UKÁZKA: M. L. Kossakowska, Rozsévač větru

   Prolog
   
   Jaldabaot byl spokojen. Obrovská křišťálová tabule v komnatě Svitu se rozjasnila a opět pohasla, ukazujíc nový obraz – nesmírnou rozlohu holých, jako čepele ostrých skal. Nad jejich vrcholy se třpytila zrcadlová hladina bledé oblohy. Vzhled krajiny působil dojmem vznešené čistoty, vyvolávající v mysli důstojnost kůrů nebeských.
   Na pozadí monumentálních vrcholů bylo zpočátku těžké rozeznat nesčíslné množství pohybujících se postav, oděných v popelavých a šerých tunikách služebných andělů. To jejich vražedné úsilí vztyčilo horské štíty, s tím si však Jaldabaot nelámal hlavu. Dmul se pýchou. Těšilo ho vědomí, že architektem je, to se rozumí, Pán, ovšem dozor nad stavbou má na starosti jen on sám.
   Jak nádherný svět, pomyslel si a štíhlými prsty pohladil mapy a plány vršící se na psacím stole. Ano, zcela jistě mohl být spokojen, když s mocí, kterou disponoval, se nemohla měřit žádná z těch, které byly až doposud přivedeny k životu.
   
   * * *
   
   „Tohle místo mě dohání k šílenství,“ řekl Daimon Frey. „Kdys měl naposledy na sobě opravdu čistou košili? Mám pocit, že páchnu, moje šaty smrdí plísní a meč pokrývá škraloup rzi. Brzy zapomenu, k čemu vlastně slouží. Podle některých se s ním můžeme leda šťourat v zubech. Spočítal sis, jak dlouho už tady trčíme?“
   „Čtvrtý rok podle času Království,“ odtušil Kamael. Měl úzkou, inteligentní tvář s očima barvy čistého nebe, proslulýma svou krásou. Kaštanové vlasy nosil sčesané za uši a jejich konce přistřižené po linii dolní čelisti.
   „Jeho báječný nový svět!“ stiskl si Daimon prsty spánky. „Zbláznil se. Považuje se za Stvořitele. Zanedlouho se zalkne vlastní důležitostí. Ubohý ješitný demiurg. Slyšels, že se nechává titulovat Pravice Páně? Protéza by podle mne byla přesnější. Vystrnadil nás z Království, poněvadž se třese strachy. Dvanáct tisíc andělů Zkázy dohlíží na vrásnění hor, hloubení koryt řek, vysušování bažin a spoustu dalších otupujících, přízemních instalatérských prací. A až je dokončí, přikáže nám vyměřovat řádky pro sázení semen, uvidíš.“
   Kamael si povzdechl. To, nač si Frey stěžoval, byla pravda, ale nezbývalo jim nic jiného než zatnout zuby a vydržet.
   Daimon dopil poslední krůpěj vína z kalicha, který držel v ruce, a sklonil se pro džbán, stojící ve stínu pod balvanem.
   „Hej!“ křikl charakteristickým, chraptivým a takřka bezvýrazným hlasem, který připomínal šplouchání kamení, sypoucího se do podzemního jezera. „Džbánek je prázdný! Zdá se mi to, nebo skutečně vidím dno?“
   Od nejbližší skupiny pracujících se oddělila drobná, vystrašená anděla, sklánějící se pod tíhou objemné konvice.
   „Rač odpustit, pane,“ vydechla plačtivě. „Rač odpustit.“
   V jejích očích se zaleskly slzy. Začala neobratně plnit džbán. Zadržel ji pohybem ruky.
   „Udělám to sám,“ pravil otráveně. „Jinak mě určitě poliješ.“
   Poklonila se a utekla. Víno bylo trpké chuti a bezpochyby náleželo k odrůdě zvané patok. Zašklebil se a šlehl pohledem za spěšně se vzdalující andělou.
   „Co myslíš, vybíral pro nás Jaldabaot úmyslně ty nejošklivější služky, aby nás uchránil pokušení?“ mihl se poprvé od počátku rozmluvy na Daimonově dravčí tváři úsměv.
   Kamael měl před očima přítelův ostrý profil. Nikoli poprvé ho napadlo, že by se s ním nikdy nechtěl měřit v otevřeném boji.
   Daimon odevzdaně usrkával víno. Černé vlasy mu splývaly až do půli zad, v protáhlé tváři plály hluboko posazené tmavé oči. Z jejich pohledu a z hrdelního hlasu, který čas od času přecházel v nepříjemné chraptění, mohl přeběhnout mráz po zádech i těm nejsebevědomějším.
   Mnozí, včetně Kamaela, Daimona obdivovali, mnozí jiní se ho naopak báli a nenáviděli ho. Nikoli bezdůvodně, vždyť hubené, pevné ruce, které teď držely kalich, patřily nejlepšímu šermíři Království. Rovněž jeho původ mohl být příčinou závisti, protože Daimon byl andělem krve – čisté, nebezpečné a mocné jako Meč, jemuž sloužil.
   Páni Meče byli elitou rytířstva. Plnili funkce velících důstojníků dvanácti tisíc andělů Zkázy, nazývaných rovněž Saranče, protože kudy prošli, tam nezůstalo nic než holá země bez jediného stébla trávy. Jejich velitelem byl Kamael a jejich nejvyšší svátostí Meč, kterým za úsvitu věků oddělil Předvěký světlo od tmy. Tehdy byli stvořeni první, nejmocnější z andělů a donuceni neprodleně se rozhodnout, zda se přikloní na stranu řádu či chaosu. Nemálo z nich si zvolilo temnotu. Záhy poté vypukla válka. Po počátečních krvavých, leč nerozhodných střetech stvořil Pán své nejlepší bojovníky – anděly Meče – a poslal je do bitvy v čele Sarančí. Poslal je do nejkrutějšího běsnění a řeže. Oni pak přinutili armádu temnoty ustoupit za hranice času a hranice nového světa byla vytyčena na místě vykoupeném jejich krví. V Království se tradovalo, že právě ona dala barvu planetě Marsu, zatímco hluboko v zemi zapadlé železo, pocházející z jejich zbraní a zbrojí, vytvořilo ložiska rud a zůstalo poznačené krvavými skvrnami, které lidé jednou nazvou rzí.
   Někteří přežili. A právě ty demiurg Jaldabaot povolal k dozoru nad zemními pracemi na nově vznikajícím světě, údajně majícím mimořádný význam v božském plánu Stvoření.
   Daimon pozvedl kalich.
   „Na nejvyššího políra zedníků a jeho nepřekonatelný tvůrčí talent!“
   Po posměšném přípitku se jejich zraky na okamžik setkaly.
   Trvá to příliš dlouho, pomyslel si Kamael, jemuž neunikla grimasa hořkosti, poslední dobou trvale přítomná v koutcích úst jeho druha. Moji nejlepší důstojníci ztrácejí sebeovládání. Dokonce i Daimon je na pokraji svých sil. Inu, pěkné odměny se nám dostalo za věrnou službu!
   Frey si odhrnul z čela padající pramínky vlasů. Z nebe sálal žár, který je nutil mhouřit oči. Před nimi se rozprostírající rozlehlá planina byla pokryta nepravidelnými výkopy, připomínajícími boláky na jejím rovném povrchu.
   Je mi nanic z takového pohledu, pomyslel si a klepl nehtem do okraje kalicha. Možná bude lépe, když se opiju? Ačkoli opít se takovým vínem je zločin proti vlastní chuti.
   „Podívej se tam!“ zvolal náhle Kamael a ukázal prstem na bod pohybující se na obzoru. Frey si zastínil dlaní oči.
   „Průzkumník?“
   „Uhání, jako by ho pronásledovali všichni démoni.“
   Daimon obrátil na velitele pohled, v němž se mihl náznak zájmu.
   „Myslíš, že Pán vyslyšel naše modlitby?“
   „Doufám, že ne,“ odvětil zasmušile Kamael.
   
