ÚVAHA: Isaac Asimov mluvící, prozrazující...?

Už si nevzpomenu, která Asimovova povídka byla první, co jsem coby dítě-dorostenec četl. Jméno autora jsem si zapamatoval proto, že znělo rusky a přitom byl spisovatel Američan a ti podle mého tehdejšího názoru byli jediní „správní“ spisovatelé sci-fi. Když jsem hledal v okresní knihovně další jeho díla, našel jsem knihu o vědě. Nevzpomenu si, jak se jmenovala, možná ABC vědy. Byl jsem poněkud zklamán, že to asi nebude žádný odvaz, ale přečetl jsem ji celou. A od té doby jsem vnímal Asimova i jako vědce. A nijak mu to na mém soukromém věhlasu neubralo.

Roky šly a po r. 89 bylo mi setkávat se s Asimovem vědcem v Magazínu SF a číst jeho eseje o vědě bylo pro mě nesmírným požitkem. Když bylo vydávání Magazínu obnoveno, Asimov z něho vypadl. Už se prý nehodí, není aktuální. To je asi pravda, věda jak známo nedělá nic jiného, než kráčí mílovými kroky vpřed, až se nám někdy ztrácí za obzorem. Ale spíše si myslím, že se jaksi předpokládá, že čtenářům sci-fi a fantasy se vědy jaksi nehodí do jejich postmoderníhokrámu. Asi jsem byl jediný, kdo se ozval. A jako jedinec jsem marketingově nevýznamný.

Isaac Asimov zemřel 6. dubna 1992. K blížícímu se výročí odchodu tohoto velkého vypravěče a popularizátora vědy prozradím v následujícím textu jeho velké tajemství. I když se tím vystavují riziku, že mě přijde potrestat. A to nikoli ze záhrobí, ale…

Při své poslední exkurzi do jeho díla jsem narazil na zajímavý literárně-psychologický jev. Mohl by se zrovna tak vyskytnout v jiném žánru a určitě se vyskytuje, třeba jste na něj taky narazili.

Krátce vám zreprodukuji dvě povídky I. Asimova, obě z jedné sbírky, a pak Vám řeknu, proč právě tyto.

První povídka se jmenuje Ztroskotání u Vesty. Nejde o část oděvu, ale o asteroid, který skutečně existuje. Patří k těm větším, má tedy i mírné gravitační pole. V blíže neurčené budoucnosti dojde k havárii poblíž Vesty. Rozpadne se tam kosmolet po srážce s drobnými asteroidy. Všichni zahynou až na trojici z posádky. Ta má štěstí, že jejich kabina udržela vzduchotěsnost. Úlomek lodi, ve kterém přežívají je složen z jejich kabiny a malé části hvězdoletu. Mají jídlo na týden, ale vzduch jen asi na dva dny. Zato vody mají skoro na rok, protože v jejich úlomku lodi je i její veškerá zásoba, něco jako cisterna. Exploze lodi jejich úlomek vrhla takovým způsobem, že se stali satelitem Vesty. Na Vestě v té době je stanice s lidskou posádkou. Ale trosečníci nemají vysílačku, nemohou se s nimi nijak spojit, a nemohou ovlivnit ani svou dráhu, i když jsou od asteroidu vzdáleni jen několik set kilometrů.. Na hranici hysterie dostane jeden z nich nápad. Vystoupí do volného prostoru a obleze úlomek lodi. Na straně odvrácené od planetky navrtá svářečkou /termopistolí/ díru do cisterny z vodou. Voda při nízkém tlaku ve vakuu se mění rychle v páru – je i při nízké teplotě na bodě varu- a tlačí jako tryskový motor úlomek k planetce. Trosečníci se tak zachrání.

Pro mě klíčový moment je ale něco jiného. Kosmonaut ve skafandru, když oblézá trosku lodi, prochází i bývalými kajutami.

