RECENZE: Sussana Clarková, Jonathan Strange a pan Norrell

Článek byl poskytnut redakcí fanouškovského časopisu Interkom. Původně byl publikován v Interkomu 3/2007.

Tato románová prvotina Susanne Clarkové je působivá hned v několika ohledech. Je to řádný špalík sedmi set hustě popsaných stránek, autorka strávila deset let jeho sepsáním a vy strávíte nejednu hodinku jeho čtením.

Autorka je Angličanka a román Jonathan Strange a pan Norrell je anglickým až do morku písmen, a to nejen proto, že ústředním motivem je obroda anglické magie. Beze vší nadsázky je možné jej označit za tradiční anglický román v SF hávu. Spojuje se v něm to nejlepší ze sarkastického ducha W. M. Thackeraye, suchého a jemného humoru P. G. Woodhouse, poťouchlého mlžení Hectora Hugha Munroa a temného fantastična Lawrence Norfolka.

Jak již bylo řečeno, základním námětem je znovuobjevení se magie v Anglii počátku devatenáctého století. Do doby, než se objevili hlavní hrdinové příběhu, Jonathan Strange a Gilbert Norrell, ti, co si říkali mágové, jen studovali historii věků stříbrného a zlatého, které už ale dávno odešly. Moderní magie byla naukou navýsost teoretickou, či spíše salónní, a veškerá praxe zmizela. Ta se vrátila až spolu s panem Norrellem, prvním praktikujícím mágem po několika stech letech. Pan Norrell se snaží vystupovat jako mág osvícenec, očišťuje magii od mystična a činí ji racionální, užitečnou. Její praktičnost se snaží předvést v tom nejlepším světle především jako užitečného spojence ve válce s císařskou Francií. Na druhou stranu, už od okamžiku, kdy se s ním setkáme, má i on svá tmavá zákoutí; bez uzardění zesměšňuje všechny teoretické mágy a s pečlivostí epidemie likviduje jednu magickou knihovnu za druhou skupováním jejich inventáře. Snad proto, aby odstavil amatéry, snad proto, odstavil možnou vážnou konkurenci.

Druhý mág, Jonathan Strange, se objevuje později, zprvu jako žák pana Norrella. A je jeho pravým opakem. Norrell – starší muž, nenápadný, nudný patron, pečlivý a puntičkářský, beze smyslu pro humor. Strange – impulzivní, emotivní, mladý, elegantní, dobrosrdečný. Co tyhle dva spojuje? Magie. Co je rozděluje? Magie. Nicméně, autorka nám neustále připravuje drobná překvapení, jen pomalu odkrývaná. Sotva si na něco zvykneme, tu hned jen natočením úhlu pohledu jsme vyvedeni z omylu.

Vraťme se zpět k anglickosti tohoto díla. Kdo četl třeba Yellowplushovy paměti od W. M. Thackeryho, ten si zde osvěží jeho popisy tehdejší anglické společnost plné zvláštních a ne zrovna sympatických figurek. Kladivo pomluvy rozbíjí vztahy a životy, ať už je dotyčný vinen či nikoliv. Zhrzený pletichář dokáže být smrtelně nebezpečným, stejně jako polovzdělaný, nadutý, sebevědomý ctižádostivec. Důvěra ne vždy je na místě, zvláště nejsme-li ostražití.

Dalšími součástmi hry autorky se čtenářem jsou mnohé žertíky. Příběh, například, obsahuje komické reflexe současnosti, dnešní módy depresí nebo bombardování láskou, kteréžto dokáže být obzvláště zničující, jak zjistí jedna z dalších významných postav, černošský komorník, bývalý otrok Stephen Black. Tím se dostávám k dalšímu fenoménu knihy – jménům. Ta budiž malým bonusem pro všechny anglofonní čtenáře (nemůžeme po překladateli chtít, aby anglická jména v příběhu o Anglii překládal, ale možná malý slovníček by neškodil): lord Portishead, pánové Childermass, Strange, Godbless, Drawlight… Příběh obsahuje i velejemné odkazy pro znalce žánru, např. zmínka o blábolivém společníkovi lorda Byrona, jménem Polidori, který požaduje po Jonathanu Strangovi, aby mu vyprávěl o upírech.

Román je svým způsobem i alternativní historií. Na čtenáře tu čekají historické hříčky, např. popis vztahů lorda Wellingtona a císaře Napoleona Bonaparte, nebo líčení života lorda Byrona. K tomu přistupují i ryze osobní asociace, např. používání tarotových karet sekretářem pana Norrella, Childermassem, recenzentovi, bohové vědí proč, připomnělo balíčky draků Stevena Eriksona.

Při čtení neujde čtenář ani pravému anglickému humoru (např. Cesty Krále Havrana vedou všude možně. Do Nebe. Do Pekla. Do Sněmovny…) a suchým poznámkám, třeba o kočkách. Jako dobré indické curry dovážené Východoindickou královskou společností, humor, ironie i vážný tón je zde namíchán jemně a vyváženě. Anglickost velmi dobře dokresluje počasí, které hraje významnou úlohu v budování až děsivě houstnoucí atmosféry, počasí ne nepodobné letošní zimě. Jeden si nikdy není jist, jaké je roční období, co je ovšem předvídatelné, je, že bude vlhko, zima a větrno.

