UKÁZKA+LIDÉ: Z psacího stroje, který se ne a ne zastavit

V letech, která uplynula od okamžiku, kdy jsem se začal plně věnovat psaní, jsem v průměru vytvořil třináct knih ročně - a určitě jsem tedy nejplodnějším americkým autorem všech dob!

A co víc, zatímco většina skutečně plodných autorů má sklon psát prakticky a výhradně jeden žánr (detektivky, westerny, milostné romány), moje knihy tematicky pokrývají celou škálu třídění, jak se nadšeně vyjádřil jeden knihovník. Nikdo v dosavadní historii nenapsal víc knih na rozličná témata než já. Otázka zní: jak se člověk stane takto plodným spisovatelem?

To je věc, o které jsem častokrát přemýšlel, a řekl bych, že prvním a základním předpokladem je, aby příslušný jedinec vášnivě miloval samotný akt psaní. Nemyslím tím, že ho musí těšit pomyšlení, že píše knihu, nebo že se musí vyžívat ve vymýšlení zápletek. Nemyslím tím také, že ho musí těšit, drží-li v ruce hotovou knihu a triumfálně jí mává na lidi kolem sebe. Myslím tím, že musí vášnivě milovat proces, který probíhá mezi okamžikem, kdy dostane nápad na nějakou knihu, a jejím dokončením.

Musí milovat skutečné okamžiky psaní, škrábání pera po listu nepopsaného papíru, pohled na písmena objevující se na obrazovce textového procesoru. Nezáleží na tom, jaké konkrétní metody používá, musí však být zamilován do procesu psaní.

Aby bylo jasno, tato vášeň není nezbytným předpokladem toho, aby se z někoho stal spisovatel, dokonce třeba i slavný spisovatel. Existují mnozí slavní spisovatelé, kterým se psaní příčí a kteří vyprodukují jednu knihu za deset let. Taková kniha může být zázrakem spisovatelské techniky a může svému autorovi zajistit nesmrtelnost, není však produktem plodného spisovatele a já momentálně mluvím pouze o plodných spisovatelích.

Já tuto vášeň mám. Psaní mě baví víc než cokoli jiného. Dokonce se jednou stalo, že nějaký vtipálek, který věděl o mém sklonu chovat se galantně k mladým ženám, mi v čase vyhrazeném pro dotazy položil otázku: „Pane doktore, kdybyste si musel vybrat mezi psaním a ženami, pro co byste se rozhodl?“ Bez váhání jsem odpověděl: „To je jasné, můžu psát dvanáct hodin a neunavím se.“

Lidé mi někdy říkají: „Musíte mít obrovskou sebekázeň, abyste se přinutil každý den sedět u psacího stroje.“ „Nemám vůbec žádnou sebekázeň,“ odpovídám jim. „Kdybych nějakou měl, dokázal bych se přinutit alespoň čas od času od počítače odejít, protože jsem ale takový líný lajdák, nikdy se mi to nepodaří.“ A je to pravda. Lidé jako Bing Crosby nebo Bob Hope nepotřebují sebekázeň, aby se přinutili celý den hrát golf. Chlápek, co miluje pivo, nepotřebuje sebekázeň, aby se přinutil podřimovat v křesle a dívat se na televizi. A já nepotřebuju sebekázeň k tomu, abych se přinutil psát.

A nezviklá mě žádné pokušení. Skutečnost, že je venku překrásný den, na mne nijak nepůsobí. Necítím sebemenší touhu vyjít si a upevnit zdraví pobytem na slunci. Překrásný den mě naopak naplňuje nepojmenovatelnými chmurami a obavami (které se obvykle vyplní), že za mnou přijde má žena a řekne: „Pojď se projít do parku.“ Samozřejmě s ní jdu, protože ji miluji, musím vám ale říct, že srdce nechávám doma, zastrčené mezi klávesami.

Asi mě tedy pochopíte, když vám povím, že můj oblíbený den je chladný a lezavý, plný větru a plískanice, kdy mohu v klidu a bezpečí sedět u textového procesoru.

Dalším předpokladem je, že člověk, který je k psaní nutkán svou vlastní vnitřní potřebou, musí být připraven psát za všech okolností. Sci-fi autor Sprague de Camp kdysi prohlásil, že každý, kdo chce psát, si musí vyhradit čtyři hodiny nerušené samoty, protože trvá dlouho, než se do toho dostanete, a kdyby vás někdo vyrušil, museli byste začít znovu od samotného začátku. Možná je to tak, jenže nikdo, kdo nedokáže psát, nemůže-li počítat se čtyřmi hodinami nerušené samoty, se pravděpodobně nemůže stát plodným autorem. Důležité je být schopen dát se do psaní kdykoli. Nemáte-li právě 15 minut co dělat, stačí to k napsání stránky nebo dvou. Nepotřebuji se nikde posadit a promarnit dlouhou chvíli uspořádáváním svých myšlenek, abych se mohl dát do psaní. Někdo se mě ale kdysi zeptal, co musím udělat, než se pustím do práce. „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Chci vědět, jestli si nejdřív potřebujete zacvičit, ořezat si všechny tužky nebo třeba vyluštit křížovku – rozumíte, něco, co by vás dostalo do té správné nálady.“

