UKÁZKA: Paul Schätzing, Vzpoura oceánů
Autor zobrazil vzpouru přírody proti lidstvu jako hororový scénář, nad nímž se tají dech.
FRANK SCHÄTZING, ročník 1957,
je muž mnoha zájmů. Pracuje jako kreativní šéf v reklamní agentuře, působí coby muzikant a hudební producent, je nadšený kuchař a od poloviny devadesátých let také spisovatel.
Thrillerem Vzpoura oceánů, svým již šestým románem, si vydobyl přední místo mezi světovými autory thrillerů a sci-fi románů. F. Schätzing žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem.
Sveggesundet, Norsko
Lundová umírala nudou.
Bylo hloupé vysedávat v prázdné restauraci a popíjet kávu. Každá forma nečinnosti jí připadala jako mučení. Kuchyňská pomocnice
byla tak hodná, že kvůli ní zapnula stroj, ve kterém se vařilo espresso a cappuccino. Káva byla skvělá a navzdory bouřlivému počasí a špatné viditelnosti byl z velkého panoramatického okna výhled na moře impozantní. Přesto bylo pro Lundovou čekání nesnesitelné.
Nabírala zrovna lžičkou z šálku napěněné mléko, když někdo vstoupil. Náraz větru pronikl dovnitř.
“Ahoj, Tino!”
Lundová zvedla zrak. Příchozí byl Sverdrupův kamarád. Znala ho jen jako A°keho, příjmení nevěděla. Měl v Kristiansundu prosperující půjčovnu lodí a v létě vydělával spoustu peněz.
Prohodili spolu pár slov o počasí a pak se A°ke zeptal: “Co tu děláš? Přijelas za Karem?”
“Měla jsem to v úmyslu,” odpověděla Lundová s křivým úsměškem.
A°kke se na ni podíval užaslýma očima.
“A proč tedy tu sedíš sama? Proč ten trouba Kare není u tebe, když k tobě patří?”
“Za to si můžu sama. Přijela jsem moc brzo.”
“Tak mu zavolej.”
“Už jsem to zkoušela. Má tam schránku.”
“No jasně!” A°ke se uhodil do čela. “Tam, kde teď je, není signál.”
Lundová zpozorněla. “Ty víš, kde je?”
“Ano, před chvílí jsem byl ještě společně s ním u Hauffenů.”
“U Hauffenů? V té palírně?”
“Ano, nakupuje tam kořalky. Pár jsme jich ochutnali, ale znáš Kareho. Ten pije ještě míň než mnich o půstu, tak jsem to koštování
musel vzít za něj.”
“Je tam ještě?”
“Když jsem odcházel, byli všichni ve sklepě a kecali. Proč tam nezajedeš? Víš, kde jsou Hauffenovi?”
Lundová to věděla. Malá palírna, kde se destiloval vynikající aquavit, který nebyl určen na export, stála odtud deset minut pěšky na rovné planině. Autem by tam byla za dvě minuty, kdyby jela po silnici do vnitrozemí. Ale v autě se už naseděla dost.
“Já se projdu,” řekla.
“V tomhle svinským počasí?” A°ke protáhl obličej. “No, ty musíš
vědět, co děláš. Jen aby ti nenarostly blány.”
“Lepší než kořeny.” Lundová vstala a byla vděčná za informaci. “Tak zatím. Já ho přivedu.”
Venku si vyhrnula límec, sešla na pláž a vykročila. Odtud byla
palírna za hezkých dnů vidět. Teď vypadala jako šedivý stín v šikmo padajícím dešti.
Bude mít radost, až ji uvidí?
Neuvěřitelné! Uvažovala jako zamilovaný teenager. Tina Lundová – nepříčetná. Jasně že bude mít radost. Co taky jiného?
Jak se vzdalovala od Fiskehusetu, dívala se na moře. Bylo to divné, ale předtím se musela mýlit. Myslela si, že skalnatá pláž je širší než jindy, ale byla jako vždycky. Ne, vlastně vypadala dokonce užší.
Na okamžik se zastavila.
Jak se mohla takhle splést?
Třeba to bylo tou bouřkou. Vlnobití bylo jednou větší, jednou menší. Teď zas bylo pravděpodobně prudší. Pokrčila rameny a šla dál.
Když celá promočená vstoupila do palírny, v malé návštěvní místnosti nikoho nenašla. V zadní stěně byly otevřené dřevěné dveře. Ze sklepa jimi pronikalo nahoru světlo. Bez váhání sešla dolů, kde zastihla dva muže, jak se opírají o sudy a hovoří spolu, každý se sklenkou v ruce. Byli to dva bratři, kterým palírna patřila. Staří chlapi, přátelské typy, tváře ošlehané drsným počasím. Kareho nikde neviděla.
“Je mi líto,” řekl jeden. “Je to dvě minuty, co odešel. Právě jsi ho minula.”
“Byl tu pěšky?” zeptala se. To by ho mohla dohnat.
“Ne.” Druhý zavrtěl hlavou. “Byl tu s dodávkou. Něco tu nakoupil. To by po svých neodnesl.”
“Neříkal, jestli se vrací zpátky do restaurace?”
“Jo, chtěl tam.”
