UKÁZKA: Robert A. Heinlein, Podkayna z Marsu

1.
  
  Celý život jsem chtěla letět na Zemi. Ne, abych tam žila, samozřejmě, jen ji vidět. Jak každý ví, Země je úžasné místo na výlet, ale ne k životu. Není pro lidský život zrovna uzpůsobena.
  Já osobně nejsem přesvědčena, že lidská rasa pochází ze Země. Tím chci říct, jak moc se můžete spolehnout na důkazy, jako je pár kilo starých kostí plus názor antropologů, kteří obvykle odporují jeden druhému? Obzvlášť když to, co se po vás chce, abyste spolkli, se evidentně rozletí na kusy tváří tvář zdravému rozumu.
  Když se nad tím zamyslíte… povrchové zrychlení Země je jednoduše pro lidskou strukturu příliš velké. Je známo, že se to projevuje plochýma nohama, kýlou a srdečními obtížemi. Dopadající sluneční záření na Zemi srazí a zabije nechráněného člověka v překvapivě krátkém čase – a znáte jakýkoliv jiný organizmus, který by musel být uměle chráněn před tím, co má být údajně jeho přirozené životní prostředí, aby vůbec zůstal naživu? A pokud jde o pozemskou ekologii…
  No nic. My lidé prostě nemůžeme pocházet ze Země. A ze stejného důvodu ani z Marsu, to připouštím. Ačkoliv Mars, co se týče tohoto planetárního systému, je v současnosti určitě nejblíže k ideálu. Možná byla naším prvním domovem Chybějící planeta. I přesto ale uvažuji o Marsu jako o domově a vždycky se sem budu chtít vracet. A nezáleží na tom, jak daleko budu v následujících letech cestovat. A já mám v úmyslu cestovat hodně, hodně daleko.
  Ale pro začátek chci navštívit Zemi, nejen abych viděla, jak se na jedné planetě snaží žít osm miliard lidí, kteří téměř sedí jeden druhému na klíně (méně než polovina souše na Zemi je alespoň částečně obyvatelná), ale hlavně, abych viděla oceány… z bezpečné vzdálenosti. Oceány jsou nejen fantasticky nezvyklé, ale už jen myšlenka na ně je děsivá. Všechno to nepředstavitelné množství vody bez hranic. A tak hluboké, že když do ní spadnete, bude vám sahat nad hlavu! Neuvěřitelné!
  A my se tam teď chystáme!
  Možná bych nás měla představit. Tím myslím rodinu Friesových. Já: Podkayna Friesová – pro přátele »Poddy«. Klidně můžeme začít jako přátelé. Dospívající dívka – je mi osm a pár měsíců. Ve vývoji jsem na stupni, který můj strýc Tom popisuje takto: míry, co přivádí k vytržení a nad malou ženu lepší není. Dost přesný popis, vezmeme-li v úvahu fakt, že obyvatelka Marsu může uzavřít plnoprávné manželství bez svolení zákonného zástupce při dovršení devíti let. A navíc měřím bosá celých 157 centimetrů a vážím 49 kilo. »Dva palce a stop pět, oči modré jako svět«, jak říká táta, ale on je historik a navíc romantik. Jenže já romantik nejsem a o svých devátých narozeninách nebudu zvažovat ani limitované manželství. Mám totiž jiné plány.
  Ne, že bych byla proti manželství v pravý čas, ani že bych čekala problémy se získáním muže dle svého výběru. V těchto denících bych měla být spíš upřímná než přehnaně skromná, protože nebudou publikovány dokud nebudu stará a slavná a určitě je před tím ještě upravím. Mezitím je maskuji tím, že předstírám psaní »angličtiny ve staromarťanských rukopisech«, kombinaci, na kterou by táta mohl přijít, jenomže on by něco takového neudělal, pokud bych to po něm nechtěla. Taťka je drahoušek a vůbec mě přehnaně nekontroluje. Můj bratr Clark by to určitě vyslídil, jenomže na angličtinu pohlíží jako na mrtvý jazyk a nikdy by si jakkoliv nezatěžoval hlavu s Rukopisy.
  Možná jste někdy viděli knihu s názvem: Jedenáctiletí: Preadolescentní mužská krize v přizpůsobení. Já ji četla. Doufala jsem, že by mi to mohlo pomoci vyrovnat se s mým bratrem. Clarkovi je sice jenom šest, ale »Jedenáctiletí« je titulek, který odpovídá pozemským letům, protože ta kniha byla napsána na Zemi. Pokud použijete k přepočítání koeficient 1,8808, abyste dostali skutečné roky, zjistíte, že mému bratrovi je podle toho pozemského určování stáří přesně jedenáct.
  Ta kniha mi ale zrovna moc nepomohla. Mluví se tam o »utlumování přechodu do sociální skupiny« – ale Clark nejeví žádné známky toho, že by se kdy pokoušel zařadit k lidské rase. To se mnohem spíš snaží vymyslet způsob, jak vyhodit vesmír do povětří, jen aby slyšel to BUM. Většinu času za něj zodpovídám a vzhledem k tomu, že má IQ 160 a já jenom 145, můžete si snadno domyslet, že potřebuji všechny výhody, které mi skýtá vyšší věk a zralost. V současnosti je mé první pravidlo pro zacházení s ním následující: Buď vždy ve střehu a nikdy nenabízej rukojmí.
  Ale zpět ke mně – mezi předky mám koloniální míšence, ale v mém vzhledu dominují švédské rysy. Zbytky asiatských a polynéských rysů se neprojevují výrazněji, než že mi dodávají ne zcela nepříjemný exotický nádech. Na svou výšku mám dlouhé nohy, v pase mám 48 centimetrů a kolem hrudníku 90 – a ne že by to všechno byla žebra, to vás ujišťuji. I přesto, že my ze starých koloniálních rodin máme všichni sklony k hypertrofii hrudního koše, něco z toho objemu jsou rašící sekundární pohlavní znaky. Kromě toho mám vyšisované blond vlnité vlasy a jsem hezká. Ne krásná – Praxiteles by mi druhý pohled nevěnoval – ale skutečná kráska spíš muže odstraší a nebo ho nedokáže ovládnout, zatímco důkladně ovládnutá roztomilost je cennou výhodou.
