INTERVIEW: Rozhovor s Vladimírem Šlechtou

Jaký jsi měl pocit, když jsi držel v ruce Projekt Berserkr - svou knižní prvotinu?

Naprostá deprese. Pocit marnosti. Vážně.

Ta knížka vyšla v době, kdy byla má "kariéra" brutálně ukončena. Držel jsem Projekt Berserkr a říkal jsem sám sobě: "Je ti skoro čtyřicet, máš na krku dvě děti a jsi bez práce. Necháš se teď živit manželkou? Místo toho, abys vydělal opravdové peníze, jsi vyplýtval čas na psaní nějaké knížky. Jsi v hajzlu, brácho."

Nakonec to ale dopadlo dobře. Začal jsem podnikat, postavil jsem se na vlastní nohy a dopracoval se i k oněm"opravdovým penězům".

Jak to vzniklo? Jak to vlastně vůbec celé vzniklo? Tak nějak spontánně.
Přemýšlel jsem o tom už mockrát, takže ty inspirační zdroje asi znám.
Jednak popisuju to, co jsem sám zažil: hrdinové odvedli svou hrdinskou práci, ale nezískali ani pocty, ani slávu. Jejich zásluhy byly bagatelizovány, zpochybněny, popřeny, přiřčeny někomu jinému.
Za druhé: moje děti tehdy objevily dračí doupě a nedělaly nic jiného, než že mydlily jednu kampaň za druhou. Panelákovým bytem se neustále ozývaly hlášky typu: "beru svůj meč a práskám toho skřeta přes hlavu". Vzpomínám na výrok mého synovce: "Mám charisma na nule a lidi říkají: kam jdete s tou obludou..."
Za třetí: do Krvavého pohraničí se promítl můj celoživotní zájem o skutečnou historii severoamerických indiánů. Ze samotného Krvavého pohraničí to tak nečouhá, ale těsně před ním jsem napsal Dětskou dýku, což je zakuklená epizodka ze sedmileté války.
A za čtvrté: pořídil jsem dětem počítačovou hru Stíny nad Rivou a pak jsem ji "zkoušel". Jednou, asi ve dvanáct v noci, už na mě manželka trochu křičela a tak jsem si hru uložil dost nešťastně: část party jsem měl mrtvou, jednoho oslepeného a dalšího proměněného v kámen. To je vlastně výchozí pozice románu.

Čtenáři volají po dotiscích knih Krvavé pohraničí a Šílený les a Orcigard, kdy se jich dočkají?

Krvavé pohraničí by mělo vyjít ještě letos. Právě se v něm vrtám a zjišťuju, že některá jména, místa a reálie se mi během psaní cyklu pozměnila, takže je opravuju.
Nakladatel vážně uvažuje o znovuvydání Šíleného lesa.
A Orcigard? Podle nejčerstvějších informací se dosud nevyprodal. Na trhu je ještě celých devět kousků, takže je předčasné mluvit o nějakém novém vydání.

Tuhle otázku dostávám často. Odpovídal jsem na ni různě, podle toho, jak se moje názory vyvíjely. Teď už je odpověď snad definitivní: příští rok připravím dvě tématické povídkové sbírky, namíchané ze starých a nových věcí. Každá povídková sbírka bude mít hlavního hrdinu - v té první to bude Roger Schnirega, ve druhé Thompson.

Jirka Procházka a Míra Žamboch se mě na to taky ptali. Potíž je v tom, že jsem utopený ve svých vlastních světech. Mohl bych napsat, jak agent JFK odcestoval do Pohraničí a Thompson mu nakopal zadek. To by ideově šlo, protože Pohraničí se nachází na jakési paralelní Zemi. Výsledný hybrid by však nejspíš nikoho nepotěšil.

Jinak ale projekt JFK neodsuzuju, líbí se mi a jeho autorům fandím.

Teď, v současné době, nepatrně upravuju Krvavé pohraničí pro nové vydání. Pak se pustím do 3. dílu Gordonovy země. No a za ním budou následovat ony dvě povídkové sbírky, o kterých jsem se už zmiňoval.

To vážně nevím. Chtějí vůbec začínající autoři, aby jim někdo radil? Myslím že ne, protože mám dva takové doma a žádné rady po mně nechtějí. Akorát, když sháním svoji Encyklopedii zbraní a zbroje a svůj Lexikon střelných zbraní, musím vždycky pečlivě prohledat jejich pokojíčky.
Mladí autoři to teď mají docela snadné. Mým synům je 18 a 21 let a oběma už vyšly nějaké věci v časopisech. Spíš bych poradil jejich rodičům: mějte své začínající autory rádi a nedbejte na to, že vám vyplácali všechen toner v tiskárně.

Relaxuju tím, že píšu fantastiku. Další relaxací je pro mě několikahodinová vycházka do lesa, kombinovaná s popobíháním - to se mi ale nepoštěstí často.
Oblíbené knihy? V poslední době čtu hlavně literaturu faktu, ale takovou tu srozumitelně podávanou. Přečetl jsem teď pár knížek od Josefa Opatrného, který se zabývá historií amerického Západu. S tím souvisí i moje oblíbená beletrie. Například: Malý velký muž (Berger), Odvedu vás do Sierra Madre (Carter), Cesta na severozápad (Roberts). Taky mám rád zpopularizovanou psychologii typu Proč ženy neumějí číst v mapách.
A filmy? Dřív se točily skvělé filmy. Je pár takových, na které se můžu dívat pořád znova (vždycky tak jednou za pět, šest let): Hombre, Divoká banda, Četa, Mad Max, Volný pád, Tanec s vlky, Boj o oheň. A spousta dalších. Bohužel, filmy z posledních let mě nějak neberou. Pán prstenů mi připadal jako vítězství speciálních efektů nad obsahem a Piráti z Karibiku jako další epizoda Kačeřích příběhů. Bytostně nesnáším zmrzačenou a znásilněnou pseudohistorii typu Gladiátora, Krále Artuše, Tróji a 300.

Českou fantastiku sleduju nahodile a ke spoustě věcí jsem se ještě nedostal. Hodně se mi líbilo Žambochovo Na ostřích čepelí a Nepohádka Pavla Renčína.

Dřív jsem poslouchal takzvané kotlíkáře, tedy folkové a trampské písničkáře a kapely. Mám ale pocit, že tenhle žánr je v současné době mrtvý. Když si na internetu vyladím Rádio Country, vydržím ho poslouchat sotva půl hodiny. Hrajou tam samé vykopávky ze sedmdesátých a někdy i (ó hrůzo) třicátých let. Onehdy jsem tam slyšel zpívat Wericha.
Takže co poslouchám? Děti mi věnovaly kompletní Blackmore's Night a Nightwish. Když pracuju na zakázkách, točím to pořád dokola.

Díky za rozhovor. A na závěr ještě informace: mám internetové stránky na adrese krvavepohranici.cz.