REPORTÁŽ: Slavcon 2008

Převzato se svolením autora ze serveru www.sff.cz.

Přestože cesta z Olomouce do Bratislavy proběhla víceméně bez škodlivých vzruchů, zapůsobilo asi jaro a nedostatek vitamínů a minerálů, takže jsme se s Mortem na bratislavský perón vykulili nemístně unaveni. Přesto jsme se srdnatě vypravili na místo conání ve škole na Kvačalovej ulici pěšky, z nádraží to totiž není daleko. S jedním odpočinkem na zídce jsme to zvládli a konečně jsme dorazili k branám. Trochu jsme se lekli, neboť před nimi se shromažďovali samé osůbky v černém s výraznými doplňky a strašidelnými obrázky na tričkách – vypadalo to spíš na sraz novoromantiků, kterýžto dojem umocňovaly 2 černé prapory SlavConu.

Na Slovensku se novoromantismu buď daří více než v Čechách, anebo slovenští novoromantici jezdí na cony ve větším množství. Bylo to vidět i po vstupu do budovy, kde byl mezi stánkem s knihami a výtvory sester Zlopočestných k zakoupení i sortiment temnější, z produktů netového obchodu Temnota.sk i MadMaxona.

Rychle jsme se ubytovali v tělocvičně a já se rozhodla smýt prach z cest. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že ve sprchách nejsou sprchy. :-) Lépeřečeno, je tam vše až na růžice s hadicemi, ze kterých za normálních okolností tryská voda. Po chvíli jsem naštěstí 2 růžice našla i zajásala jsem. Předčasně. Stejně z nich netekla voda. Týkalo se to však jen krátké doby, za pár hodin už voda tekla, byla teplá a sprchy byly hned vedle tělocvičny, takže SlavCon rozhodně drží rekord v počtu vykonaných očist za víkend.

Překvapilo nás, že jsme nepotkali příliš mnoho fantazáků z Čech (zřejmě byli všichni na kontroverzní poradě fandomu, kde se jednalo o Parconu 09), narazili jsme jen na chabé 4 jedince.

A protože jsme dorazili poměrně pozdě, stihli jsme jen Eruantalonovu přednášku Kdo je kdo na Zeměploše a unaveni se zachumlali do spacáků, abychom byli čerství na sobotu.

SlavCon pro mě drží rekord nejen v očistě, ale i ve vstávání. nepamatuji si, že bych na jiném conu vstávala už v 6:30, ale možná je to jen má předčasná senilita. Takové časné vstávání má své výhody. Člověk si pěkně užije sprchy bez fronty a mokré země, než se ostatní začnou ve spacácích hnízdit, stihne se naučit něco na zkoušku či si něco přečíst, není-li nešťastně postižen školou, zvládne i zajít do obchodu a nasnídat se a to vše v klidu, beze stresu, že nestihne tu první lákavou přednášku, která je nerozumně zařazena na ... ehm... už 10-tou hodinu. :-)

Ba ne, spořádaně jsme s Mortem dorazili na BoBorovu přednášku o sokolnictví v historii na 9:30 a rozhodně jsme nelitovali. Je zvláštní, kolik se po letech strávených po přednáškách na conech najde témat, o kterých člověk vlastně nic neví, ačkoliv s fantastikou leckdy dost úzce souvisí. Ačkoliv se BoBor omlouval, že přednáší poprvé a že to možná není tak úplně ono, tak já osobně jsem přednášku vnímala jako velice přínosnou, místy mě i vyděsila, třeba když jsem se dozvěděla, že s některými dravými ptáky se loví i vlci anebo když jsem viděla na fotce orlí drápy ve srovnání s rukou sokolníka. Přednášku příjemně zpestřila i přítomnost dvou sokolů (snad se nepletu), z nichž si ten BoBorův klidně usínal. Prý se pod čepičkou cítí v bezpečí a ví, že je v tu dobu nebude nic ohrožovat.

Byl to skvělý start do dne, bylo však třeba někde ukořistit oběd, neboť pak už byl program příliš nabitý, než aby se dalo shánět něco k snědku. Vypravili jsme se tudíž ven, ale vydali se zrovna špatným směrem, kde jsme nenarazili na nic otevřeného, či vařícího. Nakonec jsme se tedy uchýlili k bufetu přímo v místě conání, kde sice byl možná lehce omezený sortiment, ale rozhodně nás nasytili za velice lidový peníz.