  Je to pár let, co jsem litovala, že nejsem muž (vzhledem ke svým cílům), ale nakonec jsem si uvědomila, jak hloupě jsem uvažovala – to bych stejně tak mohla chtít mít křídla. Jak říká matka: »Člověk musí pracovat s dostupnými materiály…« a já zjistila, že dostupné materiály jsou vyhovující. Ve skutečnosti jsem zjistila, že se mi líbí být ženou. Vyvážení hormonů mám v pořádku a jsem dost dobře přizpůsobená světu a vice versa. Jsem dost inteligentní, než abych zbytečně upozorňovala na to, že jsem chytrá. Mám plný horní ret a krátký nos a když ho nakrčím a tvářím se zmateně, muži se většinou mohou přetrhnout, aby mi pomohli, zvlášť když je jim asi dvakrát tolik co mě. Je mnohem víc způsobů, jak vypočítat dráhu střely, než jen počítáním na prstech.
  To jsem já: Poddy Friesová, svobodná občanka Marsu, žena. Budoucí pilotka a jednoho dne velitelka dálkového průzkumu. Hledejte mě ve zprávách.
  Má matka vypadá dvakrát lépe než já a je mnohem vyšší, než kdy já budu. Vypadá jako valkýra, která se zrovna chystá odrazit od země a vzlétnout. Je držitelkou celosystémového oprávnění jako hlavní inženýr pro těžké konstrukce povrchové nebo beztížné, a byla jí udělena jak Hooverova medaile, tak Rytíř komandér křesťanského řádu, za vedení přestavby Deimu a Phobu. Ale je mnohem víc než tradiční přesný projektant. Má společenské vzezření, které dokáže podle přání snadno měnit z vřele okouzlujícího na mrazivě strach nahánějící. Je držitelkou spousty čestných titulů a publikuje populárně-vědecké práce, jako je »Rozvržení měřítek s ohledem na vlivy záření na formování zátěžových vrstvených struktur«.
  Právě z toho důvodu, že je matka často kvůli profesním záležitostem pryč z domova, stávám se čas od času neochotným opatrovníkem svého mladšího bratra. No, pořád si myslím, že je to dobrý trénink, protože jak bych mohla chtít velet své vlastní lodi, kdybych nebyla schopna zkrotit šestiletého divocha? Matka říká, že vedoucí, který je nucen rozhánět spory francouzákem, někde selhal, takže se snažím ovládat našeho malého nihilistu bez uchylování se k síle. Kromě toho, užívání síly na Clarka je velmi riskantní – váží tolik co já a navíc používá špinavé triky.
  Můj a Clarkův původ je následkem matčiny práce na Deimu. Matka byla rozhodnuta dodržet termín výstavby, zatímco táta (na cestě z univerzity Áres s Guggenheimovým grantem) byl ještě zuřivěji rozhodnut zachránit každý úlomek starověkých marťanských artefaktů, bez ohledu na to, jak moc to zpozdí výstavbu. To je oba vrhlo do tak dokonalé a hořké bitvy, že se vzali a zanedlouho porodila matka děti.
  Taťka a mamka jsou jako Jack Spratt a jeho manželka. On se zajímá o vše, co už se stalo a ona se zajímá jen o to, co se má stát, zvlášť když ona sama je tím, kdo zařizuje, že se to stane. Taťkův titul je Nejučenější profesor planetární historie, ale jeho skutečnou láskou je marťanská historie, obzvlášť ta, co se udála před padesáti miliony lety. Ale nemyslím si, že táta je knihomol oddaný pouze bádání a studiím. Když byl dokonce ještě mladší než jsem já teď, ztratil jedné mrazivé noci během revoluce paži při útoku na kanceláře Společnosti – a pořád ještě umí s rukou, která mu zbyla, střílet rychle a přesně.
  K naší rodině patří ještě velký strýček Tom, prastrýc z otcovy strany. Strýček Tom je parazit. Tedy alespoň on to tak říká. Je pravda, že ho nevidíte zrovna moc pracovat, ale on už byl starý v době, kdy já se teprve narodila. Je veteránem revoluce, stejně jako táta, a je vrchní velitel marsovské legie a nezávislý senátor Republiky. Ale nevypadá, že by moc času trávil jakýmkoli druhem politiky – legionářské nebo republikové. Místo toho se rozvaluje v Losím klubu a hraje karty s dalšími »přežitky minulosti«. Strýc Tom je opravdu můj nejbližší příbuzný, protože není tak horlivý jako moji rodiče, ani tak zaneprázdněný, a vždycky si udělá čas na to, aby si se mnou promluvil. Krom toho má určitý rys prvotního hříchu, díky čemuž chápe moje problémy. Říká, že mám takový rys také, mnohem rozvinutější než on. Když o tomhle uvažuji, tak se k tomu raději nebudu vyjadřovat.
  Tak to je naše rodina a my všichni letíme na Zemi. Hups! Tři jsem vynechala – tři nemluvňata. Ale ta se teď stěží počítají a je snadné na ně zapomenout. Když se máma s tátou vzali, tak jim výbor PEG – pro populaci, ekologii a genetiku – přiklepl pět dětí a byl by jim povolil sedm, kdyby o to požádali. Protože, jak jste si mohli sami domyslet, moji rodiče jsou docela vysoce postavení občané, dokonce i mezi planetárními osadníky, kteří sami o sobě pocházejí z velice vybraného a přísně monitorovaného rodu – nebo jej sami představují.
  Ale máma řekla výboru, že pět je všechno na co má čas a pak nás měla tak rychle, jak to jen šlo, zatímco neklidně seděla za stolem v úřadu planetárního plánování. Pak je, stejně tak rychle jako je měla, nechala hluboce zmrazit – až na mě, protože jsem byla první. Clark strávil dva roky v neměnné entropii, jinak by byl skoro stejně starý jako já – doba v hlubokém zmrazení se, samozřejmě, nepočítá, a jeho oficiální narozeniny jsou v den, kdy byl rozmrazen. Pamatuji se, jak jsem žárlila – matka byla zrovna zpátky z úprav na Juno a nepřipadalo mi fér, že hned začne vychovávat dítě.
  Strýček Tom mi to vymluvil, což zahrnovalo spoustu sezení na klíně, a já už dál na Clarka nežárlím – jsem pouze opatrná.
  Takže máme Gamu, Deltu a Epsilon v podzemním suterénu v Marsopolských jeslích a máme v plánu rozmrazit a pojmenovat nejméně jedno z nich, jakmile se vrátíme ze Země. Matka uvažuje o oživení Gamy a Epsilon společně a jejich vychovávání jako dvojčat (jsou to holčičky) a teprve pak rozmrazit Deltu, což je chlapeček, jakmile budou dívky z domu. Taťka říká, že to není fér, protože Delta je podle názvu předurčen být starší než Epsilon – už podle přírodní priority dřívějšího data narození. Matka říká, že je to pouhé ctění předcházejících tradic a že by si přála, aby se táta naučil nechat svou úctu k minulosti na univerzitě, když se večer vrací domů.
