UKÁZKA: Juraj Červenák, Conan nelítostný

Kapitola čtvrtá

Křídla temnot

Burácející vír temnoty sestupoval k zemi. Točil se v čím dál menších kruzích – a najednou to už nebyla ohromná oblačná spirála, ale tisícihlavé hejno havranů. Ti se s chraplavým krákáním snesli mezi duby, až koruny stromů i bíle oděné postavy druidů zmizely v záplavě černých perutí. V kruhu se náhle zvedl vítr, rozdmýchaný divoce bušícími křídly.

Conan a Ergil se pevně chytili větví, a cedíce skrz zuby Cromovo a Mitrovo jméno, snažili se chránit si hlavy a současně se nenechat černým příbojem srazit ze stromu. Vzduch byl plný peří, klovajících zobáků a ostrých spárů. Krákání drásalo uši. Zvuk tisíců třepotajících křídel splynul v ohlušující jednolité hučení. Temnota, protkaná modrými záblesky ohně, zastírala zrak.

Pak najednou zaslechli Gwyrnallův panovačný hlas. Havrani znenadání opět vzlétli k výšinám, kde je děsivý vír strhl do své náruče, pohltil všechna zběsile se zmítající černá křídla, až zmizel i poslední pták a vír konečně ochabl a rozpadl se na cáry. Nakonec zůstaly jen obyčejné temné mraky, hnané severním větrem k horám na jihu.

Plameny v kotli opět změnily barvu a modrý svit vystřídalo přirozené zlatavé světlo ohně. Ďábelské zvuky utichly. Svištění větru v korunách stromů najednou znělo jako konejšivá píseň.

Conan a Ergil pomalu zvedli hlavy, vlasy plné peří, tváře poškrábané. Mýtinu pokrývala vrstva havraního peří. Z mrtvého býka zůstala jen kostra obalená zbytky masa a rozcupované kůže – vypadalo to, jako by si každý pták odnesl v zobáku kousek oběti. Nehybná těla druidů ležela rozházená kolem Nejstaršího stromu.

„Jsou mrtví?“ zeptal se Ergil zaraženě.

„Nevím,“ vyplivl Cimmeřan z úst černý chuchvalec.

Pak se ale ozvalo kýchnutí a druidi se jeden po druhém s námahou a mumláním začali zvedat ze země. Gwyrnall s pomocí mladšího kněze vstal na nejisté nohy a přibelhal se k obětnímu dubu.

Étain visela na kmeni stejně bezvládně jako předtím. Vlasy měla plné peří a na krvavé obrazce se nalepilo drobné černé chmýří. Gwyrnall vzal dívku za bradu a nadzvedl jí hlavu. Rty i krví pomalovaná pokožka byly stále mrtvolně bledé.

„Nevypadá o nic živěji,“ zabručel Ergil a sevřel v dlani rukojeť Walrondu. „Jestli ji ti vědmáci opravdu nechali zemřít, přinutím je, aby toho trpce litovali…“

V tom okamžiku ukřižovaná otevřela oči.

*

„Lugh!“ vystrašeně ucouvl mladý druid vedle Gwyrnalla, zakopl o krvavou býčí kostru a jen tak tak, že nespadl na zadek.

„U Croma,“ sykl Conan. „Ergile, podívej se na její oči!“

Když Gwyrnall stáhl ruku, dívčina hlava zůstala zvednutá. Její oči neměly bělmo ani zorničky – byly celé černé jako zrak démona, který nikdy nespatřil denní světlo. Barbar a rytíř na ni bez dechu zírali. Étain, zjevně při vědomí, nahá, pomalovaná krví, doširoka rozkročená a přibitá hřeby ke kmeni stromu, hleděla strašlivýma, nelidskýma očima někam za hranice tohoto světa a času. Conan už při svých toulkách viděl hrůzy, které by jiné obraly o rozum, ale toto mu připadalo ohavnější než cokoli, co dosud zažil.

