UKÁZKA: Míla Linc, Stín černého hvozdu

1. Příliš mnoho mrtvých

Divoká říčka Bělava, která se kroutila a točila podél Černého hvozdu, přinesla onoho podzimního rána mrtvé tělo.

Našla ho stará baba Jaruše, když šla pro vodu. Její výkřik probudil i kohouta, který zaspal. Klaply okenice a nadávky zasypaly nebohou stařenu.

Slunce stále nevyrazilo na svou denní dráhu a mrazivá noc se snažila pro sebe urvat ještě nějaký ten čas. Marně.

Rázem celá přístavní čtvrť věděla, že se něco stalo. A Kozí Hrádek se otřásl v samotných základech. Tohle pohraniční městečko mnoho vzruchu nezažilo. Lidé si žili své pokojné životy a jen hejtman z pověření krále občas řešil nepříjemné úkoly, které si nechával pro sebe a své muže. Jenže tohle, tohle bylo něco jiného…

Richarda z Nemanic vzbudili neodbytní sluhové. Bušení na dveře a hlasité výkřiky jej vytrhly z příjemného snu, jemuž se oddával s krásnou děvečkou pana hejtmana. Rozmrzele vstal a odsunul petlici.

Jenom útrpným výrazem a pozdvihnutím obočí se optal, co se děje. Chtěl se do náruče dívky vrátit co nejdřív.

Před jeho dveřmi stálo hned několik hejtmanových podomků. Když pořádně rozlepil oči a všiml si jejich vyděšených tváří, začal si přát, aby mu neodpovídali.

„Baba Jaruše našla v řece tělo…“

„Hm. A koho?“

Stávalo se často, že řeka přinesla někoho, koho svět vyvrhl ze svého lůna. Většinou nějaké rybáře, nepozorné děvečky, žebráky nebo jinou verbež. Nic, kvůli čemu by stálo za to vstávat tak brzo.

„Všemohoucí,“ zalomil rukama starý Kudrna. Třásl se mu hlas. „Za co nás trestáš? Pane Richarde, to je neštěstí, to je neštěstí…“

„Tak mluv už!“

„Pan hejtman je tím utonulým!“

A rázem Richard zcela procitl z ranní malátnosti a tíha neštěstí na něj plně dolehla.

„Náš hejtman?“ zeptal se, snad aby slyšel jinou odpověď, než jakou mu Kudrna přinesl. Ale to už si natahoval nohavice a zmateně se rozhlížel po světnici, kam ve včerejší vášnivé chvilce odhodil opasek s mečem.

Noc stále ještě nepředala vládu dni a už spěchal sychravou tmou a rozblácenými uličkami k přístavu.

Na věži mezitím začali zvonit na poplach.

Richard celou cestu tiše klel. Tituloval se pánem na Línavci, jenže někde hluboko v duši věděl, že to není pravé jméno. A celý život se musel ptát sám sebe – kým ve skutečnosti je? Mládí strávil v nitru Černého lesa, na zapadlé tvrzi Havraní vrch, v poručnictví starého strýce. Jenže i z tohoto domova byl kdysi díky zlé vůli Vysočiny vyhnán. Proto mu všichni říkali rytíř z Nemanic, který nemá nic. Možná si tak začal říkat i on sám; nevzpomínal si.

Hejtman si jej pro jeho věrné služby a příjemnou povahu oblíbil a jmenoval svým zástupcem. To znamenalo, že ranní příhodou na jeho ramena spadla veškerá tíha starostí včetně té největší.

V přístavu už bylo několik zbrojnošů se zapálenými lucernami a pochodněmi. Jejich záře se odrážela na bouřlivé hladině řeky. Černý hvozd na druhém břehu jako by se jejich neštěstí vysmíval.

„Pane Richarde, tady,“ vedli ho rovnou k tělu.

Stará Jaruše se krčila opodál a nad ní stáli dva vojáci. Asi si chudák stařena vyčítala, že šla pro vodu tak brzy; mohla si ušetřit tolik trápení.

„Pusťte ji domů, však nikam neuteče,“ mávnul rukou Richard.

„Ano, pane Richarde.“

To oslovení znělo zvláštně, ‚pane Richarde‘. Ještě včera se mu posmívali pro jeho nešťastný osud a dnes byl pánem.

Hejtmanovo tělo leželo na břehu otočené na záda. Modravá tvář, nafouklé břicho. Zplihlý knír a několik mastných vlasů, které se marně snažily zakrýt stařeckou pleš. Hejtman nikdy nebyl žádný krasavec a smrt mu na kráse rozhodně nepřidala.

Skelné oči hleděly vzhůru s trpkou výčitkou.

„Zjistili jste něco?“ zeptal se Richard a odvrátil tvář, aby získal čas a neztratil před svými muži nic z autority, kterou toho rána tak rychle získal. Medovina, jíž včera tolik vypil spolu s vínem, pivem a kořalkou, ho nepříjemně šimrala v žaludku.

