UKÁZKA: Nancy Farmer, Moře trollů
Kapitola první
Sesbírej jehňata
Jack se vzbudil před úsvitem a poslouchal, jak studený únorový vítr bičuje zdi domu. Vzdychl. Bude to další mizerný den. Zíral nahoru na trámy krovu a vychutnával poslední minuty tepla. Ležel na posteli ze suchého vřesu, zabalený do vlněných dek jako zámotek. Podlaha byla nízko, pod úrovní země. Když se vítr protáhl pod dveřmi, fičel mu nad hlavou.
Byl to dobrý dům, dubové pilíře v něm stály kořenovým koncem vzhůru, aby ze země nevzlínala vlhkost. Když bylo Jackovi sedm, díval se, jak otec dům staví. Otec byl toho názoru, že dítě něco tak složitého nikdy nepochopí, ale Jack to dokázal. Dával dobrý pozor a myslel si, že by ten dům uměl postavit ještě i teď, po čtyřech letech. Jack zapomínal jen máloco z toho, co jednou viděl.
Na druhém konci dlouhé místnosti viděl matku, jak rozdmýchává oheň k vaření. Světlo plamenů tančilo po trámech podkroví. Tam bylo tepleji, ale zakouřeno. Spali tam jeho rodiče a sestra. Jack měl raději čerstvý vzduch u dveří.
Matka vsypala do vařící vody oves a rázně míchala kaši. Přidala med – Jack ho cítil. V uhlících se žhavil pohrabáč, který ohřeje hrnky s ciderem, jež matka vyrovnala na polici.
„To je ale zima,“ stěžovala si Lucy z podkroví. „Nemohla bych dostat snídani do postele?“
„Princezny se takových maličkostí, jako je zima, vůbec nebojí,“ řekl otec.
„Princezny žijou na zámku,“ upozornila Lucy.
„Hmm, ale ne zatoulané princezny.“
„Jen ji v tom nepodporuj,“ řekla matka.
„Jsem opravdu ztracená princezna, tati?“ řekla Lucy. Jack věděl, že tohle vyprávění miluje.
„Teď už ne. Našli jsme tě my,“ řekl otec něžně.
„Ležela jsem pod růžovým keřem se zlatou mincí v ruce.“
„Narodila ses v tomhle domě, a ne v nějakém vymyšleném zámku,“ odsekla matka. Strčila žhavý pohrabáč do prvního hrnku s ciderem. Jack ucítil pronikavou vůni jablek. Věděl, že Lucy matku neposlouchá. Bylo mnohem zajímavější být ztracenou princeznou než spratkem ze statku. Zlatá mince byla nicméně skutečná. Otec ji našel, když překopával zahrádku. Skvěla se na ní hlava muže, který prý byl římským králem.
„Jednou kolem pojede družina rytířů na koních,“ řekla Lucy.
„Hledají tě už od té chvíle, co tě odnesli trollové,“ řekl otec. „Trollové tě chtěli sníst, miláčku – ale protože jsou to trollové, začali se spolu prát.“
„Opečeme ji s jabkem v puse?“ opakovala Lucy stokrát omílanou historku. „Nebo ji dáme do slaného koláče?“
„,Do koláče! Do koláče!‘ ryčela polovina trollů,“ řekl otec. „Ale druhá polovina chtěla děťátko opéct. Začali se prát, a brzo se navzájem ztloukli tak, až všichni leželi na zemi v mrákotách. A tu jsem šel okolo já a našel tě.“
„Jednou zaklepou na naše dveře rytíři,“ řekla Lucy. „Pokloní se mi a řeknou: ,Pojď a staň se naší královnou.‘“
„Proč jí motáš hlavu těmi nesmysly?“ řekla matka.
„A co je na tom špatného?“ řekl otec.
Jack věděl, že matka přišla o dvě děti předtím, než se narodil, a o dvě potom. Myslela, že další už nikdy nebude mít, ale k všeobecnému údivu se jí narodilo ještě tohle poslední, dokonalé dítě.