   * * *
   
   „Ano,“ zamručel Daimon. „Už nemám pochyby, že nás Pán vyslyšel.“
   Klečel na vrcholu hory a opíral se dlaněmi o zem.
   „Zamyslete se nad tím, čeho si žádáte, neboť při troše smůly se to může splnit,“ zafilosofoval si trpce Kamael.
   „Proto radši nežádejte o nic,“ doplnil Frey.
   Velitel andělů Meče se schýlil v sedle.
   „Silné?“
   „Jako hrom. Slez a zkus to sám.“
   Kamael sesedl z koně a poklekl vedle Daimona. Když položil dlaň na zem, obličej se mu stáhl v křečovité grimase. Vyskočil rovnýma nohama a prudce zatřepal rukou.
   „Jak to vydržíš?“
   Daimon mu poslal křivý úsměv.
   „Rutina.“
   Vstal, rovněž otřepal ruce a vyhoupl se do sedla. Jeho hřebec měl srst stejně černou jako vlasy jezdce. Jmenoval se Pelyněk. Jako všechny koně andělské kavalerie patřil mezi božská Zvířata a jako všechna Zvířata byl absolutní blázen. Promlouval zřídka a nejčastěji v hádankách, leč Daimon se mu naučil bezvýhradně důvěřovat poté, co mu Pelyněk mnohokrát zachránil život. Vedle těchto ořů se mezi Zvířata počítali chajot, mnohoocí, bestie, bytosti a netvoři jako Leviathan či Behemot, ovšem kontakt s nimi byl komplikovaný, poněvadž Zvířata se chovala zcela nepředvídatelně a podle mínění většiny andělů mluvila z cesty. Nicméně ořové, jakožto nejrozumnější z nich, byli užíváni k jízdě.
   „Sleduješ ty vibrace dlouho?“ zeptal se Kamael. Průzkumník, který je přivedl na horu, zavrtěl hlavou.
   „Uvědomil jsem vás, pane, sotva jsem je vycítil, ale nevím, jak dlouho už trvají, jelikož zde pracující služební andělé nic nehlásili.“
   Daimon ohrnul rty.
   „No jistě,“ utrousil rozmrzele.
   Pelyněk přešlápl z nohy na nohu. Neočekávaně uslyšeli jeho hlas. Rovnou v mysli, jako studený dotek oceli. Nebyl to příjemný pocit.
   »V hlubokých údolích houstne stín. Má barvu noci, leč cítit je krví. Nazývají ho smrt, však nemají pravdu – smrt je oproti němu plná života.«
   „Souhlasím s ním,“ pravil Daimon. „Tohle nejsou žádné lokální projevy temnoty. Nejspíše nás chce někdo navštívit.“
   Kamael pobledl.
   „Soudíš, že to...“
   „Cítils ty vibrace? Popálily mi dlaně.“
   Pohlédli na sebe. Co více se dalo říci?
   „Nu, Daimone,“ vzdychl Kamael. „Asi pojedeš do Království dříve, než jsi čekal.“
   