  Táta říká, že matka nemá žádné sentimentální city, na což ona odpovídá, že určitě doufá, že ne, přinejmenším u problémů, které vyžadují racionální uvažování – a táta říká, tak tedy buďme racionální… starší sestry – dvojčata by buď podlomila v tom chlapci ducha a nebo by ho úplně zkazila.
  Matka opáčí, že je to nevědecké a nepodložené. Na to táta řekne, že matka prostě chce mít dvojí práci z krku najednou – načež máma srdečně souhlasí a chce vědět, proč by nemohly být osvědčené principy provozního inženýrství uplatňovány v domácí ekonomii?
  Na to táta neodpovídá. Místo toho zamyšleně poznamená, že dvě malé holčičky oblečené úplně stejně by vypadaly roztomile… a pojmenovat je Margaret a Marguerita a říkat jim Peg a Meg…
  Clark mi pošeptal: „A proč je vůbec rozmrazovat? Proč se jednoduše jedné noci neproplížit dolů, neuvolnit ventily a neprohlásit, že to byla nehoda?
  Řekla jsem mu, aby si šel vypláchnout pusu kyselinou solnou a ať si dává pozor, aby ho neslyšel taťka takhle mluvit. Pořádně by ho zbil. Taťka, ač historik, je totiž oddán posledním, nejpokrokovějším teoriím dětské psychologie a aplikuje je usměrňováním činnosti šedé kůry mozkové skrz vytváření asociací bolesti, kdykoliv se chce vážně ujistit, že lekce nebude zapomenuta. Jak stručně říká: „Škoda rány, která padne vedle.“
  Vedlo to k tomu, že si bez váhání dávám pozor. A velmi rychle jsem se naučila, jak předvídat situace a vyhýbat se těm, které by vedly k tomu, že by táta musel uplatnit své teorie a svou pádnou ruku. Ale v Clarkově případě je téměř nutností užívat hůl, jen aby člověk upoutal jeho roztěkanou pozornost.
  Takže teď je naprosto jasné, že budeme mít sestry-dvojčátka. S potěšením mohu prohlásit, že to mi těžkou hlavu nedělá, protože Clark je sám o sobě pro dospívající dívku dost velké trauma. Očekávám, že v době, kdy se dvojčata stanou aktuálním problémem, už budu dávno pryč a hodně daleko.
  
  Mezihra
  
  Ahoj Pod.
  Tak ty si myslíš, že nedokážu číst v tvých horkých stopách.
  Tolik toho o mně víš! Poddy – ach, promiň, kapitánko Podkayno Friesová, myslím tím slavná vesmírná průzkumnice a velitelko mužů, velitelko Poddy, drahoušku. Nejspíš si tohle nikdy nepřečteš, protože tě ani nenapadne, že bych nejen mohl prolomit tvůj »kód«, ale ještě navíc si dovolil vpisovat komentáře do širokých okrajů, které necháváš.
  Jen pro upřesnění, drahá sestro, staroangličtinu jsem četl stejně snadno jako obecnou řeč. Angličtina není vůbec tak těžká a naučil jsem se ji hned po tom, co jsem zjistil, že spousta knih, které jsem si chtěl přečíst, nebyla nikdy přeložena. Ale nemá cenu říkat všechno co člověk ví, nebo někdo půjde kolem a řekne mu, ať nechá všeho co dělá, ať je to cokoliv. Obvykle nejspíš jeho starší sestra.
  Ale ta představa – nazývat pouhou záměnu »KÓD«! Poddy, kdybys skutečně byla schopná psát staromarťansky, zabralo by mi to mnohem víc času. Ale to neumíš. Pěkná blbost, i táta tak neumí psát, aniž by se s tím dřel a on nejspíš ví o staromarťanštině víc, než kdokoli jiný v soustavě.
  Ale ty můj kód nerozlouskneš – protože žádný nemám.
  Zkus se na tuhle stránku podívat pod ultrafialovým světlem – sluneční lampou například.
  
  2.
  
  Ach, hanba mluvit!
  Špinavost! Nestydatost! Mizérie! Sakra! NIKAM NELETÍME!
  Nejdřív jsem si myslela, že můj bratr Clark uspořádal jednu ze svých šarlatánštějších machinací zlovolného eskamotérství. Ale naštěstí (jediné štěstí v celém tom zoufalém zmatku) jsem si uvědomila, že není možné, aby to byla jeho vina. Bez ohledu na to, jak nevyzpytatelné rozvraty víří v jeho nitru. Pokud se mu ovšem nepodařilo vynalézt a v tajnosti postavit stroj času, což, a o tom nepochybuji, by určitě udělal, kdyby to svedl. Ne, že bych sázela na to, že nemůže. Rozhodně ne od té doby, co přestavěl dodávkového robota tak, aby mu pravidelně donášel půlnoční svačinky a účtoval je na mé kódové číslo aniž by (až dosud, jak mohl kdo dokázat), porušil bezpečnostní pečeť společnosti na kontrolním krytu.
  Nikdy nezjistíme, jak se mu to povedlo, protože bez ohledu na to, že společnost nabídla, že na všechno zapomene a ještě navíc vyplatí peněžní prémii, jen když jim prosím řekne, jak se mu povedlo překonat jejich nepřekonatelnou pečeť – i přesto vypadal Clark netečně a nepromluvil. Zanechal pouze nepřímé důkazy. Například bylo naprosto jasné tomu, kdo nás zná oba (jmenovitě třeba táta s mámou), že já bych si nikdy neobjednala zmrzlinu s cukrkandlovými proužky, máčenou v holandském krému, nebo… Ne, nemůžu pokračovat, je mi z toho špatně. Zatímco o Clarkovi je obecně známo, že sní cokoli, co dřív nesežere jeho.
  Ani tento utvrzující psychologický důkaz by nikdy techniky společnosti nepřesvědčil, pokud by neměli své vlastní záznamy, dokazující, že dvě z těch obscénních hostin proběhly v době, kdy jsem byla na návštěvě u přátel ve Velkém Syrtu, tisíc kilometrů daleko. No nevadí, jen chci varovat všechny dívky, aby si za bratra nepořizovaly »šíleného génia«. Místo toho si vyberte hloupého, tupého a jemně nenormálního, takového, který bude tiše sedět před bednou, pusu dokořán nad klasickými kovbojkami a nikdy se nepodiví, jak vznikají ty hezké obrázky.
  Ale to jsem daleko odbočila od mého tragického příběhu.
  Nebudeme mít dvojčata.
  Už totiž máme trojčata.
