POVÍDKA: Grémium

Tato povídka získala první cenu v avalconské soutěži o létající koště a mohli jste si ji přečíst ve speciálu Zbraní Avalonu 32 Speciál - 2/01.

Grémium
Dušan Hrazdíra

Dlouho předlouho, jak zhypnotizovaná, hleděla na kousek pergamenu ukrytý v dlani před zraky ostatních. Ta slova, ty věty, jednoduché, jasné a výstižné, jí burcovaly myšlenky a vzpomínky. Tu si uvědomila, že nevnímá. Sevřela útržek v dlani a zaposlouchala se do Jelinina proslovu. Snad věta, dvě jí uvízly v mysli, a plamená řeč opět míjela sluch.

Rozevřela prsty a znovu se začetla do vět. Přestože se vzpomínky draly na povrch, bledé, nejasné, ale burcující, stále nemohla překročit práh mlhy. Je to znamení? Kdy a kde ty věty viděla? Podsunul jí lístek někdo? Nebo to byla náhoda, že ten malý kousek pergamenu nalezla zapomenutý v záhybech slavnostního šatu?

Musí se koncentrovat! Nesmí si dovolit výpadek. Jelina, její odvěká sokyně, nyní ve svém proslovu před grémiem čarodějek, velmistryň umění magickém, útočí proti ní, proti jejímu postavení a musí se připravit na obranu. Obhajoba nesmí mít skulinku. Zasunula útržek do výstřihu a rozhlédla se po trůnním sále.

Okna, zahalená noční tmou a nachovými záclonami, vrhala do sálu odlesky pochodní, a za bílé mramorové sloupy, které drží vznosnou stropní klenbu, se před ohněm otevřeného ohniště stydlivě skrývají jejich stíny. V kruhu sálu, na bohatě vyřezávaných křeslech, pozorně naslouchají členky grémia Jelinin proslov.

Letmo se podívala do jejich tváří, a spatřuje úžas, zájem a překvapení zároveň. Koutkem oka zahlédla Miu, její služebnou. Stojí u dveří, zlaté vlasy ve stínech sloupů jasně září, a zmatená, roztržitě muchlá cíp svého purpurového šatu.

Soustředila se na projev. Jelina právě končila.

"Tyto důkazy, které jsem trpělivě střádala po deset let, dokazují, že Mandrol, královna nás všech, hlava grémia a kněžka magie, není hodna ani svého jména, ani královského postavení, zejména proto, že sama čarovat neumí!" Poslední slova se jak ostrá dýka zabodla do Mandrolinina srdce a stáhla překvapením hrdlo.

Pevně sevřela opěradlo trůnu a stiskla čelist. Pod lícními kostmi jí naběhlo svalstvo a spánky zarudly krví. Byla chyba, že se tolik věnovala pergamenu a neposlouchala Jelininu vášnivou mluvu. Neví, jaké důvody uvedla pro své obvinění, neví, čeho se dopátrala.

"Zákony jsou jasné, pravidla volby spravedlivé," promluvila nakonec. "Před pěti sty lety jsem zrušila kouzlo své předchůdkyně a nikdo z vás neprolomil mé. Proto jsem královnou. Proto mám to právo být vaší kněžkou. Jak se jen můžeš opovážit - jak jen můžeš pochybovat o mém právu? Jdi, prolom mé kouzlo a podle práva silnějšího usedni na trůn! Jak můžeš vyřknout toto směšné obvinění, zejména, máme-li tu dnes tak významné hosty?" pohybem ruky upozornila na dva čaroděje, čestné hosty z komory mágů.

Cítila, jak se všechny čarodějky lekly a znejistěly nad jejími slovy. Jelinině se na tváři vyloudil úšklebek.

"Nepopírám. Nikdo dosud neprolomil tvé kouzlo. A zájemkyň o trůn bylo nespočet. Jsi jediná, kdo vládne našemu cechu tak dlouho. Ale já vím, že ty, Mandrol, nejsi čarodějka, neboť kouzlo není tvé. Je zcizené. Nepatříš na trůn, neboť zde má sedět jen ta nejlepší z nás! Ty jí nejsi!"