   * * *
   
   Ať počká, rozhodl se Jaldabaot. To mu neuškodí, jen o něco skloní tu jeho hrdou šíji. Bude muset spolknout ponížení a uvědomit si, kde je jeho místo. Za koho se vůbec považují ti andělé Meče? Banda nadutých spratků, žádná úcta, žádná pokora. Vždyť jsou to jen prachobyčejní zabijáci.
   Odedávna mu byli solí v očích. Stvořeni, nikoli zrozeni. Nedovedl pochopit, proč jim Pán udělil tak vysoké postavení, tak urozený původ. Stvořil je osobně a navíc dávno poté, kdy dal Metatronovým slovům moc přivádět k životu stále nové zástupy andělů.
   A vůbec, proč si k tomu vybral Metatrona? Andělé nižších kruhů, ty houfy ptactva nebeského, mu teď šeptem přezdívají Přítel Páně. Je to nedostatek úcty, nebo už rouhání?
   Jaldabaot si tisíckrát opakoval, že Metatronovi se dostalo milosti tvořit nižší anděly, protože on sám měl příliš mnoho povinností při stavbě Země, avšak pocit křivdy jej stále bodal jako hluboko zaražená tříska. Navíc zde byla ještě další potupa – archandělé. Tohle už Jaldabaot vůbec nedokázal pochopit. Anděly Meče stvořil Pán k boji, z momentální potřeby, ale k čemu jsou mu ti zpropadení archandělé? Drzí neopeření kohoutci. Zpupná děcka, která si hrají na urozené šlechtice! Pro smilování Páně, vždyť jsou na předposledním místě v hierarchii kůrů! Bude jim třeba utřít nosy. Drží s těmi rváči, s těmi krvelačnými bastardy Meče. A z těch je nejhorší právě tenhle Frey. Výtržník, zatvrzelá černá duše. Jen ať čeká. Otřu si boty o jeho hrdost. Ať čeká.
   
   Daimon čekal. S obtížemi se ovládal, aby nervózně neprocházel chodbou. Míjely hodiny, den se chýlil ke svému konci. Večer zbarvil do červena skvrny slunečního světla na podlahách Domu archontů.
   
   Jaldabaot konzultoval vzory na nové čalouny v refektáři. Nemohl se rozhodnout, vybíral dlouho. Ať čeká.
   
   Daimon se snažil neviset upřeným zrakem na dveřích. Hrotem meče ryl ve spáře mezi mramorovými deskami na podlaze.
   
   Jaldabaot si prohlížel výšivky na svoje nové roucho. Líbily se mu, přesto měl spoustu připomínek a návrhů. V audienční síni shromáždění archandělé začali projevoval příznaky únavy. Stáli zde od rána a Jaldabaot doufal, že některý z nich omdlí. Bohužel ho v tomto ohledu zklamali, škoda. Ale ještě zbývá ten Frey. Ať čeká. Teď je na řadě plán přestavby altánku v Růžové zahradě, ten má přece přednost.
   
   „Veliký archón, stavitel vesmírů, aion aionů, Pravice Páně, představený všech kůrů, kníže nebeských knížat, mocí a spravedlností oplývající Jaldabaot, pán sedmi Výsostí, přijme nyní Daimona Freye, rytíře Meče!“ oznámil herold.
   Daimon zamířil ke dveřím.
   „Ale pane,“ namítl strážný, „toto je audienční síň. Nemůžeš tam vstoupit se zbraní po boku.“
   Na Freyově tváři se objevil velice nehezký úsměv.
   „Jsem anděl Meče,“ řekl. „Nerad ho odkládám. Jestliže se ti to nelíbí, zkus mi ho vzít.“
   Strážný ho beze slova propustil.
   