“Tak dobře. Díky.”
“Hele, počkej!” Jeden ze staříků se narovnal od sudu a šel jí na-
proti. “Když už jsi sem šla zbytečně, tak se s námi aspoň napij. To se přece nesluší, aby někdo přišel do palírny a odešel střízlivý.”
“Děkuju, je to od vás milé, ale…”
“Má pravdu,” přidal se horlivě bratr. “Musíš se něčeho napít.”
“Já…”
“Venku to vypadá na konec světa, dítě. Jak se chceš dostat zpátky, když nebudeš mít v žaludku něco pro zahřátí?”
Oba se na ni dívali psíma očima. Lundová pochopila, že to starým mužům udělá radost, když si s nimi dá skleničku.
A vlastně proč ne?
“Tak jednu,” řekla.
Bratři se ušklíbli a podívali se jeden na druhého, jako kdyby právě dobyli Konstantinopol.
Shetlandské ostrovy, Velká Británie
Helikoptéra zahájila přistávací manévr.
Johanson se podíval ven. Přeletěli strmé pobřeží, letěli podél něj a zamířili k přistávací ploše, kde ho slíbila Karen Weaverová vyzvednout. Útesy se svažovaly mírně k východu a končily v protáhlém zálivu. Odtud byla země rovná. Nekonečné písečné a kamenité pláže, jedna vedle druhé, a za nimi začínala typická shetlandská drsná krajina s vřesovišti. Nízké, do daleka se táhnoucí pahorky, ve kterých se silnice vyjímaly jako vyškrábané.
Heliport patřil oceánografické stanici, ve které přebývalo půl tuctu vědců, a tak vznešené označení si dvakrát nezasloužil: byla to přibližně kruhová vyštěrkovaná plocha uprostřed šedozelené dálky, sama stanice byla jen o něco málo víc než shluk baráků na spadnutí. Z kopců sem vedla úzká silnice, která končila u mola. Johanson viděl čluny. Vedle baráků parkovaly jen dva terénní vozy a jeden rezatý mikrobus Volkswagen. Weaverová psala článek o tuleních, proto si vybrala tohle místo. S vědci pravidelně vyrážela, potápěla se s nimi a také s nimi bydlela v jedné z chat.
Bell schytala poslední náraz větru a pak se kola dotkla země. Helikoptéra měkce přistála.
“Tak to máme za sebou,” řekl pilot.
Johanson zpozoroval na okraji přistávací plochy malou postavu. Vlasy jí vlály ve větru. Soudil, že to bude Karen Weaverová. Líbilo se mu, jak na něj čeká v té pustině. Kousek od ní stál motocykl. Všechno podle Johansonova vkusu. Starobylý ostrov s osamělou postavou, jak se ovládají navzájem. Protáhl si údy, zastrčil knihu s Whitmanovými básněmi do cestovní tašky a sáhl po plášti.
“Pro mě za mě jsme klidně ještě mohli vykroužit pár koleček,” řekl, “ale nerad bych tu dámu nechal čekat.”
Pilot se otočil k Johansonovi a svraštil čelo.
“To se jenom stavíte takhle cool, nebo to s vámi vážně nic neudělalo?”
Johanson se pokoušel dostat do rukávů svého pláště.
“Na to musíte přijít sám. Máte přece zkušenosti s nadřízenými.”
“Jistě, to mám.”
“No a? Jsem cool?”
“Já nevím. Třeba jenom tak blafujete. Většina těch, co jsem vozil, by mi tady dnes celou cestu fňukala.”
“I Skaugen?”
“Skaugen?” Pilot se na chvíli zamyslel a mezitím se listy rotoru zpomalily a ztichly. “Ne. Myslím, že se Skaugenem nehne vůbec nic.”
To bych se taky divil, říkal si Johanson.
“Můžete mě zítra v poledne zase naložit? Řekněme ve dvanáct.”
“Není problém.”
Johanson počkal, až se otevřou dveře, a sestoupil po malém žebří-ku. Byl cool? V hloubi duše byl rád, že má zase pevnou půdu pod no-hama. Pilot musí pokračovat dál, ale na drsné povětrnostní podmín-
ky je evidentně zvyklý. Dá si krátkou pauzu a poletí do Lerwicku natankovat. Johanson si přehodil tašku přes rameno a vykročil směrem k čekající postavě. Plášť se mu nadouval a tloukl o nohy, ale aspoň nepršelo.
Karen Weaverová mu šla pomalu naproti.
Kuriózně byla s každým dalším krokem menší. Když konečně stanula před ním, odhadoval ji maximálně na metr padesát šest. Byla atraktivním způsobem kompaktní. Vyšponované džínsy na svalnatých nohou. A pod koženou bundou se jí rýsovala široká ramena. Pokud to Johanson dokázal rozeznat, neměla žádný make-up. Její snědost
byla toho druhu, jakou člověk získá vystavením se větru a počasí. Podepsaly se na ní slunce a sůl, a navíc měla po širokých lícních kostech a na čele pihy. Vítr jí cuchal prameny kaštanových loken.
“Sigur Johanson,” konstatovala. “Jaký byl let?”
“Mizerný. Musel jsem se utéct do společnosti Walta Whitmana.