"Víc jak polovina z vás byla u toho, jak jsem své předchůdkyni kouzlo prolomila…"

"Ty´s to nebyla, Mandrol!" Vzduch v sálu zhoustl a ozvalo se vzrušené šeptání. "Vyzývám tě. Ty sama nám dokaž a potvrď své postavení. Zruš ochranné kouzlo." Jelinina odvážná slova, stejně i její postava a rezavé vlasy, plály odhodláním a jistotou, která vháněla zmatek do řad přítomných a zvědavost do očí dvou čarodějů.

Mandrol chtěla zaútočit, obvinit Jelinu a ponížit sdělením jména jejího milence, který tu je dokonce přítomen jako čestný host, ale zadržela dech a namísto tvrdé obrany hluboce vydechla.

"Já ti rozumím, Jelino. V případě, že své kouzlo nezruším, dokážu pravdu tvých argumentů a tvůj bude palác Selenel. Budeš pak panovat tak dlouho, jako jsem panovala já, a nikdo nebude mít nárok se o trůn ucházet. Rozumím ti, neboť takové jsou zákony, a obdivuji tě, že jsi ochotná riskovat neúspěch, neboť v případě lži budeš uvrhnuta do žaláře. Tak hovoří zákon!"

"Znám zákony, nemusíš mne poučovat," odsekla.

"Nuže? Kde bereš jistotu? Odkud se bere tvé přesvědčení, že nejsem jedna z vás?"

"Copak jsi mne neposlouchala? Ty si nepamatuješ o čem jsem tu mluvila?"

"Řeči. Tlachy!" zamaskovala svou nejistotu.

"Fakta!"

O slovo se přihlásila Bugwa a prudce vstala. Bradavičnatá čarodějka s prasečími očky, oblečena v ušmudlané pytlovině, se rozhlédla po ostatních. Rezavý kocour na jejím rameni zavrávoral, ale nespadl.

"Jelina má pravdu," řekla. "Má právo na to, aby vyzvala královnu k prolomení vlastního kouzla. Výzvu může podat kdokoliv z nás, včetně mne."

"Každý ví," promluvila Viola, čarodějka z východních močálů, "jaký svár mezi vámi panuje, už od doby početí. Není to však Jelinina zášť a závist tvé moci, Mandrol. I já se připojuji k výzvě."

Po chvíli stály téměř všechny členky grémia a Mandrol se zatočila hlava. Neměla na výběr. Musí čarovat.

Vstala, sešla se stupínku, zaklínila prsty do sebe, zašeptala frázi a prudce vytrčila paže k sošce opičky, umístěné na podstavci mezi trůnem a ohništěm.

Dunivá rána ohlušila všechny přítomné a závan větru zatřásl záclonami. Plamen zasyčel a vrhl po Mandrol pruty ohně. Odmrštěna silou útoku dopadá na schody stupínku trůnu. V momentě jí do zad chytá křeč a z úst se řine tenký pramínek krve. Hlasitý údiv všech přítomných se odrazil od zdí sálu, ale jen na chvíli. Tu se všechna těla s jekotem a vztekem vrhají na Mandrol, a chtivě, zuřivě, drápy a pařáty strhávají královniny šaty.

"Má pravda zvítězila!" ječí Jelina. "Mé přesvědčení se potvrdilo!"

"Zadržte!" Vysoký čaroděj stojí v obraném gestu zdvižené ruky a silným hlasem rozlícené členky grémia utišuje. "Přestaňte. Spravedlnost dosáhne svého i bez násilí. Ač není jedna z vás, spravedlivý soud si zaslouží."

Mandrol, téměř nahá, a do krve poškrábaná se svíjí před trůnem na kterém již stojí ve vítězné pozici Jelina. Podkasala si šat a majestátně se usadila. Čarodějky se vrátily na svá místa a Jelina promluvila: "Jste sice hosté, dočasně pozváni, avšak kolegové z cechu. Správně byste se neměli vměšovat do našich sporů, ale máte pravdu. Odmítněme nával zlosti do našich vědomí a jednejme chladně, jak se na členky grémia čarodějek sluší a patří. Na pranýř s ní. Do klece a do pout jí uvězněte. Zítra za úsvitu, rozhodneme o jejím trestu."