   * * *
   
   „Zopakuj mi ještě jednou, co jsi říkal. Neposlouchal jsem tě příliš pozorně.“
   Daimon začal toho večera již potřetí objasňovat situaci, která ho přinutila k návštěvě Velkého domu archontů. Tvář měl jako z kamene, avšak jeho hlas nepříjemně ochraptěl.
   „Průzkumník odhalil zdroj neobyčejně silných vibrací. Během několika hodin bylo ve stejné oblasti nalezeno pět podobných zdrojů. Moc, která z nich proudí, je velmi silná, pochází ze samotného srdce temnoty, nikoli z jejích projevů. Máme podezření, že zanedlouho v těch místech zaútočí Stín. Osobně, ve vlastní podobě, a ne prostřednictvím některého z podřízených démonů. Vysvětluji to pro případ, že bys opět neposlouchal příliš pozorně... Pravice Páně.“
   Dosud zády k němu odvrácený Jaldabaot se otočil.
   Všechny přítomné v audienční síni od počátku udivoval kontrast mezi oběma anděly, který byl nyní, když proti sobě stáli tváří v tvář, ještě nápadnější.
   Daimon se oblékl pečlivě, ovšem beze stopy přepychu – podle zvyklostí andělů Meče. Měl na sobě bílou košili z jemné látky, skrytou pod krátkou, do pasu sahající kazajkou z černé kůže, úzké černé kalhoty a vysoké boty, zapínané na spoustu přezek. U pasu měl meč a dýku. Vlasy měl svázané v týle, ponechal volné jen dva prameny, které mu vpředu splývaly na prsa. Na prstě pravé ruky nosil jediný šperk – prsten z černého kamene s rytou pečetí, symbol významu, postavení a původu. Byl štíhlý a vysoký, bezmála stejně vysoký jako Jaldabaot.
   Veliký archón byl nádherný. Jeho souměrná, dokonalá tvář připomínala mramorovou sochu. Ceremoniální roucho oslepovalo svou bělostí, třebaže bylo pokryto složitými, proměnlivými výšivkami a aplikacemi z nejvzácnějších klenotů, průzračných jako sama Jasnost. Tuhý límec pláště tvořil pozadí pro bezchybně nakadeřený účes. Jaldabaotovy vlasy se leskly jako stříbro, podobně tak i neobyčejné, studené a pronikavě hledící oči. Demiurgovy úzké, jakoby porcelánové ruce zdobily prsteny z bílého zlata a briliantů. Kdykoli se pohnul, byl slyšet jemný šelest převzácných tkanin.
   „Tak ty tvrdíš, že Země, kolébka nového života, jejž se Pánu zalíbilo vzkřísit, bude napadena Jeho Stínem, svrženým v časech před časem do hlubin nebytí. Mám tomu rozumět tak, že ten, jehož přezdíváme Odvěký nepřítel a Rozsévač větru, se vrátil právě nyní a jen z toho důvodu, aby pozlobil rytíře Meče?“
   Daimon pocítil, jak se ho zmocňuje vlna slepé zuřivosti. Pozvolna začínal chápat, že tento samolibý despota podcení nebezpečí jen proto, aby ho pokořil. Bezděčně sevřel pěsti.
   Jaldabaot ho sledoval s triumfálním úsměškem na rtech.
   „Vysvětli mi, odkud jsi vzal jistotu, že vibrace způsobuje Antikreator?“
   „Cítil jsem jeho přítomnost,“ zněl Daimonův hlas skoro klidně.
   „Ach tak,“ zvedl Jaldabaot obočí ve výrazu předstíraného údivu. „Podařilo se ti ho prostě vycítit. Má to snad být nějaký magický trik?“
   Daimonova tvář ztuhla. Zbledl a v očích mu vzplál zlověstný oheň.
   „Zapomínáš, veliký archonte, že jsem měl několikrát příležitost vidět ho zblízka.“
   „Interesantní. Hodně zblízka?“
   „Tak, jak by ses ty nikdy neodvážil. Na délku meče.“
   Ticho v síni bylo takřka hmatatelné. Náhle se Jaldabaot rozesmál.
   „Tvoje drzost, rytíři,“ prohlásil, „nebetyčně převyšuje tvou odvahu. Zopakuj nahlas a přede všemi prosbu, s níž jsi za mnou přišel.“
   Na okamžik se zdálo, že anděl Meče skočí Jaldabaotovi po krku, opanoval se však.
   „Přijel jsem pro pomoc,“ řekl chraptivě. „Pro posily, které nám umožní svést aspoň zdánlivě vyrovnanou bitvu se silami Stínu.“
   Demiurg se k němu znovu otočil zády a Daimon zaslechl zpěvavé zašelestění drahocenného hedvábí.
   Už je skoro po všem, už bude konec, opakoval si v duchu. Za chvilku odtud vyjdu. Klidně a pomalu.
   Hedvábí zpívalo, podlaha se neznatelně kolébala a klouby na jeho zaťatých pěstích byly bílé jako papír. V hlase velikého archonta, doléhajícím jakoby odněkud zdaleka, neslyšel zaujetí ani sebemenší emoce.
   „Neshledávám nutnost přesunu žádných jednotek, vaše síly jsou zcela dostatečné. Nemám v úmyslu postavit do zbraně ani jediného vojáka jenom proto, že pár oficírků Meče bezdůvodně panikaří. Naopak je posil potřeba při stavbě hvězd a planet. Radím vám, abyste se naučili nepodléhat vlastním slabostem. Můžeš to zopakovat svému veliteli.“
   „Slovo od slova,“ zahučel Daimon.
   „Aha, ještě něco. V budoucnu nebudu tolerovat žádné porušení disciplíny. Mám na mysli opuštění svého útvaru bez výslovného rozkazu. Příště tě za to stihne zasloužený trest.“
   Anděl Meče se na něj dlouze zadíval.
   „Nebude žádné příště, ujišťuji tě.“
   Má vlčí oči, pomyslel si Jaldabaot. Chtěl by se na mne vrhnout a kousat. Ale jak se zdá, vlčku, vytrhal jsem ti tesáky.
   Ledabyle mávl rukou.
   „Můžeš odejít. I tak jsem s tebou promarnil příliš mnoho času.“
   Daimon se uklonil, ztuha, formálně. Jeho obličej zůstával naprosto bez výrazu, ale neznámo jak se v každém andělově gestu a pohybu skrývalo více pohrdání než v jakékoli ostentativní nezdvořilosti.
   Jaldabaot se neobtěžoval ani odpovědět na úklonu, ani se na odcházejícího podívat.
   