Poněvadž je recenzent povoláním vědec, má tendenci vidět v tom, jak Clarková zobrazuje magii a některé její aspekty, vědu a její problémy. Máme jen sedět nad knihami a žasnout nad tím, co udělali ti před námi, nebo se máme vydat v jejich stopách? Jak daleko můžeme v poznání zajít, než nás naše znalosti zahubí, poněvadž nikdy nedohlédneme všech důsledků jejich uplatnění? Stačí nechtěné pouze vykázat jako dítě za dveře, aby všechno bylo zase čisté? A není stejně hloupé zabývat se něčím, o čem víme, že je snadno zneužitelné? Na práci G. Norrella je dobře vidět pokusy osvobodit poznání od nánosů mystična/mýtična v době osvícených absolutistických vládců, třeba právě zrovna Napoleona. Norrell si je vědom dvousečnosti magie a má z ní strach, Strange naopak požaduje úplné pochopení jejích základů, i když nehodlá glorifikovat její původce – opět analogie k vědě? Obecně pak je možné číst mezi řádky obraz lidské společnosti, jejího „systému“ a fungování. Norrell vs. Strange: stáří vs. mládí, rozum vs. cit, opatrnost vs. impulzivnost. Autorka dokázala vytěžit z námětu maximum, už třeba jen rozhovor lorda Polea a J. Strange o návratu Krále Havrana nebo popis deziluze z osudu, kterou prožívá Stephen Black, který nemá zájem o pocty, jež jsou mu vnucovány; chce jen zůstat tím, kým je.

Podstatnou formální složku této knihy jako vzácného artefaktu tvoří autorské, resp. vypravěčské, poznámky pod čarou. Jsou kličkami, odbočkami a slepými uličkami tak, jak tyto tvoří každé správné město. I děj sám působí jako starý Londýn, město velmi nepodobné moderním kontinentálním městům, třeba Paříži, se širokými a rovnými bulváry, či americkým městům stavěným podle pravítka. Je spletitý, nejasný, temný, zavádějící, úchvatný, tajemný, a i když jím už procházíte po sté, stále v něm nalézáte něco nového.

Kniha patří do žánru fantasy, koneckonců vše se točí kolem magie. Kouzlí se v ní ostošest, ale kouzla sama a magie hrají roli druhořadou, byť ne nepodstatnou. Podstatní jsou lidé, jejich vztahy, osudy, osudy země. Přečtěte si popis domova, když se Strange vrátí domů ze španělské války, jedna z nejpůsobivějších reflexí domova, co se v SF dá najít. Nicméně nemějte strach, najdete tu magické propriety mnoha druhů a typů – grimoáry, talismany, zombie, zrcadla, golemy. A elfy.

Ano, dojde i na elfy, jsme přece v Anglii. Elfové Susanny Clarkové jsou čistou antitezí elfů Tolkienových, snad nejvíc se podobají elfům z Pohádky R. E. Feista. Jenže tam, kde z nich on udělal seriáloidní selanku s trochou krve a měkkého porna, tam u autorky nastupuje studená krutost, sebestřednost, cílevědomost, kochání se násilím a trýzní druhých. Elfové jsou v podstatě jako lidé, jen umí přirozeně provozovat magii, což z nich činí děsuplné zrůdy. Jsou krásní, mají okouzlující hlasy, ale za nimi zůstává jen zmar, zmatek a smrt. Utápějí se v nekonečných a nudných radovánkách, nesmyslných demonstracích moci a při tom nedbají o nic, co by je jen o kousek přesahovalo. Zneužívají moc, přátelství i důvěru. Férie S. Clarkové připomíná náš reálný socialismus – šedé opadávající fasády, špína, stíny, mlha, strach, beznaděj, falešné pozlátko a bezvýchodnost. Moc, moc magická, potažmo moc jakákoliv, činí z elfů bytosti schopné zabíjet jen z potěšení, hrát si na lásku, když jim ji nikdo nechce dát sám od sebe, týrat a bezohledně manipulovat. I lidští mágové, zasažení mocí, se stávají takovými. Ne úplně, ale i oni se dokáží radovat z neštěstí toho druhého (viz. Norrell a tzv. „černé dopisy“). Moc je šílenství a zdrojem síly tvořivosti je neštěstí. Jediným pojítkem mezi oběma světy, jediným, kdo je schopen vládnout elfům i lidem, tím jediným je Král Havran, postava, která je ze začátku pouze pohádkovým příběhem, avšak stále více prosakuje mezi písmeny a vytváří podklad, pozadí pro celý příběh. Král Havran trochu připomíná čínský koncept te, ctnosti, která vládne, aniž zasahuje. Tento Král Severu, Bezejmenný otrok, lidské dítě „vychované“ elfy, je všude a přesto přehlížený.

Ti, kdo jsou zmlsaní klipovitou tvorbou dobrodružných seriálů, jejich přímočarostí, povrchností a spádem, ti nechť nechají knihu v regálech knihkupectví. Ti ale, kteří dokáží ocenit barvitý, rozšafný styl, příběh založený spíše na osobním prožitku než na strhujícím poklusu děje, ti nechť neváhají a čtou.

Susanna Clarková: Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr. Norrell)
překlad: Viktor Janiš
obálka: William Webb, Daniela Eftimiadisová
ilustrace: Portia Rosenberg
Alman, 2007
704 stran, 398 Kč, vázané; obálka v černé a bílé mutaci
ISBN 80-86766-25-6