Ale pilot soudí, že jsem byl cool.”
Weaverová se usmála. “Nechcete se najíst?”
Zvláštní otázka, napadlo ho, takhle hned po uvítání. Pak si uvědomil, že má skutečně hlad.
“Rád. A kde?”
Udělala pohyb hlavou směrem k motorce.
“Můžeme zajet do nejbližšího místa. Když vás nerozházel let, přežijete i harleye. Rychlejší by to bylo na stanici, jestli se spokojíte s hovězím ve vlastní šťávě z konzervy a hrachovou polévkou z pytlíku.”
Johanson se na ni díval a zjišťoval, že má neobyčejně sytě modré oči. Modré jako hluboké moře.
“A proč ne?” řekl. “Vaši vědci jsou na moři?”
“Ne. Je bouřlivé počasí. Jeli si obstarat zásoby. Já si tu můžu dělat, co chci, a taky umím otevřít konzervu. Tím moje kuchařské umění končí. Pojďte.”
Johanson ji následoval po štěrku heliportu ke stanici. Tady dole už budovy nevypadaly tak zchátrale jako z ptačí perspektivy.
“A kde vůbec jsou lodě?”
“Radši je nenecháváme venku.” Weawerová ukázala na domek, kte-rý stál nejblíže k vodě. “Záliv není chráněný, a tak je po návratu vždycky uklízíme do toho baráku hned u moře.”
U moře…
Kde bylo to moře?
Johanson se zarazil a zůstal stát. Kde ještě před chvílí narážely příbojové vlny na pláž, tam byla bahnitá rovina, ze které vyčnívaly skály. Moře ustoupilo, ale to se muselo stát v posledních minutách. Na veliké rozloze bylo vidět jenom dno.
To nemohl za tak krátkou dobu způsobit žádný odliv. Aby voda ustoupila o stovky metrů.
Weaverová šla ještě pár kroků a pak se zastavila a otočila.
“Copak? Přešel vás hlad?”
Johanson zavrtěl hlavou. Do uší se mu dral hluk, mohutněl a sílil. Napřed si myslel, že je to veliké letadlo, které letí nízko nad vodou a míří na ostrov. Ale neznělo to jak letadlo. Spíš jako blížící se hrom, jenže na hrom to bylo příliš pravidelné a nepřestávalo to…
Najednou mu bylo jasné, co to je.
Weaverová sledovala jeho pohled.
“Co to u všech čertů je?
Johanson se chystal odpovědět. V témž okamžiku se obzor zatemnil a Weaverová to uviděla také.
“K helikoptéře!” zařval.
Novinářka byla jako zkamenělá. Pak se rozběhla. Společně běželi k helikoptéře. Za sklem kokpitu Johanson uviděl pilota, jak kontroluje přístroje. Trvalo jen vteřinu, než jeho pohled zachytil utíkající postavy. Zarazil se. Johanson na něj zamával, aby spustil žebřík. Věděl, že pilot nemůže vidět, co se to žene z moře. Helikoptéra stála obrácená kokpitem do vnitrozemí.
Pilot se zamračil a pak přikývl. Dveře se syčením otevřely a žebřík sjel dolů.
Hřmění se blížilo. Už to znělo, jako kdyby se celý svět za ostrovem dal do pohybu.
A zrovna tak to je, pomyslel si Johanson.
Nesprávná doba, nesprávné místo.
Stržen hrůzou a zároveň fascinován zastavil se na prvním stupni žebříku a díval se, jak se moře vrací a znovu zaplavuje bahnitou rovinu. Panebože, říkal si, to je tak nepravděpodobné! To prostě nepatří do téhle epochy, tohle není vymyšleno pro civilizované lidi. Učebnicová ukázka. Každý věděl, že meteority, zemětřesení, sopky a záplavy miliony let měnily obraz země, ale podle nějaké tajné dohody se myslelo, že s počátkem technického věku je takovým událostem jednou provždy konec.
“Johansone!”
Někdo do něj šťouchl. Odrazil se a šplhal rychle nahoru, Weaverová za ním. Helikoptéra se začala chvět. Johanson viděl zděšení v pilotových očích a zařval:
“Nastartovat! Okamžitě!”
“Co je to za rámus? Co se tu děje?”
“Honem, zvedněte tu bednu!”
“Nejsem kouzelník. A vůbec, co to má znamenat? Kam mám letět?”
“To je fuk. Co nejvíc nahoru.”
Rotory se s rachotem začaly točit. Bell se zhoupla a vznesla se dva metry nad zem. Pak pilotova zvědavost zvítězila nad strachem. Otočil helikoptéru o sto osmdesát stupňů, aby viděl na moře. Jeho obličej ztratil výraz.
“Do prdele práce!” vyrazil ze sebe.
“Tam!” Weaverová ukázala oknem k barákům. “Tam venku!”
Johanson otočil hlavu. Od hlavní budovy k nim někdo běžel. Mladý muž v džínsech a tričku. Ústa měl doširoka otevřená. Běžel ze všech sil a mával rukama.
Johanson se zaraženě podíval na Weaverovou.
