BLACKOUT: Dvě planety

Předchozí část románu.

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 5: DVĚ PLANETY

5.

To první léto se okolím Borotína toulali různí lidé v otrhaných šatech. Chodili sem obyvatelé Tábora, ale objevovala se i podezřelá individua, která se na Českou Sibiř zatoulala až z Prahy, kde Telekom slavně zvítězil nad svatováclavskými gangy. Nebylo poznat, jestli tuláci přicházejí se zlými či dobrými úmysly. Nabízeli práci jen za jídlo a nocleh. Jídlo, většinou bramboračku z velkého stále vřícího kotle, dostali na zápraží, i s kusem domácího chleba, ale dovnitř nesměli, to babička nedovolila.

Zlí, nezlí, práci nedostali. Váňovi byli díky brigádníkům z Prahy soběstační a cizí výpomoc nepotřebovali. Jarda byl navíc zámečník a karosář, dovedl opravit i muzeální zemědělské stroje, a tak nesháněli ani odbornou pomoc. Protože nebyli na hlavní cestě a vlčanda Jiskra se na cizí tvářila vždy velmi zle, prosebníci z města je příliš neobtěžovali. Ani se nevnucovali, vojenští policisté, kteří se pravidelně na všech statcích v okolí zastavovali, budili respekt. Stejně jako kulovnice, s níž obvykle chodila Irena věšet prádlo, když dostali takovou nezvanou návštěvu.

To se ukázalo být životně důležitým prvkem na podzim, v době prvních epidemií. Propukly nejdříve v Táboře. Celé září se trhy nekonaly, ani v říjnu, jen nemoce. Ukázalo se, že zprovoznění kašny na náměstí, do níž se čerpala voda z rybníka Jordán jako ve středověku, nebylo šťastným nápadem. Bohužel už nebyl středověk. Málokdo se obtěžoval převařováním vody ze schváleného zdroje. Conan Housa a jeho parta se nestali jedinými oběťmi dožínkových slavností. Mix střevních chorob se nevyhnul ani samotám a okolním vískám, jejichž obyvatelé se účastnili táborského představení.

V listopadu nejhorší nákaza pominula. Váňovi jí byli zcela ušetřeni. Babička hovořila o prozřetelnosti boží a do kosteleckého kostela nechala poslat ovečku, aby pan farář sloužil děkovnou mši.

Prosinec se vrátil k normálu, ale pětina obyvatel celého kraje se ho nedočkala. Ostatní byli o to veselejší. Na začátku měsíce napadlo jen několik centimetrů sněhu, a tak mohly se zpožděním začít hony. Na vsích se konaly zabijačky. V půli prosince napadaly sněhu spousty, navzdory tomu se rozproudil společenský život.

Honza, Jarda a David vytáhli otřískané běžky z kůlny. Jezdívali na nich přes pole do Borotína, prošlapávali závěje na lesní cestě vinoucí se kolem vrchu Šachovna a pak se pustili přes pole do kosteleckého vršku, anebo přeběhli zamrzlý rybník a kolem zbořeného hradu vyšplhali k silničce vedoucí Černým lesem do Sudoměřic. V tamějších hospodách si mohli za vajíčko či hroudu másla koupit sklenku slivovice. Strejda domácí pálení netrpěl.

Dokonce se pořádaly i taneční zábavy, vesnické dechovky nefungující elektřina nezaskočila. Trojice mušketýrů chodila vždy spolu, bylo nebezpečí, že se servou s místními o holky, ale po prvních šarvátkách si získali respekt, měsíce polních prací je vytrénovaly více než dřívější hodiny v tělocvičnách. Letos měli za sebou posilovnu, o jaké se jim dříve ani nezdálo.

