(NE)RECENZE: E. A. Poe, Příhody Arthura Gordona Pyma

„… Je také zajímavé, že moji vášeň k moři podněcoval právě popisem nejstrašnějších okamžiků útrap a zoufalství. Světlé stránky jeho vyprávění mě natolik nezajímaly. Snil jsem o ztroskotání a hladu, o smrti anebo o zajetí barbarskými kmeny, o celém životě stráveném v žalu a v slzách …“ *

Román sestává z úvodní a závěrečné poznámky a z dvaceti pěti kapitol. Úvodní poznámka čtenáři vysvětluje, proč vlastně pan Pym nechtěl o svých příhodách vůbec vyprávět: jednak si nevedl deník, což může vést k nepřesnostem údajů a ke zveličování, druhak jsou příhody tak neuvěřitelné, že jim nikdo, kromě těch, kteří znají autora jako člověka veskrze pravdomluvného, nevěří, a nakonec se pan Pym necítí být natolik spisovatelem, aby byly jeho příhody zajímavě a čtivě vylíčeny. Na popud spisovatele E. A. Poa však začal pan Pym se svým vyprávěním a pan Poe je zpracoval a následně i uveřejnil. Ohlas byl velmi příznivý, a tak sám pan Pym sebral odvahu a rozhodl se, že sepíše své další vzpomínky osobně.

Arthur Gordon Pym z Nantucketu byl mladík, který se svým přítelem Augustem podnikal ta nejzábavnější dobrodružství a díky jeho barvitému vyprávění úpěnlivě toužil po moři. Jistě ne po nudných a dlouhých plavbách, ale po dobrodružných cestách plných útrap, strachu a vypětí. Tato touha ho přiměla k tomu, že obelhal a podvedl své rodiče a tajně se zúčastnil spolu s přítelem plavby na lodi Grampus. Ve skrýši v podpalubí však byl déle, než by si přál: z důvodu vzpoury posádky nesměl být prozrazen. Zažíval v zatuchlých prostorách pekelná muka z nedostatku vody a potravin, až byl konečně jednoho dne svým přítelem vysvobozen a spolu s míšencem Dirkem Petersonem přemohli vzbouřence. Loď však v divoké bouři nevydržela a na malém vraku byli čtyři lidé vystaveni neskutečným útrapám, které vrcholí kanibalismem a Augustus podléhá zraněním. Zbylí dva trosečníci však mají štěstí a jsou škunerem Jane Guy zachráněni a mohou s ním pokračovat na dobrodružnou plavbu do jižních moří. Blízko jižního pólu narazí na ostrov přívětivých domorodců, kteří jsou ochotni pomáhat posádce se zásobováním. Vše je ale podvod a členové posádky kromě Pyma a Petersona jsou vlákáni do léčky a zabiti. Na člunu se dvojici podaří uprchnout a pokračují jediným možným směrem – k pólu. Stále podivuhodnější prostředí je dovádí k úžasu a navíc se stávají svědky neuvěřitelných událostí.

Závěrečná poznámka: náhlá smrt A. G. Pyma je o to smutnější, že při ní došlo ke ztrátě posledních epizod jeho vyprávění, a tak zůstává příběh nedovyprávěný.

Když bylo Edgaru Allanu Poeovi 9 let mohl zaslechnout úžasnou novinu, za kterou se zaručil bývalý kapitán pěchoty z Ohia J. C. Symmes, že je Země dutá a uvnitř osídlená. Nebo si možná po návratu z Evropy přečetl Symmesův román Symzovia, objevná platba, který vyšel roku 1820 a pojednával o výpravě do středu duté Země. Stejnou myšlenkou byl posedlý i vydavatel Reynolds, který následně přesvědčil o nutnosti plavby k jižnímu pólu ministra námořnictva a ten pak presidenta J. Q. Adamse. Plavba byla schválena roku 1828, ale uskutečnila se až o deset let později bez Reynoldse. Přitom právě tohoto muže Poe velmi obdivoval – recenzoval jeho řeč před sněmovnou a obhajoval jej před kritikou. Přitom není doloženo, že by se ti dva někdy osobně setkali.

Možná také na Poa silně zapůsobilo dobrodružství mužů z velrybářského škuneru Essex – ten byl údajně potopen bílou velrybou roku 1820 a námořníci strávili tři měsíce ve člunech na otevřeném moři. Jejich strádání a útrapy byly tak obrovské, že se dokonce uchýlili ke kanibalismu.

