Neviditelný pes

UKÁZKA: Gabrielle Lord, Spiknutí 365 - Duben

15.4.2010 9:05

Spiknutí 365 Duben Gabrielle LordTOPlist1. DUBNA

Zbývá 275 dní…

Potok Blackwattle

00:00

Opatrné kroky se pomalu přibližovaly. Byl jsem úplně vyčerpaný. Rychle jsem se schoval za balvan a přitiskl se k němu. Asi deset metrů ode mě prořízlo tmu světlo z baterky. Osvětlovalo stromy a keře, kterými jsem právě proběhl. Byl mi v patách. Nemusel se ani moc namáhat, aby našel stopy, které jsem za sebou nechal, když jsem se s batohem na zádech prodíral křovím.

Utíkal jsem bez zastávky od chvíle, kdy jsme před několika hodinami spadli s Lachlanovým autem do potoka. Byl jsem unavený a potřeboval jsem se na chvíli zastavit a někam schovat, abych se mohl vydýchat. Všechno mě bolelo. Při té bouračce se mi bezpečnostní pás zařízl do těla a znovu mě rozbolelo pravé rameno.

Skočil jsem za skalnatý výběžek a světlo z baterky zmizelo. Šmátral jsem kolem sebe a nahmatal malou prohlubeň, vlastně puklinu ve skále. Zalezl jsem do ní, jak nejdál jsem mohl. Pak už byla moc úzká a dál to nešlo. Ale pokud si neposvítí přímo dovnitř, neuvidí mě.

Čekal jsem. Poslouchal. Slyšel jsem, jak mi srdce tluče až v krku. Pak se znovu ozvalo šustění listí. A znovu. Jako kdyby se ten, kdo mě pronásledoval, opatrně kradl mezi stromy kousek ode mě.

Další zapraskání větviček, jak na ně došlápla něčí noha…

Kroky byly hlasitější a já čekal a bál se nadechnout.

00:03

V měsíčním světle se objevila nezaměnitelná silueta Zápasníka sumo – chlápka, na kterého jsem zaútočil pepřovým sprejem v domě Oriany de la Force. Zastavil se přímo před rozsedlinou, ve které jsem se schovával. Znovu jsem zadržel dech. Jestli mě objeví, budu mít dost velké problémy. On a jeho kámoš Kelvin se nás pokusili zabít. Svým monster truckem nás vytlačili ze silnice. A teï mě pronásledoval. Hnal se za mnou nekonečnými houštinami buše, aby dokončil svoji práci.

Zastavil se a svítil kolem sebe baterkou. Kužel světla se pomalu posouval po vlhkém křoví, spadlých kmenech i po skalnatém výběžku, za kterým jsem se schovával. Zavřel jsem oči. Určitě mě najde.

Zase jsem je otevřel. Světlo pokračovalo po úzké rozsedlině, pořád blíž a blíž ke mně. Nebude to trvat dlouho a uvidí mě.

Světlo baterky prošlo přímo nad mojí hlavou a těsně mě minulo! Je to neuvěřitelné, ale on si mě vůbec nevšiml!

00:12

Konečně se pohnul a znovu vyrazil do houští. Pak zvuk jeho kroků pomalu utichl. Úlevou se mi roztřásla kolena, ale musel jsem zůstat ve střehu pro případ, že by se ještě potloukal kolem. Představil jsem si, jak se tu plíží a hledá mě, a znovu se mi vybavila celá ta nehoda. V duchu jsem si promítl, co se stalo před pár hodinami… Hrůzu na dálnici při honičce v obrovské rychlosti, Orianiny gangstery – Zápasníka sumo a Kelvina – v jejich trucku, kteří do nás zezadu pořád naráželi… a pak, jak nás vytlačili ze silnice… a jak se Lachlanův náklaïák, s námi uvnitř, skutálel z kopce a spadl do potoka.

Ticho, které potom následovalo, rychle vystřídaly noční zvuky – vzdálené volání ptáků, bučení dobytka a bzučení hmyzu. Skončili jsme na střeše v mělkém potoce asi padesát metrů od silnice. Mně se podařilo z vraku vylézt, ale Lachlan – ubohý, nevinný Lachlan Drysdale – byl v bezvědomí a zaklíněný pod vozem… A já nemohl udělat nic jiného než si k němu dřepnout a držet jeho bezvládnou hlavu nad vodou, aby se neutopil. Nemohl jsem ho tam nechat umřít. Musel jsem tam zůstat.

