O Andreji Babišovi toho bylo v posledních týdnech napsáno dost. Nebylo to nic hezkého a příjemného - ne, že by si to nezasloužil. Od roku 2011, kdy svoje hnutí založil, přes volby do poslanecké sněmovny po pádu vlády, který následoval po přepadení sídla vlády ČR policejním komandem, přes volby krajské a další sněmovní. Vždy jeho koblihy zabraly.
Že byly tyto koblihy snad nejdražším pečivem, které kdy občané České republiky měli na stole, není pochyb. A že ty koblihy „baštilo“ kolem 30 % voličů, kteří přišli k urnám, je pravdou. A tak, aby se „národ“ udržel v dobré náladě a příliš neposlouchal „sýčkování“ rozumných lidí, se v době prosperity vesele rozhazovalo a stále rozhazuje, i když dnes již ta prosperita není tak třeskutá jako v minulých létech. Snad nám ale ta prosperita vydrží i nadále. Snad pořád bude na jízdenky na vlak pro důchodce, kteří si libují a jezdí i tam, kam ani nepotřebují, pro studenty a hlavně pro studentky, které prý jezdí z Prahy až do Ostravy ke kadeřníkovi, protože nakadeření je v Ostravě levnější než v Praze a čas strávený ve vlaku s wifinou za zlevněné jízdné není čas ztracený.
Za devítistovku přidanou k důchodům, které by pro většinu penzistů měly a mohly být vyšší, kdyby se konečně začalo o penzích přemýšlet rozumně, je každý staroušek vděčný a nevidí, že vysoké zdanění vlastně všeho by mu při snížení daní tu devítistovku bohatě nahradilo. Dalšími v řadě jsou rodiče malých dětí, kteří jako v ruletě nevěděli, zda dostanou doplatek na oněch zázračných 300 tisíc na každé dítě, nebo na dítě narozené před Novým rokem, či po Novém roce. Dohadovali se zbytečně, paní Maláčová - ministryně v Babišově vládě - je v rozdávání cizích-našich peněz velmi produktivní a přidává všem a slibuje pořád víc a víc. (To, že každé dítě patří rodičům a nikoli státu, říkám pouze na okraj, protože si dovedu představit kletby, které by se na moji hlavu snesly, kdybych si tuto samozřejmost dovolila říci nahlas).
Platy státních zaměstnanců se pod tíhou argumentů o všeobecném rozdávání také zvyšují, ať je jejich náplň práce na 8 hodin denně, či pouze na 6 nebo dokonce na 4,5. Tyto cifry jsou ukázkou nejen špatné organizace práce na pracovištích veřejné správy, ale oněch 4,5 je oficiální pracovní doba učitelů v základních a středních školách (23 hodin týdně). Ať mě jmenovaní nekamenují, ale je tomu tak a na tento fakt se nějak úplně zapomnělo. Slova o písemkách, opravovaných po večerech a nocích, zcela jistě budou mým slovům oponovat, je ale správně toto číslo znát. Minimální mzda se také významně zvyšuje bez ohledu na možnosti zaměstnavatelů a výkonnost zaměstnanců. Doba je zlá, pracovní síly nejsou.
Ze všeho výše uvedeného je jasné, že každý chce víc. Zaslouženě i nezaslouženě. A proto se nedivme ministerskému předsedovi, že hnízdo-nehnízdo, pekárna-nepekárna, on chce také víc. To, že nás sytí rohlíky, metylesterem do benzinu i informacemi z podniků dnes ve svěřenském fondu, to vše na slušnou životní úroveň rodiny asi nestačí a je třeba to ještě trochu „vyfutrovat“. Čím jiným než kouzelným prostředkem, který se jmenuje dotace. Penězi, které nejdřív kterémukoli občanovi naší země byly sebrány ve formě daní a pak pouze někomu vyvolenému dost složitou procedurou přiřknuty. A právě třeba na (dost nevkusné) Čapí hnízdo nebo na výrobu něčeho tak obyčejného, jako je toastový chleba. Že ty dotace byly určeny malým podnikům? Ale vždyť přece usedlost pro „rekreaci veřejnosti“ někde u Olbramovic není velký podnik!
Ale celá veřejnost se nejezdí rekreovat do Čapího hnízda. Veřejnosti se přestalo líbit, že má přispívat na něčí víkendovou chalupu. Navíc když i poskytovatel dotací projevil pochybnosti o správnosti jejich využití. Plné Václavské náměstí toho bylo v úterý důkazem. Netvrdím, že v zemích, které mají parlamentní systém, by se mělo rozhodovat na ulicích a náměstích. Ale ucho se už asi utrhlo a lidé chtějí říci své. Kolik jich je v poměru k počtu Babišových voličů, si netroufám tvrdit.
Kvůli tomu všemu - Babišovu střetu zájmů, nevysvětleným dotacím, ale i tomu, že lidé ve slušné zemi si musí vysvětlení vynucovat na náměstích -, kvůli tomu všemu má Česká republika z ostudy kabát.
Ve světle všech těchto událostí není od věci vzpomenout na jiného ministerského předsedu, tehdy ještě Československé republiky, na Antonína Švehlu: když po smrti tohoto státníka otevřela paní Švehlová šuplík jeho psacího stolu, našla tam všechny peníze, které kdy byly Švehlovi vyplaceny jako plat v době jeho premierování. Tento ministerský předseda plat od státu nepotřeboval, vždy jej „strčil do šuplíku“. Živil ho jeho rodový statek, který zdědil po otci a který spravovala jeho manželka.
Ministerští předsedové nejsou stejní, zvláště někteří!