„…pečlivě prohlížel všechny předměty na které narazil. …podařilo se mu však najít malý polní dalekohled a plnicí pero. Obojí strčil do kapsy. Za současné situace neměly pro něj žádnou faktickou cenu, ale svým způsobem mu připomenuly, že ta strašidelná pouť po trupu mrtvé lodě není tak docela neskutečná.“

Povídka je dobrá. Má napětí a jako dítě jsem se snad musel i poučit něco o kapalinách ve vakuu. I když to jsem určitě vzápětí spolehlivě zapomněl.

Druhá povídka se jmenuje „Výročí“. Navazuje na první povídku a odehrává se o dvacet let později. Setkávají se přeživší kosmonauti, skromně slaví své přežití. Manželky odjíždějí k maminkám a ponechávají je jejich mužským rituálům –spojeným se vzpomínáním na slavnou minulost a hrdinské činy. Taky se očekává, že se jako každoročně opijí. Při vzpomínání vychází najevo, že svých pět minut slávy mají dávno pradávno za sebou. Odehrály se jiné důležité události, oni rychle vypadli ze stránek magazínů a dnes po nich neštěkne ani pes. Uvědomují si, že vlastně ničeho nedosáhli, krom toho, že přežili. V jiném typu literatury by to byla příležitost k filosofování o smyslu života; co jsem světu dlužen nebo co on mě atd., jenže jednak je to sci-fi povídka a jednak je Asimov Američan druhé generace a ten takto nepřemýšlí. Frustrace z přežití kosmonautů je spojena s tím, že ani jeden z nich není bohatý. Pak si někdo vzpomene na to, že jejich havárii přece jen zcela nezakrylo zapomnění. Na veřejnosti se o tom neví (taky to nikoho nezajímá), ale společnost, která pojistila jejich hvězdolet vyvíjí po celou dobu aktivitu; shromažďuje na Vestě všechny trosky z hvězdoletu, které kdokoli naloví v prostoru kolem asteroidu. Dokonce za to nálezce drobně odměňuje. Proč vynakládá prostředky tak dlouhou dobu a jak se zdá, nechce s tím v nejbližší době přestat? Pomocí dedukce téměř holmesovské na to bývalí kosmonauti přijdou. Na palubě hvězdoletu cestoval vědec a vynálezce. Nepřežil havárii, ale něco s sebou asi vezl. To je to, co pojišťováci hledají. Tři kamarádi vlastní dedukcí za pomocí něčeho, co bychom dnes nazvali internetem přijdou i na to, o co šlo.

(Pro milovníky internetu doporučuji si povídku přečíst – najdou tam, jak si vědec Asimov, v době, kdy počítače měly betonové základy a byly majetkem jen nejbohatších států na světě, (žádné PC na stole!!!), dokázal předjímat ve fantazii některé funkce internetu)

Ta věc, o kterou šlo je kupodivu v majetku jednoho z nich. Je to dalekohled, kukátko, které si odnesl z vraku lodi jako suvenýr. Protože nemělo čočky, považoval je za poškozené a uchovával je mezi krámy ve sklepě jen z nostalgie. Prostě suvenýr. A teď se ukazuje, že nejenže ta věcička nebyla poškozená, ale byla skutečně svrchovaně důležitým vynálezem.

Ten, koho by zajímalo, o co konkrétně šlo, ať si povídku přečte. Podle mého mínění není povídka sice nejlepší, v porovnání s první (Ztroskotání u Vesty) má příliš předvídatelné rozuzlení, ale kouzlo toho, jak si v minulosti představovali budoucnost, je pro čtenáře fajnšmekry neskonalé.

Ale vracím se k tomu, o co mi jde a co považuji za ten zajímavý fenomén.

Po přečtení mi bylo „jasné“, že jde o dvojici povídek napsaných bezprostředně po sobě. Pisatel píše první a myslí hned na pokračování. Bodejť ne, když v té době časopisy o povídky stály a platily za ně. Lidi povídky v časopisech skutečně četli a žádali si je. (Divná doba!) Byl to „skvělý byznys“. Takže když napíšu povídku, která se chytí, hned přidám pokračování. Nejlépe hned do dalšího čísla.