Lucy měla zlaté vlásky připomínající sluneční světlo. Měla oči barvy fialek, jaké rostou v hlubokých lesích. Byla neposedná jako pápěří a veselá jako skřivánek. A protože za svých pět let nepoznala nic jiného než lásku, vracela ji všem okolo. Navzdory všemu ji Jack nemohl nemít rád.
Právě teď ji otec snášel po žebříku dolů. Na nošení už byla moc velká. Jack viděl, jak otci přebíhají po tváři vlny bolesti, když neohrabaně sestupuje po příčlích. Ale viděl také radost – radost, kterou měl Giles Křivonožka v očích málokdy, když pohlédl na svého syna Jacka.
Jack odhodil přikrývky, vstal a protáhl se, aby mu nový den lépe vklouzl do těla. Stejně jako všichni ostatní spal v šatech, takže neměl žádné potíže s oblékáním.
Odstrčil stranou pruh vlny, který ucpával nedoléhající dveře, a protáhl se ven. Přes východní moře se vkrádalo šedé světlo. Prosakovalo do vřesovišť a v temném lese na západě nečekaně zkomíralo. Obloha měla barvu náledí. Vypadalo to na pěkně ohavný den.
Jack se rozběhl na záchod. Při každém kroku se odrážel vysoko vzhůru, aby mu zmrzlá hlína nezůstala na podrážkách. Bard říkal, že ledoví obři číhají na neopatrné lidi, že je omračují svým dechem plným mlhy. V temnotách zimy si nikdy nesmíš venku lehnout na zem, i kdyby tě to svádělo sebevíc. Právě takhle tě ledoví obři dostanou – šeptají ti, že ve spánku ti bude hezky teploučko.
Jack běžel zpátky k domu a přehlédl zamrzlou kaluž, takže uklouzl. S třísknutím prolétl dveřmi a za nimi chvíli stál, kouřila z něj pára a přitom podupával, aby se mu vrátil cit do nohou.
„Zima, co?“ řekl otec. Seděl u ohně a Lucy držel na klíně.
„Zima jak v trollí –“
„Takhle se u nás nemluví,“ řekla ostře matka.
Jack se zazubil a praštil sebou na zem kousek od ohně. Matka mu podala džbánek cideru. Ohříval si na něm ruce.
„Ovce budou mít jehňata,“ prohodil otec.
„No ba,“ přitakala matka.
„Já mám jehňátka hrozně ráda,“ zabrebentila Lucy a kolébala svůj hrnek cideru.
„Ty nemusíš ven, chodit ty potvory hledat,“ řekl Jack.
„Taková je vůle Boží,“ řekl otec. „Adam zhřešil, a tak musíme všichni chléb svůj v potu tváře dobývati.“
„Amen,“ řekla matka.
Jackovi vrtalo hlavou, proč je něco, co se stalo na počátku světa, pořád sužuje. Za jak dlouho si to odpykají? Nebylo by rozumné, kdyby třeba po tisíci letech Bůh řekl: V pořádku, stačilo. Můžete se vrátit do ráje? Nahlas to Jack raději neřekl. Když šlo o náboženství, býval otec poněkud vznětlivý.
Otec kdysi chtěl být knězem, ale jeho rodina nebyla dost bohatá, aby zaplatila zápisné do kláštera. Neustále se tím trápil, protože se svou zmrzačenou nohou to měl jako sedlák těžké.
Nejkrásnější vzpomínky měl na návštěvu Svatého ostrova, kterou vykonal za mlada. Octl se tam s nadějí, že ho mniši uzdraví, a pohled na to, jak poklidně a v míru ubíhají jejich životy, jej naplnil posvátnou úctou. Nemuseli vláčet pluh kamenitým polem. Nemuseli kácet stromy ve strašidelném lese a poslouchat, jestli se blíží vlci nebo – ještě hůř – goblini, kteří požírají malé chlapce.
Leč běda, ani laskaví mniši nedokázali vyléčit Gilesu Křivonožkovi jeho zranění. To nejlepší, co dovedli, bylo krmit ho měkkým bílým chlebem a pečeným jehněčím na rozmarýně. Modlili se za něj v kapli s vitrážovým oknem, jež zářilo barvami duhy pokaždé, když se za ním objevilo slunce.
„Myslím, že dneska opravím střechu u stodoly,“ řekl otec.