   * * *
   
   „Viděli jste, jak ho odbyl? Jako nějakého žebráka!“ třásl se Luciferův hlas pobouřením.
   „K nám se nechoval o nic lépe,“ zavrčel Raziel.
   „Domýšlivý nabob!“ vykřikl rozhněvaný Michael a potřásl šafránovými kadeřemi. „Donutil nás stát celý den v té své zatracené trůnní síni za trest, že si vyskakujeme! Jako malé andílky na hanbě!“
   „Problém je v tom, že ho musíme poslouchat.“
   „Kdo řekl, že musíme?“ uhodil Lucifer pěstí do stolu.
   Gabriel si pohrával s pečetním prstenem.
   „Domníváte se, že situace dozrála k akci?“ zeptal se.
   Rafael sebou nervózně trhl, otevřel ústa, ale nakonec neřekl nic. Archandělé setrvávali v ponurém mlčení.
   „Zástupy půjdou určitě za námi,“ uvážil po chvíli Michael. „Za to ručím.“
   „Vím, Miky,“ vzdychl Gabriel. „Ale co služební andělé, dvorští úředníci, stará aristokracie, palácová garda a všichni ostatní? Jaldabaotova vůle se pro ně rovná vůli Páně.“
   „Nicméně nespokojenost narůstá všude,“ pokrčil rameny Raziel.
   „Andělé Meče půjdou také s námi. Zvláště po tom, co se stalo včera,“ dodal Lucifer.
   „Pokud některý z nich zůstane naživu,“ prohodil až do této chvíle mlčící Samael.
   „Nemohu tomu uvěřit!“ vykřikl Rafael. Na jeho tváři se zračila niterná trýzeň. „Skutečně tady probíráme možnost povstání?“
   Samael se ušklíbl.
   „Ale kdež. Probíráme možnost uspořádání pikniku v Růžové zahradě.“
   „K věci, vážení,“ podotkl suše Gabriel. „Co navrhujete?“
   „Chystat se postupně a budit co nejméně pozornosti,“ řekl Raziel. „Jaldabaotova vláda zanedlouho padne. Tehdy hladce převezmeme jeho místo.“
   „Tak na co čekáme? Do toho!“ zasmál se rozradostněně Michael.
   „Teď nemůžeme nic začít,“ namítl Gabriel. „Vzbudili bychom dojem, že vystupujeme proti Pánu. Nikdo z vás na to nepomyslel?“
   „V žádném případě!“ zvolal pobouřeně Lucifer. „Proti Pánu?! Nikdy! To nepřipadá v úvahu!“
   Zavládlo ticho. Přerušil je až Samaelův sarkastický hlas:
   „Poklábosili jsme si, pánové, vzájemně si postěžovali. Jako obvykle. A teď půjdeme domů, ano? Už mě bolí nohy.“
   „Pán dosadil Jaldabaota do funkce velikého archonta. Zjevně k tomu měl své důvody, i když nedokážu pochopit jaké.“
   „Tak utíkej a zeptej se Ho na ně, Gejbe,“ rýpl si Samael.
   „Více úcty,“ sykl Michael. „Jedenkrát překročíš mez a...“
   „A co? Budu sbírat zuby z podlahy?“
   „Sklapněte!“ zazněl Razielův hlas jako prásknutí bičem. „Chováte se jako usmrkanci! Mám vám připomenout, že rokujeme o vládě v Království, a ne o tom, jak si dáte přes huby? Pokud vše shrnu, čekáme na jasné a zřetelné znamení od Pána našeho. Znamení, že Jaldabaot ztratil milost v Jeho očích.“
   „Správně,“ přisvědčil Gabriel, otáčeje roztržitě prstenem na prstu. „Bez toho nic nepořídíme.“
   
   * * *
   
   „Odmítl?!“ mísila se v Kamaelově hlase nedůvěra se zlostí. „To není možné! Vysvětlils mu všechno, jak náleží?“
   Daimon na něho pohlédl a v očích měl něco takového, že veliteli andělů Meče došla slova.
   „Ano,“ odvětil zvolna. „Třikrát. Doporučil nám nepoddávat se svým slabostem.“
   Kamael se usilovně snažil nedat najevo, jak je zdrcen.
   „No nic. Evakuujeme z ohrožených oblastí všechny, kteří tam nejsou nezbytně potřební, posílíme obranná stanoviště, soustředíme mládence a...“
   „Připravíme se na smrt,“ dokončil Frey.
   
   * * *
   
   Nikdo si nepamatoval jména dvou andělů, kteří zahynuli jako první. Země a obloha prostě najednou pukly, rozdělila je hluboká trhlina, která se bleskurychle rozšířila do velikosti úžlabiny, schopné propustit současně padesát jezdců. Vlna temné energie se přehnala planinou a pohltila na výkopech pracující dělníky. Umírali ohlušení, udušení a otrávení a jejich srdcí se v poslední chvíli života zmocnil děs, jaký do té doby nikdy nepoznali. Všechno to netrvalo déle než jedno mžiknutí oka. Potom začaly branou procházet šiky podivných, mračnům temnoty podobných kreatur, zdánlivě těžkopádných, leč v boji hrozivě účinných. Válečníci Stínu se valili v nekonečných řadách, byly jich desítky a stovky a stovky tisíc a stále další bylo vidět v průchodu mezi světy. Valili se otevřenou branou beze spěchu jako mihotavý proud magmatu. Povětří, nabité nepředstavitelnou, zlověstnou mocí, se chvělo. Na hřebeni hory stojící andělé Meče pocítili dobře známé symptomy přítomnosti Stínu – svíravý tlak v hrudních koších, hukot v uších, mrákoty.
   „Antikreator!“ zašeptal Kamael.
   Jofiel zvedl paži.
   „Podívejte! Tamhle je!“
   Opravdu, puklinou mezi světy spatřili v dálce hustý, vířící Stín.
   „Nechť Pán posvětí všechny brány Království,“ pronesl Kamael prastarou formuli.
   „Nechť Meč vede a vítězí,“ odpověděli.
   „Zaujměte svá místa.“
   Pobídli své hřebce, aby utvořili čelo formace. Za jejich zády čekalo v tichu dvanáct tisíc elitních jezdců Království. Bukraniony jejich koní, tepané do podoby lvích hlav, se matně blýskaly.
   Daimon vyjel do čela pravého a Jofiel levého křídla, Kamael vedl střed.
   „Do boje, Saranče!“ zvolal.
   Vítej, nebytí, pomyslel si Daimon. Neměli žádnou šanci. Tváří v tvář silám nepřítele stanovili hrstku zoufalců. Možná by se nějakou dobu udrželi, kdyby ihned zablokovali otevírající se průchod, jenže jedovaté plyny, které se odtamtud v první chvíli vyvalily, by je okamžitě otrávily.
   Tasil meč a zvedl ho vysoko nad hlavu. Ocel zachytila sluneční paprsek, který zatančil na ostří a pohasl.
   „Za mnou!“ křikl chraptivě.
   Pobídl koně a neohlížeje se za sebe, řítil se dolů ze svahu.
   