Držel jsem ho, nohy jsem měl v bahně a čekal, až se mezi mladými stromky s orvaným listím objeví Orianini zabijáci a chytí mě.

A pak jsem zaslechl, jak k nám někdo běží. Na moment jsem zpanikařil. Napadlo mě, že seberu svůj bágl, ve kterém jsem měl Záhadu, a nechám Lachlanovu hlavu ve vodě… ale bylo mi jasné, že bych to nikdy nemohl udělat. A tak jsem se připravil na nevyhnutelné. Už jednou se mi podařilo těm lidem utéct, říkal jsem si – povede se mi to znovu.

Přímo nad potokem se rozhrnulo křoví a mně strachem poskočilo srdce. Místo aby se ke mně řítili Zápasník a Kelvin, objevil se vysoký policajt a běžel mi na pomoc!

„Jsi v pořádku?“ volal a rozhlížel se kolem, aby posoudil situaci. „Viděl jsem, co se tam nahoře na silnici stalo. Kde je řidič?“

„Tady je,“ řekl jsem a ukázal hlavou na Lachlana. Hlas se mi třásl a já se ho snažil ovládnout. Představu vězení pro mladistvé jsem radši ignoroval. „Dýchá, ale je v bezvědomí a zaklíněnej pod autem. Nemůžu ho vytáhnout. Držel jsem mu hlavu nad vodou… Já mám pár škrábanců, ale jinak jsem v pořádku.“

„Tvůj přítel má velký štěstí, že jsi byl s ním,“ řekl policajt a dřepl si vedle nás. Zamračil se a světlé obočí nad nosem se mu spojilo do jedné čáry, „jinak… no, radši na to ani nebudeme myslet. Pronásledoval jsem ten bláznivej monster truck, co se na vás pověsil, a viděl jsem, jak vaše auto přeletělo přes násep… Určitě ti nic není?“

„Je mi fajn,“ odpověděl jsem. „Nic zlomenýho.“

„Ukaž, já ho podržím.“ Policajt se přesunul na moje místo a chytil Lachlanovu hlavu. „Zavolal jsem ambulanci a záchranáře a taky policejní posily. Určitě tvýho přítele dostanou ven. A na prohlídku vezmou i tebe. Předpokládám, že silniční hlídka už našla vůz, co to všechno zavinil.“

Konečně jsem si mohl stoupnout. Protáhl jsem si ruce a procvičil bolavé prsty. Celou věčnost jsem držel Lachlanovu hlavu a teď jsem je vůbec necítil. Za tímco policajt mluvil, já horečně uvažoval, jak nenápadně sebrat svoje věci a zmizet. Přijde spousta poldů a mně bylo jasné, že jestli neuteču, brzo mě některý pozná a dá mi želízka. Psychopatický výrostek, veřejný nepřítel číslo jedna… kluk, který napadl svého strýce a omráčil svoji sestru.

Najednou se z dálnice ozvala ohlušující rána. Oba jsme se bezděčně přikrčili. Když jsme se vzpamatovali, vyděšeně jsme se podívali směrem, odkud výbuch přišel. K obloze vyšlehla obrovská ohnivá koule a pak se, jako velká houba, objevil kouř.

Policajt zaklel. Třásly se mu ruce a snažil se líp uchopit Lachlanovu hlavu.

„Nejspíš to byl ten zatracenej truck!“ řekl a volnou rukou nahmatal vysílačku. „Snad se ti pitomci nesrazili s některým z našich aut!“

V dálce kvílela siréna. Musel jsem jít. Věděl jsem, že o Lachlana bude postaráno. Jen jsem doufal, že nikomu nebude vykládat, že mám namířeno do Mount Heliconu. Ani nevím proč, ale byl jsem si jistý, že si to nechá pro sebe.

Jakmile jsem došel ke kabině náklaďáku a natáhl se pro svůj batoh, začal na mě policajt křičet. Chtěl vědět, co dělám. Beze slova jsem si hodil bágl na ramena a hnal se pryč. Za sebou jsem nechal auto i dvě postavy, z nichž jedna byla v bezvědomí a druhá na mě zmateně volala. Běžel jsem podél potoka, zakopával a padal přes kmeny a větve, které čouhaly ze země, vyhýbal se hustému křoví a nejméně další dvě hodiny se nezastavil. Polda neměl na výběr. Musel zůstat na místě a držet Lachlanovi hlavu nad vodou.