Jack se zamračil. To znamenalo, že protivná práce s hledáním jehňat připadne jemu. Strčil si do ovesné kaše kus včerejšího chleba. Když se nenamočil, nedal se rozkousat. Pod zuby mu zaskřípala zrnka písku, který v tmavých, hutných bochnících, jež matka pekla, nikdy nechyběl.
„Můžu se dívat, tati?“ zeptala se Lucy.
„Jistě, miláčku. Jenom si nesedej hned pod žebřík. Přináší to smůlu.“
Přináší to tu smůlu, že by jí táta moh upustit kladivo na hlavu, pomyslel si Jack. Ale to taky neřekl nahlas.
„Tento týden je na nás řada, abychom poslali jídlo bardovi,“ řekla matka.
„Já mu ho zanesu,“ řekl Jack rychle.
„Jistěže mu ho zaneseš,“ řekl otec. „A nemysli si, že se vykroutíš z těch jehňat.“
No není to takhle vždycky? pomyslel si Jack. On tady nabízí pomoc a otec mu hned přisoudí ty nejhorší úmysly. Ale na nový úkol se tak těšil, že se nedokázal durdit moc dlouho.
Rychle dojedl chleba a ovesnou kaši, hodil do sebe horký cider a připravil se na dlouhý den. Do lehkých bot si nacpal vlnu, aby mu nemrzly prsty. Kolem nohou si ovinul ještě jednu vrstvu látky, vzal si ještě jednu košili a navrch plášť. Plášť byl potřený lojem, aby zadržel déšť. Byl těžký, ale za to teplo, které v něm bylo, to stálo. Nakonec si Jack hodil na záda ranec s jídlem.
„Ne aby ses tam dlouho poflakoval a obtěžoval barda,“ řekl otec, když Jack vycházel ven.
Vítr přehodil Jackovi plášť přes hlavu. Stáhl si ho zpátky dolů a pevněji omotal kolem sebe. Jak šel, pod nohama mu praskal led. Všechno bylo jasné jako křišťál a Jack viděl hory na západě za lesem i studené moře na východě. Na útesu nad pobřežím stál starý dům z časů Římanů, v němž bard přebýval. Jack zahlédl úponek kouře, který okamžitě rozprášil vítr.
Lámal si hlavu, proč se stařec usadil právě tam. Dům byl v tak špatném stavu, že chlad a vlhko, jež tam panovaly, nemohlo zahnat sebevětší množství dřeva. Snad bardovi vyhovovala blízkost moře. Připlaval k nim po moři, v malém člunu, který se objevoval a mizel ve vlnách jako dětská hračka. Byl to zázrak, že přežil, ale možná udržoval svůj člun nad hladinou pomocí kouzel.
Jackovi se zrychlil puls. Samozřejmě, znal drobná kouzla, jež dělala matka. Naučil se od ní, jak mluvit ke včelám a jak zpěvem ukonejšit vystrašená zvířata. Ale bard uměl důležité věci. Šuškalo se, že umí přivést nepřátele k šílenství foukáním na stéblo slámy. A uměl přivolat severní vítr a mluvit s havrany.
Starý muž přibyl do vesnice před dvěma lety a okamžitě začal dávat rozkazy. Než bys řekl švec, byl zabydlený v římském domě spolu s postelí, stolem, horou pokrývek a zásobou jídla. Jeho právo na tyto věci nikdo nezpochybňoval.
„Pane, přinesl jsem jídlo,“ zavolal Jack u dveří prastarého domu. Vyčkával, jestli se ozvou starcovy kroky. Za okamžik zaslechl povzdech a úder hole. Bard otevřel dveře dokořán a jeho tvář se rozzářila radostí.
„Jack! No to je skvělé!“
To byl jeden z důvodů, proč ho měl Jack rád. Neříkal: Co, už zase ty? Vypadal skutečně potěšeně.
„Chcete, abych ohřál cider?“ řekl Jack.
„Ó! Báječné dílo tvé matky,“ řekl bard. „Ta má moudrost v rukou, hochu. Pamatuj na má slova.“
Jack vložil pohrabáč do ohně a nalil jeden hrnek.