   * * *
   
   Vjeli do lesklé ocelové řeky. Vzkypěla. Železo se střetlo s železem, započalo svůj smrtonosný tanec. Saranče pronikly klínem do boku černé kolony, snažily se ji roztrhnout napůl a zmocnit se brány. Meče rytířů Království proklestily v řadách vojáků Stínu mezeru jako stezku hlubokým černým lesem. Ořové se hnali vpřed, poráželi a drtili okovanými kopyty ze sedel spadlé jezdce. Země byla nasáklá krví a nepřirozenou, lepkavou tekutinou, která prýštila z ran bojovníků Stínu. Jejich šiky zřídly natolik, že rozjetá jízda Království pronikla až do nitra kolony.
   Je zle, uvědomil si Daimon. Chtějí nás obklíčit.
   „Odříznou nás!“ vykřikl, pokoušeje se obrátit pravé křídlo vojska zpět a udeřit s ním do chapadla tvořeného rotami vojáků temnoty.
   Náhle se formace nepřátel rozestoupily a vyplivly neforemné, v železe zakuté netvory, chrlící oheň rovnou na bojující anděly.
   Bitevní pole zahalil kouř. Ze všech stran se ozýval zoufalý křik, třesk zbraní, ržání koní. Zdálo se, že bude věcí chvíle, než armáda Stínu smete vojsko Království, nicméně andělé byli odhodláni prodat své životy co nejdráž. Byli svíráni, sekáni, bodáni, a přesto se nedali rozprášit a pobít jako na jatkách. Saranče sklízely krvavou žeň, zakrátko jejich koně šlapali po vrstvě mrtvol.
   Z brány se však hrnuly stále nové a nové šiky pitvorných, zrůdných vojáků, zplozenců chaosu, synů Stínu. Poznenáhlu začala andělská jízda Království slábnout a umírat. Jezdci klesali do bláta, uhněteného koňskými kopyty z prachu a krve. Jejich pancíře – žluté jako síra, červené jako oheň a modravé jako dým – vypadaly jako konfety rozhozené do smolné strouhy.
   Daimon Frey bojoval v samém epicentru bitvy a šířil strach v řadách Stínu. Ti, kdož se k němu opovážili přiblížit, si jeli pro smrt. Musel si z hlavy strhnout přilbu, zasaženou ohnivou slinou jednoho z netvorů chaosu, vlasy měl rozpuštěné a slepené krví. Vypadal jako přízrak se sinalou tváří a zkrvaveným mečem, který neúnavně zatínal do těl nepřátel. Padali dříve, než s ním stačili zkřížit zbraně. Ale nakonec začal slábnout i on. Pot mu zaléval oči, svaly mu ochabovaly a každou chvílí sílící Antikreatorův dech mu ubíral síly, zatmíval zrak a mátl smysly. Ohlušen bitevní vřavou a třeskem zbraní už jen bezmyšlenkovitě zvedal a spouštěl meč.
   Náhle vše přehlušil příšerný řev. Daimon ucítil závan páchnoucího horka a uviděl před sebou chřtán ohnivé obludy. Ťal ji šikmo přes tlamu. Zavyla a poprskala všechno ohnivou slinou. Stiskl koleny koňské boky, Pelyněk se otočil v piruetě a vzepjal se na zadní. Daimon se postavil ve třmenech a vší silou vrazil meč do netvorova vytřeštěného, nechápajícího oka. Plamen andělovi ožehl tvář a v zemi vypálil kruhový kráter. Obluda se zhroutila v křeči, s řevem se svíjela v blátě a málem podrazila Pelyňkovi nohy. Drápatými tlapami drásala zem a Daimonův hřebec tančil mezi nimi a snažil se uhýbat před jejich ranami. Frey se sklonil v sedle, aby rozpáral zraněné stvůře břicho, když pocítil, jak mu po žebrech sklouzlo něco ledového a zároveň pálícího. Ostří sekery mu rozťalo bok. Vzpřímil se a sekl soupeře šikmo přes hruď. Zasažený se zakymácel a zhroutil v sedle svého opancéřovaného hřebce. Daimon se v posledním okamžiku vyhnul úderu dalšího černého jezdce. Pelyněk skočil, bleskově pohodil hlavou a zuby rozbil protivníkovi tvář. Zalila ji krev a nepřítel spadl na zem.
   Ztrácím reflexy, pomyslel si Daimon. Zanedlouho mě dostanou. Hrot něčího meče mu rozpáral rukáv a zranil předloktí.
   »Je něco krásnějšího nad střechy Hajot Hakados, když je nadcházející večer barví do purpurova?« zaslechl uvnitř lebky a pochopil, že Pelyněk se s ním loučí.
