BLACKOUT: Výlet veselých dětí
DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY
KAPITOLA 4: VÝLET VESELÝCH DĚTÍ
1.
Území pod přímou správou Barona z Telekomu i přidružené oblasti byly ušetřeny Černé smrti, jak se říkalo sérii nemocí z nedostatečné hygieny, postihnuvší na začátku léta roku Nula valnou část české kotliny. Lidé šetřili vodou a nemyli se. Lidé šetřili energií a vodu k pití nepřevařovali. Lidé měli nedostatek jídla, mnozí nepohrdli mršinami zvířat, která se udusila v neklimatizovaných velkochovech, alespoň v prvních dnech.
Někde včas zareagovala Civilní obrana. Traktory s radlicemi shrnovaly hekatomby hnijících zdechlin do jam, které předtím vyhloubily. Lidé v maskách nasypali na to nadělení nehašené vápno, traktory vše překryly hlínou. Jinde se nejdříve pohřbívali lidé a na zvířata nikdo nepomyslel. Tam pak vznikaly biologické bomby.
Kolem smrdutých hal se vytvořilo několikasetmetrové pásmo nikoho. Zde se vyskytovali jen potkani, lasičky, potulní psi a kočky, slétali se sem havrani. Ani tito mrchožrouti však nevydrželi dlouho v bezprostřední blízkosti zapáchající potravy a svoji kořist si odnesli pěkně do bezpečí. Pásmo zamoření se tak rozšiřovalo. Po dalších dnech hodovaly na hromadách opuštěného biologického pokladu už jenom hnilobné bakterie.
Pan Baron dokázal spravované území od nákazy uchránit. Zasloužila se o to zejména kvalitní pitná voda zajišťovaná v Útébéčku partou inženýra Rezka. Nemenší zásluhu mělo ovšem dodržování hygieny, které čistotný Machovec vyhlásil a na jejíž dodržování přísně dohlížel.
Doporučená organizační opatření byla po několika nutných drastických exekucích respektována. Zato gangy z okolí Václavského náměstí pocítily Černou smrt dost děsivě. To, že Machovcovo území bylo ušetřeno, brali veksláci velmi nelibě.
"Ten sviňák si sedí na vodě, má zásoby, vlakové spojení až do Boleslavi, Kolína a Tábora, na oblastech má svý lidi, všichni mu jdou na ruku kvůli poště, to se mu to potom vládne," ozývaly se rozhořčené hlasy Václavských pánů. Jak se dozvěděl plukovník Ripka od svých špiclů, připravovaly tyto gangy útok už někdy na září. Bandy chtěly být do zimních plískanic v teplíčku Útébéčka. Všeobecně se vědělo, že v bývalé předávací stanici, odpojené od zbytečného přívodu z teplárny Malešice, buduje Machovec naftovou kotelnu, která měla zahřívat místní ústřední topení. Úzkostlivě opatrované sklady nákladového nádraží také lákaly.
Když Petr Rezek převzal tu neradostnou zprávu od Ripkova posla, ihned s ní běžel za Machovcem. Už dříve sondoval různé varianty vývoje. Pro tuto měl připraven plán úniku na spřátelený poděbradský zámek.
"Žádné Poděbrady!" naježil se Machovec. I on měl své varianty, se kterými nikoho neseznamoval. Nakonec je lepší, budou-li si jeho lidé myslet, že jednají ve vynucené sebeobraně. Spravedlivě rozhořčeni a přesvědčeni o vlastní pravdě budou bojovat mnohem rozhodněji.
Po malé dramatické pauze pravil pevně: "Petře, sám nejlíp víš, že jsem nikdy nechtěl agresi, ale nepůjde to asi jinak. Nemůžeme opustit své dílo a svoje lidi. Ten boj musíme přijmout."
Rezek se zděsil: "Na to je nás málo! Žižkováci podpoří naši věc pouze morálně a Vinohraďáci počkaj, jak to dopadne. Náš vliv na okolní území je většinou založený pouze na obchodě a určitý morálce. Oblasti mají dost svých vlastních starostí."
Machovec zarazil Rezka velitelským gestem: "S nedostatkem lidí si starosti nedělej. Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Když budeme svoji situaci správně prezentovat, myslím, že získáme dostatečnou podporu od obyvatelstva. Nezapomeň, že jsi na Žižkově!"
Petr Rezek se pokusil zklidnit a vložil do svého hlasu naléhavost: "Jirko, víš přece, co jsou ti veksláci za verbež, jestli připravujou útok, budou mít přesilu zejména ve zbraních a rozhodnosti. Vzpomeň na zprávu, kterou jsem ti před týdnem dával, tu o těch Nesmrtelných. Za drogy a pod drogama dokážou udělat všechno."
Baron z Telekomu klidně odvětil: "Však se ukáže, kdo bude mít převahu. Musíme ale celou akci pečlivě načasovat. Mám přístup k věcem, o kterých jsem se zatím nezmiňoval. Jenom budu potřebovat dvě družstva těch nejlepších lidí. A vím, kde je vezmu. Ripkovi výsadkáři umějí přece všechno, ne?"