Po návratu domů je čekalo přívětivé teplo ústředního topení. V síni u chléva nechal kdysi strejda nainstalovat kotel, který mohl být vytápěn jak levnou noční elektřinou, tak pevným palivem. V době před Blackoutem v něm pálili především papírové odpadky, teď topili dřívím z lesa a občas i uhlím, kterého měli v kolně posledních pár metráků. Kotel produkoval i dostatečné množství horké vody na pařenici pro krávy. To se do škopků nasypaly plevy, řezanka, šrot, v létě i jetel, vše se spařilo horoucí vodou a pečlivě promíchalo. Dokonce zbyla i voda na koupání.

Jak se dny krátily, konečně se všichni i dosyta vyspali. Přišel čas i na sex.

6.

Seance v Green Banku probíhaly tak, že si osm členů Skupiny sedlo do osmi směrů větrné růžice, doprostřed se uvelebil devátý. První spojení přijali, celkem nečekaně, od čínské skupiny ze Šanghaje. Následoval Novosibirsk. Teprve potom kalifornské San Francisco. Pak Houston, Texasané se rozhodli, že tedy z Unie nevystoupí. Ozývaly se další a další Skupiny. Z Evropy jen jedna, londýnská. Ještě ke všemu bylo spojení směrem na východ rušeno černou aurou Stauntonské bandy, která terorizovala podhůří Apalačských hor. To byly ony skupiny, které "nehodlaly akceptovat americkou civilizaci", o nichž se jen v narážkách zmiňoval Al ještě ve Washingtonu!

Na kontinentu vsadili na holčičky postižené Downovým syndromem. Skupiny s nimi měly jen jednostranné spojení. Viděly, co dělají, ale vlastní zprávu jim nemohly předat. Tyto ústředny byly plně vytíženy přejímáním jiných zpráv. Bylo jasné, že od nějaké nadřazené soustavy, dost dobře možná že přímo od dosud neznámých stvořitelů přenosového pole.

Pro zvýšení klidu a pohodlí přestěhoval Al Gore Skupinu přímo na břeh potoka, kde jim vystavěli přepychový camp z přívěsů. Zásobováni byli slušně, ale přece jen Pavel zajásal, když na kraji lesa u rozvalin dávno opuštěné farmy našel několik jabloní. Šťavnatá rudozlatá jablka lákala k nakousnutí. Kolegové z "We Nine" byli zděšeni.

"Planá jablka? Vždyť mohou být jedovatá!" hrozil se Tom.

"Odkud myslíš, že se jablka berou? Že se vyrábějí v továrnách? Na stromě rostou, holoubku, a nikdy žádné jablko nebylo jedovaté, nesmíš tak věřit pohádkám. Jsou trochu nakyslá, ale zato mají hojně vitaminů. Zdravých a tolik potřebných vitaminů pro váš duševní rozvoj. Vitaminy, to nejsou jenom prášky v tubě! Tahle jablka jsou ekologický čistě přírodní produkt," lákal Pavel Toma jak reklamní agent.

Na jablka nakonec přistoupili poměrně rychle. Ale s houbami, krásnými voňavými pravými hřiby či bělostnými nadýchanými žampiony, Pavel neuspěl. Dokonce mu zakázali je sbírat a už vůbec je nesměl jíst, aby svým hazardérstvím neohrozil činnost Skupiny.

Gore zatím studoval záznamy v Green Banku. Našel určitou závislost doby výpadků kosmických sond na jejich umístění ve sluneční soustavě. Dal se udělat hezký graf. Vznikla celá posloupnost, od Pioneerů, Voyagerů, umístil se i Galileo a Mars Observer. Poslední byla družice SOHO. Výsledná spirála mířila neomylně k postavení Země 17. 4. roku Nula. Jestli to měla být výstraha, byla odhalena pozdě. Pomohla jenom zpětně určit přesný okamžik Blackoutu.

Několik dní před Dnem díkůvzdání se do údolí přestěhovali i všichni zbylí obyvatelé Bílého domu, aby byli v blízkosti čerstvých zpráv. Přijeli pohodlným vlakem s parní lokomotivou, Stauntonská banda byla již zlikvidována federální armádou a nepředstavovala žádné nebezpečí. Usídlili se v Marlintonu, asi patnáct mil po proudu řeky Greenbrier River, blíž je Al nepustil. Tady bydleli i Henleinovi.

