UKÁZKA: Nick Sagan, Idlewild

   PROLOG
   
   DEN 1
   
   Nezemřel jsem.
    Nejasné zjištění, ale důležité, protože jsem měl být mrtvý. Výboj, který mnou právě projel, byl dost silný na to, aby to dokázal – jakýsi elektrický impuls, který mne rozzářil od hlavy k patě jako vánoční stromeček. Ale mozek mi stále opakoval stejnou mantru: “nezemřel, nezemřel, nezemřel,” a celkem rychle mě tedy donutil tomu uvěřit. Otevřel jsem jedno oko, pak druhé a vědomí (dá-li se tomu tak říkat) se zvolna vrátilo.
    Chlad a temnota. Oranžová. Sklizeň. Vlhký, zatuchlý pach; cvrkot cvrčků; pařáty příšerné bolesti hlavy. Ano, byl jsem lapený na poli mezi dýněmi, zkroucený a napjatý. Dýchal jsem mělce jako právě narozené kotě.
    Pochopení nenásledovalo vědomí. Myšlenky se mi vlekly a po každém pokusu o souvislé myšlení mě spánky rozbolely ještě víc. Proč? Co se mi to stalo?
    Pamatuji si výboj a...
    ...a nic. Jen ten výboj. Označit to jako znepokojivé by skutečnost vystihovalo jen velmi přibližně.
    Posadit se mi nepřišlo jako dobrý nápad a proto jsem se zkusil chytit za hlavu. Jak prosté. Levá ruka nahoru. Pravá ruka nahoru. Ale nestalo se vůbec nic. Nemůžu hýbat rukama, uvědomil jsem si.
    Zkusil jsem pohnout nohama, prsty, boky, palci u nohou, nosem, ušima a krkem. Bez odezvy. Ochrnul jsem.
    Cítil jsem, jak se mi zrychluje puls a začal jsem přemýšlet, co by se stalo, kdybych přestal dýchat. Žádná záhada, ne? Mozek by se mi zcvrkl jako zvadlá květina a vědomí, o které jsem bojoval, by se naplnilo hrůzami toho, jak bych zvolna klouzal tam, odkud není návratu. Zachvátila mě panika. Uzavíral jsem dohody s neexistujícími božstvy, která jsem si přitom vymýšlel. Prosím, říkal jsem si, nenechávejte mě umřít. Ať jste kdokoliv, jestli mě slyšíte, zařiďte, ať můžu vstát. Udělám cokoliv. Dám vám cokoliv...tedy...
    No, co vlastně? Co komu mohu nabídnout?
    Nic. Nic nevím a tímpádem nic nemám. Ani nevím, jak se jmenuji. Skládačky jsou složené z dílků, ne? Tak proč si na nic nevzpomínám?
    Napadla mě další teorie: poškození mozku.
    Byla to dvě slova, která jsem odmítal brát v úvahu, ale dávala děsivý smysl. Koneckonců, ochrnutí nemuselo být způsobené zlomeným obratlem – mohl jsem zkrátka zapomenout, jak se hýbat, tak jako jsem zapomněl všechno ostatní.
    Ale ještě to neodpískáme. Když jsi něco zapomněl, určitě si na to za nějaký čas můžeš zase vzpomenout. To jsem já – optimista jako vždy.
    Chytil jsem se zuby nehty naděje a pochybné logiky a čekal jsem, až si vzpomenu. A čekal. A čekal ještě o něco déle. V duchu se mi vybavila slova, další mantra z mlžných zákoutí mé skládankové mysli: “Nic tě nebolí. Ovládej se. Nikde nic nebolí, prostě se ovládej.” Ale já se neovládal, ksakru, bolelo to jako ďas a já tam jen tak ležel kdovíjak dlouho, k ničemu a ubohý. Nejsem zrovna posedlý touhou ovládat, to ne – ne vysloveně – ale zbavte mě něčeho základního a za chvíli kvůli tomu neústupně zuřím a šílím. Jak jsem tam tak ležel, uvědomil jsem si, že to je také možnost. Víc neústupný jsem ani být nemohl. Šílel jsem? Pravděpodobně. Ale zuřit? Zuřil jsem?
    Říkávali tomu hysterické ochrnutí. Hysterie: psychoneurotický stav projevující se prudkými citovými a smyslovými poruchami, výbušnými motorickými reakcemi a změnami vědomí, které jsou podmíněny symbolicky nebo psychicky. K popukání, rozhodně, ale nějak mi nebylo do smíchu.
    Možná se mi to zdá, říkal jsem si. Napůl vzhůru, oči dokořán, tělo stále spí, zdá se mu o mém ochrnutí – hypnogogický stav? Možná jsem byl vězněm mého vlastního nevědomí...
    Tření křídel; měl jsem těch cvrčků plné zuby. Existuje takový vzorec pro cvrčky, jako ostatně existuje vzorec pro cokoliv. Nemyslím tím teď jejich genetický vzorec, ale vzorec pro výpočet teploty. Čím je chladněji, tím pomaleji cvrček cvrká, takže z toho můžete spočítat teplotu: ((cvrknutí za minutu / 4) + 10) / 2 = teplota ve stupních Celsia. Napočítal jsem jedno cvrknutí za sekundu, což zhruba odpovídalo poměrně chladným dvanácti stupňům.
    Vybavuji si takové věci a nevím, kdo jsem? Nebo jak se hýbat?
    Mozek je podivný orgán.
    Zatímco se mi cvrčci posmívali svými milostnými serenádami, uslyšel jsem další zvuk-vzdálené kvílení-slabé, ale stále jasnější. A pak se, jako úderem hromu, pravidla najednou změnila.
    Uslyšel jsem hlasité tok a tělo se mi zase pohybovalo, jako by někdo cvaknul přepínačem-nebo jako by logická nula přeskočila na logickou jedničku. Necítil jsem se ztuhlý. Ani náznak přeležení. Má nervová zakončení byla živá a připravena vnímat. Podél páteře a v nohách a rukách mi vykvétaly kvítky mravenčení, ale bolest už začínala ustupovat.
   