  Gama, Delta a Epsilon, kteří byli po celý můj předcházející život jen námětem pro konverzaci, jsou teď Grace, Duncan a Elspeth z masa a kostí. Tedy pokud táta zase nezmění názor před konečnou registrací – už jsme pro ně měli tři sady jmen. Ale co je po jménech? Jsou tu, v našem domě v dětském pokoji, který pro ně určili. Tři bezmocní nedokonalí lidičkové, růžoví jako selátka a s žádnými rysy, které by stály za pojmenování. Končetiny se jim bezcílně kroutí, oči nejsou schopny nic sledovat a mdlý, žaludek zvedající odér zkyslého mléka prostupuje všemi pokoji i tehdy, kdy jsou čerstvě vykoupaní. Z jednoho konce každého z nich se ozývají otřesné zvuky, v čemž předhánějí jeden druhého. A na jejich druhém konci jsou obvyklé ještě otřesnější podmínky. (Ještě se mi nepodařilo zastihnout všechny tři současně suché.)
  I přesto je na nich něco zajímavého, takže nebýt bezprostřední příčinou mé tragédie, určitě bych si je zamilovala. Jsem si jistá, že Duncan už mě začíná poznávat.
  Ale jestliže já se začínám smiřovat s jejich přítomností, matčin stav se dá popsat jen jako atavisticky mateřský. Její pracovní zprávy se začínají hromadit nepřečtené, v očích má oddaný pohled Madony a vypadá tak nějak menší a širší než před týdnem.
  První následek: nehodlá byť jenom diskutovat o možnosti letět na Zemi, ať už s nebo bez trojčat.
  Druhý následek: táta nepoletí, pokud ona nepoletí – na Clarka se docela utrhl, když se mu to pokusil navrhnout.
  Třetí následek: protože neletí oni, nemůžeme letět ani my. Myslím tím Clarka a mne. Je možné, že bych byla mohla cestovat sama (vzhledem k tomu, že táta souhlasí, že jsem teď vlastně »mladý dospělý« ve vyspělosti i úsudku, navzdory tomu, že deváté narozeniny mám až za několik měsíců), ale ta otázka zůstává pouze formální a bezobsažná, protože nejsem shledána dost starou na to, abych převzala plnou odpovědnost za svého bratra, když budu mít oba rodiče nějaký ten milion kilometrů daleko. (Ne, že bych si byla jistá, že bych si zrovna tohle přála, pokud bych nebyla vyzbrojená něčím přinejmenším tak přesvědčivým, jako plamenomet.) A táta je k nám tak děsivě čestný, že by nebyl ochoten ani přemýšlet o možnosti, že by nechal letět jen jednoho z nás, když jsme výlet měli slíbený oba.
  Čestnost je u rodiče neocenitelná ctnost, ale zrovna teď bych dala přednost tomu, být místo toho rozmazlená a protežovaná.
  Ale výše uvedené je důvodem, proč jsem si jistá, že Clark nemá ve skříni schovaný stroj času. Tahle neuvěřitelná smůla, tenhle idiotský sen do sebe zapadajících nehod, je mu stejně tak ke škodě jako mě.
  Jak se to stalo? Vysvětlím vám to. Ani se nám nesnilo, že když se v naší domácnosti víc než před měsícem probírala otázka plánování našeho výletu na Zemi, už tahle katastrofa byla hotová a jen čekala na ten nejpříšernější moment, aby se projevila. Fakta jsou taková: Marsopolské jesle mají tisíce novorozených dětí zmrazených blízko absolutní nule, čekajících v naprostém bezpečí, dokud na ně jejich příslušní rodiče nejsou připraveni. Říká se, a já tomu věřím, že ani přímý zásah jadernou hlavicí by svěřená miminka neohrozil. O tisíc let později by se k nim záchranná jednotka prohrabala a zjistila by, že plně automatické, sebeobslužné zařízení nedovolilo, aby se teplota v nádržích změnila byť jen o setinu stupně.
  To má za následek, že my Marsové (ne Marťané, prosím! – Marťané jsou nehumanoidní rasa, v současnosti téměř vyhynulá) – máme sklon k tomu vzít se brzy, rychle si pořídit stanovený počet dětí a pak je vychovat později, jak dovolí finance a čas. To urovnává rozpory, tak stále více do očí bijící už od dob pozemské průmyslové revoluce, mezi nejlepším biologickým věkem pro pořízení dítěte a nejlepším sociálním věkem pro jeho podporování a výchovu.
  Pár jménem Breezeovi to udělal přesně tak, asi před nějakými deseti lety. Vzali se, když jí bylo deset a jemu jen o málo víc, když on byl ještě pilot-kadet a ona nastupovala na univerzitu Áres. Dostali povolení na tři děti, podle posouzení výboru, a odložili je, když oba dokončovali školu. Velice rozumné. Roky běžely, on se stal pilotem a později velitelem, ona účetní na jeho lodi a později lodní hospodář – šťastný život. Vesmírné linky mají taková spojení rády, manželské páry létající společně znamenají šťastnou loď v dobrém stavu.
  Kapitán a jeho manželka odsloužili svých deset a půl roku (dvacet pozemských let) a zažádali si o poloviční výslužbu, nechali si to potvrdit – a neprodleně kontaktovali jesle, aby rozmrazili a připravili jejich děti, všechny tři.
  Radiová depeše je obdržena, odeslána zpět k potvrzení a jesle ji zaznamenají. O pět týdnů později si šťastný pár vyzvedává svá tři miminka, potvrdí přijetí a začíná druhou část perfektního života.
  Tedy to si alespoň mysleli…
  Ale to, pro co si přišli, byli dva chlapečci a holčička. Co dostali, byly dvě holčičky a chlapeček. Naši.
  Věřte tomu nebo ne… trvalo jim skoro týden, než na to přišli. Lze snadno připustit, že rozdíl mezi čerstvě narozenou holčičkou a chlapečkem je tou dobou téměř irelevantní. I přesto je tu ale jemná odchylka. Podle všeho to byl případ přílišného množství pomoci – rozdělené mezi matku, tchýni, ošetřovatelku na dočasnou výpomoc a ochotnou sousedku. A spousta pobíhání sem a tam, že to vypadá až nepravděpodobně, že žádná z nich nekoupala ten první týden všechny tři miminka najednou. Tedy určitě ne paní Breezeová. Až se to jednoho dne přihodilo… a všimla si toho… a omdlela… a upustila jedno z našich miminek do vaničky, kde by se bylo utopilo, kdyby její výkřik nepřivolal jejího manžela a sousedku.
  Takže teď najednou máme měsíc stará trojčata.
  Právník z jeslí mluvil o tom, jak se to stalo, velmi neurčitě. Bylo jasné, že se nechce bavit o tom, jak mohl jejich »neomylný« identifikační systém způsobit takovou nehodu. Sama to netuším, ale zdá se logické, že i přes všechna jejich sériová čísla, otisky nožiček dětí, záznamové stroje a tak dále, a tak dále, nastane v systému chvíle, kdy jeden úředník přečte nahlas ze zaslané objednávky »Breeze« a jiný úředník zkontroluje záznam, do stroje vyťuká »Fries« a ten se pak postará o zbytek.