Jenže to bylo jinak.

Po dlouhých letech Asimov komentuje některé své povídky a u těchto dvou říká : nedělí je dvacet let jen ve fikci, ale ve skutečnosti!

„První z této dvojice je vůbec první povídkou, kterou mi otiskli a sama o sobě není záhadou, je spíše vyjádřením touhy chudého chlapce od chudšího břehu East River po hrdinském dobrodružství. Když od jejího uveřejnění uplynulo 20 let, napadlo mě, že bych to měl nějak oslavit. A oslavil jsem to po svém – napsal jsem Výročí, které spolu se ztroskotáním záhadou je. Budiž mi dovoleno, abych příliš zvídavé upozornil, že jsem původní Ztroskotání nijak nepozměnil, abych si usnadnil zápletku ve Výročí.“

Tak. Druhé přirozené vysvětlení, že totiž po dvaceti letech při psaní pokračování trochu pozměním původní první část, abych měl co rozvinout ve druhé části, to taky padlo.

A přitom ten nález dalekohledu v první povídce sám o sobě nemá vůbec žádnou hodnotu. Trčí z té povídky jako zbytečná ozdoba, zcela nefunkční. Jak je možné, že po letech najde tato zbytečná ozdůbka svůj smysl? Dokonce aniž by v tom byl nějaký záměr. Spisovatel si neříkal, že za dvacet let se k tomu vrátí. A kdyby, tak by to byl nadlidský výkon. Jak mohl vůbec tušit, ten chudý chlapec od East River, že bude za dvacet let ještě psát nějaké povídky?! Kolik jich musel vůbec napsat, než mu tu první – Ztroskotání na Vestě doopravdy otiskli? A to do každé neúspěšné napsal takový detail s tím, že za dvacet let napíše pokračování?… to je prostě nesmysl! Tady muselo sehrát roli něco jiného.

Původně jsem si chtěl zaspekulovat o tom, že při tvorbě vyprávění, ať už v písemné nebo ústní podobě, podléháme nevědomě vnitřním zákonitostem příběhu, které souzní s rytmem vesmíru. Čas příběhu, přestože nese rysy stávající doby, se zároveň konkrétní době vymyká a žije v čase bez hranic. Realita času příběhu je jinou, jinak počitatelnou realitou. Vypravěč a spisovatel je při vyprávění příběhu zároveň zde a nyní a zároveň jinde a jindy. A většinou si to ani neuvědomuje. Možná si to nesmí uvědomovat, jinak to nenastane. To nevím. Ale důležité je, že literární velkost díla zde hraje roli podružnou. Asimov napsal literárně zdařilejší věci než tyto dvě povídky.

Takže spekulovalo by se o tom dobře.

Ale pro pravověrné vyznavače sci-fi, jsou-li ještě jací, nabízím jinou možnost vysvětlení.

I. Asimov byl vědec, fyzik, v době, která žila atomovou fyzikou, kosmonautikou atd. Měl přístup k informacím a osobnostem, o kterých my můžeme jen číst. Je to, co víme o výsledcích výzkumu té doby v USA i jinde skutečně všechno, co vyzkoumáno bylo? Neuvěřitelná svoboda a hmotná zajištěnost pro vědce v Americe té doby mohla přinést mnohem bohatší a rozmanitější plody, než ty, o kterých víme. Zkrátka: Isaac Asimov, původně chudý chlapec ze špatného břehu East River si splnil více snů, než jen to, že mu vycházely povídky v časopisech. Setkal se s někým, možná s ním i spolupracoval, kdo pracoval na něčem, čemu dnes říkáme cestování v čase. A projekt byl do značné míry úspěšný. A Asimov sám ho na sobě vyzkoušel. Pak se projekt zastavil. Možná k tomu vedla nějaká tragedie, možná to bylo po zralé úvaze autorů projektu, kteří se zalekli nebezpečí, která by „stroj času“ mohl přinést pro lidstvo. Nevím a asi nikdy vědět nebudu.