„Ach tak,“ řekl jsem s porozuměním. „Už chápu, jak to myslíte. No jistě! Než se vůbec můžu pustit do psaní, musím vždycky nejdřív zapnout počítač a dostat se k němu do takové blízkosti, abych dosáhl prsty na klávesy.“

Čím to je? V čem spočívá tajemství mé schopnosti okamžitě se dát do psaní? Za prvé je to tím, že nejsem spisovatelem jen tehdy, když skutečně píšu. Když právě nesedím u psacího stroje – když jím, usínám nebo obstarávám své hygienické potřeby - , můj mozek neustále pracuje. Čas od času se mi stává, že slyším, jak se mi do myšlenek mísí útržky dialogu nebo popisné pasáže. Obvykle se týkají něčeho, co právě píšu nebo co se chystám psát. Dokonce i v případech, kdy neslyším slova jako taková, je mi jasné, že se tím moje mysl podvědomě zabývá. To je i důvod, proč jsem neustále připraven dát se do psaní. V jistém smyslu už je vlastně všechno napsáno. Stačí, abych se posadil a všechno, co mi moje mysl diktuje, přepsal rychlostí až sto slov za minutu. Kromě toho mi naprosto nevadí, když mě někdo vyruší. Po přerušení práce se prostě vrátím ke svému rozpracovanému dílu a podle svého duševního diktátu pokračuji v psaní.

To samozřejmě znamená, že když vás něco napadne, musí vám to utkvět v mysli. Odjakživa to považuji za samozřejmost, takže si NIKDY nedělám žádné poznámky. Krátce po svatbě se mi v oněch vzácných okamžicích, kdy jsem byl v noci vzhůru, občas stávalo, že jsem ženě řekl: „Už vím, jak by ten román měl pokračovat.“

„Tak vstaň a zapiš si to,“ vybízela mě starostlivě.

„To není třeba,“ odpověděl jsem pokaždé, otočil jsem se na druhý bok a nechal se ukolébat spánkem. A druhý den ráno jsem si to samozřejmě pamatoval. Janet nejprve říkávala, že se z toho nejspíš zblázní, pak si ale zvykla.

Obyčejný spisovatel nevyhnutelně během psaní trpí záchvaty nejistoty. Dává ta věta, kterou právě zplodil, vůbec smysl? Je formulována tím nejlepším možným způsobem? Nevyzněla by lépe, kdyby byla napsána nějak jinak? Obyčejný spisovatel proto neustále něco přepisuje, neustále něco vyškrtává a pozměňuje, neustále hledá jiné způsoby sebevyjádření a osobně se domnívám, že nikdy není s výsledkem úplně spokojen. Tak ovšem rozhodně není možné stát se plodným autorem.

Plodný autor si proto musí být jist sám sebou. Nemůže vyčkávat, zaplaven pochybnostmi o kvalitě svých děl. Musí naopak svá díla obdivovat.

To je můj případ. Mohu vzít do ruky kteroukoli svou knihu, otevřít ji na libovolné stránce a okamžitě se do ní začtu a pokračuji ve čtení tak dlouho, dokud mě z okouzlení nevytrhne nějaký vnější podnět. Janet to považuje za legrační, já si ale myslím, že je to naprosto přirozené. Kdybych svoje díla tak neobdivoval, jak bych proboha všechno to psaní vydržel?

Výsledkem je, že si jen zřídkakdy – pokud vůbec někdy – lámu hlavu s větami, které moje mysl samovolně produkuje. Když jsem je napsal já, předpokládám, že pravděpodobnost, že jsou naprosto dokonalé, je asi tak dvacet ku jedné.

Nejsem si tím samozřejmě úplně jistý. Robert Heinlein mi říkával, že „to přesně vystihl hned napoprvé“ a že poslal do redakce hned první verzi. Tvrdí to o sobě i Ray Bradbury a totéž údajně platilo pro detektivkáře Rexe Stouta. Já až tak dobrý nejsem. První verze svých děl upravuji a dělám v nich změny, které obvykle nepřesahují pět procent celkového textu, a teprve pak je posílám do redakce.

Jedním z důvodů mé sebejistoty je možná skutečnost, že v povídce, v článku nebo v knize vidím určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích slov. Vím přesně, jak do tohoto schématu zabudovat každý jednotlivý článek, takže nikdy nemusím pracovat podle předem připravené osnovy. I ta nejkomplikovanější zápletka, i to nejsložitější pojednání, má tu správnou podobu a všechno je přesně na svém místě.