  Ale to nám ten právník neřekl. Byl prostě jen bolestně starostlivý, aby přesvědčil mámu a tátu, aby to řešili mimosoudně – přijali šek a podepsali prohlášení, ve kterém souhlasí s tím, že tuhle chybu nezveřejní.
  Domluvili se na třech letech matčiny pevně stanovené profesionální mzdy, zatímco zástupce polkl a vypadal, že se mu ulevilo.
  Ale nikdo nenabídl, že by zaplatil mně za to zmrzačení, které bylo spácháno na mém životě, mých nadějích a mých ambicích.
  Clark předestřel návrh, který byl na jeho osobu téměř citlivý. Navrhl, že si to prohodíme s Breezeovými, necháme jim hotová mimina a my si necháme ta zmrazená. Všichni budou šťastní… a my poletíme na Zemi.
  Můj bratr je příliš sebestředný na to, aby si to uvědomil, ale v tu chvíli se ho svými křídly dotkl anděl smrti. Táta je vážně vznešená duše, ale v daném okamžiku to bylo skoro víc, než dokázal snést.
  A já jsem na tom stejně. Čekala jsem, že dnes už budu na cestě na Zemi. Prvním vesmírným letem delším než na Phobos, což je stejně jenom školní výlet, taková naše školní selanka. Nic převratného.
  A hádejte, co dělám místo toho?
  Máte vůbec představu, jak často se musí přebalovat tři miminka?
   3.
  
  Stop! Zastavte stroje! Vymažte zprávy! Zrušte vydání!
  PŘECE JENOM LETÍME NA ZEMI!!!!!!!!
  No, ne všichni. Táta s mámou neletí, a samozřejmě ani trojčata ne. Ale… No nic, asi bych to měla vzít raději popořádku.
  To, co se dělo včera, už bylo prostě příliš. Přebalovala jsem je pořád dokola, jen abych zjistila, že když už mám třetí suché a v pořádku, první už zase potřebuje přebalit. Smutně jsem přemýšlela o tom, že tou dobou bych za jemných tónů hudby měla zrovna vcházet do jídelny na S.S. Wanderlust. Možná zavěšená do jednoho z důstojníků… možná dokonce do samotného kapitána, kdybych měla možnost zařídit náhodné šťastné setkání a pak rozvážně použít svůj výraz zmateného kotěte.
  A když jsem se ve svém snění s otevřenýma očima dostala až sem, zjistila jsem, že už zase začali všichni tři brečet. Napadlo mě něco o Augiášově chlévu a najednou už toho bylo tak akorát a oči se mi zalily slzami.
  Zrovna v tu chvíli vešla matka a já se jí zeptala, jestli bych si prosím nemohla dát na pár hodin pauzu.
  Odpověděla jen: „Cože, samozřejmě, drahoušku,“ a ani se na mě nepodívala. Jsem si jistá, že si nevšimla, že brečím. Už hned přebalovala, docela zbytečně, to, se kterým jsem zrovna skončila. Navíc zrovna mluvila do telefonu a někomu rozhodným hlasem vysvětlovala, že je naprostá pravda, jak mu už bylo oznámeno, že ona rozhodně neodlétá z Marsu, ale ani tak nehodlá přijmout jakékoliv jiné pověření, ani jako konzultant. A protože se bezpochyby cítí nepříjemně, když je od malých pryč na déle než deset minut, tak si na jedno z nich položila ruce.
  Matčino chování bylo naprosto neuvěřitelné. Její mozková kůra vybočila z dráhy a její primitivní instinkty jsou v plné pohotovosti. Připomíná mi kočku, kterou jsme měli, když jsem byla malá, když měla poprvé koťata. Jmenovala se »slečna madam Vestička«. Slečna Vestička nás milovala a věřila nám, pokud ovšem nešlo o koťata. Byla nervózní, když jsme se některého dotkli. A když jsme jedno z koťátek vyndali z její krabice a postavili ho na podlahu, abychom ho mohli obdivovat, vyskočila z pelíšku, popadla kotě do zubů a neprodleně se s ním vrátila zpátky na své místo s rozhořčeným otřepáním, jímž nám všem dávala jasně najevo, co si myslí o nezodpovědných lidech, kteří nemají ponětí o tom, jak se starat o mláďata.
  Máma se teď chová úplně stejně. Moji pomoc je ochotná přijmout jen z toho důvodu, že pro ni samotnou je toho moc. Ale rozhodně nevěří tomu, že bych byla schopná i jen zvednout dítě bez přísného dohledu.
  A tak jsem odešla a slepě následovala své instinkty, které mi radily, abych se stavila za strýčkem Tomem.
  Našla jsem ho v Losím klubu, což bylo v tu denní dobu obvyklé, ale musela jsem čekat v dámském salonku, dokud nevyšel z herny. Objevil se asi za deset minut a jak přecházel, přepočítával paklík bankovek. „Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ prohlásil. „Ale zrovna jsem poučoval jednoho spoluobčana o nejistých zákonech náhody a musel jsem zůstat dost dlouho na to, abych si vybral školné. A jak to jde, Podkayno Překrásná?“
  Snažila jsem se mu to vysvětlit a celá jsem se zajíkala, takže mě nakonec dovedl do parku u radnice, posadil mě na lavičku a oběma nám koupil pytlíky čokoládového popcornu. A já snědla ten svůj a většinu jeho a pozorovala jsem hvězdy na stropě a o všem jsem mu řekla a cítila se o moc líp.