„Vidím…“ vydral se z hrdla Étain – jestli to vůbec byla ona – chraplavý hlas. „Vidím…“

„Zmlkněte!“ okřikl Gwyrnall užasle mumlající druidy. „Do její mysli vstoupil Lugh! Mluv, vyslankyně Havrana! Co vidíš svým jasnozřivým zrakem?“

„Vidím… rozklad! Nezadržitelný, nenasytný, nemilosrdný. Ničivý příliv hniloby pohlcující zemi! Lidská sídla mizí v páchnoucí slizké mlze, všechno živé hnije, maso odpadává od kostí a mění se v mazlavý hnus. Lesy práchnivějí, pole se mění v plísní pokrytou pustinu. Koryty řek se místo vody valí hustý kal. Země se stává obrovským rozbahněným močálem…“

„To je ona,“ zachraptěl Gwyrnall. „Elderoth, vládkyně zkázy, mocnost mrtvolného rozkladu! Vystoupila z temnot a chystá se zaplavit svět! Mluv! Co ještě vidíš?!“

Étaininy zuby byly ohavně vyceněné, v koutcích úst jí pěnily sliny. „Ze zemských trhlin vystupují démoni… Vzdáleně se podobají lidem, avšak z tlam jim trčí tesáky, zvyklé trhat maso. Někteří mají křídla a jejich těla jsou potažena bílou kůží jako těla mrtvol nebo bytostí, jež se odjakživa pohybovaly v podzemních světech bez slunce…“

„Draglinové,“ promluvil druid slabým hlasem. „Jsme ztraceni. Řekni, dcero Havrana, není naděje na záchranu?“

„Svět zhltne hniloba,“ odpověděla Étain děsivě stručně, zavřela oči a opřela hlavu o strom, jako by si potřebovala na chvilku zdřímnout.

Druidi stáli jako přikovaní a neodvážili se promluvit. Gwyrnall sklonil hlavu a žalostně svěsil ramena, takže vypadal ještě chatrněji než předtím. Trvalo hodnou chvíli, než se narovnal a pohlédl na strom.

„Můžete ji sundat, bratři.“ Jeho hlas, předtím zvučný a plný důrazu, byl náhle slabý jako poslední sten na rtech umírajícího člověka.

Když však druidi přikročili k Nejstaršímu stromu a jeden z nich uchopil do velkých kleští hřebík, držící dívčinu levou nohu, Étain opět zvedla víčka. Muži v bílém zaskočeně ucouvli. Druidčiny oči už byly normální a naprosto příčetným, soustředěným pohledem zkoumaly okolní les.

„Nejsme zde sami,“ řekla.

Ergil, který celou scénu sledoval jako uhranutý, sebou při těch slovech trhl leknutím – okamžitě však pocítil na rameni pevné sevření Conanovy ruky. Podíval se na barbara. Nehýbej se, přečetl si z Cimmeřanových bezhlesně se otevírajících úst. Tázavě povytáhl obočí. Conan mu nepatrným kývnutím hlavy naznačil, aby se podíval dolů. Ergil opatrně poslechl. Chvíli trvalo, než zrak pronikl tmou v houštinách kolem stromu. Pak to uviděl.

Dubový háj byl plný kradmých stínů.

Meddhelmec pohlédl na Conana, ve tváři nechápavý výraz. Mohutný bojovník zavrtěl hlavou na znamení, že ani on netuší, o co jde. Ergil se přitiskl k silné větvi dubu těsněji než k žádostivé milence a znehybněl.

„Jsou všude kolem nás,“ zvýšila Étain hlas. „Vidím… vidím…“

Lughovi uctívači se začali zmateně rozhlížet a v dlaních křečovitě svírali rukojeti srpů.

„Vidím…“

Postarší druid s dlouhými tmavými vousy udělal pár kroků k lesu.

„Smrt!“ zaječela Étain.

Hrot oštěpu nehlučně prořízl chladné povětří, rozčísl druidův plnovous a se slyšitelným prasknutím několika žeber se zanořil do hrudi. Bílé roucho potřísnila krev, srp vypadl z ochablých prstů. Muž rozpřáhl ruce a zhroutil se bratrům k nohám.

V tu chvíli háj kolem mýtiny ožil.

*

Druidi se bleskově rozestavili kolem Nejstaršího stromu a zvedli mezi sebe a nečekané útočníky řadu zahnutých zlatých čepelí. Těžko říci, koho se snažili chránit více – Gwyrnalla, Étain, nebo posvátný dub. Tváře jim potemněly odhodláním nepodlehnout bez boje.