I když jsem urazil slušný kus cesty, moc nadějně jsem to neviděl – brzy mi bude v patách hejno policajtů se svými psy.

Od místa nehody jsem uběhl několik kilometrů a mockrát přebrodil potok, aby psi ztratili moji stopu. Viděl jsem to v akčních filmech, na které jsme se občas dívali s tátou. Džíny i tenisky jsem měl úplně promáčené.

Psi mou stopu asi ztratili, ale Zápasník sumo ne. Schovával jsem se za skálou, určitě spoustu kilometrů od místa, kde jsme spadli do potoka. Myslel jsem si, že výbuch na dálnici roztrhal jeho i Kelvina na kusy… a zatím, uprostřed země nikoho, mě v té tmě málem našel…

00:39

Opatrně jsem se soukal ze svého úkrytu, abych se mohl líp rozhlédnout. Najednou se někde v šeru ozvalo ostré prasknutí a pak něco zapištělo. Okamžitě jsem skočil zpátky a schoval se – tiše a bez hnutí. Vrací se snad Zápasník?

Pískání bylo hlasitější.

Pak se mi nad hlavou zatřepotala těžká křídla a já si s úlevou oddechl. Byl to jen noční pták.

Znovu jsem musel myslet na Lachlana, na to, jak mu je a jestli bude v pořádku. Touhle dobou už se nejspíš dával dohromady někde na nemocniční posteli. Určitě už se vědělo, že jsem to byl já, kdo utekl od nehody… Ráno se na něj vrhnou novináři, aby od něj získali informace. Všichni se budou snažit přijít s něčím velkým, s exkluzivním příběhem o mladém uprchlíkovi. Lachlan určitě víckrát nikomu neznámému svezení nenabídne.

Chudák. Byl jsem jeho dlužníkem, stejně jako jsem byl zavázaný Zátkovi.

Netušil jsem, kde teï Zátka je, jestli a jak se mu povedlo utéct z Orianina domu potom, co jsme ze stolu ukradli Záhadu. Pevně jsem doufal, že je zpátky u své sbírky, ve svém bláznivém malém světě, schovaném uprostřed města. Tolik jsem si přál, abych tam mohl být s ním, a ne někde v buši a zase na útěku. Teï jsem se ale nemohl zabývat svými představami. Byl nejvyšší čas pohnout se z místa.

00:48

Krajinu osvětloval srpek měsíce a vítr ohýbal špičky stromů. Nad hlavou, na hluboké černé obloze, zářily hvězdy. Zápasník už musel být pěkně daleko, nebo to vzdal a přestal mě hledat, což by bylo ze všeho nejlepší. Ale co Kelvin, jeho parťák? Možná utrpěl zranění při výbuchu na dálnici. Jestli ne, vrátí se oba do města, nebo mě budou dál hledat?

Usoudil jsem, že už je to dost bezpečné a můžu vylézt ze skrýše. Narovnal jsem se, hodil si batoh na záda a se všemi smysly napjatými k prasknutí jsem opatrně pokračoval v cestě. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde jsem. Věděl jsem jen, že musím být moc opatrný a že jsem hodně, hodně daleko od havarovaného náklaïáčku.

Slyšel jsem praskání a bzučení hmyzu a kromě toho i vzdálená auta, nejspíš z dálnice. Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem nadšený – navzdory skutečnosti, že jsem se úplně ztratil v křovinatém porostu a neměl žádnou naději na přístřeší nebo záchranu. A taky jsem byl unavený a hladový. Doufal jsem, že to, co mám schované v batohu, je klíč k tajemství, na které narazil můj táta. Konečně jsem měl Záhadu rodu Ormondů. Nemohl jsem se dočkat, až ji vytáhnu a pořádně prozkoumám.

1:19

Ještě před chvílí mi pomáhal slabý svit měsíce, ale ten se teï schoval za mrakem a já se potácel ve tmě. Baterku jsem radši nerozsvěcel, protože jsem měl strach, že by mě její světlo prozradilo. A tak jsem se dál prodíral poslepu. V mokrých teniskách mi čvachtalo, džíny byly vlhké a já v jednom kuse vrážel do kamenů a větví, které mi ležely v cestě. Několikrát jsem zakopl a upadl.

Na chvíli jsem zpomalil a zkusil zavolat Bogesovi, ale neměl jsem signál. Byl jsem unavený. Potřeboval jsem na noc zastavit, utábořit se na bezpečném místě a trochu se prospat. Připadalo mi, že nedělám nic jiného, než že čtyřiadvacet hodin denně utíkám.

