FANDOM: 30 let fandomu

Právě dnes a zítra slaví československý fandom výročí tří desetiletí své existence. A to přesto, že SFFH u nás vycházela dávno předtím, a to i přesto, že Klub Julese Verna vznikl již v šedesátých letech. Jenže ani knihy, ani kluby, ani filmy fandom nedělají. Fandom dělají fanoušci - a v okamžiku, kdy se začali nejenom sdružovat do klubů, ale především a hlavně když začali vzájemně spolupracovat, už můžeme mluvit o fandomu. Mohli jsme za to my, matfyzáci. Ne, že bychom uměli lépe počítat, než ostatní, ale tak nějak jsme byli zvědaví, jestli je v tomhle (tedy v tamtom, abych byl přesnější) státečku ještě někdo, koho SFFH zajímá. A eyhle byli tací, a bylo jich hodně. Někteří školu za sebou nechali už dávno, jiným bylo patnáct před pár měsíci, ale byli.

Jenže to jsem trochu předběhl. Kolej Větrník bylo úžasné místo, kde se mezi pokoji přesouvali lidé, knihy i myšlenky, a rychle vykrystalizovalo jádro party, která tyhle nesmysly četla a vyměňovala si je navzájem. Samozřejmě americkou klasiku - Bradburyho, Clarka, ale také Lema, bratry Strugacké, a samozřejmě literární sopku Ludvíka Součka. Jenže ten koncem roku 1978 zemřel, a Jarda Veis napsal do Mladého světa článek, který byl napůl nekrologem, napůl výzvou, aby lidé, kteří mají rádi sci-fi, se svým koníčkem začali zabývat trochu více systematicky. Nebyli jsme nijak rychlí - trvalo nám přes čtvrt roku, než jsme se rozhoupali, ale nakonec jsme klub a zároveň krystalizační jádro československého fandomu založili. Každý z nás si ten příběh pamatuje trochu jinak, ale nakonec jsme se shodli, že to bylo někdy mezi třicátým a jedenatřicátým dubnem 1979.

A určitě jsme věděli, že nechceme zůstat sami. V magazínu Zápisník bylo pár lidí, kteří tomuhle žánru fandili - jeden z nich se dodnes jmenuje Vlasta Talaš - a tak se informace o existenci matfyzáckého sci-fi klubu dostala do světa. Když se na to dívám zpátky přes těch třicet let, tak mi to připadá, jako kdyby na Zemi ztroskotala parta mimozemšťanů a snažila se zjistit, jestli náhodou nemá někde v okolí nějaké pokrevní bratry. Televize se tehdy honila za úderníky a nikoliv za senzacemi, sci-fi seriály v televizi reprezentoval pan Tau, mobily byly jen na papíře (a ještě k tomu nevodivém, takže netelefonovaly), internet na tom byl v podstatě stejně a snail-mail byl jediný způsob off-line komunikace na dálku. Brzy se ale začali ozývat lidé odvšude možně, a tak začala řetězová reakce. Plzeň, Teplice, Brno, Ostrava, Bratislava, Košice, Liberec, Ústí nad Labem, České Budějovice, Banská Bystrica - sci-fi mapa republiky se začala zaplňovat praporky. K fanům se začali nabalovat také profesionálové - tedy lidé, kteří se živili psaním, překládáním nebo redigováním. Samozřejmě Ondřej Neff, který už tehdy byl známý nejenom pro svůj obdiv k Vernovi, ale také Josef Nesvadba, Ivo Železný, Vojta Kantor, Jarda Veis, Zdeněk Volný, Karel Blažek a mnozí další. 

Ovšem zásadním impulzem, který postrčil rozměr fandomu alespoň o jeden řád nahoru, byla literární soutěž o Cenu Karla Čapka. Karel Poláček v Pardubicích totiž začal organizovat tuhle záležitost - a aby vyhlášení proběhlo ve velkém stylu, uspořádal první československý con. Takže bychom měli správně říkat, že Parcon patří k CKČ, nikoliv naopak. Několik stovek příspěvků a několik stovek účastníků - to byl výsledek, který určitě překvapil všechny od organizátorů přes návštěvníky až po ty, kteří měli za úkol hlídat, aby mládež nezvlčela. Díky Parconům začaly vznikat i další cony, z nichž dodnes vydržel pražský Minicon, a Dracony začala tradice brněnských conů, štafetový kolík tam teď třímá Fénixcon.

Uměním nebylo sehnat peníze nebo levné prostory - uměním bylo sehnat razítka. Na cokoliv - od založení klubu přes povolení tiskovin (fanziny, to je vlastně samostatná kapitola historie fandomu) až po žádost o prostory. Někteří fanové se tím příliš neobtěžovali, a ke všeobecnému údivu nikdo příliš neobtěžoval je. Snad proto, že příslušní orgánové sci-fi považovali za méně nebezpečné než jiné polo či úplně nelegální aktivity, snad proto, že někdo z nich to také četl, kdo ví?

Za těch třicet let se změnilo téměř všechno - dokonce i sci-fi. A to se změnilo poměrně hodně, z původně vzácné bylinky jménem fantasy se stal samostatný žánr. My jsme si zvykli říkat sci-fi a do tohoto označení zahrnovat vlastně všechno to, čemu se dnes říká literární fantastika. (Nedávno se mi přihodilo, že jsem podle starého zvyku použil označení sci-fi, když jsem mluvil o fantasy, za což jsem sklidil velmi opovržlivý posměch.)

Fandom je živý a stále se vyvíjející organizmus, a jeho existence je dobrým signálem. Znamená totiž, že stále tu jsou lidé, kteří dokáží prožívat pocit úžasu, slavný sense of wonder, lidé, kteří dokáží posouvat hranice obyčejného myšlení. Možná trpím iluzí, ale věřím, že projít školou této literatury (a být jí nadšený) je ta nejlepší poukázka k tomu, abychom si uvědomovali, že Vesmír má poloměr o něco větší, než 6 378 kilometrů, a že stojí za to se snažit poznávat i ty jeho oblasti, které ke každodennímu životu moc nepotřebujeme.