Obětiště obklíčily zhruba dva tucty mužů, většinou oděných jen v kalhotách nebo suknicích z hrubé lněné tkaniny. Skromné oblečení vyvažovala bohatá výzbroj: každý z nich měl u sebe meč nebo sekeru, někteří dokonce obojí, u opasků jim visely dýky s listovými čepelemi, většina měla hruď nebo lokty chráněné bronzovými pláty. Masivní, po stranách broušené hroty oštěpů se očividně daly použít i jako sečné zbraně. Obnažené části těl měli muži hustě pomalované černou barvou – rituální obrazce svědčily o tom, že jsou na válečné výpravě. Navíc se z toužebně planoucích, krví podlitých očí dalo vyčíst, že při lovu nepřátelských hlav zatím neměli štěstí, a právě teď si to chtějí dosytosti vynahradit.

„Allarové,“ promluvil do ticha Gwyrnall a přelétl očima po kruhu přikrčených, k útoku připravených postav. „Jednoho z vás poznávám. Jsi to ty, Magraine, Odřezávači hlav? Ty, který patříš k družině toho zrádného potkana Dutrachta?“

Vysoký, šlachovitý bojovník sklonil oštěp a vystoupil ze šiku. „Ano, jsem. Oči ti ještě slouží dobře, starče. Už co nevidět budou civět z výklenku na zárubni mého domu, kam umístím tvou hlavu.“

„Silná slova, Magraine,“ odsekl druid pohrdavě. „Budeš se muset snažit, abys je naplnil. Ale než si začneme navzájem podřezávat krky, prozraď mi, co přivedlo smečku allarských psů tak hluboko na sythgarské území?“

„Já,“ ozval se hlas za Magrainovými zády. „Já jsem je sem přivedl.“

Gwyrnall nenávistně zaskřípal zuby. Postava, která právě vystoupila ze stínu, byla totiž zahalená v tmavě zeleném plášti a v kostnaté ruce svírala přibližně sedm stop dlouhou železnou hůl. Drahokam na jejím konci rozséval zelené záblesky. Mezi druidy se ozvalo záštiplné mumlání.

„Kněz prokleté Elderoth,“ zavrčel Gwyrnall.

„Správně.“ Na bledé tváři, lemované dozadu sčesanými černými vlasy, se objevil úšklebek připomínající starou jizvu. „Jsem Khatrond, pravá ruka Aelthana, nejvyššího kněze allaronského chrámu temné bohyně.“

„Co tady pohledáváš, Hyperborejče?“

„Co myslíš?“ Jizva se otevřela a odhalila dvě řady vyceněných zubů. „Přišli jsme ulovit pár hlav. Aelthan obdržel zprávu, že dnes v noci budou všichni sythgarští druidi sloužit obřad na odlehlém místě uprostřed lesů. Trochu nám trvalo, než jsme tu díru našli, ale jak vidíš, nakonec jsme dorazili včas. Aelthan vydal rozkaz, abychom vás do jednoho pozabíjeli. Ušetříme jen tu dívku. Aelthan z ní chce udělat chrámovou otrokyni. Ransker trochu změkne, až zjistí, že držíme jeho dceru jako rukojmí v Allaronu.“

Magrain, Odřezávač hlav, pozvedl oštěp a svaly se mu zavlnily. „Dost řečí, knězi. Noc už pokročila a mí muži si před zpáteční cestou potřebují ještě trochu odpočinout. Bude se jim dobře spát, když si podloží hlavy měkkými sythgarskými mršinami.“

„Jen do toho,“ zavrčel Gwyrnall a narovnal se, jak mu to jen shrbená postava dovolila. „Za to, že jste svými špinavými chodidly pošpinili posvátný kruh, bude Lugh muset být usmířen vaší krví!“

„Mýlíš se, starče,“ zasmál se Khatrond štěkavě. „Dnešní noc zasvětíme Elderoth. Tyto stromy rozklad vyvrátí z kořenů, hnilobná břečka z vašich těl vsákne do země a vaše duše se stanou potravou pro naši vládkyni!“ Hyperborejec obouruč švihl železnou holí a pronikavě vykřikl. Z drahokamu vytrysklo cosi jako chuchvalec bezhvězdné tmy lemovaný mrtvolně zelenou září. Letěl na Gwyrnalla, ale nejmladší druid s výkřikem skočil před starce.