Rázem se Mandrol ocitá spoutána v železné kleci, a vyčerpána úderem ohnivého biče okamžitě upadá do mdlob.

* * *

Ševelení šatu a zvuk opatrně našlapujících střevíčků se tiše mísil do sténání zmírajícího ohně. Poklekla a jemnou dlaní pohladila skrz mříže Mandrolininy vlasy.

"Co se mnou bude?" špitla.

Její chráněnkyně však hluboce oddychuje bezesným spánkem a Mia se ostražitě ohlíží po jakémkoliv zašramocení případného špeha, ukrytého v zákoutích ohromného sálu. Je vyděšená.

"Mám strach, jsem jen obyčejná dívka prostého rodu. Za ta století už neumím žít mezi lidmi. Co když mne vyženou? Proč tvé kouzlo vydrželo? Jak je to možné?" Bradička se začala chvět zoufalstvím a beznadějí. Spodní ret se roztáhl ve škleb pláče, dlaněmi si zakryla tvář. "Bojím," pískla a schoulila se plačící k patě klece.

Oheň již zcela vychladl, když Mia vstala, bez slz, ale stále se srdcem sevřeným úzkostí se rozeběhla zpět do své komnaty. Po druhé ve svém životě se schoulila pod postel a usnula vyčerpaná dlouhým pláčem.

* * *

Jelina se napila vína a spokojeně vzdychla. Je šťastna z vítězství, vášeň má uhašenu a do krve se jí vlévá klid i díky lahodnému moku. Sedí v pohodlném křesle a zálibně hledí na zničenou postel. Ložnice je posypaná peřím z roztrhaného polštáře, svíčky vrhají po místnosti chvějivé stíny a krb tiše praská. Přes bílý župánek, ušitý snad z měsíčního svitu, si jemnými pohyby konečky prstů dohasíná poslední plamínky rozkoše.

"Málem bych ti zapomněla poděkovat, že jsi je zastavil. Vždyť by ji roztrhaly." Dopila sklenku a položila ji na stolek.

Rezzer se pousmál a dál si u okna kroutí svůj knír. Osuška, přehozená přes bedra, zakrývá jeho mužství a odhalená hruď zvýrazňuje jeho urostlou postavu. Odvrátil zrak od měsíce a sedl si na opěradlo křesla.

"To by sis pak zítra nemohla vychutnat svůj triumf, že?"

Volnou rukou pohladila jeho pevné svaly a zapředla.

"Kdo by to do tebe řekl. Nikdy bych si nepomyslela, že jsi král všech mágů a čarodějů. Ani ten nejušlechtilejší rytíř by se ti nemohl rovnat," pochválila jeho postavu.

"Nejen duchem, ale i tělem je nutno čarovat. Duše a tělo jedno jsou." Políbil jí na ústa a dodal: "Jaký bude verdikt? Co s ní uděláš?"

"Snad deset tisíc trestů bych na ni seslala, ale budu pečlivě vybírat. Do rozbřesku času dost."

"Obdivuji tvou vytrvalost a cílevědomost. Za tvým pátráním vskutku stojí mravenčí práce," pochválil Jelinu Rezzer.

"Děkuji. Kompliment od pravého mistra mne vskutku těší!"

Znovu se nad ní naklonil, políbil ji na šíji a rukou zajel pod pevný zadeček, kde dvěma prsty stiskl nepatrný ďolíček v okolí kostrče. Jelinou projelo zamrazení. V tu ránu jí naběhly bradavky, celá zvlhla a dychtivě strhla osušku z Rezzerova těla. Pod návalem krve jí červenají tváře a Rezzerův úd prudce vstupuje do lačného těla. Rychlý útok se změnil v klidné pohyby obou těl a do vášnivých vzdechů špitly Jelininy vlhké rty: "Co´s to udělal? Jak jsi to věděl? Bože, miluji tě …"

* * *

V potemnělém sálu se ve světle měsíce nehlučně vznášel stín. U klece se zastavil a pozoroval její šat. Zbyla jen spodnička, která drží na zbytcích nitě.

Mandrol se pohnula a otevřela oči.

"Kdo jste?" lekla se, když zahlédla postavu před mřížovím klece.

"Přítel," odvětil mužský hlas.