“Já myslel…”
“Já taky.” Weaverová zděšeně hleděla na blížící se postavu. “Musíme dolů. Panebože, přísahám, nevěděla jsem, že tu Steven zůstal. Opravdu jsem myslela, že všichni…”
Johanson energicky zavrtěl hlavou. “To nezvládne.”
“Nemůžeme ho tu nechat.”
“Tak se sakra podívejte ven! Nezvládne to. My to nezvládneme.”
Weaverová ho odstrčila stranou a drala se přes něj ke dveřím. V příš-tím okamžiku ztratila rovnováhu, když pilot nad písečným pruhem otočil helikoptéru směrem k běžícímu muži. Stroj se začal otáčet a třást, jak byl zasažen několika prudkými nárazy větru. Pilot hlasitě klel. Na chvilku jim vědec zmizel z očí, ale pak se najednou ocitli velice blízko u něho.
“Zvládne to!” křičela Weaverová. “Musíme dolů!”
“Ne,” zašeptal Johanson.
Weaverová ho neslyšela. Nemohla ho slyšet. Ani rámus rotorů ne-byl slyšet v dunění valícího se moře. Johanson věděl, že vědce už nemohou zachránit, ale ztratili cenný čas a začal pochybovat i o tom,
že to zvládnou oni sami. Nutil se odtrhnout oči od běžící postavy
a dívat se dopředu.
Vlna byla obrovská. Mohla být vysoká třicet metrů, byla to kolmá stěna zuřivé černozelené vody. Od břehu ji dělilo ještě pár stovek metrů, ale blížila se rychlostí expresního vlaku, a to znamenalo, že do kolize zbývají jen vteřiny. Rozhodně už nebyl čas naložit muže na palubu a současně se zvednout nad valící se vodu. Doufal jen, že se snad muž zachrání skokem do otevřených dveří nebo se chytí ližiny, že zkrátka udělá něco, co se neustále odehrává na filmovém plátně a vždycky se to podaří, když se dotyčný jmenuje Bruce Willis nebo Pierce Brosnan.
Vědec zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý.
A je to, řekl si Johanson.
Před nimi se udělala tma. Skrze prosklený kokpit už nebylo vidět nebe, jenom čelo vlny. Vyplňovala celé zorné pole ze všech stran a blížila se k nim obrovskou rychlostí. Promarnili svou šanci. Je veta po všech nadějích. Kolmý vzestup by znamenal srážku v poloviční výši. Kdyby letěli těsně nad zemí, ušetřili by sice čas pro stoupání, ale stejně by je vlna dohnala. Tsunami bylo každopádně rychlejší, a kromě toho by museli Bell napřed obrátit. Ani na to jim už zbývající vteřiny nestačily.
S náznakem odtažitosti si Johanson položil otázku, jak mohl vydržet pohled na kolmou vodní frontu, a neztratit přitom rozum. Pak se zase vrátil do skutečnosti, když pilot udělal to jediné správné. Rozletěl se pozpátku a zároveň stoupal. Čumák Bell se naklonil dolů. Na okamžik byla vidět země, ale nenarazili do ní, nýbrž se od ní odlepovali ve zpětném letu a zároveň unikali řítící se vlně. Helikoptéra řvala, jako kdyby její hnací mechanismus chtěl explodovat. Johanson by nikdy nevěřil, že je helikoptéra schopná takového manévru – možná tomu nevěřil ani sám pilot, ale zafungovalo to.
Kolabující vlna za nimi slintala jako hladové zvíře. Přehnala se přes pláž a začala se hroutit. Hory vodní pěny pronásledovaly Bell na je-jím šíleném útěku. Vtom helikoptérou otřásla příšerná rána a Johansona to odmrštilo ke stěně, hned vedle otevřených dveří. Do obličeje mu pleskla voda. Uhodil se přitom do hlavy, až se mu před očima chvilku míhaly tmavočervené blesky. Nahmatal něco kovového a pevně se chytil vzpěry. Projela jím bodavá bolest. Nedokázal říci, jestli to děsivé hučení v uších je ještě vlna tsunami, nebo mu jenom tak hučí v hlavě, zda stoupají nebo klesají. Jeho jedinou myšlenkou bylo, že přívalové vlně stejně neuniknou, že je rozdrtí, a očekával konec.
Pak se jeho výhled vyjasnil. Kabina visela ve stříkající vodě. Nad helikoptérou se honily roztrhané šedivé mraky.
Dokázali to!
Unikli. Nenarazili do tsunami, ale dostali se těsně nad její hřeben.
Helikoptéra stoupala dál, přičemž kroužila zatáčku, takže by nyní mohli rozeznat pobřeží. Ale žádné pobřeží už neexistovalo. Tam dole se hnal jen divoký příval vody, který nezměněnou rychlostí pokračoval dál a polykal zemi. Stanice, auta a vědec zmizeli. Daleko na pravé straně, tam kde začínal strmý břeh, explodovaly na útesech blyštivé fontány vodní pěny a stříkaly do nekonečné výšky, mnohem výš, než jak vysoko letěla Bell, jako by se moře chtělo spojit s mraky.
Weaverová se vysoukala nahoru. Přeletěla přes sedadla dozadu, když prve Bell zasáhl proud vody. Zírala ven a jenom donekonečna opa-
kovala: “Panebože!”