Magická střela ho zasáhla přímo do tváře. Mladíkovu hlavu jako by v tu chvíli zachvátil bleskově postupující mrtvolný rozklad. Dokonce i lebka popraskala a kolem se rozprskla sražená černá krev a shnilé kusy mozku.

Bezhlavé tělo v slizem potřísněné kutně dopadlo Gwyrnallovi k nohám. Khatrond se znovu rozmáchl holí a zuřivý škleb změnil jeho obličej ve tvář krvelačné bestie.

„Pozabíjejte je všech… gchrrrrr!“

Čarodějův výkřik se zlomil uprostřed slova a zanikl v odporném chrčení. Z krku těsně vedle ohryzku se vynořila špička ostré čepele. Vytryskla krev. Hyperborejec se zapotácel a pokusil se otočit, ale uprostřed pohybu se pod ním podlomila kolena a zhroutil se, nehty a patami rozrývaje měkkou půdu.

Allarové zkameněli, jako by mágova blesková smrt i je samotné zbavila života. Od koruny stromu nad mýtinou se oddělily dva stíny a seskočily na okraj prostranství. Vzduchem zasvištěly ostré čepele. Nezaměnitelný zvuk oceli, roztínající maso a kosti, umlčel překvapené výkřiky dvou nejblíže stojících Allarů.

Černě pomalovaní bojovníci zaskočeně ucouvli a pozvedli zbraně, už ne k útoku, ale k obraně. Robustní černovlasý muž přistoupil ke zmítajícímu se Khatrondovi, šlápl na něj, shýbl se a vytrhl čaroději ze zátylku svůj vrhací nůž.

„Hyperborejci,“ odfrkl si obr pohrdavě a otřel zakrvavenou čepel o kabátec. „Odjakživa byli měkcí a poddajní jako měchy naplněné kravskými lejny.“ S těmi slovy zvedl pravou nohu a vší silou dupl Khatrondovi na krk. Křuplo to a čaroděj konečně znehybněl.

Magrainovi se do tváře nahrnula krev a jeho povel k útoku připomínal vrčení vlka, větřícího čerstvou stopu:

„Otevřete jim břicha! Vykoupejte meče v jejich krvi! Rozšlapejte jejich mozky!“

Allarové divoce zavyli a zaútočili jako démoni, kteří byli příliš dlouho přikováni řetězy ke dnu pekelné propasti. Ve stejném okamžiku se ale pohnuli i druidi, aby se přesvědčili, že nabroušené čepele srpů pronikají do lidských hrdel mnohem snáz než do býčích.

Obětištěm se rozlehl křik, řinčení kovu o kov, sténání umírajících. Walrond a těžký asgardský meč vtrhly do houfu polonahých těl a roztočily se ve strašném víru smrti. Nepřátelské kopí sklouzlo po Ergilově zbroji. Meddhelmec se pootočil, vrazil meč kopiníkovi do slabin a mocně zbraní trhl, čímž soupeře rozpáral až k žebrům. Z rány se vyvalily vnitřnosti a vykuchaného muže strhly k zemi. Ergil o krok couvl, odrazil sekeru dopadající zprava a nasměroval meč na ruku, svírající topůrko. Horký gejzír ze zmrzačené paže mu potřísnil obličej a na okamžik ho oslepil. Zaklel, ustoupil, ale než si stihl utřít krev z očí, zběsilé ječení ho upozornilo na další útok. Naslepo pozvedl meč, ale už nebylo třeba – řev umlčel drtivý úder. Rytíř si konečně otřel tvář a vzhlédl. Uviděl Allara, jak rozťatou hlavou klouže po čepeli Conanova meče, dokud čelem nenarazil do záštity. Krátkého uváznutí zbraně v krvavém záseku využil další kopiník a zaútočil na barbara zezadu. Cimmeřan trhnutím uvolnil čepel a pohotově uskočil, ale hrot oštěpu ho přesto škrábl do boku. To Conana, až dosud bojujícího s chladnou rozvahou, rozzuřilo. S divokým vrčením přeťal nejprve násadu zraňujícího oštěpu a vzápětí i hruď Allara, který ji držel. Surově odkopl rozpolcené tělo, zuřivě zavyl a zatřásl mečem nad hlavou, až se kolem rozlétly rubínové kapky.

