Média řeší (ne)odvolání ministra Staňka, politici řeší ústavní krizi a žalobu na prezidenta, veřejnosti je předkládána varianta předčasných voleb a všichni společně zapomněli na spouštěč těchto událostí: bývalého ředitele Národní galerie Jiřího Fajta.
Téměř ve stejnou dobu s odvoláváním Fajta policie v přímém přenosu prohledávala kanceláře středočeské hejtmanky Jermanové, investigativní žurnalisté požadovali smlouvy na poradenské služby této dámy a média se podrobně vyptávala, za co utratila cca pět milionů.
Nezaznamenal jsem, že by investigativní žurnalisté žádali po Národní galerii kopie problematických smluv a faktur, i když problém u ředitele Fajta byl údajně o řád větší. Kdybych byl investigativním novinářem, pokoušel bych se kontaktovat bývalé finanční ředitele Národní galerie a zjišťovat, proč vždy po krátké době odešli z této funkce. Nebo bych alespoň hledal toho posledního, který údajně dospěl k názoru, že „chaos v účtech je záměrně vytvořený, aby do ekonomiky nebylo vidět“. Ptal bych se také na Ministerstvu kultury, kolika miliony ročně muselo lepit rozpočet Národní galerie a odkud přišly podklady pro trestní oznámení. A podle zákona o veřejném přístupu k informacím bych chtěl kopii.
Nezpochybňuji, že bývalý ředitel Jiří Fajt je vynikající kurátor, skvělý znalec historie umění a příjemný společník, ale pravděpodobně je velmi špatný ekonom. Je-li vinen, na to si musíme opravdu počkat. Je však pro dnešní mediální dobu a extrémně transparentní společnost signifikantní, že o problém Jiřího Fajta se nikdo nezajímá.