ÚVAHA: Boje proti času

Ondrej Herec se narodil 7. července 1944. V roce 1973 vystudoval UK Bratislava v oboru sociologie. O fandomu se dozvěděl od Vlada Srpoňa v roce 1986. Od té doby má přednášky na conech. Jeho nejoblíbenějším conem býval Dracon. Bývá členem poroty CKČ a předsedou poroty Ceny G. Reussa. V roce 1989 se stal zakládajícím členem SAF a o rok později se stal členem SSAF, kde v roce 1994 zasedl na křeslo předsedy. V letech 1996 a 1998 sestavil sborník Krutohlav a byl lektorem Workshopu. Za svůj život zatím pracoval jako nakladatelský redaktor, výzkumný pracovník, tlumočník, vedoucí oddělení "multilaterné" spolupráce Ministerstva práce a soc. věcí SR, ředitel sekce zahraničních vztahů Združení měst a obcí Slovenska. A nyní slovní bombónek. Ondrej herec v současné době pracuje jako sociolog, člen vládního výboru Rady Evropy pro Evropskou soc. chartu, člen Rady ředitelů Evropského centra pro sociální politiku a výzkum přidruženého k OSN a ředitel odboru mezinárodních vztahů ÚSRSVT SR. Mezi jeho zájmy patří cestování v zahraničí. Není a nikdy nebyl členem žádné politické strany. (zdroj: interkom Kdo je kdo)

V květnu 2007 byl oceněn Cenou Akademie SFFH 2006 za dlouholetou práci pro SF. Letos obdržel Cenu Akademie SFFH 2008 v kategorii nejlepší odborný text za knihu esejí Z teórie modernej fantastiky. Nyní máte možnost si na Sardenu jako první přečíst v češtině jeho výtečný úvod k antologii Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly editorek H. Veselé a S. Rauschgoldové (alias Darth Zira), jejíž slavnostní křest proběhne v sobotu 31. října 2009 na Festivalu Fantazie Speciál. Vzdělávejte se a bavte se...

„Cesta časem je teoreticky nemožná, ale nejsem ochoten vzdát se jí jako dějotvorné rekvizity.“ Isaac Asimov

„Nevsadil bych proti možnosti cest časem. Můj protějšek možná viděl budoucnost a zná odpověď.“ Stephen Hawking

„Co je tedy čas? Kdyby se mne nikdo netázal, věděl bych to. Když to však mám někomu vysvětlit, už to zase nevím.“ Sv. Augustin

Každý ví, co je čas, ale málokdo ho umí vysvětlit. A když to dokáže, jeho výklad se neshoduje s ostatními. V různých dobách a kulturách se objevovaly podivuhodně různé koncepce času: příčinný cyklus karmického osudu samsara, v křesťanství vektor neoblomně směřující od zrození ke smrti a od stvoření světa k jeho konci, rámec všech událostí ve Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Newton, Isaac: 1687), Leibnizův nepřetržitý proces přítomnosti, minulosti a budoucnosti, fyzikální konstrukt jednotného prostoročasu u Hermanna Minkowskiho, atd. Čas neumíme jednoznačně definovat, protože on definuje nás.

Jak ví každé dítě, Albert Einstein první popsal čas jako čtvrtou dimenzi. Každé dítě se mýlí. Einstein hypotézu matematicky dokázal ve speciální teorii relativity (1905), ale deset let před jejím uveřejněním H. G. Wells napsal: „Není jiného rozdílu mezi časem a ostatními třemi dimenzemi prostoru kromě toho, že naše vědomí se pohybuje podél ní“ (The Time Machine, 1895). Techniku umožňující cestování v čase Wells zmínil už v roce 1888 v povídce The Chronic Argonauts.