„Řekl bych, že budeš dnes ráno hledat jehňata,“ řekl bard, posadil se a natáhl kostnaté nohy k ohni. „Chceš-li to vědět, slehlo šest ovcí. Najdeš je v západním ovčinci.“
Jack nic nenamítal. Bylo všeobecně známo, že bard ví, co se děje na vzdálených místech. Jestli se měnil do podoby ptáka a vzlétal vysoko nad pole, nebo zda se ptal lišek, jež pospíchaly kolem, tím si nikdo nebyl jist. Ale věděl o všem, co se dělo okolo něj, a dost o věcech, jež se děly jinde.
Jack sledoval pohrabáč, dokud se nerozžhavil, a se zasyčením jej vnořil do poháru. „Mám nasbírat naplavené dříví, pane?“ zeptal se. Chtěl tu zůstat tak dlouho, jak jen to bude možné.
„Zabere ti půlden, než sesbíráš ta jehňata,“ řekl bard, zatímco vychutnával výpary linoucí se z horkého cideru. „Přijď sem, až s tím budeš hotov.“
Jack myslel, že se přeslechl. Ještě ho nikde nechtěli, pokud pro něj neměli práci. „Potřebujete s něčím pomoct, pane?“ vyzvídal zdvořile.
„Pomoct? Pomoct, ty větývko zelená? U Odinova obočí, já tě zvu na oběd! Chceš snad písemné pozvání? Ne, ne,“ dodal s povzdechem, „Ty by sis to stejně nedokázal přečíst. Nikdo si nedal tu práci něco tě naučit. Tvou matku omlouvám. Dělala, co mohla, s tím svým mužem, kterého pobláznili mniši…“
Bard si dál povídal sám se sebou a ohříval si ruce na hrnku horkého cideru. Zdálo se, že na Jacka zapomněl.
„Já bych přišel moc rád,“ řekl chlapec.
„Cože? Aha, výborně,“ řekl bard a mávnutím ruky ho poslal pryč.
Jack byl tak ohromen, že se probral až za chvíli na stráních západních kopců; ani nevěděl, jak tam došel. Škrábal se nahoru. Vítr z něj rval plášť a led se mu zarýval do bot. Co může bard zrovna jemu chtít? Tucet kluků nosilo do římského domu naplavené dříví a vědra s vodou, ale nikdo z nich, pokud Jack věděl, na oběd pozván nebyl.
Proč si vybral právě jeho? Náčelníkův syn byl vyšší a vzdělanější. Kovářův syn byl silnější. Mlynářův syn nosil bardovi jemný bílý chleba. Na Jackovi – měl-li být upřímný – nebylo nic zvláštního.
Prvního beránka našel schouleného u živého plotu. Jeho matka vyrazila do útoku, ale Jack ji odkopl. Černohlavé ovce byly divoké jako horské kozy. Spěchal dolů kopcem, choval třesoucí se mládě pod pláštěm a celou tu dobu musel odrážet jeho matku. Ve stáji vecpal beránka do kupy slámy a cestou ven uskočil před ovčími rohy.
Tak chodil sem a tam, dokud nenašel všech šest. Tou dobou už byl celý zablácený a potrkaná místa na těle ho pěkně bolela. Nenávidím ovce, pomyslel si, když zabouchl vrata stodoly.
„Nezapomeň je nakrmit,“ zavolal otec ze střechy.
„Už se stalo,“ řekl Jack. Proč nemohl otec říct: Šest jehňat? Dobrá práce! Proč nebyl nikdy spokojen?
Lucy seděla navzdory otcovu varování pod žebříkem. Zachumlaná do ovčí kožešiny vypadala ze všeho nejvíc jako tlustý králíček. Bezstarostně mu zamávala a Jack jí zamával taky, přestože byl podrážděný. Zlobit se na Lucy bylo těžké.
Moře trollů
/The Sea of Trolls/
Farmer, Nancy
Nakladatel: Triton
Překladatel: Jakub Němeček
Obálka: Lubomír Kupčík
Redakce: Jana Henžlíková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 352
Rozměr: 155 x 235
Provedení: hardback
Cena: 299.00 Kč