Domnívám se, že šachový velmistr také v partii šachu vidí určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích tahů. Dobrý baseballový trenér vidí v zápase určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích herních prvků. Stejně tak já vidím ve své specializaci schémata, nevím ale, jak to dělám. Prostě to umím a uměl jsem to už jako kluk.

Samozřejmě také pomáhá, nesnažíte-li se psát příliš literárním stylem. Máte-li v úmyslu napsat nějakou poetickou prózu, chce to čas, to platí i pro tak vybroušené poetické prozaiky, jakými jsou Ray Bradbury nebo Theodore Sturgeon.

Já sám jsem si proto cílevědomě vypěstoval velice obyčejný styl psaní, používající snad dokonce poněkud hovorového jazyka, kterým lze psát velice rychle a kterým nemůžete prakticky nic zkazit. Někteří kritici, kteří mají v hlavě víc kostí než mozku, to samozřejmě interpretují tak, že nemám „žádný styl“. Pokud se ale někdo domnívá, že je jednoduché psát absolutně jasně a bez jakýchkoli příkras, doporučil bych mu, aby to někdy zkusil.

Být plodným autorem má samozřejmě také své nevýhody. Komplikuje to autorův společenský a rodinný život, protože plodný autor musí být ponořen sám do sebe. Doopravdy musí. Musí doslova nepřetržitě buď psát nebo o psaní přemýšlet a nemá čas na nic jiného.

Je to těžké pro jeho manželku. Janet je přímo ztělesněním tolerantnosti, má mě velice ráda, má ráda i všechny moje zvláštnosti a extravagance, dokonce ani ona se však občas nedokáže zdržet poznámky, že bychom si spolu měli častěji promluvit.

Moje dcera Robyn ke mně chová – jak už jsem řekl – velice vřelé city a já jsem se jí před nedávnem zeptal: „Robyn, jaký jsem byl otec?“

Doufal jsem, že řekne, že jsem byl milující otec, že jsem byl štědrý a velkorysý otec, že jsem byl laskavý a pečující otec (tím vším jsem podle svého názoru skutečně byl a dosud jsem), Robyn se ale zamyslela a nakonec řekla: „No, byl jsi hrozně zaměstnaný otec.“

Nejspíš to musí rodinu unavovat, má-li manžela a otce, který nikdy nechce nikam cestovat, který si nikdy nechce udělat žádný výlet, nechce chodit na večírky ani do divadla, který nikde nechce dělat nic jiného než sedět ve svém pokoji a psát. Řekl bych, že to bylo částečně důvodem neúspěchu mého prvního manželství.

Gertruda se mě kdysi, když jsem se blížil ke své sté knize, rozhořčeně zeptala: „K čemu to je vlastně všechno dobré? Až budeš umírat, uvědomíš si, o co všechno jsi v životě přišel, vzpomeneš si na všechny báječné věci, které sis mohl dovolit za ty peníze, co vyděláváš, a kterých sis v tom svém šíleném chrlení dalších a dalších knih vůbec nevšímal. K čemu ti bude stovka knih?“

„Až budu umírat,“ odpověděl jsem, „nakloň se ke mně, abys slyšela moje poslední slova. Budou znít takhle: Jaká smůla! Jenom stovka!“

Skutečnost, že jsem dnes dospěl k počtu čtyř set jedenapadesáti knih, na tom nic nemění. Kdybych umíral dnes, zašeptal bych: Jaká smůla! Jen 451!“

Kdysi se mnou mimochodem dělala interview Barbara Waltersová, a když jsme právě netočili, očividně se velice zajímala o mou autorskou plodnost a ptala se, jestli nemám někdy chuť místo psaní dělat něco jiného.

„Nemám,“ ujistil jsem ji.

„Co kdyby vám doktor řekl, že vám zbývá jen šest měsíců života?“ zeptala se. „Co byste dělal pak?“

„Psal bych rychleji,“ odpověděl jsem.

Tento článek z The Magazíne of Fantasy and Science Fiction (česky v čísle 5/1993) Asimov později zkrátil v kapitolu autobiografie Já, Isaac Asimov (1994, česky 1996 v překladu Pavla Medka, Český spisovatel a Arcadia)

Fantasy & Science Fiction 1993/05

Česká mutace známého amerického sci-fi a fantasy magazínu.

Povídky:

• Larry Niven: Za větrem v pekle (Becalmed in Hell)
• Shirley Jackson: Obyčejný den s buráky (One Ordinary Day, With Peanuts)
• Charles L. Grant: Smečka (Pride)
• John Morressy: Kamenná kůže (Stoneskin)
• Gordon R. Dickson: Otázka techniky (A Matter of Technique)
• George R. R. Martin, George Florance-Guthridge: Křižník (Warship)
• Charles Sheffield: Ďábel z Malkirku (The Devil of Malkirk)

Věda:

• Isaac Asimov: Z psacího stroje, který ne a ne se zastavit (Out of the Typewriter, Endlessly Writting)