LITERATURA: Za jakýcholi podmínek v sobotu! (O Cestě do středu země)

1.

Jules Verne bývá dodnes šmahem souzen podle plnění svých "předpovědí" a také podle intenzity, se kterou kde mapoval svět a obojí je hlediskem, podle kterého Cesta do středu Země naprosto neobstojí. Přesto jde o jeden z jeho nejlepších románů a třeba Ludvíku Součkovi věrně sloužil jako odraziště Cesty slepých ptáků. Inspirovala ale i mnohé další tvůrce, vícekrát byla zfilmována a ačkoli třeba poslední verze rozhodně neslouží jako vzor věrných adaptací, znovu knihu připomněla, takže se aspoň na okamžik vraťme ke "špatné latině", jak ji označil Verne sám, když napsal: In Sneffels Yoculis craterem kem delibat umbra Scartaris Julii intra calendas descende, audas viator, et terrestre centrum attinges. Kod feci. Arne Saknussemm, což Václav Netušil přeložil: Sestup, odvážný cestovateli, do kráteru Yocula na Sneffelsu, když stín Cartarisu jej přichází před prvním červencem pohladit, a podaří se ti sestoupit do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussemm, a což Souček předkládá v Ptácích v této verzi: Sestoupíš-li do toho kráteru Sneffelsu, který políbí stín Skartarisu prvého července, odvážný cestovateli, dospěješ středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussem, zatímco moderně zadaptovaný Bergerův překlad pro nakladatelství Návrat zní: Sestup do kráteru Sneffelsa Yoculu, jejž políbí stín Scartarise před prvními dny července, odvážný cestovateli, a dostaneš se do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussen.

2.

„V neděli dne 24. května 1863 vrátil se můj strýc profesor Liddenbrock nečekaně brzy do svého domu číslo 19 v Královské třídě, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti,“ začíná Verne naprosto typicky své vyprávění alias teprve druhý z románů Podivuhodných cest a hlavní hrdina nám tentokrát vše vypráví v první osobě. Je to mladý Axel Liddenbrock a druhým hrdinou knihy se ukazuje být jeho strýc neboli zažraný mineralolog.

Do třetice se později dočkáme i jejich islandského průvodce Hanse Bjelkeho, jehož potomka má jednou využít Souček, ale vraťme se z Islandu ještě aspoň na chvíli do Německa.

3.

Padesátiletý Axelův strýček se tedy onoho května vrátil domů, ale ne sám. Se starou...

... knihou. Tam najde runovou zprávu, tu zprávu přeloží a ukáže Axelovi výslednou šifru. Autorem je, jak se zdá, v knize podepsaný alchymista Arne Saknussemm. Pak se oba dají do luštění a profesor brzy odhalí, že je zpráva napsána vertikálně. Ještě podstatnější objev ale uskuteční Axel: sdělení je psáno latinsky a pozpátku. Jenže Axel rozluštění utají.

Následuje hladovka, kterou je nucen s profesorem sdílet on i hospodyně Marta a v jedné jejíž fázi Axel pravdu vyjeví. Čeho se bál, počne se realizovat: přípravy. Bože můj, a i sama profesorova neteř Greta (a Axelova láska) Greta výpravu podporuje.

Dostavníkem, vlakem, parníkem Eleonora a znovu vlakem putují do Kodaně, kde jim jistý pan Thomson sežene plachetnici Valkýra pod velením kpt. Bjarna. Před vyplutím strýček ještě synovce brutálně připravuje na závratě z hloubek, a to na střeše kostela. Po vylodění v Reykjavíku a setkání s baronem Trampem, islandským guvernérem, a starostou Finsenem se ubytují u pana Fridrikssona.

Saknussemmovy spisy byly páleny, zvědí. Aha. Tak proto šifroval. Koňmo doputují ke Sneffelsu, vede je mlčenlivý Hans. Z kráteru pak sledují pohyb "Děda Vševěda": kdy vrhne Scartaris stín? A podívejme! Tady máme i Saknussemmovy iniciály. A tak byl 28. června zahájen sestup jednou z mnoha zdejších propastí.

4.

Výpravu brzy ohrozí nedostatek vody a slepá chodba je vede k uhelné sloji. Před smrtí žízní je zachrání Hans, který se geniálně prokopne k podzemnímu potoku. Pokračují podle něj a nazvou ho potůčkem Hansovým. Potom narazí na zkameněliny a Axel se úplně ztratí, s druhy se však zase domluví, a to díky zvláštnímu akustickému jevu - a jak si možná vzpomenete, jiný, ale podobný akustický jev posune později i děj verneovky Nový hrabě Monte Cristo.

S Axelem se také sesype lavina, ale přežije, a profesor s Hansem už mezitím našli „Liddenbrockovo moře“.

Vodní plocha se před nimi táhne nesmírnou, přírodní elektřinou osvětlenou jeskyní, na jejímž břehu rostou obří houby a pravěké rostliny. Spočívají tu kosti. Trojice vstupuje na vor a pouští se na neznámé vody. Pozorují souboj Plesiosaura s vítězným Ichtyosaurem a objevují „Axelův ostrov“ a „Gretin přístav“. Spíše než na Ostrově pokladů (taky plném okouzlujících názvů) jsme ale v Sindybádových dobrodružstvích: ostrov je hřbetem velryby, která vypustí i gejzír.