Pilot mlčel. Jeho tvář měla barvu popela, čelisti se mu pohybovaly naprázdno.
Ale zvládl to.
Rozletěli se za vlnou. Vodní masa se hnala po zemi rychleji a helikoptéra jí nestačila. Spatřili před sebou vyvýšeninu. Příval po ní vyjel nahoru a rozpěněný se vylil na rovinu za ní, aniž by znatelně zmírnil rychlost. Území zde bylo rovné a voda se rozlije na kilometry daleko do vnitrozemí. Johanson uviděl rovinu posetou pohybujícími se bílý-
mi skvrnami a poznal, že to jsou ovce, které divoce pádí pryč. A pak ovce zmizely.
Johanson pochopil, že město u pobřeží bylo vymazáno z mapy.
Chyba. Teprve bude vymazáno z mapy. A nejen ono. Patrně kaž-dé město, které leží u břehů Severního moře, se propadne do malströmu. Ať už tsunami vzniklo kdekoli, v tomto okamžiku se šířilo prstencově, jak to odpovídalo povaze jeho impulzových vln. Jeho
ničivá síla dosáhne až do Norska, do Holandska, Německa, Skot-
ska i na Island. Johanson si najednou v šoku uvědomil, jaká katastrofa se udála, a zkroutil se, jako kdyby mu dali na břicho rozžhavené
železo.
Vytanulo mu na mysli, kdo je právě teď ve Sveggesundetu.
Sveggesundet, Norsko
Lundová shledala, že bratřím Hauffenovým nelze upřít, že jsou docela zábavní. Dělali všechno možné, jen aby ji zdrželi. Dokonce si troufali tvrdit, že jsou oba lepší milenci než Kare Sverdrup. Šťouchali se přitom do boku a mrkali na sebe a tak si Lundová s nimi musela dát ještě jednu skleničku, než se uráčili propustit ji.
Podívala se na hodinky. Když teď vyrazí, bude ve Fiskehusetu tak přesně, až to bude trapné. Kdo je tak přesný, ten to má jistě zapotřebí. Když si dopřeje pár minut zpoždění, bude vypadat víc suverénní.
Jsem kráva blbá.
Ale nemusela se přece do Fiskehusetu nijak štvát.
Oba staříci trvali na objetí na rozloučenou. Zapřísahali ji, že je pro Kareho ta pravá, která nehartusí, když se otevře dobrý aquavit. Lundová musela vydržet ještě nejrůznější komplimenty, vtípky a dobré rady, než ji jeden z bratří konečně vyprovodil ze sklepa nahoru. Otevřel domovní dveře, a když uviděl, jak silně prší, usoudil, že Lundová nemůže jít bez deštníku. Marně se jim snažila vysvětlit, že do deště chodí zásadně bez deštníku. Že to patří k jejímu povolání, moci se volně pohybovat za každého počasí. Zrovna tak dobře mohla mluvit do dubu. Starší odešel pro deštník. Následovalo nové objímání, než se konečně vymanila ze starostlivé péče lihopalníků a rázovala si to v dešti směrem k restauraci. Zavřený deštník držela v pravé ruce.
Přece se musí rozjasnit, myslela si.
Ale obloha ještě víc potemněla a vítr nabíral na rychlosti. Lundová přidala do kroku. Copak si právě neusmyslela, že si dá na čas? Můžeš přece jít pomalu, říkala si. Johanson měl naprostou pravdu. Žiješ pořád na plný plyn.
No a co. Byla už jednou taková, a krom toho chtěla už konečně být s mužem, kterého se rozhodla milovat.
Odněkud zazněl slabý signál. Zastavila se. To byl její mobil! Bez dechu rozepnula bundu a lovila telefon. Třeba už jí Kare několikrát volal, ale ve sklepě nebyl signál.
Už ho má. Vyrvala ho ven a ohlásila se v naději, že uslyší Kareho.
“Tino?”
Zarazila se.
“Sigure! To je… hezké, že voláš, já…”
“Kdes byla, zatraceně? Snažím se ti dovolat celou věčnost.”
“To je mi líto, já…”
“Kde jsi teď?”
“Ve Sveggesundetu,” řekla váhavě. Jeho hlas byl zkreslený atmosférou a evidentně mluvil v nějakém dunění, ale bylo v tom ještě cosi jiného. Něco, co od něj ještě nikdy neslyšela a co jí nahánělo strach. “Jdu zrovna po pláži a je neskutečně hnusný počasí, ale znáš
mě…”
“Vypadni odtud!”
“Co?”
“Dělej, ať už jsi odtud pryč!”
“Sigure! Tobě přeskočilo!”
“Hned, okamžitě!” Johanson mluvil bez dechu dál. Jeho slova do ní prala jako déšť, neustále rušená atmosférickým praskáním a hlukem, takže si napřed myslela, že se přeslechla. Pak začala postupně chápat, co jí Johanson povídá, a nohy pod ní na okamžik podklesly, jako kdyby byly gumové.
“Nevím, kde je epicentrum,” ječel Johanson. “Vlna asi potřebuje víc času, než se dostane k vám, ale to je fuk. Nemáš čas. Vypadni! Proboha, dělej, co umíš, ať se odtud dostaneš!”