"Nemám přátel, již ne." Suše zakašlala a pokračovala: "Proč tu jste? Co mi chcete?"

"Pomoci."

"Nechte mne být, odejděte."

"Tvá vláda, Mandrol, byla dlouhá, ale její konec stále nenastal." Na ta slova se zlatou hůlkou dotkl spánku a Mandrol rázem upadla do snu - zahalená vzpomínka minulosti se v jasném světle konečně vynořila na povrch…

* * *

Do burácení hromu a tlukotu vytrvalých kapek hustého deště dožadujících se vstupu okny, se mísí rychlý dech dvou osob, běžících po točitých schodech vzhůru do věže. Do pokoje vpadl jako první Bret. Vyděšená Mia zůstává stát ve dveřích.

"Sestřičko!" zvolal Bret vrhaje se k lůžku. "Sestřičko, co je s tebou?!"

"Mio," řekla sípavým hlasem Mandrol. "Nech nás o samotě."

Mia poslušně zavřela dveře a na schodišti zaváhala. Pak se rozeběhla do svého pokojíku, schoulila se pod postel a tiše plakala.

"Umírám, Brete," promluvila.

"Mandrol, ne!"

"Prolomení kouzla Žadwigy a vytvoření mého mne stálo mnoho sil. Víc, než jsem čekala."

"Ne, to nesmíš. Mandrol, ty nemůžeš zemřít!"

"Je jediná cesta, jak mi pomoci."

"Jaká?" zeptal se.

"Tvá smrt."

"Terrasanxe?"

"Jsem příliš slabá, Brete, ale jsem starší. Zákon je jasný, i když krutý. Odpust. Potřebuji tvou auru."

"Bojím se," posmutněl. "Ale svůj život za tvůj obětuji. Ctím zákon."

"Děkuji ti," a suše zakašlala.

"Doufám, že se tvé kouzlo za to úsilí vyplatí…"

Slabě se usmála a ukázala mu proužek pergamenu. Pochopil a úsměv jí opětoval.

"Ať se tvé přání, sestřičko, vyplní," zhluboka se nadechl, a přiložil její studenou dlaň na své čelo…

* * *

Slunce se konečně přehouplo přes horský masiv a paprsky ozářily trůnní sál, kde seděly nedočkavé čarodějky. Mandrol, polonahá, bez pout a jejího ocelového vězení, nyní potupně stojí ve vyhaslém ohništi a s kleslou hlavou očekává ortel. Oba čarodějové si v čestné lóži vedle trůnu tlumeně povídají, avšak když Jelina za zvuku hlubokého tónu vejde, ihned zmlknou.

Nová královna a kněžka čarodějek vystoupila na trůn a v sálu ztichlo poslední štěbetání. Její triumf a postavení jí vháněl do hrudi pýchu a když promluvila, nedokázala zakrýt radost nad potupou své rivalky.

"Mandrol," pravila.

"Jsi shledána vinou neoprávněným užíváním postavení, titulu a moci, aniž by jsi tomu byla oprávněna, včetně požívání Mantry dlouhého věku. Ba co víc! Nedisponuješ ani mocí magie, ani silou kouzel. Jsi obyčejný člověk - šarlatánka!" Všichni zabručeli v souhlas. "Vyzívám tě nyní, abys sdělila všem své pravé jméno a původ. Mluv!"

"Jsem Mandrol, královna grémia a kněžka všech čarodějek." Sál pobouřeně zahučel.

"Jak se opovažuješ stále tvrdit tu sprostou lež? Sama jsi se včera usvědčila. Nezrušila jsi ochranné kouzlo a naopak - do mdlob jsi upadla. Mluv pravdu!"

"Nic než pravda z mých úst nevychází!" Pohlédla vzpurně Jelině do očí. "Avšak ty si sama sobě kopeš hrob. Tvá závist a touha po moci tě vede do záhuby."