„Babice nic neví, tělo našla zaklíněné mezi kameny.“

Richard přiklekl k mrtvole a se zapřením všech sil se na ni pozorně zadíval. „Co je to?“ všiml si roztrhané haleny s podivně známými skvrnami. Obnažil hejtmanovu hruď a několik bodných ran zbavilo řeku viny, že má na smrti svůj díl.

„Všemohoucí,“ zašeptal někdo z vojáků.

Richard dlouho mlčky hleděl na mokvající rány. Když vstal, kývl hlavou na sluhy, aby tělo vzali a odnesli. Všichni kolem stáli bez hnutí.

Kromě vojáků a sluhů přibylo i pár zvědavých sousedů. Někteří ještě ve spodních košilích, rozespalí a vyděšení. Poplašný zvon konečně přestal rámusit a na východě se objevila slabá záře přicházejícího dne.

„Kudrno,“ zavolal k sobě Richard stařečka, který býval hejtmanovi nejblíže. „Zajdi za mladým Rulandem. Šetrně.“ Hejtmanův syn měl právo vědět co nejdříve, co se stalo za neštěstí.

„Ano, pane Richarde, nebojte se, vím, co mám dělat,“ přikývl starý sluha a zmizel ve stínech.

Další na řadu přišel velitel městské stráže. „Zavřete brány, prohledejte město, a hlavně prohledejte břehy. Chci vědět, kde hejtmana hodili do řeky. Cokoliv neobvyklého mi hlaste.“

Pán z Nemanic pomalu zamířil k pevnosti. Její šedavé hradby se vypínaly nad malým městečkem, které měla chránit. Sídlo hejtmana z Kozího hrádku. Zatracené ráno, proklínal Richard všechno a všechny. Včera na svatbě tolik štěstí a dnes, dnes jako by všichni měli za onu přemíru štěstí zaplatit. Ó Všemohoucí, kéž by tomu tak nebylo.

„Pane Richarde! Pane Richarde!“ zazněl náhle stále ještě tichými uličkami Kozího hrádku křik.

Richard poznal Kudrnův hlas.

***

Ranní slunce, které se prodralo skrz nepříjemně nízké mraky, ozářilo ponurou scénu utrpení a smrti. Richard padl na kolena a oči se mu zalily slzami.

Krev byla všude, na dřevěné podlaze, na bíle omítnutých stěnách, na květinách, na rozváleném loži.

Štěstí a tragédie.

„Richarde,“ řekl tiše rytíř Sovička. Mnul si tmavé huňaté obočí třesoucí se rukou. Ale ani pronikavý jas jeho očí nedokázal prozářit temnotu světa. Přichvátal sem skoro ve stejnou chvíli jako rytíř z Nemanic, když slyšel zoufalé Kudrnovo volání. „Ještě není naděje ztracena. Neša tu není.“

„Není?“ Obrovský kámen spadl ze srdce. Všemohoucí díky alespoň za tuto malou naději.

„Tady nahoře leží jen… jen mladý Ruland. A dole v krčmě mezi mrtvými také není. Ještě je naděje.“

„Nešo!“ vykřikl pán z Nemanic ze všech sil, jako by doufal, že ho dívka uslyší. „Kde jsi?!“ Prudce vstal. „Když není tady, kde je?“

Sovička mu neuměl odpovědět. Pokrčil rameny a do mrtvého ticha zachřestila jeho zbroj. „Přijdeme na to, pane Richarde. Ten, kdo ji odsud odvedl, za to zaplatí.“

Smutek vystřídala nenávist a touha po odplatě. A žádostivost odpovědí. „Ať je to, kdo je to,“ zamumlal Richard. „Zaplatí za tohle všechno.“

Světnice, jež měla novomanželům přichystat štěstí, se změnila v katedrálu hrůzy. Jediný syn hejtmana z Kozího hrádku, mladý Ruland, ležel na zemi s rozhozenýma rukama, potřísněn krví od hlavy až k patě. Hyzdilo jej nespočet hlubokých ran. Jako by si ti nejkrutější vládci temného zásvětí přišli vybít svůj vztek, jako by veškerá zhmotnělá nenávist udeřila právě zde.

„Kdo jen mohl? Taková zrůdnost.“

„Na krčmáře a jeho čeleď tolik neplýtvali silami. Ty odpravili rychle a čistě. Stejně jako těch pár hostů, co tu zbylo po veselce.“

„Přežil někdo?“

„Byli pečliví. Velice pečliví.“

„Takový masakr. Takové neštěstí. Jak to, že si toho nikdo nevšiml?“

Sovička opět jenom pokrčil rameny. Své jméno si získal podle ošklivého nosu, který zdobil jeho nepříliš hezkou tvář. Přijel sem před několika měsíci přímo od královského dvora. Kromě velkého zobanu se honosil i velkým jménem a slavným otcem, přesto jej králova blahovůle odklidila do tohoto zapomenutého kraje.

