Neviditelný pes

POVÍDKA: Záblesk

23.4.2010 0:05

Americká družice SWIFTTOPlistSeděl pod lávovým převisem a díval se na botu, kterou měl už druhý den prasklou. Zrníčka prachu ho škrábaly, při přesunech do bezpečí ho nutily kulhat. Když si představil, že bude muset za chvíli utíkat o život, zaklel.

“Díval ses někdy na hvězdy?” Zeptal se ho mladík vedle něj. Neměl ho rád. Od rána mu kladl nesmyslné otázky plné okouzlení.

“Prosim tě, přestaň už otravovat,” zavrčel a naklonil zbraň tak, aby viděl na ukazatel.

“Ale no tak, Bene,” nenechal se odbýt mladík v uniformě, co zdaleka nebyla tak odřená jako ta jeho. “Fakt ses nikdy nedíval na hvězdy? Sou totiž pokaždý jiný.”

“Neřikej.”

“Hele třeba někde tamle seděj lidi a řikaj si, jak sou hvězdy krásný. A neřešej vůbec takový problémy jako my. Třeba ani Tlamouny neznaj...”

Tlamouni. Jinak se jim už mezi vojáky neřeklo. Už ne “nepřítel” nebo “protivník”. Ani ne “červená”. Tlamouni.

“Jestli sou ty lidi tak blbý, tak Tlamouny brzo poznaj. A už nemel.”

Mladík zamručel a vytáhl z kapsy na stehně tyčinku. Nabídl ji, ale Ben odmítl. Jediným důvodem, proč by se kdy díval na hvězdy, by bylo vyhlížení transportu.

Do nabití zbraně zbývalo pár chvil. Až odpálí druhé Slunce, poběží i se zbraní dvě míle. A teprve potom se bude dívat na hvězdy. A ta bota ho dřela.


Profesor Jackman se rozhlédl po sále. Sledovalo ho sto párů očí a desítky kamer. Košile se mu lepila na tělo, ale už ani sám nerozeznal, jestli je nesvůj z objevů, které jeho tým chce zveřejnit, nebo z přítomnosti tolika lidí.

“Dámy a pánové,” oslovil je. Hluk se pomalu utišil, několik fotoaparátů cvaklo. “Rád bych vám oznámil, že naše družice, kterou jsme minulý měsíc odeslali na oběžnou dráhu, zachytila a zkompletovala první sadu dat. Podařilo se nám analyzovat několik desítek gama záblesků, které vyšly z této oblasti...” Kývl na svého kolegu a otočil se za sebe, aby ukázal na promítnutou mapu.

Objevy a hladkost, s jakou pracovala družice, kterou budoval několik let, ho tak rozrušily, že mu čas tiskové konference utíkal strašlivě rychle. Zdálo se, že závěrečný potlesk zní sotva pár minut po úvodu, ale nebylo tomu tak. Mluvil skoro tři hodiny.

“Děkuji vám za pozornost, po zdrojích těchto paprsků budeme samozřejmě pátrat. Přeji všem krásný den.”

Potlesk zněl dlouho.


Ben si pomalu namotal široký pás zbraně kolem ruky a opatrně se položil, aby mohl pohodlně mířit.

“Je zdroj v pohodě?” Zeptal se mladíka.

“Jasně, že je. Chceš pomoct s mířením?”

“Ne.”

“Hm.”

Mladík se opřel zády o černou skálu. Pozoroval Bena, jak nastavuje mířidla, ale pak se znovu zadíval na hvězdy.

“Ty hele, Bene, ale neznat Tlamouny, to by musel bejt ráj,” řekl po chvíli.

Neholený a s roztrženou botou. Nevyspaný a přetažený voják nemá chuť přemýšlet o ráji.

“Jestli toho nenecháš, tak tě podříznu,” zavrčel. “Až odpálíme paprsek musíme pěkně rychle zdrhat, takže se připrav a zavři hubu. Mám jen jeden pokus.”

“Nebuď protivnej,” odpověděl mladík a klekl si ke zdroji zbraně. “Jen si představ, že někde daleko si toho záblesku třeba taky všimnou. Nemyslim Tlamouni. Lidi chapeš? Lidi v tom ráji.”

Ben zvedl oči od mířidel:

“Já sem snajpr, chlapče. Mně je to jedno.”

Petra Kubátová


zpět na článek