Jelina se znovu nadechla k proslovu, ale promluvila Bugwa: "Vaše disputace je jen souboj osobního sporu. Proto dosti tahanic! Obvinění je jasné, Mandrol, kouzlo jsi nezrušila a na tvou hlavu padá pochybnost o tvém panování a původu. Odpovědím se stále vyhýbáš. Nyní před tebou stojí pravá královna a ty jí budeš poslouchat, stejně tak, jako my, čarodějky cechu." Jelina se posadila do pohodlí trůnu a Mandrol opět sklopila hlavu. "Nyní je na tobě, abys řekla pravdu. Kdo skutečně jsi a jak jsi se zmocnila trůnu?" dodala Bugwa.

"Tyto ruce," promluvila Mandrol a zdvihla své dlaně do výše, "prolomily kouzlo Žadwigy, mé předchůdkyně, a stejné ruce pak vytvořily nové kouzlo k ochraně Kytice věků!" Rozhlédla se kolem a pokračovala: "Včera jsem kouzlo neprolomila jenom proto, že mi v tom bylo zabráněno. Avšak dnes již oheň nehoří. Prolomení nebrání žádná jiná síla."

"Ty čubko!" vykřikla Jelina.

"Ať mluví činy a ne urážky!" zvolala Greweth, nejmladší čarodějka grémia. "Myslím si, že pravdu prokáže jen důkaz. Nám všem je známo, že Jelina je specialistkou na kouzla z ohně stvořená. Sama mne tomu učila a všichni jsme viděli, co včera způsobilo pád Mandrol z výšin moci. Ohnivé biče.

I já sama jsem pobouřena nad skutečností, že nám vládl člověk - smrtelnice. Jestli je skutečně pravda, co tato žena říká, jestli je skutečně pravá Mandrol, prokažme velkorysost a povolme jí druhý pokus. Jestliže však i tentokrát neuspěje - její trest vstoupí do dějin."

Jelina zkřížila nohu přes nohu a pravila: "Greweth, i já, i ostatní, předpokládám, souhlasíme s tvým návrhem. Ať tato - tento lidský červ - se ještě jednou pokusí prolomit kouzlo, které chrání Kytici věků. Vystup z ohniště, lidská dcero, dáváme ti poslední šanci."

"Chci jen upozornit," řekla Mandrol a vystoupila z popela, "pro zradu a převrat platí zákon neméně přísný, jaký by potrestal mne v případě neúspěchu."

"To ho si jsme všichni vědomy, milá Štefko, pasačko koz," řekla uštěpačně Jelina a její hruď se dusila smíchem. "Je to snad tvé pravé jméno, ne? Nebo se snad mýlím? Pročpak jsi zbledla?"

"Škoda slov pro pecku ve třešni…" sáhla do výstřihu a položila pergamen na sošku opičky. Ta počala zlatě zářit a teplo lásky všem proniklo do útrob těla. Když ostrý jas zmizel, stála na podstavci bohatá květina, jenž hrála všemi duhovými barvy. Každý nad tou krásou zatajil dech a odkudsi se ozvaly jemné, tiché zvonky. Kytice věků se po dlouhé době opět ukázala všem ve své skutečné kráse.

Jelina tupě zírala a její mysl se točila na pokraji šílenství a neschopná slova i pohybu, sedí zkoprnělá na slonovinovém trůnu. Vždyť to, po čem toužila, to, čeho konečně dosáhla bylo v nenávratnu. Padala a padala a padala kamsi do zatracení.

"Jelino," prolomila omráčené ticho Mandrol a její hlas způsoboval mrazení až do morku kostí. "Za tvůj čin zrady a převratu tě odsuzuji do věčného vyhnanství, do věčného otroctví. Ještě dnes tě nahou a v poutech odvedu na trh, kde tě prodám za co nejnižší cenu. Před svátostí Kytky přísahám, že sama dohlédnu na to, aby si se nikdy nevynořila z bahna prokletí." Ještě chvíli čekala, než se poslední zbytky ozvěny definitivně vytratily.

"Velectění hosté," obrátila se na přísedící dvojici čarodějů, kteří byli ze shlédnutého představení, zrovna tak překvapeni, jako i pobaveni. "Doufám, že pobyt na našem hradu a pohoštění, které se vám dostalo, vyrovnalo nepříjemnost, jenž jste tu museli být svědky. Děkuji vám za vaši účast při našem zasedání a doufám, králi čarodějů, mistře Rezzere, že se vám podobná příhoda, jaká se nyní stala mně, vyhne dalekým obloukem."

