Neviditelný Pes

POLITIKA: Na hraně zdravého rozumu

22.5.2019

Čím dřív parlament odmítne novelu antidiskriminačního zákona, tím líp pro svobodu každého jedince

Do sněmovny dorazila novela zákona o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací, tzv. antidiskriminačního zákona, z pera aktivistů, podpořená některými poslanci a poslankyněmi ANO, Pirátů a ČSSD.

Začnu trochu zeširoka, čistá právničina bez společenského kontextu nemá v tomto případě valný smysl. Osobně jsem byl vždy velmi proti jakékoli tzv. antidiskriminační legislativě, pokud měla obsahovat soukromé subjekty. V mém pojetí lidských práv se jedná o práva (či možná lépe svobody), do kterých mi stát nesmí zasahovat a musí mi umožnit se rozhodovat samostatně.

V co se ale zvrtlo pojetí „lidských práv“ v posledních letech u západních progresivistů, hraničí se zdravým lidským rozumem. Každý má mít právo na dítě (ale toho dítěte se již nikdo neptá) a současně dítě nemá „právo“ se narodit, pokud si to matka nepřeje. Každý má mít nejen právo na libovolnou sexuální identitu, ale všichni ostatní to musí nejen respektovat, ale ještě mu k tomu vytvářet veřejné podmínky včetně různých typů toalet a specifického oslovování. Každý má mít právo na vzdělání ve vzdělávacím zařízení, které si sám vybere, bez ohledu na to, zda ostatní svojí přítomností ruší nebo zdržuje (viz dnešní pojetí inkluze).

Naivní chybou moderní levice je myšlenka, že čím více „práv“ přiznáme libovolně samodefinované menšině na úkor ostatních, tím bude náš svět lepší. Opak je pravdou, mnohem častěji bychom měli mluvit o povinnostech – minimálně vůči svému vlastnímu životu, ale také vůči rodině, obci, zemi – než o právech. Mám právo na svoji cestu ke štěstí či spáse, ale nemám právo po ostatních chtít, aby mi v tom pomáhali.

Návrh v sobě skrývá dva problémy. Prvním je nebývalé rozšíření okruhu činností a diskriminačních důvodů, kde je přeneseno důkazní břemeno na stranu „pachatele“ domnělé diskriminace. Zatímco doposud jsme alespoň v poskytování zboží nebo služeb měli jen důvody rasové a etnické (které jsou ovšem většinou rozpoznatelné „na první pohled“), nově by tam mělo být zařazeno třeba i náboženské vyznání nebo světový názor. Takže bych měl asi do budoucna prokazovat, že když jsem odmítl poskytnout v soukromém rádiu reklamní prostor komunistům, nebylo to pro jejich světový názor, ale z nějakého jiného důvodu. Stejně tak když budu mít dámské krejčovství nebo kadeřnictví, tak budu muset soudu prokázat, že pány obsloužit neumím a není to projev diskriminace. V domově důchodců zřejmě musím ubytovat i studenta, abych nebyl obviněn z diskriminace z důvodu věku. A pravidelnou kontrolu rizika rakoviny děložního čípku provádět i mužům, kteří se zrovna cítí jako ženy (mimochodem, ač to zní jako nejapný vtip, jedná se prý i o doporučení významné britské lékařské společnosti). Přitom bychom naopak měli maximálně hlídat, abychom ty hlouposti v antidiskriminaci, která k nám už z evropské legislativy pronikly, dále nerozšiřovali.

Druhá část se má týkat posílení moci aktivistů. Tu pokládám za možná závažnější a pro život běžného občana nebezpečnější.

Nadále už nebude třeba, aby někdo byl tzv. diskriminací poškozen. Žalovat budou moci nově i neziskovky pro domnělou diskriminaci, pokud prokáží „závažný veřejný zájem“. Tedy nebývalé rozšíření moci všech kazatelů veřejného dobra a neobyčejné rozšíření moci progresivního soudnictví. Mnohokrát mi rozumní soudci říkají, tak nám tu či onu pravomoc nedávejte, pokud nechcete, ale jakmile nám ji dáte, tak my už musíme rozhodovat. A tady se chce pod naprosto vágními pojmy „ochrana před diskriminací“ a „závažný veřejný zájem“ poskytnout možnost nadále stanovit za domnělou diskriminaci prakticky cokoli. Zatím jsme těch rozhodnutí neměli naštěstí moc (předkladatelé uvádějí 30), jsem si však jist, že v rukou aktivistů by počty stouply raketově.

Ruce pryč od této novely, čím dřív se s ní parlament vypořádá jejím odmítnutím, tím lépe pro svobodu každého jedince. Ruce pryč od dalšího rozšiřování pojetí „diskriminace“.

LN, 17.5.2019

Autor je poslanec ODS

Marek Benda


zpět na článek