V té chvíli se boj změnil v jatka.

Když nepřátelé viděli, že se černovlasého obra zmocnilo bojové šílenství, začali ustupovat – rovnou pod srpy druidů nebo rychle se míhající Walrond. Conan se houfem Allarů prosekával jako dřevorubec hustým porostem. Na jeho nahé paže pršela krev, pod chodidly mu vlhce mlaskaly vnitřnosti, v krvavé uličce za ním se vršily uťaté končetiny. Netrvalo dlouho a meč posledního Allara mezi ním a Magrainem se roztříštil na severské čepeli jako kus pálené hlíny. Mocné seknutí rozdělilo nepřítele na dva kusy, trup narazil do kmene Nejstaršího stromu a ve spleti střev dopadl mezi tlusté kořeny. Nohy spojené rozdrcenou pánví se sklátily na zem a vychrlily páchnoucí příval krve, moči a výkalů.

Cimmeřan pohodil hlavou, aby si setřásl z tváře krví slepené vlasy, obouruč pozvedl meč nad rameno a zaútočil na ječícího Magraina.

*

Meče se srazily jako ústa roztoužených milenců v nedočkavém polibku – masivní šedivý břit, zrozený v plamenech aesirských výhní, proti kratší a nepoměrně lehčí allarské čepeli. Nahá ocel, orosená krvavými kapkami rozkoše, slastně vykřikla. Ostří od sebe okamžitě odskočila, jakoby vylekaná pálivým zajiskřením, ale vzápětí rozťala vzduch ještě dychtivěji. Nordheimský meč, vedený výbušnou silou ocelových svalů, se divoce zakousl do nepřátelské zbraně. Kratší čepel s bolestným zařinčením praskla.

Magrain se zapotácel, ztratil rovnováhu a zabořil pravé koleno do krví nasáklé země. Seshora, jakoby z nesmírné dálky, k němu dolehlo soupeřovo vítězoslavné zavrčení. Zmateně vzhlédl od zlomené zbraně v ochablé ruce. Při pohledu do Conanových ledových očí mu na jazyk mimovolně vyklouzla prosba o slitování. Zbytečně plýtval dechem. Krvavý záblesk ohně na čepeli uťal jeho zbabělé kňučení uprostřed prvního slova.

Cimmeřan překročil bezhlavé tělo, prudkým švihem setřásl z meče krev a rychlým pohledem zhodnotil výsledek bitvy. Kromě něho, Ergila a pěti druidů už nikdo nestál. Rytíř z Meddhelmu zabodl Walrond do země, sundal si přilbu a rukávem si setřel z tváře pot a krev. Přeživší druidi obcházeli raněné Allary a zkušenými tahy srpů, jakými jindy odřezávali ze stromů jmelí, nyní přetínali nepřátelům krční tepny. Boj kupodivu přežil i starý Gwyrnall – dokonce se zdálo, že bez vážnějšího zranění. Na jeho kutně by se jen stěží našlo bílé místo a ze srpu v žilnaté pěsti odkapávaly lepkavé tmavé krůpěje. Ten pohled Conana utvrdil v přesvědčení, jež nabyl už ve chvíli, kdy viděl Gwyrnala obětovat býka – a sice, že se v údech tohoto zdánlivě vetchého starce skrývá více síly, než by se mohlo zdát.

Barbar pozdravil druida mečem pozvednutým k čelu. Mužík odvětil kývnutím hlavy, ale i z tak skromného gesta se dala vyčíst úcta a vděčnost.

„Hej!“

Ohlédli se za hlasem. Étain všechno pozorovala ze stromu. Vypadala podrážděně.

„Sundá už mě konečně někdo?“ zeptala se a omdlela.

*

„Takže chceš říct, že se na ten strom nechala přibít dobrovolně?“ divil se Ergil.

Krátce po boji se ti, kdo přežili, přesunuli do tábora druidů v malém, dobře chráněném úvalu na západním úpatí kopce. Zatímco Gwyrnall a druidové ošetřovali raněné, Conan a Ergil došli pro koně. Když se vrátili, v jámě obložené kameny už praskal oheň a v měděném kotlíku se vařila polévka z hub a sušeného hovězího.