Kdybych tak našel jeskyni, pomyslel jsem si. Zamaskoval bych vchod, na chvíli bych zavřel oči a odpočinul si. Všude kolem byly skály. Určitě tam nějaká bude nebo aspoň velký převis.

Mžoural jsem do tmy před sebou a najednou jsem zahlédl něco neuvěřitelného. Překvapilo mě to, a tak jsem se radši schoval za skupinkou keřů. Přede mnou, na malé mýtině, stál malinkatý domek – vypadal jako nějaká chatrč nebo kůlna. Proč by tady, uprostřed země nikoho, někdo něco takového stavěl? Zdálo se, že nablízku nikdo není. Všude byla naprostá tma. Opatrně jsem se plížil vpřed a napjatě poslouchal.

Něco kolem mě přelétlo a já uskočil dozadu. Vyděšeně jsem se přikrčil a znovu se zaposlouchal do ticha.

Když jsem si byl naprosto jistý, že chatrč je prázdná, připlížil jsem se blíž.

Někdy jsou v lesích postavené boudy pro turisty nebo horolezce a mě napadlo, že tohle bude jedna z nich. Slyšel jsem, že správci se starají o to, aby v nich bylo dřevo na oheň a sirky, zásoba vody, ekologicky nezávadné toalety a nezbytné zásoby jídla.

Obešel jsem celou boudu kolem dokola a došel zpátky ke vchodu.

Na jedné straně stála nádrž s dešťovou vodou, a tak jsem se napil. Pak jsem opatrně zkontroloval dveře, zmáčkl kliku a zkusil otevřít. Šlo to ztuha. Musel jsem se do nich opřít celou svou vahou, ale nakonec se rozletěly dokořán.

V té chvíli mě něco praštilo do tváře. Vyděšeně jsem uskočil! Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to někde vysoko nade mnou. Nejspíš tam byl uvězněný nějaký pták nebo netopýr. Vtom zafoukal studený vítr a v korunách stromů se ozval strašidelný hvizd. Rychle jsem vešel dovnitř.

Prohrábl jsem batoh, našel baterku a posvítil si na vnitřek boudy.

Místnost byla dost malá – jen o trochu větší než můj pokoj. Uprostřed stál stůl, po jeho stranách lavice, v rohu byla hromada skládacích lehátek, u jedné stěny kamenné ohniště a nad ním římsa, pak velká krabice s lany, na skobách visely dvě lampy a leželo tu pár plechovek. Na jedné z nich byl nápis Petrolej.

Na římse pokryté zaprášenými pavučinami stálo několik krabic.

Zavřel jsem za sebou dveře, sundal si batoh, hodil ho na dřevěný stůl a pak se sesul na lavici. Našel jsem přístřeší. Konečně jsem se mohl na chvíli zastavit.

2:02

Jakmile jsem se usadil a rozsvítil petrolejovou lampu, vytáhl jsem zásoby čokolády. Koupil jsem ji, když jsme se včera s Lachlanem zastavili u pumpy na svačinu. Pak jsem otevřel batoh a vytáhl Orianiny desky se Záhadou rodu Ormondů.

Opatrně jsem Záhadu vyndal z igelitových desek. Od okamžiku, co jsem ji ukradl, jsem měl poprvé možnost si ji pořádně prohlédnout. Zdálo se, že je stará – možná několik stovek let – a napsaná na nějakém divném papíru, který vlastně ani papír nebyl. Bylo to něco jemného, trochu jako semiš. I písmo vypadalo zvláštně. Bylo starodávné, se spoustou kudrlinek a sotva se dalo přečíst. A slova byla napsaná dost nezvykle.

Celý zmatený jsem přisedl blíž k lampě a začal číst:

Spiknutí 365: Duben /Conspiracy 365: April/ (ukázka z Března, ukázka z Ledna, recenze Března, ukázka z 2. pokr. Únor, o autorce, recenze Pechyho, Zuzčina recenze Lednu, Pechyho recenze Únoru)
Lord, Gabrielle

Nakladatel: Fragment
Překladatel: Milena Hordinová
Obálka: -
Redakce: Helena Klečková, Daruše Singerová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 176
Rozměr: 130 x 195
Provedení: paperback
Cena: 149 Kč

Gabrielle Lord


zpět na článek