Poe také obdivoval Defoova Robinsona, zejména pak jeho boj s divochy na ostrově. Měl prostě možnost čerpat z velkého množství inspirativních pramenů a dokázal vybrat opravdu to nejlepší. Tak začal v roce 1837 psát svůj jediný román. Mnohem raději by se věnoval milované poezii, ale byl v té době bez zaměstnání a pouze příležitostná spolupráce s některými časopisy nemohla zajistit jeho domácnosti dostatečný příjem. Román vyšel nejprve na pokračování v richmondském časopise Southern Literary Messenger a následně roku 1838 jako samostatná kniha v newyorském nakladatelství Harper&Brother. Nesetkal se však u čtenářů ani odborné kritiky téměř s žádnou odezvou. Sám Poe označil knihu za „velmi pošetilou“ a vydal ji jen jedenkrát. Přesto je kniha vzorovou ukázkou psaní prozaického díla, tak, jak ji Poe prosazoval. Krátké, úderné a jazykově dobře čitelné dílo, které v závěru graduje a od pointy se odvíjí předešlá část příběhu. Poe psal román na přeskáčku, jako skládačku několika samostatných celků. Připomíná divadelní hru, kde jsou hlavní aktéři stejní, jen je v každém jednání nalezneme v jiném prostředí. Vždy jen velmi krátký děj spojuje jednotlivé příběhy do delšího útvaru. I přesto se děj vyvíjí kupředu a naprosto nekompromisně míří k závěrečné pointě, kterou měl již autor přichystánu. Na počátku je děj složen z líčení jednotlivých dobrodružství, později k němu přibývá prožitek opravdové hrůzy a zoufalství, následuje ještě doplnění o mystické prostředí. Snad v této fázi si autor uvědomil, že takové gradace a vyvrcholení, jaké má dílo v dosavadním závěru, už by nedosáhl. Nechal tedy závěr otevřený a díky tomu se román dočkal mnoha pokračování. J.Verne dokončil podobný námět v několika dílech, nejvíce však v Ledové sfinze (1897), dále pak L.S.Lovecraft a naposledy pak Waldorp a Utley v povídce Černočerná šachta – od pólu k pólu (1997).

I když je román znatelně komerční dílo, je už od začátku ozvláštněn velejemnou nadsázkou a parodií. Jako by autor dával čtenářům najevo: vím, co chcete, tady to máte, ale přestože to píšu jen z nutnosti, přidám vám něco navíc. Postupně komerčnosti ubývá a závěr je znatelně poetický. Snad proto je v úvodní poznámce zdůrazněno rozdělení na část zpracovanou řemeslně zdatným komerčním spisovatelem a na část upřímnější, líčenou přímo účastníkem. Ke kladům celého díla patří především to, pro co máme Poa rádi: naprosto výstižné a do morku kostí pravdivé líčení hrůzostrašných a tragických situací bez hrubostí a vulgarismů, naopak se stopami poetičnosti. Také otevřený konec je vynálezem Poa a v tomto románu nemohl být lepší. Slabin je i přes uvedené přednosti bohužel podstatně více (samozřejmě měřeno dnešním pohledem). Asi nejhůře na čtenáře působí znaky toho, jak psal autor na přeskáčku jednotlivé ucelené části. Najdeme zde postavy (byť by to byl pes), které se náhle s velmi chabým vysvětlením objeví, splní svou „povinnost“ vůči hlavnímu hrdinovi v danné situaci a stejným způsobem zase zmizí, aniž by o nich byla zmínka kdykoliv předtím nebo potom. Tak vzniká dojem, že hlavní hrdina je středobodem, vše ostatní se jen točí kolem něj, přichází a odchází, ale on zůstává. K tomu přispívá i to, že postavy se charakterově vůbec nevyvíjejí, jsou i přes prožité události zcela statické. Jako poslední výhradu lze uvést to, že jsou některé kapitoly doplněny naučnými statěmi o různých okolitých záležitostech, takže se například dozvíme, jak je třeba rozmisťovat náklad na lodi, aby byla stabilní, něco málo si přečtemě o lodních plachtách, tuhle něco o tučňácích a támhle zase celou historii dobývání pólů. Dobově to jistě bylo velmi žádoucí: čtenář v přestávkách mezi napětím a hrůzou vstřebal také poučné informace, u kterých přišel na jiné myšlenky a pak mohl nanovo zažívat hrůzu a napětí. Dnes v tom však shledáme zbytečné tříštění děje, změnu tempa a odbíhání od tématu.

Závěrem je třeba říci, že přestože ani sám autor neřadí toto téměř dvě století staré dílo ke svým nejlepším, stojí i v dnešní době za přečtení.

Zdroje:

• Ivo Fencl: Edgar Allan Poe a dutá Země (2008)
• Edgar Allan Poe: Příhody Arthura Gordona Pyma (Tatran 1984)

Další odkazy:

• Josef Blažek: Ledová sfinga A. G. Pyma (2008)
• Jan Pechanec: Příběhy A. G. Pyma (2005)

*Ze slovenštiny přeložila Alča