Lundová civěla na moře.
Bouře před sebou hnala pěnící příboj.
“Já… dobře.” Nabrala dech a napumpovala si plíce, jak jen to šlo. “Dobře, dobře!”
Zahodila deštník a dala se do běhu.
V dešti rozeznávala světla restaurace, žlutá a vábivá. Kare, uvědomila si. Musíme nasednout do auta, tvého nebo mého. Jeep stál pět set metrů nad restaurací, ale Kare měl vedle Fiskehusetu pár míst na parkování, kde obyčejně stálo i jeho auto. Zatímco běžela, pokoušela se rozeznat, jestli tam jeho vůz stojí. Do očí jí padal déšť a Lundová si je vztekle utírala. Pak jí došlo, že restaurace má parkoviště na druhé straně budovy a že odtud není vidět. Běžela proto ještě rychleji.
Ke skučení větru a burácení příboje se přidal nový zvuk. Něco jako srkání.
Aniž by se zastavovala, otočila hlavu.
Dělo se něco nepředstavitelného. Lundová zakopla a nemohla jinak než se zastavit a dívat se, jak moře mizí, jako kdyby někdo vytáhl špunt. Kam oko dohlédlo, bylo vidět černé, rozbrázděné dno.
Otáčela se zpátky jako v časosběrném snímku.
Pak uslyšela zahřmění.
Mžourala do deště a znovu si utírala oči. Daleko na obzoru se objevilo něco rozmazaného, mohutného a v tom nečase to pomalu dostávalo tvar. Napřed si myslela, že se roztahuje ještě černější srážková fronta. Ale fronta se rychle blížila a její horní okraj byl příliš rovný.
Dala se znovu do běhu.
Bez auta je ztracená, to bylo naprosto jasné. Teprve kousek za vesnicí, směrem do vnitrozemí, vedla silnice na vyvýšené území. Pravidelně, zhluboka dýchala, aby potlačila dostavující se paniku, a cítila, jak se jí do svalů rozlévá adrenalin. Měla dost síly běžet až do ne-
konečna dál, jenže jí to nebude nic platné. Vlna byla každopádně
rychlejší.
Cesta před ní se větvila. Nalevo dál k restauraci, napravo vedla zkratka k veřejnému parkovišti, kde stál Johansonův Jeep. Když se rozeběhne tudy, tak to k autu zvládne. A pak po silnici nahoru, přes kopeč-
ky, a vyždímá z motoru všechno. Ale co bude s Karem, když odjede?
Bude ztracen. To je nemožné, nemyslitelné, nemůže zmizet a nechat ho tady. Nechtěla pryč bez něj. Ti dva staří braši v palírně říkali, že jel rovnou do Fiskehusetu. Dobrá. Takže je tam a čeká na ni a nezaslouží si, aby ho nechala samotného. Ani ona si nezaslouží, aby byla dál sama. Nikdo si to nezaslouží.
Obrovskými skoky minula rozcestí a pokračovala k rozsvícené
budově. Pořád doufala, že tam jeho auto ještě stojí. Dunění se rychle blížilo, ale ona se dál pokoušela je ignorovat a nenechat se ochromit strachem. I ona byla rychlá. Bude rychlejší než ta zatracená vlna, její rychlost vydá za dva.
Dveře na terasu se rozletěly. Někdo vyrazil ven, zastavil se a díval na moře. Byl to Kare.
Začala volat jeho jméno. Její hlas se ztrácel ve skučení větru a hřmotu blížící se vlny. Sverdrup se upřeně díval na moře a nereagoval. Dokonce ho ani nenapadlo podívat se směrem, odkud tak zoufale vo-lala jeho jméno.
Potom Kare odběhl.
Zmizel za budovou na druhé straně. Lundová vzdychla. Nic ne-
chápajíc štvala se dál. Za okamžik uslyšela, jak se bouřkou slabě nese zvuk startujícího motoru. Vteřinu nato spatřila, jak zpoza budovy vyjíždí Kareho vůz a plnou rychlostí se žene po silnici nahoru.
Málem se jí zastavilo srdce.
To přece nemůže udělat! Nemůže odjet bez ní. Musel ji přece vidět. Musel!
Ale neviděl ji.
Kare to stihne. Možná.
Lundové se zmocňoval strach. Běžela dál, ale už ne k restauraci, nýbrž skrz houští a po kamení nahoru k parkovišti. Poté co minula rozcestí, musela překonat skalnatý pruh, a tady to šlo pomalu. Ale byla to jediná cesta, která jí zbývala. Její poslední šancí byl Jeep. Po pár metrech narazila na uzávěru, dvoumetrový plot z drátěného pletiva. Chytla se za oka a šplhala nahoru. Znovu ztrácela cenné vteřiny, zatímco se vlna blížila. Ale za to se před ní v dešťové oponě najednou objevila černá silueta jeepu, a ten byl blíž, než si myslela, už takřka
nadosah.
Běžela ještě rychleji. Skály končily a přecházely v louku. A už měla pod nohama beton parkoviště. Výborně! A ještě k vozu. Možná sto metrů. Míň. Možná padesát.
