce se sklonila matka dítěte, zvedla ho do náruče a hrdě ho ukazovala ostatním.
Muž v hermelínu, stojící v první řadě vedle otce nemluvněte, se rychle vytratil ke dveřím.
"Co se děje, kapitáne?"
"Vyhlásil jsem pohotovost. Dolní most někdo vyhodil do vzduchu!"
"Cože?"
"Nedorazilo obilí z překladiště u Strážné hůrky, a protože neodpovídali ani na volání vysílačkou, poslal jsem jim naproti džíp. Dojel jen před most a vtom ho někdo odpálil. "
"Kdo?"
"Nemám tušení. Chlapi se pokusí přeplavat řeku a já posílám další tři džípy, ale musí to objet horem a bude jim to trvat určitě tři čtvrtě hodiny. Jedu s nima."
"Myslíte, že je to práce degenerátů?"
"Těžko, degeneráty odpalující mosty si představit neumím."
"Souhlasím, jeďte a dávejte pozor," ohlédl se ke knězi: "Už kvůli otci Stanislavovi doufám, že se jim nic vážného nestalo."
..............
Bolest. Nic jiného si neuvědomovala. Kotníky, od nichž ta bolest šlehala vzhůru ke stehnům a ještě výš až k pasu. A ruce! Jakoby je někdo v zápěstích drtil. Chtěla se podívat, ale víčka se ne a ne zvednout. Náhle padala a kolébala se, ztrácela váhu a zase ji získávala větší než obvykle. Houpačka! Když ještě byla holkou, měla na jabloni houpačku. Milovala ten pocit beztíže, ale teď se jí zvedal žaludek a motala hlava. Pak se propadla do temnoty, zmizela v jícnu nicoty. Najednou náraz. Celým tělem jí projelo šlehnutí bolesti a vzápětí ji vědomí zase opustilo.
Zaslechla mumlání. Šoupání nohou. Podařilo se jí otevřít oči. Jasný záblesk ji oslnil a donutil se opět vrátit do tmy. Uvědomila si, že ji strašně pálí kotníky a lýtka. Jako by stála ve vřelé vodě. Chtěla nohama uhnout, ale nemohla ani o centimetr. Pokusila se nadzvednout hlavu, ale taky to nešlo. Zato hlasy zesílily, ale ani teď nerozuměla jedinému slovu. Musí tu být spousta lidí. Nepatrně pootevřela oči. Světlo už nebylo tak ostré, vzdálilo se a mihotalo, jako... jako plamen! Proboha oheň! Proto ta bolest od nohou! Chtěla vykřiknout, upozornit, že je tady, ať ten oheň dají pryč, ale nedokázala přinutit hlasivky, otevřít ústa. Jen uvnitř hlavy řvala, řvala strachy, bolestí, zoufalstvím.
Hlasy už byly blizoučko. Musí ji přece vidět! Jak to, že jí nikdo nepomůže? Pak jí to došlo. Oni to vědí! Dívají se, jak jí plameny olizují nohy. Čarodějnice! Upalují ji jako čarodějnici na hranici. Proto má ruce i nohy svázané! Ale proč?!
Plamen se přiblížil a vzápětí se nad ní objevil obličej ženy se stařecky zvrásnělou kůží, pokrytý boláky a vředy. Jedno oko zapadlé kamsi do hloubi oční jamky. To ona je čarodějnice! Spletli se. S bezmocnou hrůzou neschopná něco říct pozorovala přivřenýma očima ženu, jak se k ní sklání, to zapadlé matné oko ji přitahovalo. Vpíjela se do něj, až najednou viděla obraz lidí, ne lidí, degenerátů. Hromady mrtvol naházených přes sebe. A viděla sama sebe, jak kolem nich běhá, směje se a křičí. Vtom ucítila, jak se čarodějnice dotkla pařátem prstu jejího čela a vzápětí zaslechla chraptivé zaječení:
"Smrt! Ona smrt!"
………..
Jak ho voják táhl za nohu, vydával degenerát strašlivý řev. Z rozervaného boku mu vytékala krev.
"Veliteli, jednoho jsem našel, byl zalezlý ve křoví jako zvíře. Hned vedle měl v plechovce žhavý uhlíky. Nejspíš to byl on, kdo odpálil nálož a přitom to sám koupil."
Muž s výložkami důstojníka se sklonil k naříkajícímu degenerátovi:
"Kdo vás vedl?! Kdo to připravil?"
Degenerát nereagoval a jen dál úpěl.
Velitel mu těžkou botou stoupnul na zraněný bok:
"Mluv! Kdo vás vedl. Kde jsou vaše doupata?! Rozumíš? Mluv!"
Jeho slova zanikla v ještě zoufalejším křiku degeneráta.
"Z něho nic nedostanete. Je to, jako byste se ptal prasete."
Velitel přikývl:
"Máš pravdu. Doraž ho!"
Jen odezněl výstřel, ozvalo se z džípu:
"Kapitáne, mám pana hejtmana."
Velitel převzal mikrofon vysílačky:
"Oliver, slyším."
"Tak co, mluv."
"Pane hejtmane, je to naprostá katastrofa. Vozy byly přepadeny, nákladní byl i s obilím ukraden a naši lidé zabiti…," hlas mu selhal.
"Jak to? To přece nemohli degeneráti dokázat!"
"Je tady mrtvola degeneráta a další tři jsme dostali o kus dál v lese. Ale máte pravdu, tohle byla dokonale připravená akce. Zamaskované úkryty, samopaly a zřejmě s tlumiči! Proto jsme před výbuchem nic neslyšeli. Vybili je jak na jatkách, naši nestihli vystřelit ani jednou. Nám skoro před očima! To nemohl naplánovat degenerát!"
"To snad ne!"
"Jo, tohle mění všechno. Partyzánský boj. A pokud umí střílet ze samopalů, musíme počítat, že zvládnou i kulomety, minomety, pancéřovky a děla. To mění úplně všechno."
"K čertu! A co naši lidé? Nikdo nepřežil?"
"Z chlapů nikdo. Petru jsme nenašli."
"Mohla jim utýct?"
"Ne, dostali ji živou a vzali s sebou."
"Určitě?"
"Jo." Velitel se přitom podíval na zadní sedadlo džípu, kde ležela roztrhaná podprsenka."
"Sakra!"
"Jaký mají náskok?"
"Něco přes hodinu."
"Pusťte se za nimi. Nemůžou jet s náklaďákem tak rychle. Kdyby se ti ji podařilo osvobodit, třeba by se ještě nemusela nakazit."
"Rozkaz, ale…"
"Co?"
"Pane hejtmane, uvědomujete si, že tohle není ta normální tlupa debilních idiotů s klackama?! Proti mým třem džípům stojí deset, možná dvacet samopalů! A ještě, Petra už zřejmě nakažená je. Hned na místě ji vysvlékli… Ale zkusíme to."
"Do prdele. Mně to nedošlo! Ale přece jim Petru jen tak nenecháme."
"Dobrá. Pošlete za námi další posily. Dva chlapi zůstanou tady a s ostatníma pojedu opatrně v jejich stopách. Budeme trvale ve spojení."
………..