2.
Byl to poněkud neobvyklý výlet. Baron z Telekomu s krátkou MP pětkou, která vyhlížela jako trochu větší pistole (ve skutečnosti šlo o plnohodnotný samopal ráže 9 mm), vedl družstvo osmi udělaných hochů ve slovenských maskáčích s klasickými, ale spolehlivými osmapadesátkami, které s nasazenými bajonety měřily právě jeden metr. Když se Petr Rezek podivoval, proč má shánět slovenské, proč nestačí české maskáče, které jsou téměř stejné, odvětil mu Machovec lakonicky:
"Protože mají poněkud realističtější zeleň, pro vrcholící léto vhodnější než českou svítivou."
Nakonec šel i Petr. Vyzbrojil se kuší, která mu zůstala po nezvěstném synovi.
Poté, co z rodiny odešla i dcera, začala se Hana Rezková věnovat dobročinné činnosti v Červeném kříži v ulici Zelenky-Hajského, dotované ze zásob Telekomu. Často se s Petrem neviděli několik dnů. Hana byla stále ve styku se spoustou lidí, soucitně se vyptávala na jejich osud a nakonec se ještě každého zeptala, jestli tehdy, když to všechno začalo, nepotkal takového vysokého tmavovlasého hocha v brýlích...
Petr se naučil střílet z kuše tak, že vždy bezchybně zasáhl cíl. Machovcovu nabídku k dobrodružnému výpadu na levý břeh uvítal.
Až na Bohdalec jim bezpečnost zaručovala černožlutá vlajka Telekomu, pak ji raději schovali. Jediný vážnější incident na ně čekal v parku Jezerka. V patře altánu, pod nímž procházela přední dvojice oddílu, se začal zvedat z lavičky jakýsi opilý stařík. Chtěl se jenom vyzvracet přes zábradlí. Ten starý pán zaplatil za chybu průzkumníků, kteří si altán předem neprověřili. Když se nahýbal nad nepozorný předvoj, projela mu krkem šipka z Rezkovy kuše. Než Petr pochopil, že předmět ve starcově ruce není granát ani Molotovův koktejl, ale obyčejná láhev alkoholu, bylo pozdě. Věděl už, jak může být nepříjemné vyndavat šipky se zpětnými háky z těl obětí. Raději mu ji ponechal. Šipek měl dost a ostatně pospíchali.
Pak už byl celkem klid. Sebedůvěra a profesionalita, sálající z ozbrojeného oddílu, odháněla nemístné myšlenky každého otrapy. Bez potíží překonali u opuštěného pankráckého autobusového nádraží magistrálu, parkem za rozestavěnou budovou Rozhlasu prošli na Kavčí hory, po strmém svahu se spustili ke Dvorcům. Všude udržovali kolem pana Barona dostatečný prostor, to byla Machovcova strategie. I když měli samopaly, mohla by být obrana proti rozzuřenému davu s klacky někde v soutěskách úzkých uliček svízelná.
Ve Žlutých lázních se rozhlédli po nějakých loďkách. Kanoe i kajaky byly pryč, ale v loděnici zůstaly tři staré nevzhledné veslice, celé černé od dehtu. Hodili je na vodu a vybrali si dvě, které nabíraly nejmíň. Vesla i pádla zmizela, ale ostří hoši vykopli několik prken ze stařičké dřevěné ohrady. Než se setmělo, opracovali si je svými ohyzdnými noži do přijatelného tvaru.
3.
V tichosti vyčkali až do půlnoci, než nad branickým kopcem vylezl Měsíc. Byly čtyři dny po úplňku, očím, přivyklým noční tmě, se rozzářil měsíční den. Obě pramice vyrazily bezhlučně k protějšímu břehu. Machovec a Rezek kormidlovali delšími prkny a čtyři a čtyři paragáni se oháněli improvizovanými pádly. Oba kormidelníci napjatě sledovali protější břeh. S reflektorem Měsíce v zádech viděli pohodlně pod pobřežní houštiny, případní pozorovatelé z druhého břehu měli být oslněni.
Tuto noc v půli července vybral Rezek podle své ohmatané hvězdářské ročenky a naštěstí jim přálo i počasí. Když se Petr podíval proti proudu, spatřil bělostně osvícenou stuhu řeky a temný stín Barrandovského mostu. Nechtěl riskovat přístupové boje o jeho předmostí, a volil proto raději tuto romantickou projížďku. Machovec původně plánoval fádní pochod tunely metra, ale ty byly tou dobou už v místech pod Vltavou zatopeny pronikající a neodčerpávanou vodou. Ripka nedoporučoval ani přímý pochod přes Smíchov, kde byl neomezeným a krutým samovládcem jakýsi Kapitán. Udělali si tedy příjemný výlet.