Od doby Wellse a Einsteina se okouzlení cestami v čase zabydlilo v umění i v zábavě. Samozřejmě také okouzlení paradoxy, kterým čelí cestovatel časem – chrononaut. John Wyndham je pojmenoval „chronoklasmy“ (Chronoclasm, 1953). V klasickém „paradoxu babičky“ cestovatel zapříčiní smrt své babičky, když ještě byla děvčátkem, takže jeho matka a tedy ani on sám se nikdy nenarodí, a tedy se nemůže vrátit do minulosti, aby zabil svou babičku, atd. Méně zločinný příklad této třídy časových paradoxů podal Robert Heinlein: hrdina povídky By his bootstraps (1941) potkává sám sebe v různém věku a situacích. Důsledně narcisistický chrononaut Davida Gerrolda se mnohonásobně kopíroval a potkává sám sebe v časových liniích, propletených jako špagety na talíři (The Man Who Folded Himself, 1973). Každým skokem v čase vytvoří novou linii, tím i nový alternativní svět a svou další kopii. Některé kopie jsou ženy, takže se může vdát/oženit sám se sebou. Je to incest, masturbace nebo něco jiného? Jsou děti z takového spojení opravdové osobnosti nebo imitace rodičů, kteří jsou kopiemi jiných chrononautů, a ti zase dalších až do nedohledné minulosti i budoucnosti, ve kterých neexistoval žádný „originál“, jen kopírování vlastních kopií? Pak by neexistovala jedna objektivní současnost, nýbrž nespočet individuálních přítomností chrononautů v různých časových liniích.

Nepředstavitelně vyspělí Danelliani mobilizovali legii strážců času, aby uchovali časovou linii, ve které se vyvinuli z lidí. (Anderson, Poul 1997: Stráž času). V románu Konec Věčnosti (Asimov, Isaac 1955, povídka The End of Eternity 1954) řídí dějiny ke šťastnému konci organizace jménem „Věčnost“. Nedopustí odchýlení lidstva z cesty do ráje, ve kterém musí existovat i ona sama. Dílo víc než o čase vypovídá o organizaci, institucionalizující svou vlastní utopii, a o lidské povaze, která upřednostňuje svobodný život před mrtvým štěstím věčnosti. Autoři vynalézají paradoxy, jejichž důmyslná řešení slouží zápletkám spíše sociálním než fyzikálním. Čas je souřadnicí světa, ve kterém žijeme, i všech světů, které si umíme představit.

Existuje rozdíl mezi minulostí a budoucností? Jestli jejich hranicí je přítomnost, jak dlouhá je – den, minutu, zlomek vteřiny? Problémy času se zabývají i metafyzická učení. Krišna vysvětluje Ardžúnovi v Bhágavad Gítě povahu duše i povahu bezčasové a bezprostorové neměnné nekonečné reality. Ardžúna smí nahlédnout do Krišnova těla a uzří tisíce nehybných i pohyblivých věcí, nesčetné obrazy jakoby paralelních vesmírů. Védy se zmiňují o meditační praktice oklamání času kala-vankana, která naučí mysl uniknout přeludu o sobě samé. Sútry Patandžalí opisují jógu jako návod k vnitřnímu procesu, kterým můžeme v přítomnosti dospět k poznání minulosti a budoucnosti. Tato forma cest v čase může být dosažena transcedencí pěti pozemských kotev mysli, které nás poutají k iluzornímu „já“.

Philip K. Dick zdůvodňuje děj Counter-Clock World (1967) metafyzicky. Postavy necestují v čase, čas vstoupil do nich – plyne jednosměrně, ale obráceně. Lidé se zdraví „na shledanou“ a loučí „sbohem“, kopulace znamená konec těhotenství, mrtví vstávají z hrobů a mládnou. Je čas stejný pro všechny, jak předpokládal Platón? „Čas tedy vznikl se světem, aby, jako současně vznikly, tak i současně zanikly, kdyby snad jednou došlo k jejich zániku, a vznikl podle vzoru věčné přirozenosti, aby mu byl pokud možno nejpodobnější; neboť vzor je po všechny věky jsoucí, kdežto čas napořád v každé době minulý a jsoucí a budoucí“ (Platón: Timaios a Kritias). Je čas iluze? Pro jednu ze zakladatelek modernistického hnutí Virginii Woolfovou pojmy času a prostoru neměly smysl. Je to „metoda, kterou příroda zabraňuje událostem, aby se staly všechny najednou“ a Woody Allen vyslovil střípek absurdní pravdy?