Čtyřicet.
Běž, Tino. Běž!
Beton se otřásl. Lundové zahřmělo v uších a rozbušila se jí krev.
Běž!
Rukou nahmátla v kapse klíček od auta. Její boty na platformě cvakaly v pravidelném taktu. Na posledních metrech uklouzla. Ale to nic, byla už tady, narazila tělem do vozu a teď rychle otevřít.
Ucítila, jak jí klíček vyklouzl z ruky.
Ne, říkala si, prosím ne! Jenom to ne.
Začala ho panicky nahmatávat všude kolem. Panebože, kde je ten zatracenej klíček, musí přece ležet někde tady. Prosím!
Sklonila se níž.
Když zvedla hlavu, uviděla vlnu.
A najednou už nespěchala. Věděla, že je pozdě. Žila rychle a rychle taky zemře. Doufala, že to aspoň dlouho nepotrvá. Někdy si kladla otázku, jaké je to umírat, co se člověku honí hlavou, když s konečnou platností sezná, že nastal ten okamžik a nelze ho nikudy obejít. Smrt řekne: tak jsem tady. Máš pět vteřin na to, aby sis urovnala pár myšlenek. Dneska jsme velkorysí a jestli chceš, můžeš si ještě v hlavě promítnout film života, čas ti na to dáme. Nebylo to tak? Neznamenalo to, že se člověku překvapivě – v převracejícím se autě, tváří v tvář vypálené kulce, během smrtelného pádu – odehraje před očima celý film jeho života, obrazy z dětství, první láska, něco jako Best of? Každý říká, že to tak je, tak to musí být pravda!
Ale jediné, co Lundová pociťovala, byl strach, že ji smrt bude bolet, a ona bolest nesnášela. A pak se začala stydět, že musí skončit takhle uboze. Že všechno pokazila. To bylo celé. Žádný vnitřní Hollywood. Žádné velké myšlenky. Žádný důstojný závěr.
Před jejíma očima narazilo tsunami do restaurace Kareho Sverdrupa, proměnilo ji v trosky a hnalo se dál.
Vodní stěna dosáhla k parkovišti.
Pár vteřin nato vystříkla k návrší.
Šelf
Když vlna, která se postupně šířila, zasáhla okolní pevninu, na šelfu už za sebou měla nepředstavitelné dílo zkázy.
Část ropných plošin a čerpacích stanic, které byly vybudovány přímo na kontinentálním svahu, zmizela spolu se sesouvajícím se svahem v hlubinách. To všechno stálo tisíce lidských životů během pár minut, ale byla to jen předehra k tomu, co tsunami provedlo na šelfu. Jako když jsou v koloně auta za sebou na doraz, tlačila se vodní masa do svislé fronty, která byla o to vyšší, čím bylo moře mělčí. Pod jejím nárazem se všechny těžební konstrukce, projektované do podoby lešení, zhroutily jako domeček z karet. Během ani ne patnácti minut ztroskotalo přes osmdesát plošin, protože nevydržely zatížení. Přitom se jim nestal osudným ani tak vysoký stav vody – vrtné ostrovy v Severním moři byly stavěny na to, aby je mohly podbíhat skoro čtyřicetimetrové vlny a přitom je vážně nepoškodily, což se dalo statisticky očekávat jednou za sto let – nýbrž souběh několika faktorů.
V obyčejných příbojových vlnách už byl naměřen tlak dvanáct tun na čtvereční metr. To stačilo k protržení přístavních hrází a zaplavení městských center, k vymrštění menších lodí do vzduchu a k rozlomení nákladních lodí a tankerů napůl. Tohle dokázaly vlny vyrobené větrem. Jejich nárazová energie se vypočítávala jinak než u vln tsunami. Dalo by se říci, že vedle tsunami stejné velikosti je taková příbojová vlna
úplné jehňátko.
Výška hřebenů tsunami, které vyvolal sesuv, obnášela uprostřed šelfu kolem dvaceti metrů a tím pádem by ještě plošiny podeplulo.
O to fatálnější však byla síla nárazu, která drtila nosné konstrukce.
Ropné plošiny, rovněž i lodě a vůbec všechno, co bylo vystaveno dlouhodobému působení moře, muselo vydržet stanovené namáhání, které se vyjadřovalo v rocích. Jestliže byla základní hodnotou čtyřicetimetrová vlna, kterou konstruktéři očekávali jednou za sto let, postavili plošinu tak, aby této vlně odolala. Následně pak podle ne zcela důvěryhodné logiky plošina získala statut stoletého namáhání. Viděno statisticky, měla vydržet zatížení mořem a větrem po dobu sta let. To samozřejmě neznamenalo, že by měla sto let bez přestávky odolávat extrémním vlnám. Ale je možné, že navzdory své klasifikaci nemusela plošina vydržet ani jedinou velkou vlnu, protože její opotřebení bylo jen zřídka důsledkem monstrózní vlny, ale naopak mnohem častěji vlivem každodenního otřásání konstrukcí, nárazů menších vln a proudění. Každá technická konstrukce tak záhy měla svou Achillovu patu, ale nikdo nedokázal přesně říci, kde. Když takové místo už po prvních deseti letech skrývalo opotřebení plánované na padesát let, mohla průměrná vlna způsobit nečekaný problém.