Následuje strašlivá bouře na podzemním moři a tyto pasáže jsou psány formou Axelova deníku a jednoznačně inspirovány Poeovým románem Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836) i jeho povídkou Rukopis nalezený v láhvi (1832) – a registrujme např. následující pasáž: Čtvrtek 20. srpna. – Vítr od severoseverovýchodu dost nestálý. Plujeme rychlostí půl čtvrté míle za hodinu. K poledni se ozývá vzdálený hluk. Zaznamenávám ten fakt, aniž jej mohu vysvětlit. Je to jakýsi neustálý hukot. Upozorňuji strýce, který kroutí hlavou. Jsem přesto přesvědčen, že se nemýlím. Neblížíme se k nějakému vodopádu, který nás strhne do propasti? Je možné, že takový způsob sestupu by svou kolmostí strýci vyhovoval, ale já…

Ta poslední věta, uznávám, už je zase vernovská. Kolmostí by vyhovoval. Ano. Ale i celá další kapitola Bouře je opět krajně zřetelnou parafrází závěru Vernem oblíbeného Pyma a...

Ovzduší je nasyceno párami. Kupovitá mračna seskupená na jihu nabývají zlověstného vzezření. Neděle 23. srpna. – Kde jsme? Vítr nás žene nepředstavitelnou rychlostí. Proč nemohu odtáhnout nohu? Hřeby v mých podrážkách pevně přilnuly k železným svorníkům ve dřevě. Nemohu nohou ani hnout… (To zase připomíná pozdější Ledovou sfingu.) Propluli jsme pod Anglií, pod Lamanšským průlivem, pod Francií, snad pod celou Evropou! Ozval se nový hluk. Opravdu! Je to hukot moře tříštícího se o skaliska! Pak…

Hrdiny ohrozí i kulový blesk, ale co jim nedojde? Že ten blesk znehodnotil kompas, i když... Neznehodnotil, pouze přepóloval, takže střelka ukazuje obráceně a při troše abstrakce je tedy toto místo v ději Cesty do středu Země tím, co v Cestě kolem světa za osmdesát dní (1873) obstará nultý poledník (taky v okamžiku překročení ani netušený). Inu, na podobné zapojování přírody do příběhu byl zkrátka Jules kofr.

5.

Konečně mořský břeh. Chybně se domnívají, že ten původní. Nacházejí vcelku zachovalé mrtvoly třetihorních pralidí, živé Mastodonty i jakéhosi živoucího obra. Objevují i Saknussemmem označenou chodbu a aby do ní pronikli, využijí střelný prach.

Exploze prolomí zátarasy a jsou na voru, kde vyčkávali, strženi do víc a stále rychleji zaplavované podzemní chodby. Žene je to tmou, stoupají, teplota roste ještě víc a na vzduch je vyplivne Stromboli. On totiž mínil Saknussemm tím středem Země Středozemí.

6.

A to je vše? Ano. Finíto!

Strýček je ovšem naráz slavný, to je třeba dodat, a jeho synovec jakbysmet a bere si Gretu. Ne. Netrpělivý zuřivec Liddenbrock středu naší planety nedosáhl a dostal se vlastně jen do hloubčičky ubohých pár desítek mil, nicméně i tak objevil dost, nemyslíte? A Axel taky. Ostatní už si přečtěte sami a koneckonců se mi zdá, že tuto knihu měl vpálenu ve vzpomínce i třeba sir Arthur Conan Doyle, když psal Ztracený svět (1912) a vymýšlel zuřivce Challengera. Vznikla i spousta dalších knížek o cestách pod zem (Burroughs, Obručev...) a některé ovšem, jak známo, Verna již předešly (od barona Ludwiga Holberga nebo kapitána Johna Clevese Symnese), sotva kde bychom ale už našli typicky vernovský humor, který je například i dalším pojítkem téhle podzemní knihy a Cesty kolem světa za osmdesát dní, protože... Ano, protože Liddenbrock s takřka až foggovskou pravidelností odevzdává Hansovi plat... za jakýchkoli podmínek v sobotu.

Česká vydání:

• Cesta do středu Země, František Kytka, Praha 1881, dle J. Vernea vzdělal J. Marek,
• Cesta do středu Země, Alois R. Lauermann, Praha 1882, přeložil J.K.J.
• Do středu Země, J. R. Vilímek, Praha 1896, přeložil J. Wagner, znovu 1900.
• Cesta do středu Země, Bedřich Kočí a Eduard Beaufort, Praha 1909, přeložil J. Berger,
• Do středu Země, J. R. Vilímek, Praha 1929, přeložil J. Wagner,
• Cesta do středu Země, SNDK, Praha 1965, přeložil Václav Netušil, znovu Albatros, Praha 1992,
• Do středu Země, Návrat, Brno 1997, přeložil J. Berger, znovu 2008.
• Cesta do středu Země, Computer Press, Brno 2007, úprava původniho textu a překlad Tomáš Cidlina,
• Cesta do středu Země, XYZ, Praha 2008, přeložil Jiří Žák.