"Źádný panovník není zbaven intrik, které se kolem něj rojí, jak dešťovky po dešti," odpověděl s úsměvem. "Vaše lekce budiž pro ostatní výstrahou. Nicméně, rád bych vaše pohoštění oplatil službou."

"Nemusíte…"

"Nač se trmácet na trh! Nač se tahat se zrádcem? Koupím od vás Jelinu. Ušetřím vám čas i starosti." Po dlouhé době se Jelina pohnula a překvapeně pohlédla na Rezzera. Trůní sál se ocitl v potutelném chichotání.

Mandrol vystoupila na trůn, kde strhla z vyděšené Jeliny šat. Pak jí uchopila a nahou svrhla k nohám čaroděje Rezzera.

"Tady máte. Berte, nic za ní nechci. Je to dar a vyjádření díku za můj život, neboť nebýt vás, jistě by mne roztrhaly." Mandrolinina slova vehnala do tváří čarodějek stud a rozpaky.

Rezzerův asistent Jelině, ukrývající si svou ženskost, okamžitě uvázal řemen kolem krku a vodítko podal svému pánovi.

"Ty…, ty…, ty…" sípala vztekle Jelina Rezzerovi, ale na víc se nezmohla.

Rezzer si vyměnil s Mandrol významný pohled a s grácií řekl: "Váš dar je navýsost královský."

* * *

"…Brete? Co to děláš? Ne!" vyjekla Mandrol.

"Tiše," zašeptal Bret.

"Nikoliv ty, ale já mám nárok na tvůj ži… Brete! Neeee…"

Tělo Mandrol se zachvělo a ztuhlo. Bret pod náporem Mandrolininy aury, která se naráz přemístila do jeho těla, zalapal po dechu.

Čekal.

Blesky tu a tam ozařují komnatu a osvěcují bledou tvář královny čarodějek. Byla sivá a nejevila známky života.

Ze stínu krbu se odlepila postava a přiblížila se k Bretovi.

"Nebylo jiné řešení," řekl Rezzer a položil Bretovi ruku na rameno.

"Věděl jsem o něm. Dlouho jsem se na tento okamžik připravoval. Ač moje sestra, vím co je přednější. Dal jsem slib našemu cechu."

"Ano, komora čarodějů ti bude vděčná. Zde máš spodničku. Dobře ji opatruj, zaklel jsem do ní podobu tvé sestry," podal Bretovi ze záhybu pláště prádlo a pak si prohlédl pergamen, který svírala v ruce. "Chytré! Je to heslo, kouzlo se zruší jen díky kódu ukrytém ve slovech. Byla mazaná."

"Byla však překážkou."

Rezzer vrátil pergamen Bretovi, konečky prstů se dotkl spánku a pravil: "Až přijde čas, příteli, vzpomeneš si, jak lístek využít. Zatím buď s pozdravem," a v podobě netopýra prolétl krbovým komínem ven.

Blesky pročísly noční oblohu, hrom slábl a déšť utichal…

* * *

"Tolik jsem se bála," řekla Mia v Bretově náručí.

"Nebylo čeho, lásko."

"Proč jsi hned nezrušil kouzlo? Proč jsi dopustil abych plakala? Abych se o tebe bála?"

"Jelina musela být zničena. Jakmile vstoupila na trůn a ujala se vlády, dopustila se zrady vůči právoplatné kněžce. To grémium neodpouští. Omlouvám se ti. Slibuji, že se to víckrát nestane. Teď již máme čarodějky plně pod kontrolou a má pozice je neotřesitelná."

"Když se na tebe vrhly, bála jsem se, že ti strhnou i spodničku a že se ztratí podoba Mandrol."

"Rezzer mi pomohl, proto jsem ho povolal. O všem jsme věděli, vše bylo naplánované. To on předhodil Jelině falešné důkazy." Dlouze se políbili. "Teď se již nemusíš bát, lásko."

Na dalekém a skrytém místě, vysoko ve Šporgovských skalách, na zámku čaroděje Rezzera, se do smíchu pána domu mísil vzteklý jekot podvedené Jeliny.

Na Sardenu původně vyšlo 20. července 2001.