Matematicky se takový oříšek nedal rozlousknout. Statistické střední hodnoty vztažené na stavbu mořských technických staveb vypovídaly o ideálních podmínkách, ale ne o realitě. Průměrné namáhání mohlo platit v kancelářích a hlavách konstruktérů. Příroda neznala žádný průměr a nedržela se statistik. Byla sledem nevypočitatelných momentálních stavů a extrémů. V určité oblasti možná byly prokázány průměrně desetimetrové vlny, ale potom přišla jedna třicetimetrová, která statisticky neexistovala. Průměrné hodnoty náhle nebyly nic platné a lidé umírali.
Jak se tsunami hnalo oblastí ocelových věží, během okamžiku překročilo hranici jejich namáhání. Nosníky se lámaly, sváry se trhaly a palubní nástavby se překlápěly. Především na britské straně, kde dávali přednost lešení z ocelových trubek, rozdrtila nárazová energie vlny téměř každou konstrukci nebo ji těžce poškodila.
Norsko se už léta specializovalo na železobetonové pilíře. Tady to mělo útočící tsunami o něco těžší. Přesto zde nebyla katastrofa o nic menší, protože vlna vypálila proti těžebním věžím těžkou munici: lodě.
Většina lodí nebyla připravená na dvacetimetrovou vlnu ani teoreticky. Pevnost lodních trupů se řídila statistickou výškou vlny šestnáct a půl metru. V praxi to však vypadalo jinak. V polovině devadesátých let nad Skotskem obří vlna vyrazila díru jako dům do tankeru Mimosa s výtlakem třiceti tisíc tun. Ale loď se nepotopila. Roku 2001 pětatřicetimetrová příbojová vlna u jižní Afriky téměř potopila okružní loď MS Bremen, ale právě jenom téměř. Téhož roku se devadesát metrů dlouhá loď Endeavour na otevřeném moři u Falkland stala obětí jevu, kterému vědci říkají “Tři sestry” – tří rychle po sobě jdoucích vln, každé o výšce třiceti metrů. Endeavour byla těžce poškozena, ale podařilo se jí doplout do přístavu a zachránit se.
Většinou však o lodích, které něco takového potkalo, už nikdy nikdo neslyšel. Protože to nejzrádnější na obří vlně byla takzvaná “díra v oceánu” – čelo vln před sebou tlačilo hluboké koryto, propast, do které se loď propadla přídí nebo zádí napřed. Když byly vlny dost daleko od sebe, obvykle zbýval čas dostat se zase nahoru, vyšplhat na vrchol následné vlny. Přijdou-li však vlny rychle jedna za druhou, je vše jinak. Loď se zřítí do koryta, ale další vlna následuje příliš brzy, a tak loď narazí do vodní stěny, která ji pohltí a pohřbí. Ale i když se loď dostane z koryta a stoupá nahoru, je třeba se obávat, zda vlna není příliš vysoká nebo strmá. V případě pochybnosti se počítalo s obojím, že vlna bude extrémně vysoká i extrémně strmá. Pak se člověk pokoušel o nemožné, totiž zdolat kolmou plochu. Té padaly za oběť především menší lodě, ale ani obři oceánů se často nedokázali dostat z koryta přes hřeben. Vlna je převrátila a lodě ztroskotaly kýlem nahoru.
Takové obří vlny, které vznikly souhrou větru a proudění, dosahovaly rychlosti padesát kilometrů za hodinu. Málokdy víc. I to stačilo k naprosté katastrofě, ale nebylo to nic proti dvacetimetrovému tsu-nami, které se v těchto minutách hnalo šelfem.
S většinou remorkérů, tankerů a trajektů, které měly tu smůlu, že se právě nacházely v Severním moři, si tsunami pohazovalo jako s hračkami. Některé se srazily navzájem, jiné byly rozdrceny o betonové nosníky nebo překládací bóje, u kterých kotvily. Síle nárazu neodolaly ani železobetonové podpěry. Spousta kolosů se začala hroutit. Ale ani to, co vydrželo náraz, neuniklo zkáze, když se obrovská ohňová oblaka po výbuchu poškozených lodí, které byly částečně naloženy, přenesla na plošiny. V řetězové reakci vyletěla do vzduchu celá krajina těžebních zařízení. Hořící trosky létaly stovky metrů daleko. Tsunami urvalo plošiny zakotvené o dno a převrátilo je. To vše se odehrálo během několika minut, poté co kruhovitě se šířící vlny vyrazily na cestu od epicentra podmořského sesuvu ke břehům okolních pevnin.
Každá taková jednotlivá událost představovala ten nejděsivější sen lodní dopravy a pobřežního průmyslu. Ale to, co se stalo onoho odpoledne v Severním moři, už nebyl jen zlý sen, který se stal skutečností.
To byla apokalypsa.
Název: Vzpoura oceánů
Autor: Frank Schätzing
Přeložil: Vítězslav Čížek
Nakladatel: Knižní klub
ISBN: 80-242-1553-5
Počet stran: 928
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2006
Běžná cena: 399,- Kč
Klubová cena: 349,- Kč