RECENZE: O. S. Card, Mistr písní

Orson S. Card je autor poměrně známý a vyhledávaný zejména u přemýšlivějších čtenářů, kterým nevadí občas pomalejší tempo příběhu výměnou za hlubokou psychologii postav. Jeho série knih o mluvčím za mrtvé Enderovi je obecně považována za to nejlepší, co v žánru science fiction můžete nalezt. Také knihy Alvina Tvůrce se setkaly s vysokým hodnocením – i když, pravda, zejména u odborné kritiky. Komerční úspěch nebyl zdaleka takový, jaký si románová série zasloužila.

Je potěšující, že nakladatelství Laser se Carda nevzdává a jeden z jeho raných románů zařadila do své prestižní řady Mistrovských děl SF. Grafická úprava je jednotná v rámci celé řady a přestože se na jednom z internetových portálů strhla debata nad její vkusností – za sebe musím říct, že grafickou úpravu považuji za velmi stylovou a decentní. Zlatý nápis se jménem autora doplňuje klasická malba, která má přímý vztah k ději knihy. Občas někdo zaváhá, zda se opravdu jedná o pravověrnou sci-fi, protože román na první pohled evokuje spíše intelektuální fantasy. Ale hned první věta nenechá nikoho na pochybách: "Nniv se nevydal Mikalově vesmírné lodi naproti."

Celý děj se s menšími odbočkami věnuje postavě se jménem Ansset. Ten se jako malé dítě dostává do Domu písní – mystické stavbě na planetě Tew, která po staletí vychovává nadějné Pěvce, jejichž hlas dokáže působit na lidské emoce. Dům písní je nezávislý na okolním vesmíru a ani sám císař, který si silou podrobil celý okolní svět, si nedovolí tuto suverénost napadnout. Přesto přichází do Domu písní žádat o svého vlastního Pěvce. Malého chlapce, který by v něm svým hlasem probouzel nezměrnou sílu niterných tužeb.

Pro Dům písní je to ošemetná záležitost, ale nakonec se rozhodnou, že Pěvce císaři věnují. Začíná několik let dlouhé období, kdy bude vybrané dítě školené a připravované právě na tuto roli. Císařův Pěvec ale musí být něco unikátního a právě to naleznou učitelé v malém Anssetovi, který dokáže slyšet písně všude okolo sebe a dokáže si brát z posluchačů pocity, aby je melodií svého hlasu zasílil a poslal zpět.

Tak začíná román, který postupně odvíjí jednu příběhovou nit po druhé. Prvních sto stran je věnováno hlavně učení Ansseta v Domě písní a ukazuje to, čím je Orson Scott Card výjimečný. Děj je prakticky zcela bez dynamických pasáží, dokonce i rozhovory se táhnou jako zcukernatělý med, což je dáno zejména tím, že v domě písní se pocity často předávají zpěvem, nikoli slovy. Pomalé tempo vyprávění ale v zásadě nevadí, protože autor postupně propracovává psychologii postav a dokáže román udžet jen na ní.

Postavy jednají v soulasu se zvláštním místem, kde se nacházejí a doplňují tak autorovu vizi. Dětští hrdinové jsou vždy silnou stránkou knih O. S. Carda a v Mistrovi písní tomu není jinak. Ansset je zprvu velmi odcizený, uzavřený – a to i před čtenářem. Postupně si ale zíkáváte k jeho postavě vztah a se zatajemným dechem sledujete náročnou psychologickou hru mezi ním a jeho učitelkou Esste. Přitom v knize nic jiného není – nevybuchují vesmírné lodě, nikdo po nikom nestřílí a žádní emzáci neslintají na podlahu. Celé dílo je postavené na vzájemné interakci dvou postav. Nemohu říci, že by text občas nebyl náročný na pozornost a pomalejší tempo může být pro někoho až příliš úmorné, ale neznám žádného jiného autora, u kterého by mne natolik zajímalo, co se odehrává v nitru jednajících postav.

Nicméně poměrně podstatnou změnu prodělá román v momentě, kdy je Ansset poslán za císařem. Román se stává dějovější, protože přibude postav s různorodou motivací a děj se více přiblíží klasickým knihám žánru. Dlužno podotkout, že jsem měl stále pocit, že by se to všechno dalo napsat i jako fantasy. Card se totiž občas dopouští nesrovnalostí, které mohou rušit. Například v jedné scéně popisuje hradní stráž, která má při atentátu na císaře problém, neb jejich laserové zbraně mohou vystřelit jen jednou a pak trvá 4-5 vteřin, než se znovu nabijí (!). A to jsme v době, kdy se běžně cestuje mezi hvězdami a počítače řídí chod celých planet. Ale to je jen taková drobnost, která mi způsobila pozdvižené obočí – jen do té doby, než jsem otočil stránku a dál se ponořil do příběhu.

Je jasné, že Mistr písní Orsona Scotta Carda je skutečně velmi dobrý román. Není bez chyby, ze začátku pomalejší tempo příběhu může odradit, drobné nesrovnalosti v ději na krátkou chvíli zamrzí, ale skutečně ožehavou otázkou je morální vyznění či lépe řečeno použitá filozofie.