Northrop Frye viděl ve „spojení západního člověka s časem“ definitorický znak románu (The Four Forms of Prose Fiction, 1950). Liliputáni pokládali hodinky za Gulliverova boha, protože nikdy nedělal nic bez pohledu na ně (Swift, Jonathan 1726: Gulliver's Travels). Poe ironizoval autoritu hodinek, které spojoval s měšťáckým povýšenectvím a posedlostí pořádkem. Básník Baudelaire se bál chronologického času a nenáviděl jej jako nepřítele. Sociolog Gurvitch spatřoval čas jako „totální sociální fenomén“, kterého zkoumání znamená „rekonstrukci neredukovatelného celku“ člověka i společnosti (The Spectrum of Social Time, 1964).

Řeč formuje naše vnímání světa a příběhy science fiction jsou její řečí o čase. Čas je možná klíčem k definici fantastiky. Fantastický příběh se odehrává ve fiktivním prostoročasu a podle toho, v jakém čase se odehrává, lze definovat jeho žánr. Navzdory populárnímu názoru (dokládá ho německý termín „Zukunftsroman“), že science fiction a utopie jsou literaturou o budoucnosti, fantastiku nelze vtěsnat do času budoucího, minulého a přítomného, ani do podrobnějších škál gramatických časů, jako je třeba „předminulý“. Distopie kyberpanku dramatizují přítomnost budoucností. Jejich gramatickým časem je blízký budoucí čas, kyberpank sahá dvacet minut do budoucnosti a jeho obsahem je doba, která už nastala. Budoucnost se zřítila do přítomnosti a stala se minulostí.

žádný teoretik ani autor nepopřel názor, že science fiction je literatura změny, i když sám má jinou definici. Ke stovkám definic lze dodat, že science fiction je literatura o změnách světa v proměnlivém čase, fantasy se opírá o mýticky neměnný obraz světa a horor vidí ve zrádně proměnlivém světě jedinou konstantu – hrůzu, že v jakémkoliv čase všechno špatně skončí. V tomto modelu je čas diferenciační proměnnou žánrů fantastiky. Ne však jakýkoliv čas, ale čas sociální: vnímání času se kulturně-historicky mění a fantastika zahrnuje všechny jeho druhy: prvotní, mýtický, cyklický, utopicky historický, finalistický a evoluční (Herec, Ondrej 1976: Sociálna reflexia temporality. Nepublikovaná disertační práce.). Výraz „prostoročas“ upřednostňuje tři fyzikální dimenze prostoru před jednou časovou. V Bachtinově termínu „chronotop“ (časoprostor) předchází čas prostoru, zhmotňuje se a měří prostor; chronotop má dějotvornou funkci (Bachtin, Michail M. 1980: Román jako dialog). Když chronotopy chápeme jako konkrétní obrazy sociálního prostoročasu, dílo lze identifikovat podle času, který ovládá příběh i postavy a proměňuje chronologii událostí ve vyprávění.

Prvotní představy o čase nebyly zobecněné, byly vnímány pouze jeho projevy. Rytmy těla nebyly abstrahovány jako biologické, rytmy dne a noci jako kosmické, zrození a smrti jako metafysické. Myšlenka světa bez času není moderní fantastice beznadějně vzdálená: ideálem utopií od božích států po komunistické je dokonalá společnost, ve které se zastaví hodiny dějin. Ve ztracených či „zakonzervovaných“ světech ze zastavil evoluční čas (Doyle, Artur C. 1912: The Lost World). Jiní autoři vynalezli statické pole, ve kterém postavy neproniknutelně odděluje od nepřátelského prostředí bublina zastaveného času, „stáze“ (Niven, Larry 1966: World of Ptavvs).

