RECENZE: Ondřej Jireš a Antonín K. K. Kudláč (eds.), Pod kočičími hlavami

„Město. Fenomén, který nás obklopuje, aniž bychom si ho pořádně všímali…“ tvrdí Leonard Medek v úvodu sborníku, jehož editoři si vytýčili ambiciózní cíl: sestavit knihu plnou městské fantasy, žánru u nás preferovaného jen málo autory. A byla by chyba si jí nevšimnout. Všichni zúčastnění autoři se totiž se svým úkolem vypořádali se ctí, většina z nich pak přímo výborně.

Pavel Renčín je jediným zúčastněným autorem, který se zmíněnému žánru věnuje opravdu programově, je tak logické, že sborník otevírá. Ukolébavka pro město krys je šílená, jak se na Renčínovu povídku sluší a patří, přesto se ale v porovnání s invencí, kterou do svých nápadů vložili někteří další autoři, drží poměrně při zemi. Neschází ovšem typické Renčínovy atributy – především jazyk, hravý a plný obraznosti, který se již stal autorovou poznávací značkou, hrdinové, zvláštní ve své obyčejnosti, a samozřejmě město, živé a zbožštělé. A vzteklé. Alkoholik William a dívka s obrovským mečem Silvana s ním mají při své výpravě za záchranou sil, kterým Silvana slouží, plné ruce práce.

Lucie Lukačovičová nás v krátké povídce Bůžek a stín provede ulicemi současného Tokia, konkrétně jedním sídlištěm, a ještě konkrétněji jedním dvorkem. Na tom si každou noc hrají děti, s nimiž není něco v pořádku… třeba to, jak se chovají jejich stíny. A když se Itoe Tenno, hrdinka povídky, do jejich hry připlete, pořádně se zapotí. Bůžek a stín je hříčkou velmi mrazivou, oplývající originální pointou. Úspěšně také sází na pro našince nezvyklé kulturní reálie.

Můj dům, můj hrad, připomíná Alexandr Kazda známou prupovídku a staví svůj text na tom, že ji bere doslova. Někdy není třeba oživlé město, stačí jeden dům. Když si pražský panelák, určený ke zbourání, vymění místo s hradem z fantasy světa a vezme s sebou své obyvatele, připraví jim nejednu horkou chvilku. Kazdův autorský styl je velmi úderný, akční a proti předchozím autorům značně civilnější. Není to na škodu, naopak to povídku ozvláštňuje.

Tempo, které sborník nabral v předcházející povídce, dále rozhodně nepolevuje. Naopak, Miroslav Žamboch ještě přilévá oleje do ohně a vyvažuje svůj příspěvek na ostřích čepelí. Respektive čepeli vraha, vycházejícího z nejlepší rozparovačské tradice, v jehož stopách slídí lovec mágů (z nichž jeden se zřejmě utrhl ze řetězu) v povídce Oběti a vrahové. Během rozkrývání případu se čtenáři odhaluje tajemná minulost samotného vyšetřovatele, povídka se odehrává ve velmi barvitém prostředí a patří k tomu nejlepšímu, co sborník nabízí. Jediné, co ji sráží, je poměrně lehce předvídatelný závěr.

Františka Vrbenská přináší svěží vánek, který uklidní rozpálené tváře – Hra na tiché léto je tklivá a melancholická, většinou smutná, ale určitě nádherná. Vypráví příběh umírajícího města uprostřed džungle, města, které ztratilo veškerou pozornost svých obyvatel a zůstalo samo. Vypráví příběh mladíka, který se to pokusí změnit tím, že se ujme zvláštní věčně těhotné dívky, která se, stejná jako nyní, objevovala na fotografiích už v době, kdy město zakládali první osadníci…

V Druhé protisměrné Filipa Gotfrieda má poprvé hlavní roli Praha. V příběhu, který nese hlavně hodně originální nápad, se dozvíme, že ta druhá tramvaj se stejným číslem, co projela v protisměru, zatímco ta vaše stále ne a ne přijet, je sice kouzelná, ale nastoupit do ní se rozhodně nevyplatí…

Všude je voda, Petra Neomillnerová a další z vrcholů sborníku, pro mě osobně velmi milé překvapení. Povídka je prosta pro autorku typické sexuální brutality, což je jen dobře, neboť ústřední dvojici tvoří mladinká dívka a prastarý muž. Ti jsou šamany ovládajícími živly ve městě, jehož byrokratický aparát jim podobné sežvýkal a vyplivl a jehož obyvatelé je pro jejich jinakost degradovali na jednu z nejnižších forem života. Po incidentu, jehož aktéry se stanou, jim po krku jdou i vlastní druhové a jim nezbývá než prchat. Autorka do textu umně a nenásilně vplétá poměrně závažné otázky o lidské přirozenosti a úloze člověka ve společnosti, neopomíná ale ani dostatek akce a hrubozrnné hlášky, které u jejích hrdinů nemohou chybět.