   „Setkáme se v nebytí, příteli,“ zašeptal a rozťal málem na dva kusy olbříma v helmici s chocholem, který jakoby před ním najednou vyrostl ze země.
   Jejich postavení bylo zoufalé. Rytíři Meče s posledními zbytky Sarančí se pokoušeli probít k bráně v poslední naději, že se jim ji podaří nějak zatarasit. Z díry mezi světy, jež se na ně šklebila jako obrovská tlama, se bez ustání hrnuli noví černí vojáci, ale ne už tak hromadně, pouze v počtech, které jim umožňovaly doplňovat ztráty způsobené Sarančemi. Přesila Stínu byla tak drtivá, že si mohl dovolit nespěchat a v poklidu dokončit dílo zhouby.
   Vtom se Pelyněk otočil, aby srazil nepřítele, kterého před chvílí jeho pán shodil ze sedla, a Daimon na zlomek okamžiku nahlédl mezi otevřené čelisti té vesmírné tlamy. To, co spatřil, jím otřáslo. Hordy vojáků Stínu, které mezi nimi právě šířily smrt, byly pouhým předvojem nesčíslné armády, jejíž jádro bylo dosud zcela nedotčeno. Ve světě Stínu stálo připraveno k boji vojsko, jehož konce nebylo možno dohlédnout až k obzoru. Postavit se mu mohly jedině všechny zástupy Páně, myriády andělů rozptýlených po celém universu, aby řídily trajektorie hvězd a planet. I v případě, že by dorazily posily, armáda, kterou by se jim podařilo narychlo postavit, by nestačila na to, aby zastavila postup Stínu. Ohrožen nebyl pouze nejnovější projekt Páně, ohrožena byla existence celého Království.
   Daimona se zmocnil smutek a vztek při vzpomínce na Jaldabaotův povýšený obličej. Příležitost mne ponížit bude nakonec stát neskonale více, než mohl kdokoli předpokládat, pomyslel si. S hořkostí si vzpomněl též na rozkazy, které před bitvou vydal Kamael. Snažte se je vytlačit na strany a zmocnit se brány. Není tak široká, budeme-li ji hájit, máme aspoň nějakou šanci. Vytlačit je? Impozantní plán. Uzavřít ten prokletý průchod!
   Myšlenka ho oslnila jako blesk, mezi úderem meče a únikem. Nápad byl šílený a v podstatě neměl šanci na úspěch, leč probudil v něm alespoň jiskřičku naděje.
   „Vynes mě odtud, Pelyňku!“ zaječel koni rovnou do ucha. Přitom padl na jeho šíji, protože tam, kde měl před okamžikem hlavu, proletělo těžké kladivo. Kůň hrábl kopyty na místě.
   „Hoď sebou, mizerná herko! Možná to ještě stihneme!“
   »Budiž prokleta tvoje duše, Daimone!« zasupěl hřebec. »Zbláznil ses!«
   Vyrazil ze sebe táhlé zaržání a postavil se na zadní. Anděl Meče se zakymácel v sedle a křečovitě se chytil hřívy, aby nespadl. Velká kopyta se nečekaně ocitla před obličejem nejbližšího bojovníka Stínu a Daimon v jeho očích zahlédl hrůzu – na ten kratičký okamžik, než Pelyňkovy železné podkovy rozdrtily černému jezdci lebku.
   „Vzhůru!“ křikl na koně a bil mečem napravo nalevo, aby pro něj získal kousek místa.
   A pak se stalo něco nevídaného – ohromný hřebec se odrazil od země a se zařehtáním se vnesl vysoko do vzduchu. Dopadl na šíje a ramena bojujících, na helmice a zvednuté zbraně vojáků Stínu a dusal po nich jako po poli mladého obilí.
   Ty, kdož to spatřili, ochromila hrůza. A jistota, že potkali samu smrt. Z ořovy tlamy se řinula pěna. Jak on, tak jeho jezdec vypadali jako odliti z lesklého rudého kovu, protože byli celí zbroceni krví.
   „Do Království, Pelyňku!“ zachroptěl Daimon. „Do Šestého nebe!“
   S námahou se udržel v sedle. V uších mu zněl monotónní šum a všechno, nač se podíval, se barvilo do červena, rozplývalo se a ztrácelo kontury. Ucítil prudké trhnutí a spatřil kosmickou prázdnotu s hvězdami, které se v následující chvíli změnily ve zlatisté šmouhy. Vichr jej udeřil do tváře, rozhodil jeho zkrvavené vlasy. Uvědomil si, že se to podařilo – Pelyněk cválal do Království.
   