Při Ergilově otázce se Gwyrnall zatvářil jako člověk, který musí mimořádně nechápavému dítěti stále dokola vysvětlovat jednu a tutéž samozřejmou věc. „Ovšem. To, že si zvolila cestu Lughovy kněžky, je její svobodné rozhodnutí. Musí být. Takové jsou druidské zákony. Je sice pravda, že když u někoho zjistíme jasnozřivost, schopnost čtení myšlenek nebo jiné projevy nadpřirozené moci, snažíme se ho přilákat do našich řad, ale je to jen usměrnění, nikoli nátlak. Každý druid je Lughovým poslem z vlastní vůle. Étain znala podmínky obřadu Zasvěcení a také velmi dobře věděla, že během něj může zemřít. Tím mám na mysli… zemřít nadobro.“

„Už se to někdy stalo?“ zeptal se Conan. „Že se vám nepodařilo někoho vrátit zpátky?“

„Samozřejmě. Během obřadu zemře zhruba sedm z deseti uchazečů. Lugh si vybírá. Některým duším dovolí vrátit se do těla a vykonávat jeho vůli mezi smrtelníky, jiným dá podobu havranů, aby ho navždy doprovázely na toulkách temnotou. Ale já jsem věděl, že Étain to dokáže.“ Druid sklonil pohled k dívce. Ležela u ohně, zabalená v přikrývkách a ovčí houni. Rány na nohou a zápěstích měla pečlivě ovázány čistým plátnem, které druidi natřeli jakousi zvláštní, ostře páchnoucí mastí. Étain byla bledá, oči měla zavřené a na čele se jí třpytily krůpěje potu. Občas se jí nepatrně zachvěly rty, jako by chtěla promluvit z neklidného spánku, ale nevydala ani hlásku.

„Je výjimečná,“ mihl se Gwyrnallovou tváří úsměv. „Svými schopnostmi už teď předčí mnohé starší druidy a časem se bude zdokonalovat a sílit. Klan bude její moc potřebovat. Zejména po této noci, kdy jsme utrpěli těžké ztráty.“ Stařec si zhluboka povzdechl. „Lughovým věrným teď nastanou zlé časy. Je jen na nás, abychom zastavili záhrobní nicotu.“

„Věříš vidinám?“ zabručel Ergil a přihodil na oheň suchou větev.

„To nebyly obyčejné vidiny,“ namítl Gwyrnall. „Vize těch, kteří v mukách na Nejstarším dubu překročili práh smrti tam i zpět, jsou prorockými zjeveními.“

„Jestli je to tak,“ ušklíbl se Conan nevesele, „čeká vás pěkně odporná budoucnost. Slyšel jsem, že se kultu Elderoth v Hraničním království docela dobře daří.“

Vrásky v Gwyrnallově obličeji se prohloubily. „Je to pravda. Na Vysočině žije pět velkých klanů. Před deseti lety se setkalo pět eirrů, náčelníků, aby mezi sebou vybrali jednoho, jenž bude vládnout všem. Chtěli tak ukončit věčné roztržky a boje mezi klany. Za brenna, tedy vládce celé Vysočiny, byl zvolen náčelník nejpočetnějšího rodu, Dutracht z Allarů. Ale zanedlouho si ostatní eirrové uvědomili, jakou hroznou chybou byla tato volba. Dutracht totiž zatoužil vládnout nejen Vysočině, ale také celému Hraničnímu království, a v honbě za větší mocí se spřáhl s hyperborejskými čaroději. Jeho zrada vyvrcholila, když Hyperborejcům dovolil, aby v sídelní pevnosti Allarů vztyčili chrám své bohyni, děsivé Elderoth. A co je horší, on sám propadl té zvrácené víře, vyhnal druidy a přinutil všechny Allary, aby odvrhli Lugha a přijali Elderoth za jedinou bohyni. Nyní chce, aby totéž udělaly všechny rody v knížectví. Náčelník Ransker, nechť mu Lugh dá dlouhý život a sílu pro boj s odpadlíky, vzkázal Dutrachtovi, že jeho klan by k něčemu takovému musel přinutit násilím. Kníže slova pochopil jako výzvu. Útoky Allarů na sythgarské osady jsou čím dál častější. Ransker vyzval ostatní klany ke sjednocenému odporu. Válka je neodvratná, tažení proti Allarům začne v nejbližších dnech. O vítězi rozhodne rozložení sil v knížectví. Táin-Conorové se už poklonili Elderoth a přidali se k Dutrachtovi. Nyní čekáme, na kterou stranu se postaví klany Magrachů a Ulberéinů.“