   KAPITOLA 1
   
   HALLOWEEN
   
   “Padají jako mouchy,” říká zvolna první zaměstnanec Gedaechtnisu. Jižanský gentleman, kterému se nikdy zcela nepodařilo zbavit se svého západomemphiského přízvuku. Zvítězil nad bídou v mládí i nad utkvělým rasismem Ameriky jednadvacátého století, ale ta nosová výslovnost se ho držela jako tvrdohlavá mula. Zatímco červenou fixou zvýrazňuje poslední údaje o obětech, snaží se nepřemýšlet o tom, v jakém stavu je sám. Zjišťuje, že si nemůže pomoci a váhavě si přikládá dva prsty na krk, pátraje po známkách otoků. Žádné nenajde, ale neuklidní ho to. Doktor mu oznámil, že do roka zemře.
    “A co čekáš? Že jim někdo v poslední chvíli udělí milost?” Tohle je druhý zaměstnanec Gedaechtnisu. Její angličtina zní odpudivě a krátce, takže připomíná její účes. Chtěla mít sestřih na mikádo, ale kadeřníkovi se to nepodařilo a ona se to teď snaží co nejvíce zamaskovat. Patří do Mnichovského kontingentu. V Mnichově se nachází ústředí korporace Gedaechtnis a ona je velmi podstatnou součástkou v celém jeho soukolí.
    Jižanský gentleman ji nemá rád a sám od sebe by s ní nepracoval, kdyby jejich práce nebyla tak důležitá. S jejími blond vlasy a modrýma očima mu připomíná reklamu na árijskou eugeniku. Modrooká kdysi lámala srdce, říká si, ale teď už se okoukala.
    “Očekávám nejhorší. Ale pořád doufám. Doufám v zázrak.”
    “Zázraky se nedějí. Nedějí se tobě, rozhodně se nedějí mně. Nikomu z nás.”
    “Ne, nikomu z nás,” opakuje a myslí na svou ženu a dceru.”Ale co takhle nám všem?”
   
   Přišlo na řadu zmatení. Představil jsem si, jak se nad mou hlavou vznáší comicsová bublina s otazníkem. Ve skutečnosti se metr nad mou hlavou vznášelo světlo, které rychle blikalo. Střídalo dvě barvy- červenou-zelenou-červenou-zelenou-červenou-zelenou, zářilo jako neskutečně otravná světluška. Byla to světluška? Neviděl jsem křídla. Ustoupil jsem o krok vzad. Světlo popolétlo za mnou.
    Pomyslel jsem si: Mám v sobě nějakou strašnou drogu.
    “Běž pryč,” řekl jsem a můj hlas mi zněl zvláštně. Odkašlal jsem si a ustoupil o další krok. “Běž pryč,”, zopakoval jsem. Blikající přízrak nereagoval, ale zase popolétl vpřed a zabral ztracené území. Sundal jsem si bundu, sroloval ji a mávl po něm, ale bunda jím prošla bez jakéhokoliv efektu. Červená-zelená-červená-zelená-červená-zelená, pořád dokola, jako světelná siréna. A pak se vedle objevila další, tentokrát žlutá-modrá-žlutá-modrá-žlutá-modrá.
    Vzal jsem nohy na ramena.
    Světélka mi byla v patách.

Idlewild
/Idlewild/
Sagan, Nick
Nakladatel: Triton
Překladatel: Martin Fiala
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Jolana Čermáková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 296
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback

Idlewid neví, kdo je, kde je ani jak se tam dostal. Uvědomuje si jen to, že se ho právě někdo pokusil zabít. A také to, že on sám připravil o život člověka. Když se vydává na průzkum bizarního a podivně povědomého, temného světa, ve kterém se nachází, začíná narážet na stopy, vedoucí k odhalení jeho identity. A že věci možná nejsou tím, čím se zdály být...

Cena: 249.00