Ale proč si něco takového vůbec myslím? Tak tedy – Asimov byl vzdělaný muž, vědec, zvažující vždy i morální dosahy vědy. Spíše optimista, nestrašil svět katastrofickými dopady technického pokroku, ta móda přišla ostatně až později. Pokud se s někým dohodl na tom, že projekt „stroj času“ musí být zastaven a utajen, zavázal se čestným slovem a byl přesvědčen o tom, že je to nutné, slovo by nikdy neporušil. Věřím tomu, že by odolal i vydírání ze strany všech možných tajných služeb a strašidel z politického podsvětí. Ale jednomu neodolal. Krom toho, že byl vším, co jsem napsal výše, byl taky spisovatelem. Vypravěčem. A vypravěč nikdy neodolá využít jakýkoli prostředek, aby dodal svému vyprávění zvláštního lesku a vůně. A aby nevyužil něčeho, co může jemu ve vyprávění pomoci. A aby nevyužil zanechat ve svém vyprávění nějakou záhadu nebo skryté poselství. U Asimova si myslím, že to udělal nevědomě. Pokud by chtěl sdělit budoucím čtenářům něco o skutečnosti a uskutečnitelnost cestování v čase, udělal by to mnohem elegantněji. Nějakou hlubokou šifrou. Jenže on to sdělit nechtěl. A tak zůstalo jen nevědomé využití maličkosti, malé zkušenosti z cesty časem v délce dvaceti let. A v podvědomí jako by zněl hlas – to si přece nikdo nedá dohromady. Nebo že by přece?

Pokud někoho zajímá, co mohlo zabránit pokračování v projektu „stroj času“, doporučuji povídku téhož autora „Minulost nemá žít“. A pak ještě to, co o této povídce napsal sám autor. (viz pozn.)

Poroučím se. A doufám, že z minulosti (nebo z budoucnosti) se vynořivší I. Asimov, an bude seděti obkročmo na prototypu stroje času, mě za prozrazení svého tajemství zfackuje jen mírně a s noblesou, kterou mu přisuzuji.

Zpracováno podle přednášky pro Společnost přátel literatury, věd a umění, přednesené autorem v r. 2007

Literatura :

I. Asimov: Mluvící kámen, nakl. AF 132, 1992, překlad Jindřich Smékal, tentýž je autorem doslovu.

Pozn. citát z doslovu knihy

"Něco takového jsem vůbec nechtěl napsat," komentuje Asimov Minulost nemá žít, "ale přinutila mě k tomu životní zkušenost. Víte, když člověk dělá ve výzkumu sedm let... Prostě jsem se nechal unést, a já se nejsnadněji vyjadřuji, když napíšu povídku. Pokaždé doufám, že si mé kritiky někdo všimne, ale asi jsem málo úderný. Ostatně, ani za McCarthyho mě nikdo nevolal k odpovědnosti, když jsem napsal Cestu Marťanů. - A protože jsem velkým obdivovatelem Hannibala, Kartágo se dostalo do zápletky jaksi samozřejmě."

Mluvící kámen
Asimov, Isaac
Nakladatel: AF 167
Překladatel: Jindřich Smékal
Obálka: Karel Soukup
Redakce: Miroslav Dvořák, Vlasta Krejčířová, Jana Novotná
Rok vydání: 1992
Počet stran: 288
Rozměr: 105 x 175
Provedení: paperback
Stav: vyprodáno
Sbírka jež je vynikající ukázkou výborného vypravěčského talentu doktora Asimova.

Povídky:
- Zpívající zvon (The Singing Bell)
- Mluvící kámen (The Talking Stone)
- Umírající noc (The Dying Night)
- Smrtící čerň (The Dust of Death)
- Cožpak na jméně záleží? (What's in a Name?)
- Ztroskotání u Vesty (Marooned of Vesta)
- Výročí (Anniversary)
- Minulost nemá žít (The Dead Past)
- Nekrolog (Obituary)
- Kulečníková koule (The Billiard Ball)
- Zrcadlový obraz (Mirror Image)