Mýtické příběhy se pohybují v pláních bezčasového kontinua, kde vše má věčné trvání a lidé čelí dění, které existuje mimo ně. V mýtech se smyslové představy ztotožňují s představami o čase. Je v nich možný materializovaný čas, jako nit osudu, kterou předou sudičky. Mýtické stvoření světa bylo zároveň stvořením času. Čas není odloučen od událostí, existuje jen proto, že se nějaké události odehrávají. V eddických ságách se nepřítomnost děje ignoruje jako nepřítomnost času, který se znova objevuje až s následujícími událostmi (Steblin-Kamenskij, Michail Ivanovič 1975: Svět islandských ság). Události nejsou časově lokalizovány, jejich chronologie není jasná, ani když to jsou události ze života jedné a té samé postavy. Mýtický čas nemá abstraktní souřadnicovou soustavu (Steblin-Kamenskij, Michail Ivanovič 1984: Mýtus a jeho svět), ve které jsou umístěny události, nýbrž je souhrnem těchto událostí, podobným trvající rozprostraněností času Trafalmadorčanů (Vonnegut, Kurt Jr. 1969: Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance With Death). Čas moderních fantastických příběhů je často analogický mýtickému. Může se větvit a proplétat jednotlivými proudy jako říční delta, jeho souvislé kontinuum však umožňuje pohyb i jiným směrem, než z minulosti do budoucnosti. Fantastické spekulace o původu a zániku lidstva se zabývají kosmologickými otázkami tradičních mýtů o stvoření.

Cyklická fantastika reprodukuje střídání dne a noci, ročních období, přírodních jevů, hlavně však čas záplavových civilizací s opakujícími se zemědělskými termíny; nepřesně ji lze nazývat také epickou, protože idea koloběhu věků je příznačná pro starověké eposy. Podle egyptského mýtu o Osiridovi a Isidě svět zanikne, vrátí se do praoceánu Núnu a opět z něj vznikne. Indický bůh Šiva vrhá svět do všeničícího ohně, aby jej znova stvořil. Cyklický čas vyjadřuje sugestivními metaforami starozákonná kniha Kazatel. Svět opakovaně vzniká a zaniká. Mýty plodnosti a znovuzrození jsou složkou obrazu světa, upevňovaného po tisíciletí v Indii, Číne, Mezopotámii či v Egyptě společensko-politickými strukturami. Had zakousnutý do vlast-ního ocasu symbolizuje cyklické chápání času v starověkých kulturách. Koloběh života a smrti je věčný.

Typizované postavy populární literatury, jedné z epických forem vyprávění naší současnosti, se liší hlavně jménem, ne však vždy pro neschopnost autora: „čas (eposu) nemá realitu, ani skutečné trvání; lidé a osudy jím zůstávají nedotčeny; nemá vlastní hybnosti a jeho funkcí je pouze vyjádřit zjevně velikost nějakého podniku nebo napětí. Ale hrdinové zde v básnickém díle čas nežijí, na jejich vnitřní přerod nebo neproměnnost se čas nevztahuje; přijali svůj věk do svého charakteru; Nestor je starý, jako je Helena krásná a Agamemnon mocný. Stárnutí a umírání jsou vlastní i lidem epopeje, ale pouze jako poznání; co žijí a jak to žijí, je časem nedotčeno jako blažený svět bohů“ (Lukács, Georg 1967: Metafyzika tragédie).