  Poplácala mě po ruce. „Hlavu vzhůru, Jiskřičko. Vždycky si pamatuj, že když věci vypadají, že už horší být nemůžou, tak obvykle budou mnohem horší.“ Vyndal z kapsy telefon a někam zavolal. Slyšela jsem jen: „Nezdržujte se předepsaným postupem, slečno. Tady je senátor Fries. Chci mluvit s ředitelem.“ Po chvíli pokračoval: „Hymie? Tady Tom Fries. Jak se má Judith? Dobře, dobře… Hymie, jenom volám, abych ti řekl, že se za tebou stavím, abych tě nacpal do jedné z těch tvých nádrží s tekutým heliem. Tak řekněme kolem druhé? To ti dá čas, abys zmizel z města. Končím.“ A strčil si telefon zpátky do kapsy. „Pojď, dáme si oběd. Nikdy nepáchej sebevraždu s prázdným žaludkem, drahoušku, není to dobré pro zažívání.“
  Strýček Tom mě vzal do Klubu pionýrů. Předtím jsem tam byla jen jednou a je to tam ještě působivější, než jsem si pamatovala. Mají tam opravdové číšníky… muže tak staré, že by oni sami mohli být pionýry, pokud by se byli dostali na první loď. Všichni pobíhali kolem strýčka Toma. On je všechny oslovoval křestním jménem a oni mu říkali Tome, ale bylo to jako by ho oslovovali »Vaše Výsosti«. A nakonec přišel samotný šéf restaurace a sám mi připravil dezert s asi dalšími šesti lidmi, kteří stáli kolem, aby mu podávali přísady. Asi jako když slavný chirurg operuje za stálé hrozby smrti. Nakonec si strýček Tom odříhl za svým ubrouskem a já každému poděkovala, zatímco jsem si přála, abych to byla tušila. Oblékla bych si tu svou nepraktickou róbu, kterou mě matka nechce nechat nosit, dokud mi nebude devět. A málem mě to donutilo změnit názor – člověk se nedostane do Klubu pionýrů každý den.
  Jeli jsme expresním tunelem Jamese Joyce Fogartyho a strýček Tom celou cestu seděl, takže jsem taky musela sedět, i přesto, že jsem z toho neklidná. Mnohem raději jdu ve směru, kterým se tunel hýbe a dostanu se na místo o něco dřív. Ale strýček Tom říká, že on má dostatek cvičení z toho, když sleduje ostatní lidi, jak se snaží upracovat k smrti.
  Vůbec jsem si neuvědomila, že míříme do marsopolských jeslí, dokud jsme tam nedojeli. Tak jsem byla zmatená svými bouřlivými city. Ale pak jsme tam byli, před cedulí na dveřích oznamující: Kancelář ředitele – prosím použijte druhé dveře. Strýček Tom se ke mně otočil a řekl: „Potloukej se tady někde kolem, budu tě potřebovat později,“ a vešel.
  Čekárna byla přecpaná a jediné časopisy, které zbyly ke čtení, byly Dětské skopičiny a Moderní kutil, takže jsem se jen tak rozhlížela kolem a nakonec jsem objevila chodbu, která vedla do jeslí.
  Cedule na dveřích říkala, že návštěvní hodiny jsou od šestnácti do osmnácti třiceti a navíc byly zamčené, takže jsem pokračovala dál chodbou a našla jsem další dveře, které vypadaly slibněji. Bylo na nich napsáno: PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU, ale nebylo tam: »To platí i pro tebe« a nebylo zamčeno, takže jsem vešla.
  Nikdy neuvidíte za celý život tolik miminek!
  Řada za řadou, každé ve své vlastní průhledné kóji. Jasně jsem mohla vidět jen řadu, co ke mně byla nejblíž. Všechna miminka vypadala, že jsou přibližně stejně stará a mnohem vyvinutější než ta, co jsme měli doma. Takové malé hnědé uzlíčky, sladké jako štěňata. Většina jich spala, ale některá byla vzhůru a kopala a broukala a natahovala se po volně visících hračkách, které byly tak akorát na dosah. Kdyby mezi námi nebyla skleněná tabule, určitě bych jich popadla plnou náruč.
  Taky v té místnosti byla spousta dívek, tedy ve skutečnosti mladých žen. Všechny vypadaly, že jsou zaměstnány miminky a nevšímaly si mě. Ale brzy jedno z dětí nejblíže ke mně začalo plakat a na jeho kóji se rozsvítilo světlo. A jedna z ošetřovatelek přispěchala, odklopila víko, zvedla ho a začala ho poklepávat po zádíčkách. Hned přestalo plakat.
  „Je mokré?“ zeptala jsem se.
  Vzhlédla a podívala se na mě: „Ale ne, o to se postarají stroje. Jenom se cítí osamělé, tak se mu věnuju.“ Její hlas procházel čistě i skrz sklo. Bezpochyby obvod pro řeč a sluch, ačkoliv čidla to nezahrnovalo. Něžně mluvila na miminko a pak dodala: „Vy jste nový zaměstnanec? Vypadáte, že jste se ztratila.“
  „Ach ne,“ řekla jsem rychle. „Já nejsem zaměstnanec. Já jenom…“
  „Pak tady nemáte co dělat, ne v tuhle dobu, tedy pokud…“ podívala se na mě dost skepticky. „Možná hledáte výukovou třídu pro mladé matky?“
  „Ale ne, ne!“ spěšně jsem se ohradila. „Ještě ne.“ A pak jsem ještě uspěchaněji dodala: „Jsem tu jako host ředitele.“
  No, nebyla to lež. Alespoň ne úplně. Byla jsem hostem hosta ředitele, který s ním měl domluvenou schůzku. Takže to spojení bylo určitě slučitené, ne-li stejné.
  Zdálo se, že to jí uklidnilo. Zeptala se: „A co si přejete? Můžu vám pomoct?“
  „Ehm, jenom informacemi. Dělám něco na způsob výzkumu. Co se to děje v téhle místnosti?“
  „Tihle jsou tu na šestiměsíční smlouvu k odběru,“ řekla mi. „Všechna tahle miminka půjdou za pár dnů domů.“ Vrátila miminko, nyní tiché, zpátky do jeho soukromého pokojíčku, nastavila pro něj kojící dudlík, provedla ještě několik dalších úprav zvenku na kóji, takže se vnitřní výplň tak nějak vyvýšila a podržela miminko v klidu proti zásobníku mléka. Pak zavřela vršek, popošla pár metrů a vzala si další dítě. „Osobně si myslím,“ dodala, „že šestiměsíční smlouva je nejlepší. Dvanáctiměsíční dítě je dost staré, aby zaznamenalo změny. Ale tyhle nejsou. Nestarají se o to, kdo k nim přijde a pomazlí se s nimi, když pláčou… A i tak je šest měsíců dost dlouho na to, aby bylo do začátku o děťátko dobře postaráno a pomohlo se matce s tím nejhorším. Víme, jak se o ně postarat, jsme na to zvyklé a sloužíme na směny, takže nejsme nikdy unavené z toho, že »jsme s dítětem vzhůru celou noc«… A výsledkem je, že nejsme nervózní a nikdy na ně nekřičíme. A ani na chvíli si nemyslete, že miminko nepozná mrzutý tón hlasu jen proto, že ještě neumí mluvit. Pozná! A může to na něj zapůsobit tak, že si to po letech vybije na někom dalším. No, no, miláčku,“ pokračovala, ale to už nepatřilo mě. „Už se cítíš lépe? Jsme ospalí, co? Tak jenom pěkně lež a Marta s tebou zůstane, dokud nebudeš tvrdě spinkat.“
  Ještě chvíli miminko sledovala, pak stáhla ruku, zavřela kabinku a pospíšila si k místu, kde svítilo další světlo. „Miminko nemá ponětí o čase,“ dodala, když zvedala ječící uzlíček zuřivosti z jeho postýlky. „Když potřebuje pomazlit, chce to hned teď. Nemůže vědět, že…“ Zezadu k ní přišla starší žena. „Ano sestro?“
  „S kým se to tady vybavuješ? Znáš pravidla.“
  „Ale… ona je hostem ředitele.“
  Starší žena se na mě podívala přísným nevěřícím pohledem. „Ředitel vás sem poslal?“
  Bleskově jsem se rozhodovala mezi třemi nicneříkajícími odpověďmi, když jsem byla zachráněna osudem. Příjemný hlas, který jako by vycházel odevšad, najednou prohlásil: »Prosíme slečnu Podkaynu Friesovou, aby se neprodleně dostavila do kanceláře ředitele. Prosíme slečnu Podkaynu Friesovou, aby přišla do kanceláře ředitele.«
  Vystrčila jsem nos vysoko do vzduchu a důstojně jsem prohlásila: „To jsem já. Sestro, byla byste tak laskavá a zavolala řediteli, že slečna Friesová je na cestě?“ A odešla jsem s opatrným spěchem.