Proud Vltavy je mírně snášel, třebaže pilně pádlovali šikmo přes řeku. Přistáli na opuštěném břehu před Císařskou loukou, na níž se pásla stáda koní, sehnaných sem z farem na jihozápadním okraji Prahy a z chuchelského závodiště. Světlo pasteveckých ohňů k nim nedopadalo, přesto se raději rychle klidili pryč, jen co vytáhli a spěšně zamaskovali obě pramice. Zlíchovem se vyšplhali na Žvahov, náhorní step je dovedla až na Děvín. Zastavili, aby si oddychli po strmém výstupu. Teprve tady si dovolili doplnit kalorie chřupavými müsli tyčinkami. Pravděpodobnost, že by utrpěli průstřel břicha, byla už malá.
Vsedě popíjeli speciální energetický nápoj ze svých čutor a rozhlíželi se přitom po pražské kotlině. Měsíc jim ukázal siluetu Hradu, na okrajích města bíle rozsvítil plochy většinou opuštěných panelových sídlišť. Teď už nevznikaly požáry z nedbalosti. Co mohlo lehce chytnout, to dávno shořelo a lidé se opět naučili zacházet s otevřeným ohněm. V Praze plály jen strážní ohně na náměstích, od Žižkova je zdravil signální naftový plamen na vrcholu věže Útébéčka.
Měsíční světlo se odráželo od pahýlu opuštěné televizní věže v Mahlerových sadech. O tu neměl nikdo zájem. Pro ostřelovače byla zbytečně vysoká a nebylo z ní úniku. Tento solitér se nedal úspěšně bránit, a tak zůstal jen jako obydlí poštolek a luňáků.
Nad krajinou se vznášel tichý baldachýn hvězd, vybledlých v měsíčním svitu. Od řeky začala stoupat pára. Teď byl Měsíc skoro modrý. Kousek od něj, vlevo nahoře, bez zachvění bíle tkvěla jasná hvězda, Petr věděl, že jde o Jupiter. Nad jihovýchodem, v dřívějším přistávacím leteckém koridoru na ruzyňské letiště, klidně svítil naoranžovělý Saturn. Petr zvedl triedr k očím a přitlačil lokte na kolena. Ano, podařilo se mu zachytit drobnou, ale nezaměnitelnou elipsu, škrtající puntík planety.
Povzdechl si, kdysi se těšil na nové objevy kosmických sond, kdepak je dnes kosmonautice konec! Ani tolik obávaní mimozemšťané, údajní strůjci Elektrické smrti, se za tu čtvrtinu roku po Blackoutu neráčili ukázat.
Mezi nehybnými hvězdami proletěl jasný meteorit. Na konci své krátké a oslnivé pouti se rozprskl v neslyšném výbuchu.
Město spalo. Z dálky občas zazněl výstražný štěkot psa. Od Radlic zaslechli poděšené zakokrhání. Noční šelmy byly na lovu.
4.
Pustili se dál husím pochodem pěšinkou ve sporé trávě. Cestička je vedla křovím z kopce do kopce. Opatrně se dívali pod nohy, aby nepřehlédli kameny, které stříbrně zářily na pozadí svých modrých stínů. V temném borovém hájku byla předcházející tvrdost skalnaté stezky vystřídána hebkostí hrabanky, tady se dívali spíše nohama. Došli k lesní křižovatce cest nad Hlubočepy.
Les se rozestoupil. Po předchozí temnotě jejich oči vnímaly okolí ostře jako noční kamery. Svažující se silnička je dovedla k bráně, od níž se na obě strany táhl plot. Ostražitě ji přelezli, elektronických nástrah se bát nemuseli, ale možná se tu někde skrývá ozbrojená hlídka.
Nerušeni došli až k opuštěné chatě nad srázem starého lomu, v němž se už desetiletí netěžilo. Ostraha objektu se dávno rozprchla, zprávy od místních pozorovatelů nelhaly. Nikdo neměl náladu hlídat hromady kamení a tajuplné nehybné dveře do tmavého podzemí, kam jen občas zavítala jakási arogantní návštěva.
Vojáčci z rozprchlé strážní jednotky nevěděli, co hlídali. Baron z Telekomu věděl. Svazek složitých klíčů mu otevřel několikery dveře. Na některých byly výstražné nápisy:
"Pozor, vodní zdroj, nebezpečí ohrožení života."
To už každý rozlomil jedno ze svých žertovných světel. Dnes si vybrali červenou, tolik neoslňovala. Připadali si ale trochu jako v nějakém idiotském filmu. Za posledními dveřmi se skrýval výtah.
Jeho kabina byla krom obvyklých tlačítek vybavena i velkým kolem s úchyty. Vypadalo jako staré kormidelní kolo z ilustrace k Vernovým příběhům. Machovec povytáhl kolo ze stěny, pokynul, jeden ze silných hochů přistoupil a začal točit. Ve výtahu jich stálo dohromady deset, téměř vyvažovali protizávaží. Výtah se dal, bez zjevné námahy točícího, do plynulého pohybu. Dveřním otvorem sledovali rudě osvětlený beton, jak se sune nahoru. Po nějaké chvíli se ozvalo mechanické klapnutí oznamující dojezd.
Před nimi se otevřel černý otvor.
Na další část se můžete těšit příští sobotu 8. května 2010. (Konečně se bude i trochu střílet.)
K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.