Gwyrnall zamíchal polévku v kotlíku a pokračoval: „Za vším stojí Zarnon, velekněz Elderoth a v současnosti pravděpodobně nejmocnější čaroděj severu. Vylezl z brlohu někde hluboko v hyperborejských horách a přitáhl do Hraničního království i s početnou družinou nohsledů. Usídlili se v Boartha Suíl, rozlehlém močálovém lese, který leží severně od allarského území, v oblasti, kde se sbíhají hranice Asgardu, Hyperboreje a Hraničního království. Tam mají uctívači Elderoth hlavní chrám, tam krmí svou hnusnou bohyni nejobludnější potravou – shnilým lidským masem.“

„Proč se usadili na tak odlehlém místě?“ divil se Conan.

„Z mnoha důvodů. Jednak proto, že v těch nehostinných končinách je jejich sídlo dobře chráněno před okolním světem a oni tam můžou nerušeně pořádat i ty nejzvrhlejší rituály. Kromě toho je bažinatý, věčnou mlhou zahalený les jako stvořený pro bohyni žijící z hniloby a rozkladu. Ale hlavně: v Boartha Suíl našli Hyperborejci zdroj velké čarodějné moci.“

„Co je to?“

„Hadí vejce. Zázračný talisman, o který kdysi Elderoth bojovala s Lughem. Havran tehdy zvítězil a svěřil Hadí vejce do opatrovnictví boarthám, létajícím čarodějnicím, jež žily právě v srdci tajemného lesa. Celé století střežily zázračný předmět, jenže pak přišel Zarnon a jeho banda, boarthy přemohli a jejich sídlo uprostřed močálů přestavěli na Elderothin chrám. A, samozřejmě, zmocnili se Hadího vejce, které znásobilo jejich moc.“

Gwyrnall si ztěžka povzdechl. „Zarnon ze sídla v pralese údajně nikdy nevychází. Kromě nejvěrnějších přisluhovačů ho dosud nikdo neviděl, ale za všechno zlo, které se teď na Vysočině děje, je zodpovědný on. Nástrojem moci a vykonavatelem vůle je Aelthan, nejvyšší kněz nedávno vybudované svatyně v Allaronu. Pomocí své strašlivé víry by chtěli ovládnout celý Sever. Nespokojí se jen s Hraničním královstvím – v zelených rouchách zahalení kněží už začali šířit jméno Elderoth i v Asgardu, a co nevidět se mohou objevit také v Brythunii nebo Cimmerii…“

„Ať to zkusí,“ zašklebil se Conan. „Mí rodáci si jejich hlavami ozdobí hroty oštěpů!“

Gwyrnall potřásl hlavou. „Myslím, že pořád nechápeš, jaké hrozbě národy a kmeny Severu čelí. Tohle není ozbrojený útok, který se dá zastavit ocelí a bojovým odhodláním. Jde o plíživé zlo, jež postupně ovládá mozky lidí…“

„Jako každé náboženství,“ poznamenal Conan.

Druid se zamračil. „Mluvíš, jako bys nevěřil v žádné bohy.“

„Jistě, věřím v bohy. Ale neklaním se jim. Zvláště ne takovým, kteří přebývají ve zlatem vyzdobených svatyních a mají zálibu ve složitých obřadech a dobře vykrmených kněžích, kteří před nimi dnem i nocí bijí čelem o dlažbu. Bohem mého lidu je Crom. Sídlí na Hromové hoře a dá ti sílu, abys zabil nepřítele nebo zplodil dítě, ale nekupčí s tebou a nežádá za pomoc oběti. I Lugh je docela dobrý bůh, protože je nejen mocný pán kouzel, ale i odvážný bojovník.“

„To je pravda,“ potvrdil Gwyrnall. „Navíc Havran by od věrných nikdy neodvrátil tvář, protože sám byl kdysi člověk. Během pozemského života nashromáždil nesmírnou čarodějnou moc, smrt vlastně jen osvobodila jeho duši a vědomí od nedokonalého těla a on, silnější než kdykoli předtím, získal schopnost přecházet mezi různými rovinami bytí…“

„Ale dnes v noci zřejmě v některé z těch rovin zaspal,“ poznamenal Conan ironicky, dívaje se na opodál vyrovnaná těla mrtvých druidů.