  
  *
  
  Ředitelská kancelář byla čtyřikrát větší a šestnáctkrát působivější, než kancelář ředitele ve škole. Ředitel sám byl malý, měl tmavě hnědou kůži a šedivou bradku a ve tváři trýznivý výraz. Krom něj a samozřejmě strýčka Toma byl přítomen ještě ten malý právník, co se před týdnem tak chytil s tátou, a můj bratr Clark. Nemohla jsem přijít na to, jak se tam ocitl… Kromě toho, že má Clark naváděcí instinkt na přivolávání problémů.
  Clark se na mě bez jakéhokoliv výrazu podíval a já mu pokývla. Ředitel a jeho právnický buldok povstali. Strýc Tom ne, ale řekl: „Doktor Hyman Schoenstein, pan Poon Kwai Yau – má neteř Podkayna Friesová. Posaď se zlato, nikdo tě nekousne. Pan ředitel pro tebe má návrh.“
  Právník do toho vpadl: „Nemyslím si, že…“
  „Správně,“ přisvědčil strýček Tom. „Nemyslíte. Jinak by vás napadlo, že od hozeného kamene se po hladině šíří kruhy.“
  „Ale… Doktore Schoensteine, prohlášení, které jsem obdržel od profesora Friese, ho výslovně zavazuje k mlčení, po samostatné a zralé úvaze, mimo to přistoupil na náhradu škody námi způsobené. Tohle se rovná vydírání. Já…“
  V tu chvíli se strýček Tom postavil. Vypadal dvakrát vyšší než normálně a ve tváři měl grimasu děsivé masky. „Co bylo to poslední slovo, které jste použil?“
  „Já?“ právník vypadal vylekaně. „Možná jsem mluvil ukvapeně. Jednoduše jsem tím myslel…“
  „Slyšel jsem vás,“ zavrčel strýc Tom. „Stejně jako tři další svědci. Zdá se, že to je jedno z těch slov, za která může být člověk vyzván na souboj na této stále ještě svobodné planetě. Ale vzhledem k tomu, že stárnu a tloustnu, mohl bych vás místo toho jen připravit u soudu o poslední košili. Pojďme, děcka.“
  Ředitel se spěšně ozval: „Tome… prosím, posaď se. Pane Poone, buďte prosím zticha, pokud vás nepožádám o radu. Tak a teď, Tome, víš velmi dobře, že nemůžeš vyzývat ani se soudit kvůli soukromému sdělení právního poradce mandantovi.“
  „Můžu udělat obojí i tak. Otázka zní: projde to u soudu? Ale to můžu vždycky zjistit.“
  „A jen tak mimochodem při tom vytáhnout na veřejnost věci, o kterých moc dobře víš, že si nemůžu dovolit zveřejnit. Jen proto, že můj právník mluvil příliš horlivě. Pane Poone?“
  „Snažil jsem se to odvolat. Odvolávám to.“
  „Senátore?“
  Strýček Tom se strnule uklonil panu Poonovi, který mu to vrátil. „Přijímám, pane. Nebylo to míněno jako urážka a nikdo nikoho neurazil.“ Pak se strýček Tom vesele zašklebil, nechal své břicho klesnout zpět do křesla a řekl už normálním hlasem: „V pořádku, Hymie, tak tedy pokračujme. Jsi na tahu.“
  Dr. Schoenstein opatrně prohlásil: „Mladá dámo, před chvílí jsem se dozvěděl, že nedávný rozvrat rodinného plánování u vás doma – kterého všichni hluboce litujeme – navíc způsobil kruté zklamání vám a vašemu bratrovi.“
  „To máte pravdu,“ odvětila jsem; obávám se, že dost ostře.
  „Ano. Jak předestřel váš strýc, vlny se šíří. Další z těchto vln by mohla způsobit zhroucení našeho uspořádání, učinit jej nedůvěryhodným. Je to zvláštní druh podnikání, který tu máme, slečno Friesová. Navenek vykonáváme běžné technické činnosti, plus některé méně obvyklé, formující pečovatelské služby. Ale ve skutečnosti se dotýkáme těch nejniternějších lidských emocí. Kdyby se stalo, že by důvěra v naši bezúhonnost nebo v pečlivost, se kterou vykonáváme služby, jež nám byly svěřeny, byla otřesena…“ Rozpřáhl bezmocně ruce. „Nepřežili bychom ani rok. Nyní vám mohu ukázat, jak přesně mohlo dojít k záměně, která tak neblaze ovlivnila vaši rodinu, ukázat vám, jak naprosto nepravděpodobné bylo, že se to mohlo stát i přes metody, které používáme… dokázat vám, jak naprosto nemožné je a už i v budoucnosti bude, aby se, při nových postupech, které jsme zavedli, takový omyl opakoval. I přesto však,“ znovu vypadal bezmocně… „kdybyste promluvila o tom, co se, opravdu jen jednou, přihodilo… mohla byste nás zničit.“
  Bylo mi ho tak líto, že už jsem skoro vyhrkla, že bych nikdy ani nesnila o tom promluvit! I přesto, že mi zruinovali život… když do toho vpadl Clark. „Sleduj, Pod! To je komedie!“
  Takže jsem řediteli věnovala svůj pohled sfingy a nic jsem neřekla. Clarkova instinktivní zištnost je absolutně spolehlivá.