Heroická fantasy restauruje tradici hrdinského eposu. Šablonovité postavy populární a triviální literatury jsou dědici starých epických schémat, ve kterých lidský život nabývá smyslu opakováním vzorů bohů a hrdinů (Eliade, Mircea 1969: Le Mythe de l´eternel retour). Dějiny činí snesitelnými jen věčný návrat k archetypům a jejich aktualizace (Eliade 1969). SF „absolutní minulost“ aktualizuje „fundamentální změnou časových souřadnic“ (Bachtin, Michail M. 1973: Problémy poetiky románu). Autor žije ve své současnosti, i když vyprávěním úspěšně předstírá, že vstoupil do jiné doby. Čas moderní fantastiky není absolutní, nýbrž relativní, proměnlivý a pohyblivý. Je naším časem, i když imituje jakoukoliv minulost a dokáže se promítnout do budoucnosti.

Utopické historie idealizují minulost; vynalezly směr času, ale jeho vektor ukazuje do prvotního ráje. První doba lidstva byla zlatá, po ní se svět jen zhoršoval v době stříbrné a bronzové až po železnou: pesimismus Hesiodovy varianty dějin zdědily antiutopické a postkatastrofické příběhy. Vize úpadku lidstva začínají hříšným pádem v knize Genesis. Wellsův učitel T. H. Huxley přirovnal evoluci k balistické křivce: klesající polovina trajektorie patří k vývinu stejně, jako stoupající. Uskutečněná utopie se mění na noční můru. Wells napsal o biotechnicky zdokonaleném člověku: „kdyby mne navštívil pán upravený způsobem, který naznačuji, jen s největší námahou bych skrýval nevýslovný odpor a hrůzu.“ Wellsova evoluční distopie v Stroji času (1895) je dvojitá. Morlockové udržují v podzemí pekelný oheň strojové civilizace a požírají andělsky krásné, mírné a indolentní Eloi. Lidstvo se rozdělilo na dvě rasy, ne však na dobrou a zlou, ale obě degenerované v různých odrůdách Homo inferior.

Finalistické pojetí času nalezneme zejména v monoteistických náboženstvích: svět má počátek a konec, začal stvořením a skončí podle božího úradku, čas se podobá úsečce. Po Janově Apokalypse následovaly další vize o konci světa, které pokračují subžánrem katastrofických příběhů. Podle křesťanské doktríny bůh není omezen prostorem ani časem, je všudypří-tomný, všemocný a vševědoucí. Ježíš řekl „Dříve než byl Abraham, Já Jsem“ (Jan 8:58) a byl předem vyhlédnut „před stvořením světa“ (Petr 1, 1:20) za předpokladu, že svět začal v nulovém bodě té časové linie, ve které žijeme i my. Bůh je neměnný ve své věčnosti, jelikož změny mohou nastávat pouze v plynoucím a zároveň omezeném čase: „Nebylo tedy času, ve kterém by jsi něco nedělal, neboť i čas jsi stvořil Ty“ (Augustin: Vyznání 11:14) a „Já, Pán, jsem se nezměnil“ (Malachiáš 3:6). Biblické výroky lze interpretovat dvěma způsoby: bůh existuje mimo prostoročasu, anebo existuje simultánně v každém jeho bodě. V obou případech mu absolutní moc umožňuje neomezeně přenášet cokoliv z každého bodu do kteréhokoliv jiného bodu prostoročasu a udělit tuto moc i svým stvořením. QED (quod erat demostrandum) – dokázáno jest, že cesty v čase z vůle boží jsou možné, alespoň pro věřící.

Osvícenský racionalismus prosadil ideu pokroku a zdokonalování lidstva (perfektibility). Evoluční pojetí času se řídí vzestupným vektorem dějinného optimismu: naděje, že svět i lidstvo se může zlepšit, je principem utopií. Anglické „science fiction“, ruské „naučnaja fantastika“ i české „vědecká fantastika“ napovídá, že lidstvo může přivést do ráje nejvyšší podoba rozumu – věda. Přesvědčení, že „doba rozumu“ je nejvyšší formou lidského času, ovládlo průmyslově rozvinuté státy a vědecká fantastika ho upevnila ve vědomí veřejnosti. Tento model byl světově úspěšný a ve 20. sto-letí několik dekád dominoval objevitelské, dobyvatelské a budovatelské science fiction na obou stranách Atlantiku, protože zobrazil lidský rozum jako pohonnou sílu stroje času, jímž je pokrok, kterým se lidstvo samo dopravuje do lepších zítřků. Wellsův stroj času jezdí podél souřadnice lineárního času: před budoucností není úniku, leda do minulosti.