Do plné polní a víru bitev se dostaneme zpět v povídce Ostří času Jiřího W. Procházky. V hlavní roli se ocitá další české město – Kutná Hora, nebo jak říkají některé postavy povídky, Hory Kutné. Souboj skupiny světlých mágů proti mocnostem temnot nás totiž protáhne několika časovými úseky ve vývoji tohoto města; kvůli jeho zásobám stříbra se ho pekelníci snaží ovládnout zároveň v celé jeho historii. Ostří času má vše, co byste od Procházky čekali, tedy hlavně spoustu akce, krve a briskních poznámek na téma ženy, ne míň a možná i o něco víc.

Michal Špaček osvěžuje sborník jedinou plně humoristickou povídkou. Bitva o Anděl je od začátku do konce nabitá hláškami, humorem hravým, typicky českým a přitom neotřelým a i přes svou značnou délku neklopýtá a ani na chvilku nenudí. Co se stane, když se ďábel rozhodne ovládnout svět z řidičské kabinky tramvaje, vypočítavý vlkodlak čachruje s cenami realit, Karlu Gottovi se nic z toho nelíbí a povolává do boje Blaník a věčný klikař Vosák dostane ananasový džus, si prostě musíte přečíst!

Následuje Muž bez medových koláčků od Martina Koláře, horor, který stávající atmosféru značně ochladí, ačkoli i jeho temnými hlubinami probleskává jiskrný humor. Kraťoučké dílko nám rychle a intenzivně přibližuje pocit muže, který musí každý den procházet absolutní temnotou v průchodu pod dálnicí, která možná skrývá víc, než by chtěl vědět. Povídka by zřejmě chtěla sázet na pointu, která je ale vyzrazena příliš brzy a tehdy, kdy by měla čtenáře udeřit, už nemá sílu. Nicméně své místo ve sborníku si rozhodně zaslouží.

Třetí české město hraje hlavní roli v povídce Sto patnáct a čtvrt dne Jaroslava Mosteckého, sice nejmenované, leč znalci moravských měst jistě snadno rozpoznatelné. Realita moderních dnů onoho města s orlojem na náměstí se zde poněkud divoce prolíná s prastarou historií Středozemě (tou ze Silmarillionu). Mě osobně na ní nejvíc zaujalo literární ztvárnění důvěrně známých uliček ve spojení s oblíbenou ságou, leč samotný nápad povídky mi přišel poměrně neučesaný a ne dost silný, nebo možná ne dost silně zpracovaný. Musel-li bych vybrat nejslabší článek sborníku, Sto patnáct a čtvrt dne si toho Černého Petra vytáhne, v konkurenci ostatních povídek ovšem se ctí.

Kdo tancoval s povětrnou vílou, nám poví Jakub D. Kočí. Vracíme se do Prahy, kde nám mýty ožívají před očima, pod rukama i nohama, zmalovaná prostitutka není tím, kým by se na první pohled zdála být, bezdomovci jsou hrdinové na výpravě do neznáma a potkat udatné parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha, se rozhodně nevyplatí. Velmi barvitá a poetická povídka, stylem značně připomínající barda české městské fantasy, Pavla Renčína.

Sborník uzavírá David Bimka s povídkou Ta, která chodí třikrát, a měl-li zatím různorodé vrcholy v povídkách Vrbenské, Neomillnerové a Špačka, je Bimkova povídka rozhodně dalším z nich. Text vlastně téměř neoplývá příběhem, ale to mu nebere nic z jeho síly. Jde v podstatě o rozsáhlou meditaci na téma smrt, život a podstata člověčenství, a podaří-li se vám do ní ponořit, bude to jako ponoření do hluboké temné vody, kterou se jen těžko budete prodírat na hladinu. Nebudete totiž ani chtít.

Pod kočičími hlavami je určitě jedním z nejreprezentativnějších sborníků, jaké se u nás v poslední době podařilo sestavit, nemá žádné opravdu slabé místo a i jeho nejslabší kusy jsou stále nadprůměrnými povídkami. Fenomén městské fantasy pojímá velmi ze široka, autorům byla ponechána volná ruka a na jednotlivých textech jsou jasně vidět naprosto rozdílné přístupy nejen k žánru, ale i k literární tvorbě jako takové.

Chcete-li se dozvědět, co se děje kolem vás, nad vašimi hlavami a pod vašima nohama, když se nedíváte, nechte se zlákat. Nebudete litovat.

Hodnocení: 80 %.

Pod kočičími hlavami (recenze)
Kudláč, Antonín K. K. (ed.) - Jireš, Ondřej (ed.)
Nakladatel: Triton
Obálka: Michal Ivan
Redakce: Ondřej Jireš, Jana Jůzlová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 464
Rozměr: 145 x 210
Provedení: hardback
Cena: 329 Kč