Proč, to si rytíř nechával pro sebe. Povídalo se, že zneuctil dcery několika jiných velkých pánů včetně toho největšího a vzbudil tak jejich nenávist. Ošklivec s takovým štěstím? Lidé se tomu smáli. Nicméně rytířem byl dobrým a hejtman jeho služby uměl ocenit.

„Stopy, potřebujeme stopy. Musím vědět, kdo to byl. A kde je moje Neša!“ Věděl, že tam někde venku je, že ještě žije. A věděl, že ji musí těm bestiím vyrvat z rukou.

„Najdeme tvou sestru, Richarde. Slibuji.“

Richard zavřel oči a pevně stiskl zuby, aby zahnal nával smutku. Nemohl si dovolit ztratit rozum, když ho tolik potřeboval. Rozhodl se, že půjde po stopě neznámého vraha jako tchoř po vejcích, jako vlk za raněnou ovcí.

„Přísahám, že pomstím jejich hříchy,“ zamumlal tiše.

Pak chňapl po Sovičkově pravici a pevně ji stiskl.

„Potřebuji tvou pomoc, rytíři.“

„Můj meč je ti k dispozici. Možná nejsem dobrým člověkem, ale v předbraní podsvětí budu alespoň moct říci, že jsem byl dobrým rytířem.“

Oba dva prokleli ono ráno a zavázali se pomstě.

***

Náhle zdola z velkého sálu zazněl výkřik, Richard z Nemanic i rytíř Sovička skočili k vrzajícímu schodišti a seběhli dolů. Tam, uprostřed krvavé lázně, spatřili jednoho z kejklířů s tváří bledou a zkřivenou hrůzou. Veselé barvy jeho odřeného kabátce vypadaly uprostřed té hrůzy dosti nepatřičně. V ruce křečovitě svíral citeru.

Když spatřil dva muže, ztichl. Tvář měl bledou.

„Otec je mrtev,“ řekl tichým a prázdným hlasem jako by na omluvu. Upřeně hleděl před sebe, kde v krvavých loužích leželi zbylí dva muzikanti. Richard si je pamatoval. Předchozího večera vyhrávali veselé písničky naposledy.

Pán z Nemanic pohlédl na svého nového druha. Potom zpět na kejklíře. „Jméno?“ vyštěkl, možná až příliš příkře.

„Žibřid, pane.“

„Co se stalo?“

„Já to neudělal, pane!“ vzlykl mladíček.

„To vím. Kde jsi byl celou tu dobu?“

„Včera jsme dostali pár džbánů piva, pane. Bylo silné. Nepamatuji se.“ Hlasitě polkl. „Spal jsem vzadu, v seně. Bylo to zadarmo.“

„Zaveď nás tam, chlapče. A ničeho se neboj.“

Richard chytil Žibřida za ruku a skoro násilím jej odtáhl z krčmy. Odkopl židli, která mu stála v cestě, a na podlaze za sebou nechal krvavé šlápoty. Zvedal se mu žaludek; snažil se nedívat na zkázu kolem sebe, jenže nevidět bylo zatraceně těžké. Ulehčeně si oddechl, když se dostali do temné chodby, pak na dvorek a do stájí.

Snadno našli zválené místo, kde mladík strávil krušnou noc.

„Co tu hledáme?“ zeptal se Sovička.

„Nevím,“ zamumlal Richard a rozhlížel se kolem. Skutečně nevěděl, doufal ale, že něco tu na něj čeká. „Pokud nepřišli hlavním vchodem, museli proklouznout tudy. Možná tu po nich něco zůstalo.“

„Co třeba tohle?“

Ve slámě mezi kozími bobky ležela mince.

„Tvoje?“ otočil se Richard na Žibřida. Chlapec zavrtěl hlavou. Za své umění dostali jen kus žvance a nešťastnou střechu nad hlavou na jednu noc.

„Vévodství Černoborské,“ řekl tiše Sovička, když si minci prohlédl. „Tak odtud vane zlý vítr.“

„Z Černoboru vál vždy zlý vítr.“

Žibřid se posadil na zem, citeru teď už opatrně položil vedle sebe. Měl světlé vlasy a chlapeckou tvář, po které se teď koulely velké slzy. „Kdo zabil otce a Juru?“ zeptal se tiše. „Kdo to byl?“

Richard mu neuměl odpovědět. Našel v doškové střeše díru, kudy noční mordýři vnikli dovnitř. Byla proražená právě tak, aby se tudy protáhl dospělý muž. Richard vylezl se nahoru a rozhlédl se kolem. Za zdí byl další dvorek, v blátivé zemi pak otisky mnoha koňských kopyt. Prolezl škvírou a spustil se dolů.

Opatrně a s mečem v ruce se vydal k domu. V ranním šeru a zmatku, který mu vířil hlavou, nedokázal poznat, komu patří. Teprve když našel další oběti onoho krvavého rána, poznal souseda kováře a jeho rodinu.

Stín Černého hvozdu
Linc, Míla
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Jana Šouflová
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: červen 2009
Počet stran: 424
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 225 Kč