Průmyslová impéria kráčela do budoucnosti v rytmu sebeoslavných chvalozpěvů, technika měla vymanit člověka z diktatury času. Utopie osvobozujícího času se nenaplnily. Literární i filmové distopie příliš dobře organizované společnosti zobrazují techniku, která ovládla člověka (Lang, Fritz 1927: Metropolis; Vonnegut, Kurt 1952: Player Piano). Budoucnost ztratila kouzlo ideálu, ale zůstala dimenzí času. Lidský čas podlehl času hodin a kalendářů, vnitřní čas vnějšímu, veřejný čas si podřídil soukromý (Chaplin, Charles 1936: Modern Times).

Velkolepá historická perspektiva je slabou útěchou v nespokojenosti s každodenním životem. Urbanizace vnesla do fantastiky městský čas, metafory mutovaly. Les se přesunul do továrenské haly, strašidelný dům se proměnil v byrokratickou firmu, tajné komnaty hradu v bludiště městské kanalizace. Rouhavého alchymistu zaměnil šílený vědec, zlého mnicha lhostejný byrokrat, nadpřirozené pekelníky laboratorně syntetizovaní démoni. Ve městě se čas stává viditelným (Mumford, Lewis 1938: The Culture of Cities), lidé participují na časech mnoha skupin, čas jednotlivce je sou-hrnem jeho sociálních situací.

Idea lineárního pokroku zastarává spolu s představou o lineárním čase. Postmoderní představa o čase se podobá koláži a usvědčuje fantastiku z realismu, který nelze transformovat do lineárních modelů. Statický, cyklický, diskontinuitní, fragmentární čas apod. nejsou jen narativní nástroje. Situují čtenáře do prostoročasů s proměnlivými koordinátami, nelokalizovaných jednou souřadnicovou soustavou. Autor otáčí směr historického času nebo konfrontuje jeho nesouvislé útržky. Alternativní prostoročasy jsou reálné, snad existují mimo náš vesmír, ale jsou dostupné pojetím, ve kterém se čas větví, překrývá s jiným časem, simultánně se uskutečňují různé možnosti týchž událostí.

Z nelineárního času rhizomaticky vyrůstají různé chronotopy, různé světy a různé druhy přemístění v čase. Nekonečně rozmanitý čas v různorodých prostoročasech inspiruje fiktivní paralelní vesmíry. Temporální deformace, fragmentace a nelineární narace slouží fantastickému ozvláštnění, ironii, distopii, černému humoru, absurditě i historiografické metafikci (Hutcheon, Linda 1988: A Poetics of Postmodernism: History, Theory, Fiction). Anachronismus telefonujícího Abrahama Lincolna (Reed, Ishmael 1976: Flight to Canada) je krotký ve srovnání s magickým časem Jorge L. Borgese (Dějiny věčnosti, 1936), s imaginárně subjektivním časem Philipa K. Dicka, s metafyzickou gnozeologií dějin vesmíru Stanisława Lema (Herec, Ondrej 2003: Prieskumník virtuálnej reality. In: Krutohlav), s post-moderní koláží Williama Gibsona (All tomorrow´s parties, 1999) nebo s časem střely v Matrixu.

Biologický čas, lidské životní rytmy prohrály závod s digitálním rytmem postindustriální společnosti, určovaným nelidským tempem nanosekundového času elektroniky. Písně ztratily začátek a konec, změnily se na monotónní zvuky, rytmizované mechanickým tlukotem. Příběhy už nejsou příběhy ale prodloužené okamžiky, smysl děje není v příběhu, ale v době, na kterou poukazuje. Fabule netvoří uspořádaný celek, ovládá ji chaos. Náhoda může poskytnout vše, katastrofu i výhru v loterii času. Na ni spoléhají hráči – surfeři v pěně událostí na vlnách chaosu. Doufají, že neznámo je spravedlivé.