Rezkovi je přijeli navštívit v lehkém vozíku, jenž byl tažen klidným koněm. Caroline si ve svém stavu už nemohla dovolit jezdit na hřbetě koně, ani na kole. Koníkovi šla od huby pára, kola vozu črtala černé čáry v lehkém sněhovém poprašku. Kolem stolu s nadívaným krocanem se rozléhal smích. Když paní Henleinová porcovala to přerostlé kuře, ze kterého stoupala libá vůnička, vzpomněl si Pavel s bolestnou naléhavostí na jinou dávnou hostinu.

Copak asi dělají máma a táta? A jak se vede Petře? Jak ta drobounká dívenka obstála v drsném světě Blackoutu, v temných hlubinách evropského kontinentu?

Rušení do Londýna ustalo, Pavel poslal o těhotenství Caroline a přestěhování do kouzelného alleghenského údolí zprávu alespoň londýnské Skupině, aby se ji pokusila předat dál starobylou a nespolehlivou poštou. Sám žádnou zprávu z Prahy ještě neobdržel. Jako by on a zbytek jeho rodiny žili na jiných planetách. Už ho to začínalo pomalu znepokojovat.

7.

Zasněžená zřícenina borotínského hradu připomínala opět Ladův obrázek. Zima na České Sibiři byla klidná a tmavá. Slunce se ukazovalo nad obzorem na pouhých osm hodin denně. Nevystupovalo vysoko, jen se převalovalo v korunách stromů jižního lesa. Ze zatažené oblohy často sněžilo. To se potom šero drželo celý den.

Váňovi šetřili světlem, petrolejem, loučemi i svíčkami, svítili si jen na nejnutnější práce ve chlévě a v kuchyni. Práce venku končívala už brzy odpoledne. U Váňů nastávala černá hodinka. Mládež si povídala s tetou a strejdou, babička vzpomínala na bídu v osmnáctém roce. Mirek hrál někdy na kytaru, Petra na flétnu. Trio mušketýrů k tomu zpívalo. Irena i obě její děti se k nim přidávaly. Všichni zaháněli starosti, jestli jim vydrží krmení pro dobytek až do jara, jestli jim budou stačit zásoby, jestli táborští hejtmani nevypíšou zase nějaké dodatečné daně.

Po setmění se vydávali do mlýna ke Košínským. Jejich mlýn byl totiž zaplněn knihami, na které v panelákovém pražském bytě nebylo místo: Palacký, Jirásek, kompletní Čapkové. V bývalé mlýnici praskala polena v roztopeném krbu. Pod jedinou petrolejkou se postupně všichni vystřídali ve čtení.

Kromě literárních skvostů se ve mlýně našly i sešitové předválečné Rodokapsy, stejně jako romány Červené knihovny, ale jejich čas byl spíš v letních světlých večerech, kdy si je četl každý sám podle své záliby. Této literatury byly snad metráky. Četly se hlavně na záchodě, kde pak také posloužily místo toaletního papíru. Největší perly však teta s Irenou zachránily. Tento vysoce ceněný brak zůstal po dřívějších majitelích, kteří nechávali mlýn pomalu rozpadat, než ho Košínští zachránili.

Teprve na začátku první zimy, když opadl nekonečný nával polních prací, si Váňovi uvědomili, jaký pro ně znamená mlýn poklad.

V bývalé mlýnici Petra a někdy i Irena učily Honzíka a Irenku číst, psát a počítat. Paní Košínská je seznamovala s vlastivědou, dřívější terminologií by se to tak asi dalo říci. Aplikovaná biologie. O zvířátkách, lidském těle a bylinkách. Celý mlýn byl těmi sušenými léčivkami provoněn, všichni věřili, že jim pomohly při podzimní epidemii.

Poslední část této kapitoly se zde objeví příští sobotu 29. května 2010.

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.