A pak už byla Františka. Jak už někdo podotkl v některé reportáži, Františka vlastně přednáší jednu velikou dlouhatánskou přednášku, v níž dovedně splétá příběhy, mýty a magii celého světa. Vždycky je to fascinující a nikdy se nedá předem podle názvu tak úplně odhadnout o co půjde. Je to dobrodružné, vzrušující, občas legrační, občas smutné, často poučné. Jen Mort mi na ní začíná nějak usínat, musím s ním něco provést. :-)

A jen co jsme si s Františkou a dalšími fany pár minut splkli, byl na řadě Leonard Medek s přednáškou Co Sámovi nikdo neřekl. Přednášky pana Medka opravdu zbožňuji. Je to pro mě svátek a chodím na ně zásadně, když jsem úplně čilá, protože jinak to není ono. Vím totiž, že se mi nedostane žádné „laciné humoristické šou“, ale pomalu plynoucího, důkladného výkladu nabitého informacemi, o kterých LM skromně často tvrdí, že to není nic, co by nás neučili ve škole, ale já tomu dílem nevěřím a dílem si myslím, že to, co nás učili často nevybavení a nudní učitelé už si nepamatujeme. To, co se dozvíme na conech si pamatuje mnohem déle a máme k tomu úplně jiný vztah. Takové přednášky jistě často pomohli školákům (já sama jsem včera zjistila, že kus páně Medkovy přednášky uplatním v některých otázkách u státnic na knihovnictví a informatice – juch!!!!) . A vlastně když se ohlédnu zpět napříč roky, troufám si říct, že si pamatuji témata jen nemnoha přednášek, z těch Medkových si však vybavím všechny, na kterých jsem byla. Tentokrát také nezklamal a zprostředkoval nám vše, co se ví o počátcích historie území Čech, Moravy a Slovenska. Dokonce zručně črtal situační mapy.

Po takových informačních skvostech je však třeba informace nerušeně trávit, aby si člověk nezkazil chuť a neudělal si ze skvostného zážitku rychlokvašku. Takže jsme zasedli do čajovny v kroužku vybrané společnosti Františky Vrbenské, Leonarda Medka, Egona Čierneho, Honzy Kantůrka, Hadatiho a několika dalších. A poslouchali. A mluvili.

A pak začal večerní program založený především na koncertech Vrbovskích Víťazov, Marty a Rasputina a Vrbovských Vŕb, proložené ohnivou a taneční šou. Obzvlášť nádherná a nezvyklá byla součást taneční šou s bílými pruhy v UV světle na motivy pekla, očistce a ráje. Jednak to bylo originální, jednak prostě krásné. Pak začalo být v tělocvičně, kde program probíhal, příliš horko, neboť nastoupily orientální tanečnice a pánové se zákonitě museli začít chtě nechtě potit. :-) I já se trochu zapotila, to přiznávám. :-)

Večer vyvrcholil Vrbovskými Vŕbami, kterážto kapela restaurováním hudby našich předků láká nové a nové příznivce. K šamanskému tranzu tentokrát docela stačilo pouze sledovat kruh ještě dostatečně čilých fanů, kteří bravurně poskakovali a podupávali taktéž zhruba ve stylu našich předků, člověk ani sám nemusel hupsat. Bohužel, tuto bohůmlibou činnost zarazil příjezd policie asi o půl jedné. Lidi jsou hrozní, že chtějí spát. :-)

Snažili jsme se s Mortem ještě někam upíchnout a narazili jsme tak na první a jedinou nevýhodu SlavConu. Čajovna už se zavírala a taktéž herna. Chápeme, že každý potřebuje alespoň trochu spát, ale na conech jsme ze sobotních nocí zvyklí, že něco je přece jen otevřeno tak do 3 do rána. Nicméně jsme si brzy uvědomili, že jsme docela utahaní a šli tedy také zalézt do spacáků.

V neděli se mi podařilo spát o něco déle, ale sprchu a učení jsem opět zvládla než Mort otevřel svá obrovská očka. Rozhodli jsme se, kdy pojedeme domů, nasnídali se a vydali se na Čarování v kruhu bohů slovanských Veleslava Kuzmišína. Byla to velice šťastná volba a pro mě asi nejsilnější zážitek z letošního SlavConu. Je úžasné sledovat, jaké jsou rozdíly mezi teoretickými a praktickými mágy. Veleslav je praktik jako poleno a má tudíž veškerou teorii pěkně a prakticky v hlavě srovnanou, bez zbytečného nefunkčního balastu. Taky vládne schopností bystře magii adaptovat na moderní dobu a přehledně všechno vysvětlit i lidem zcela neznalým. Kromě toho nám pomohl stvořit si v kruhu ochranný předmět, což mě ovšem totálně odvařilo, neboť jsem na conech nevyspáním a nasloucháním příliš senzibilizovaná, takže se mi pracuje s energií 100x lépe než normálně, ale také ji nezřízeně vypouštím do okolí, stejně dychtivě jako ji přijímám.

Mort taky už nebyl nejčerstvější, takže už jsme nesetrvali na velkých a slavných bitkách Slovanů Martina Schustera, který taky tentokrát nebyl moc rozjuchaný, a vydali se už s plnou polní do útrob Bratislavy, že se jí ještě cestou na vlak projdeme.

Chtěli jsme dojít až na náměstí, ale zjistili jsme, že to nestihneme, tak jsme to kousek od něj stočili k nádraží. Tam jsme narazili na Entonyho, směřujícího kus stejným vlakem, což bylo super, takhle to vždycky lépe uběhne a člověku není tak smutno, že odjíždí.

A to byl vlastně konec, agonii osamělosti po návratu domů není třeba popisovat, všichni ji znáte a nenávidíte ji. :-) Ještěže nás aspoň čekají ty vany a postele.