Někteří spatřují naději v posthumanismu. Možná se nemýlí, když nadřazují evoluci člověku. Kybernetikou a biotechnologiemi poučená fantastika objevila nový druh strachu, strach z úspěšného sebezdokonalování: posthumánní bytost už nebude člověkem. Společným jmenovatelem diskurzu o kyborgizaci, klonování, mutantech a umělé inteligenci je chladně důsledná hypotéza, že Homo sapiens není poslední slovo evoluce, ale její nástroj. Poselství následníků lidstva vyslovil Terminátor o svém následníku T-1000: „Nic ho nezastaví. Nikdy. Až dokud nebudete mrtvi“ (Cameron, James 1991: Terminator 2: Judgment Day). Takovým potomkům se lze ubránit jen tím, že je nezplodíme. Jenže jak odolat svůdné sublimaci sexuality – tvořivosti?

Seriál Xena: Princezna bojovnice se odehrává v mýtickém čase: Xena zasáhla do Trojské války, porazila Caligulu v závodech koňských povozů a odhalila Antonia a Bruta jako vrahy Kleopatry. Na konci 20. století je ozvěnou fantazírování pastýřů bronzové doby v antické Boiotii o genealogii božstev a vize Múz, vznášejících se nad pohořím Helikon. Star Trek je dítkem osvíceneckého racionalismu, nositelem přesvědčení o zdokonalování lidstva. Pro vývoj fantastiky i světa ve 20. a 21. století je příznačné, že po vizi pokroku ve Star Treku následoval tisíce let starší mýtický čas Xeny. Oba seriály žijí ve vědomí veřejnosti paralelně s Akty X, které nedůvěřují žádné době, vědě, náboženství a už vůbec ne lidem: „Nikomu nevěř”. Mulder a Scullyová heroicky pátrají po původu jevů, u kterých nejednou nelze rozlišit, jestli patří k temnému dědictví minulosti, k zločinům současníků, k machinacím mimozemšťanů, k průniku zlovolné budoucnosti nebo cizích vesmírů do našeho světa, k nadpřirozeným silám, či snad jsou kombinací několika z nich, hybridem časů mimo všech náboženských i racionalistických obrazů světa.

Fantastika je zatím jediným fungujícím modelem stroje času. Výborně fungujícím, neboť nevylučuje žádný druh cesty časem, který si autoři dokázali představit, ani chronoklastická protiřečení. Časová dimenze je filosofickým východiskem fantastických příběhů, které zpytují úhelný kámen našeho myšlení, zákon příčiny a následku, možnosti jeho porušení i samotnou existenci příčinnosti.

Světy fantastiky jsou myšlenkové experimenty s cestami ve společenském prostoročasu, boje proti tyranii času. Když vesmír dosáhne stavu tepelné smrti, přestane existovat i čas. Motiv entropie je ve fantastice běžný, ale žádný autor ji neoslavuje. Bojujeme o čas, bavíme se časem, bojíme se času. Každá doba má své druhy strachu. Ta naše hledá alternativy neúprosně pokrokového času v minulosti i v budoucnosti, v teologiích, v platónsko-karteziánském dualismu těla a duše i v biokybergnóze. Nabízí šalebnou naději v nahlédnutí pravé skutečnosti jako cibule, někdy s jádrem reality, jindy bez jakékoliv konečné pravdy. Neomýtické konstrukty postmoderní fantastiky směšují vědu s náboženstvím a s mystikou stejně jako s nevírou, ontologický chaos s nelineárním časem.

Čas nás nikdy nepřestal fascinovat. „Časovky“ jsou bitvy ve válce proti času. Patří k hlavním tématům science fiction, neboť jen v nich můžeme porazit čas.