  Dr. Schoenstein pokynul panu Poonovi, aby zůstal zticha. „Ale má drahá dámo, já vás nežádám, abyste nemluvila. Jak říká váš strýc senátor, nejste tady, abyste nás vydírali a já nemám nic, s čím bych vyjednával. Nadace Marsopolských jeslí, s.r.o. vždy plní své závazky, i když nevycházejí z formální dohody. Požádal jsem vás, abyste sem přišla, ve snaze navrhnout výši náhrady za škody, které jsme vám a vašemu bratrovi nepochybně, ač nechtěně, způsobili. Váš strýc mi řekl, že měl v úmyslu cestovat s vámi a vaší rodinou… ale že nyní zamýšlí letět nejbližším letem linek Trianglu. Myslím, že to je Trojrožec, asi za deset dnů. Cítila byste se méně poškozena, kdybychom vám a vašemu bratrovi uhradili cestu první třídou, samozřejmě okružní, na letu linek Trianglu?“
  No jestli! Wanderlustu se jako jediná přednost nedá upřít fakt, že je to opravdová kosmická loď a že mířila na Zemi. Ale je to stará, pomalá dopravní loď. Zatímco linky Trianglu, jak každý ví, jsou vyšší třída! Nemohla jsem, než přikývnout.
  „Skvěle. Je nám potěšením a doufáme, že budete mít báječnou cestu. Ale, ehm, mladá dámo… považovala byste za možné poskytnout nám nějaké ujištění, bez nijakých protihodnot a čistě z vlastní laskavosti, že nebudete mluvit o jistém politováníhodném omylu?“
  „Ach, já myslela, že to je součást dohody.“
  „Není žádná dohoda. Jak poukázal váš strýc, tento výlet vám dlužíme bez ohledu na cokoliv dalšího.“
  „Ale proč… proč, doktore, budu tak zaměstnaná, tak naprosto uspěchaná, jen abych se připravila včas, že nebudu mít čas, abych s kýmkoliv mluvila o jakýchkoliv omylech, které nejspíše ani nebyly vaší chybou!“
  „Děkuji.“ Otočil se ke Clarkovi. „A co ty, synku?“
  Clark nemá zrovna rád, když se mu říká »synku«. Ale nemyslím, že to ovlivnilo jeho odpověď. Ignoroval to oslovení a chladně prohlásil: „A co naše výdaje?“
  Dr. Schoenstein sebou trhl. Strýc Tom se rozchechtal a řekl: „To je můj kluk. Říkal jsem ti, Hymie, že má tu jednoduchou hrabivost písečného pluhu. Dotáhne to daleko… tedy pokud ho někdo neotráví.“
  „Nějaké návrhy?“
  „Nedělej si starosti, Clarku. Podívej se mi do očí. Buď nebudeš souhlasit a my tě strčíme do sudu a propasírujeme otvorem pro zátku, takže nebudeš moci mluvit – zatímco tvoje sestra tak jako tak poletí – nebo přistoupíš na naše podmínky. Řekněme tisíc pro každého… ne, patnáct set… na cestovní výlohy. A ty budeš už navždycky držet pusu o té záměně dětí… nebo ti já osobně, s přispěním čtyř zvlčilých pořízků, vyříznu jazyk a nakrmím s ním kočku. Dohodnuto?“
  „Měl bych dostat deset procent provize z těch ségřiných patnácti set. Nemá dost rozumu, aby si o ně řekla.“
  „Žádné dohadování o spropitném. Já bych měl tobě naúčtovat zvláštní odměnu za celou tu transakci. Dohodnuto?“
  „Dohodnuto,“ souhlasil Clark.
  Strýc Tom vstal. „Takže jsme domluveni, Hymie. Svým vlastním nevábným způsobem je naprosto stejně spolehlivý jako ona. Takže se uklidni. Vy také Kwai Yau, už zase můžete dýchat. Hymie, můžeš mi poslat šek zítra ráno. Jdeme, děcka.“
  „Díky, Tome. Tedy pokud to je to správné slovo. Ten šek budeš mít doma, než dorazíš. Ach… jen jedna věc…“
  „Co, Hymie?“
  „Senátore, byl jste tu už dlouho před tím, než jsem se narodil. Takže toho moc nevím o vašem mládí. Pouze ty tradiční historky a to, co se o Vás píše v Kdo je Kdo na Marsu. Tak by mě zajímalo – za co jste sem byl deportován? Byl jste deportován, že?“
  Pan Poon vypadal ochromený hrůzou a já byla taky. Ale strýc Tom nevypadal, že ho to urazilo. Srdečně se zasmál a odpověděl: „Nařkli mě z toho, že pro zisk zmrazuju děti. Ale bylo to falešné obvinění – nikdy jsem žádnou takovou věc neudělal. Pojďte, děcka. Dostaňme se z tohohle ďábelského doupěte, než nás zatáhnou dolů do podzemí.“
  Později v noci, už v posteli, jsem zasněně promýšlela ten výlet. Dokonce neproběhla ani hádka s mámou a tátou, strýc Tom to všechno zařídil po telefonu ještě než jsme se dostali domů. Zaslechla jsem zvuk z dětského pokoje, vstala a došourala se tam. Byl to Duncan, to zlatíčko, ani tak ne mokrý, jako osamělý. Tak jsem ho zvedla a chovala ho v náručí a broukala mu a pak byl mokrý, takže jsem ho přebalila.
  Rozhodla jsem se, že je stejně tak hezký, nebo možná i hezčí než všechna ta ostatní miminka. I když je o pět měsíců mladší a očima ještě pořád nezaostřuje. Když jsem ho zase položila, tvrdě spal. Vydala jsem se zpátky do postele.
  A zastavila jsem se – linky Trianglu dostaly své jméno samozřejmě podle toho, že létají na všechny tři hlavní planety. Ale v jakém pořadí cestujete na lince Mars-Venuše-Země, záleží na tom, kde zrovna jsme na svých oběžných drahách.
  Ale kde teď jsme?
  Běžela jsem do obývacího pokoje a hledala jsem Denního válečného hlasatele – našla ho, díky bohu, a strčila ho do prohlížeče, přeskočila k letovým zprávám a našla si předpokládané přílety a odlety.
  Ano, ano, ano! Letím nejen na Zemi… ale taky na Venuši!
  Venuše! Myslíte, že by mě matka nechala… Ne, radši teď nic neříkat. Strýček Tom bude poddajnější, až se tam dostaneme.
  Bude mi chybět Duncan – je to taková moje panenka.

Robert A. Heinlein: Podkayna z Marsu (Podkayne of Mars)
překlad: Dagmar Haladová
obálka: Michael Wheelan
Wales, 2005
237 stran, 199 Kč (členové Klubu čtenářů SF 159 Kč), brožované
ISBN 80-86939-06-5