Cardův svět silně odráží mormonskou víru autora. Mnohem více, než jsem to pozoroval v jeho pozdějších pracích. Motiv rodiny je natolik dominantní, že se promítá do každé části vyprávění. Autor si neodpustí ani polygamii, která je (v souladu s původním učením Mormonů) v románu vnímána jako něco zcela správného. To všechno jsou ale spíše podprahové vlivy, kterých si můžete a nemusíte všimnout. Stejně tak jako vás můžou nebo nemusí při čtení rušit.

Opravdu zarážející (a možný důvod k odložení románu) je obskurní přístup k homosexualitě, komunismu (respektive despotismu) a zejména zneužívání dětí. Román totiž s tím vším pracuje a často předestírá závěry, které jsou v rozporu se všeobecným míněním. Nejenže vás to může rozčílit a knihu zahodíte – ne proto, že by byla literárně špatná, ale že je natolik ideologicky odlišná, že ji nedokážete strávit. Myslíte, že přeháním? Zhruba v polovině románu jsem s tím bojoval poměrně hodně.

Autor se totiž několikrát vrací k motivu, kdy hlavní hrdina Ansset (připomínam cca 10-11 letý chlapec) sexuálně přitahuje nekteré starší muže, což je popsáno jako zcela přirozené a normální.

"Nikdy tě nebudu milovat," řekl Ansset a chtěl ho těmi slovy ranit.

"Ani já tebe," odpověděl Riktors. "Ale můžeme přesto jeden druhému dát to, po čem prahneme. Spal s tebou Mikal?"

"Nikdy to nechtěl. Já mu to nikdy nenabídl."

Uvedl jsem zřejmě nejnápadnější kontroverzi románu, ale určitě ne jedinou. Mne osobně hodně štvala ideologie říkající, že vraždit je správné, pokud z toho národ profituje. V rámci této nauky si tedy císař podmaňuje okolní světy a jen tak mimoděk nechává vyvraždit odpůrce i s rodinami. To vše sledujete s popisy, kterak je císař moudrý a jak ví, že malé zlo se promění ve velké dobro.

Cardův vesmír je také striktně homofobní, což nás zase vrací k myšlence silné inspirace mormonskou církví. Jeden z hrdinů románu je společností pronásledován pro svou homosexuální orientaci. Tento prvek však není tolik pobuřující, protože sám Card v tomto bodě nedělá závěry a nemanipuluje se čtenářem tak, jak to dělá v předchozím bodě.

Nechci vzbudit dojem, že román Mistr písní je náboženský žvást, tak mne určitě nechápejte. Jen jsem chtěl říci, že na jedné straně stojí výborné literární kvality a straně druhé ideologie, se kterou se nejspíše většina z vás bude špatně ztotožňovat. Příklad: když jsem koukal na film Hero (Hrdina), líbil se mi a užil jsem si ho. Ale můj kamarád neskousl prokomunistickou ideologii filmu a zkazilo mu to celý zážitek – odešel z kina ještě před koncem filmu. Takže zásadní otázkou zůstává, zda budete ochotni autorovi tolerovat některé názorové proudy a společně s ním si užít originální příběh o dospívání a životě jednoho výjimečného chlapce.

Román Mistr písní nepochybně patří k mistrovským kouskům SF a právem si zaslouží prestižní české vydání. Není ještě tak vybroušený, jako některé Cardovy pozdější romány, ale i tak zřetelně uvidíte, proč je Card tak vysoce hodnocen. Je to zejména hluboká psychologie postav a jejich motivace jednání, které dokáží udržet čtenářovu pozornost navzdory nepřítomnosti klasických scifistických propriet. Mistr písní je přemýšlivá scifi, která je ze všeho nejvíce intelektuální – se vším pozitivním i negativním, co se s tímto slovem spojuje. Obsahuje několik názorových proudů, které považuji za kontroverzní, ale nejsem schopen odhalit, nakolik budou vadit běžnému čtenáři.

Proto je závěrečné hodnocení velmi obtížné. Já jsem si čtení užil a poslední stránky románu ve mne zanechaly hlubokou emoci, to se mnoha knihám nestává. Card se dokázal dostat pod kůži a osudy Pěvce Ansseta jsem prožíval velmi osobně. Pokud se ale setkám se čtenářem, který knihu v polovině odložil – dokáži ho pochopit.

Mistr písní
/Songmaster/

Card, Orson Scott

Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Alena Švomová
Obálka: Alois Křesala
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 400
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback

Ansset byl v dětství unesen a vychován v odosobněném, mystickém místě nazývaném Dům písní. Skutečnými přáteli tak pro něj byly právě jen jeho písně a díky tomu se chlapcovo pěvecké nadání rozvinulo v neobvyklé míře. Síla takového hlasu však může být nejen požehnáním, ale i prokletím. Mladý Pěvec totiž dokáže vycítit pocity posluchačů a zesílit je tak, aby jejich prostřednictvím uzdravoval nebo ničil. A protože na tento hlas čekal císař celé desítky let, jsou Anssetovy schopnosti žádány v paláci na staré Zemi. Tam projdou tvrdou zkouškou: buď vládce ukolébají a uklidní jeho kruté touhy, nebo ho zavedou - a s ním i celý svět - za brány šílenství...
Rané dílo Orsona Scotta Carda znovu přesvědčí všechny čtenáře o autorově neopakovatelném umění vytvořit příběh, jenž dokáže současně dojmout i zcela ohromit.

Cena: 239.00 Kč