„Mýlíš se,“ namítl druid. „Poslal nám přece vás dva.“

„Cože?“ užasl barbar, aby vzápětí zahřměl v jeho hrudi smích. „Slyšel jsi, Ergile? Tento stařec se domnívá, že nás sem přivedl jeho bůh!“

Rytíř pokrčil rameny.

Gwyrnall si zachoval vážný výraz. „Toto jsou končiny, kam lidská noha vkročí jen zřídka. Vy jste sem však náhodou zabloudili, náhodou jste objevili náš posvátný háj a náhodou k tomu došlo právě ve chvíli, kdy nám hrozilo nebezpečí. Nezdá se vám, že je to příliš mnoho náhod najednou?“

Conan se na druida zadíval a potom podrážděně zavrtěl hlavou. „Nesmysly! Neopovažuj se mi vnutit myšlenku, že má rozhodnutí a činy řídila nějaká božská vůle, druide. A, u Croma, skončeme s řečmi o náboženství! Kvůli tomu jsme sem já a můj společník nepřišli. Poslouchej dobře, co ti povím, starče. Nedělám velký rozdíl mezi druidy, kteří upalují zajatce v proutěných babách, a kněžími, kteří ve vlhkých jámách shromažďují mrtvoly, aby jejich shnilým masem mohli nakrmit nějakou šílenou ďáblici. Uctívači Elderoth však přišli z Hyperboreje. Můj národ Hyperborejce odjakživa nenáviděl a já sám, když jsem byl ještě nezkušené štěně, jsem tam strávil nějaký čas v otroctví. Nenechám si ujít příležitost rozseknout lebku nějakému slizkému černokněžníkovi, který přitáhl z oněch prokletých končin.“

„Co tím naznačuješ?“ zvedl Ergil udiveně obočí. „Že se chceš zapojit do zdejší války?“

„A ty snad ne? To bylo řečí o svatém poslání a pozvedání světla v temnotách…“

„Na tom se nic nezměnilo. Mně ale nenávist k Elderoth proudí v žilách: zdědil jsem ji po předcích. Navíc Hyperborejci zabili mého otce, takže s radostí budu kuchat je i každého, kdo se s nimi zrádně spřáhl. Proč se ale ty chceš plést do toho boje?“

„Protože nemám nic lepšího na práci,“ odsekl Conan. „A protože každá válka je příslibem kořisti. Druide, zítra nás zavedeš do sídla svého klanu. Když mi tvůj vládce slíbí, že budu moci po jeho boku zabíjet vetřelce ze severu, ochotně mu nabídnu svůj meč. A je mi jedno, jestli jsou Ranskerovy zájmy ušlechtilé, nebo chce jen dostat zadek na knížecí stolec!“

Zavládlo ticho, rušené jen praskáním polen v ohni a sténáním jednoho z druidů. Po dlouhé odmlce Gwyrnall váhavě přikývl:

„Dobrá. Zítra vás zavedeme do Sythwornu, k eirru Ranskerovi. Oba jste blázni, kteří pohrdají bohy, ale pro náš boj budeme potřebovat každou ruku schopnou vládnout mečem.“

„Dohodnuto,“ uzavřel Conan, natáhl se k ohni a nozdry se mu rozšířily. „Ta polévka nevoní špatně. Doufám, že nám nabídneš, Gwyrnalle – při zabíjení mi pořádně vyhládlo!“

Juraj Červenák: Conan nelítostný
Cyklus Conan
Žánr: Fantasy
Formát: 115 x 180
Vazba: brož.
Překlad: Anežka Bornová
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 271
ISBN/EAN: 978-80-86309-27-9
Předpokládaná cena: 228,- Kč
Připravujeme na: červen 2009