   * * *
   
   Dija, mladá služebná ze suity matky Rachel, přestala zpívat. Do známého cvrlikání ptáků a šumění listí pronikl cizí zvuk – něco jako dupání. Bylo stále hlučnější, přesto však Dija nedokázala určit jeho zdroj. Stonky květin se ohnuly jako při prudkém poryvu větru a anděla ucítila na rukou a na tváři vlhké krůpěje. Byly červené. Dija s výkřikem odhodila zpěvník a rukama si rozmazala šarlatové šmouhy ve vlasech a na lících. Její spanilá tvářička se zkřivila v grimase paniky a odporu. Narodila se přece v Šestém nebi, nikdy nespatřila krev.
   Po zemi se mihl stín, proto zvedla hlavu vzhůru a výkřik jí odumřel v hrdle. Nebeskou stezkou se řítil jezdec. Dlouhé vlasy za ním vlály jako černá vlajka. Jeho tvář se změnila v masku šílenství a zoufalství. V ruce svíral obnažený meč. Vypadal jako bouřkové mračno na blankytném pozadí klenby Šestého nebe, kde nikdy nespadla ani kapka deště. Dija si dlaněmi zakryla oči a zhroutila se na měkký koberec smaragdové trávy.
   
   »Musím sestoupit dolů na zem!« lámal se Pelyňkův bezzvučný hlas námahou.
   Pohyb po nebeských stezkách umožňoval dosáhnout závratné rychlosti, ale byl velmi vyčerpávající. V Království platil zákaz užívání stezek s ohledem na zmatek, který by na obloze vyvolal ruch mnoha andělů současně, avšak Daimon v té chvíli ignoroval všechna nařízení. Několikrát se ho Jaldabaotovi strážní pokoušeli zadržet, avšak urychleně se mu klidili z cesty, když jim došlo, že nemá v úmyslu sebeméně zpomalit.
   „V pořádku, pojďme dolů!“ souhlasil v obavách, že ulice Království budou jako vždy přeplněné. V tom případě mu připadalo bezpečnější projet zahradami.
   Sestoupili dolů, přeorali dokonale střižený pažit, vyrvali ze země keře růží i trsy lilií, rozehnali procházející se návštěvníky zahrad. Rozrazili skupinku koncertujících andělů a anděl, která se rozletěla jako hejno bílých koroptví. Daimonovi se před očima mihl kopyty rozdupaný spinet. Nesly se za ním výkřiky úleku a bolesti, avšak neměl čas se tím zabývat. Za nejbližším zákrutem narazili na několik andělů Léta, kteří měli na starosti péči o zahrady.
   „Z cesty!“ zachraptěl Daimon. Zaskočení zahradníci se vznesli do vzduchu jako vyplašené hejno pernaté. V trysku zahlédl koutkem oka něčí vyděšenou tvář, něco ho měkce uhodilo do boku, uslyšel zaúpění.
   „Do Paláce zázračných relikvií!“ zavelel svému oři, aniž by se ohlédl.
   Palác byla spíše velká kaple, v níž bylo uloženo božské nářadí – Zednická lžíce, Kružítko, jímž Pán vyměřoval Všehomír, a samozřejmě Klíč, kterým odemykal další dimenze. Právě na Klíč si vzpomněl Daimon jako na jedinou šanci záchrany Království.
   Pelyněk se vryl kopyty do štěrku cestičky před bělostným, ozdobně prolamovaným průčelím. Sklonil nízko hlavu a vysíleně oddechoval. Daimon seskočil z jeho hřbetu. Když se dotkl nohama země, zatočila se mu hlava a musel se zachytit oblouku sedla, aby neupadl. Do té chvíle si neuvědomoval, jak vážně je zraněn. Levý bok, nohavici a jezdeckou botu pokrývala krusta sražené krve.
   Teď nesmím omdlít, poručil si a klopýtavě, leč nejrychleji, jak ještě dokázal, se rozběhl ke vchodu do budovy. Tam mu vstoupila do cesty dvojice strážných se sekerami u pasů.
   „Pusťte mě!“ zachraptěl. „Království je v nebezpečí!“
   „Pryč!“ houkl vyšší ze strážných. „Poskvrňuješ svatý příbytek svou přítomností!“
   Daimona se zmocnil vztek. Tam hynou jeho přátelé, jeho bratři, a tihle dva mizerní povaleči se mu opovažují bránit ve vstupu?
   „Buď mě pustíte, nebo vám předělám ty tupé ksichty!“ zařval divoce.
   Sáhli po zbraních, ale nestačili je ani vytáhnout. Daimon udeřil prvního z nich hlavicí meče do tváře, druhého srazil kopancem na zem, vytrhl mu sekeru zpoza opasku a vzal ho přes hlavu topůrkem. Netrvalo to o nic déle než jediný vzdech.
   Vstoupil do chladného, tichého nitra kaple. Vzduch se tady zdál hustější než venku, citelně vibroval skrytou mocí. Stěny se zlatavě leskly. Ve středu klenuté místnosti stály tři křišťálové skříně, v nichž byly uloženy posvátné předměty. Dotkl se mistrně broušeného víka, skrze něž rozeznával obrys zlatého Klíče.
   „Odpusť mi, Pane,“ zašeptal.
   Chránil si obličej ohnutou paží a vší silou uhodil jílcem meče do skříňky. Ozval se zpěvavý třesk a úlomky křišťálu se rozsypaly po dlažbě.
   Zlatý Klíč, kterého se doposud dotýkala výhradně ruka Páně, ležel na šarlatové podušce a olejovitě se leskl. Pokrývaly ho pavučinově tenké rytiny, ornamenty tak jemné, že byly stěží viditelné. Daimonovi se zdálo, že v předmětu dřímá živá, zlověstná síla.
   Natáhl ruku a zadržel dech. Chvějící se prsty se dotkly Klíče a sevřely se na něm. Vytáhl relikvii ze skříňky. Byla překvapivě těžká. Náhle pocítil, jak se pohnula. Jako kdyby v ruce nedržel kovový předmět, nýbrž živé zvíře, malou ještěrku. Takřka ve stejné chvíli se Klíč rozzářil bílým jasem. Anděl Meče vykřikl pronikavou bolestí. Bezděčně roztáhl prsty, ale kouzelný předmět nepustil. Nechal ho ležet na otevřené dlani, která mu hořela, a vlna bolesti mu stoupala paží jako plamen polykající suchý věchet. Zaťal zuby. Všechno v něm křičelo, aby tu věc odhodil, ale on věděl, že to nesmí učinit. Konečně bílý jas pohasl a nadobro zmizel. Klíč se stal opět kouskem kovu. Jen na andělově dlani zela hluboká obloukovitá rána, připomínající ústa sešklebená v posměšné grimase.
   Daimon si pomohl zuby, aby strhl z polštáře zlatou šňůru, kterou byl obšit, a pověsil si Klíč na krk.
   Pronikavé sluneční světlo venku ho úplně oslepilo. Vyšplhal se do sedla, vytáhl meč z pochvy a přehodil si jej do levé ruky.
   „Vracíme se, Pelyňku,“ řekl.
   Kůň se beze slova rozběhl. Hnal se jako vítr. 

Rozsévač větru /Siewca Wiatru/
Kossakowska, Maja Lidia
Nakladatel: Triton
Překladatel: Stanislav Komárek
Obálka: Piotr Cieśliński
Redakce: Klára Milošová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 349.00 Kč