RECENZE: Scott Lynch, Lži Lockeho Lamory

Locke… Locke… přemýšlela jsem, když jsem poprvé uviděla na naše poměry neobvyklou obálku prvního svazku Moderních děl fantasy. To bude patrně inspirováno Lokim. Ale zaslouží si tato postava, potažmo kniha, pojmenování po proslulém bohu triků a podvodů?

Sirotek Locke Lamora vyrůstá v Camorru, městě, které se ke svým dětem nechová přespříliš laskavě a pro ty opuštěné je to spíše macecha. Locke má však štěstí. Dostane se do učení k Pánům parchantům, což je v podstatě cech zlodějů, ovšem mnohem sofistikovanější. U nich se začne tříbit jeho doposud nekultivované nadání pro umění klamů a triků.

Za nějakou dobu se po městě začíná šířit legenda o Trnovi, zloději podvodníkovi, který bohatým bere, chudým dává a je prakticky nepolapitelný. Locke si legendy příliš nevšímá, žije si s kumpány svá podvodná a nadmíru drzá dobrodružství a spletité triky jim přinášejí vše, čeho si jejich hrdla ráčí.

To však trvá jen do chvíle, kdy se na scéně objeví Šedý král a v jeho patách Nájemág…

Ale ano, první díl cyklu Scotta Lynche o Pánech parchantech si jistě zaslouží nést pečeť božského podvodníka. Lynch totiž svůj příběh vystavěl z několika velice umných vrstev a rozhodně „vykradl“ to nejlepší, co se v literatuře za posledních 100 let vyskytlo.

Za základ mu posloužil čistě dobrodružný příběh o duchaplném a drzém zloději, který zdánlivě nezná svědomí a umí si jít za svým. Odkazuje přímo na Robina Hooda, Jánošíka, Opičího krále, Kojota i třeba čaroděje Žita. Scott Lynch dobře ví, že tyto pulpové příběhy o loupeživých uličnících netáhly jen na počátku minulého století. Je třeba jim však obléci nový kabát.

A z čehože bychom ho mohli střihnout? Tak třeba z postmoderní poučky, že lineární příběh je v horším případě zcela mrtev, v lepším nudí. S tím se Lynch vyrovnal vskutku virtuózně. Nepokusil se čtenáři kazit požitek z četby zbytečně komplikovanou strukturou a spletitými liniemi. Zcela si vystačil s tím, že se pasážemi vyprávěnými v současnosti prolínají obrazy z minulosti Lockeho, jeho nejbližších kumpánů a ty, jež osvětlují život v Camorru.

A jaké barvy, že jsou teď v módě? Všechny. Tak to je skvělé, nechť se tedy onen kabát skví všemi barvami jako tropičtí papoušci. Sem dáme něco poetického jazyka, sem přijdou vulgarismy a hned v sousedství archaismy a řeč hovorová. Poprášíme třpytkami barvitých a osobitých postav, new weirdovských popisů a monumentální dílo je hotovo.

Ovšem ani ve Lžích Lockeho Lamory není vše bez chybičky. Během první třetiny knihy se čtenář může obávat, že se příběh zcela utopí pod nánosem bahna nádherného a zahlcujícího jazyka a že už se ho nepodaří resuscitovat. Je to ovšem obava lichá, dřív než se příběh dostane k polovině, vzedme se v něm mohutná vlna, čtenáře uchvátí už docela a jediným mohutným přílivem ho dopraví až na druhou stranu.

První svazek Pánů parchantů Scotta Lynche je rozhodně výrazná a strhující kniha s léty osvědčenou dobrodružnou zápletkou, opentlenou tím nejlepším ze současné literatury. Nepřináší sice žádné zásadní poselství, ale k „vlakovému čtivu“ má přesto díky sofistikované práci s jazykem daleko a překlad Romana Tilcera je v tomto ohledu velice povedený. Pan Tilcer se nebojí (zřejmě ve shodě s originálem) klást vedle vznešené archaismy i vulgarity nejhrubšího zrna. Sem tam mi drhl nějaký ten název či označení (Nájemág), na druhé straně mě velice potěšilo označení pro městskou stráž- pučmelouni.

Po dočtení této prvotiny se mi stále vrací jedna vtíravá myšlenka. A totiž, s čím autor přijde, až bude zkušenější.

Lži Lockeho Lamory (Majklova recenze)
/The Lies of Locke Lamora/
Lynch, Scott
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Roman Tilcer
Obálka: Benjamin Carré
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 488
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 329 Kč