O značný rozruch se postaral pražský primátor Hřib, když prohlásil, že z prázdných bytů v Praze bude vybírat zvláštní dodatkovou daň. Poprvé samotný pojem „prázdný byt“ by se těžko definoval podle odběru elektrické energie. Lidé dnes dlouhodobě pracují v zahraničí, babičky hlídají vnoučata a tito lidé nemusí mít zájem mít cizího člověka ve svém bytě. Také mnozí cestují, nebo tráví delší doby na svých chatách a chalupách, zvláště starší ročníky. Dovozovat prázdnost bytu od elektroměru by bylo přinejmenším zavádějící. Dobře, že tento nedomyšlený nápad padl. Tudy cesta nepovede.
Hřib proto přichází z dalšími nápady, a žel se ukazuje, že o věci samé mnoho neví. Nápad, že příjmy z pronájmu bytů budou osvobozeny od daní z příjmu, je líbivý, ale pro ty, co neprojímají, asi moc motivační nebude. A pro ty, co pronajímají, by byl vítaným přilepšením. Tímto návrhem se ale plán mine cílem. Zvýšení pronájmů volných bytů se tím nedocílí. A dodejme, že nové drahé byty umožňují při využití jejich odpisů prakticky na mnoho let dosáhnout toho, že žádné daně z vybraného nájemného vlastník stejně neplatí. Tudy cesta také nepovede.
Líbivé „sociální byty“ jsou v Praze, kde příjmy v drtivém objemu vysoko překračují celostátní průměr, nápadem nepovedeným. Možná hezký plán, ale sociálního na něm mnoho není. Navíc tyto dotované byty povedou k takové korupci, až budou oči přecházet. Asi jako když se jeden miliardář rozváděl a soud mu nemohl vyměřit alimenty, protože veškerý majetek měl napsaný na maminku. Jeho žádost o sociální byt by tedy byla důvodná. Vždyť oficiálně nemá nic. A takových „chudáků“ by se v Praze objevily statisíce. Tudy správná cesta také nepovede.
„Dnes si můžete úroky z hypotéky u vlastní nemovitosti odečíst ze základu daně, pro družstevní bydlení to ale neplatí a my bychom to chtěli zrovnoprávnit,“ říká Hřib. Trochu se v jeho výroku motají dva typy vlastnictví, protože soukromé nerovná se družstevní. Ale hledat cesty, jak by stavební družstva snadněji dosáhla na úvěry, je jistě cesta, která by mohla pomoci. Tudy by cesta mohla vést.
Nejlepší cesta je ale ta, kdyby konečně Praha přestala blokovat výstavby bytů a kdyby úředníci začali pracovat podle platných zákonů, nikoliv podle zákonů nově vytvořené úřednické nepostižitelnosti. Protože nedostatek bytů v Praze je umělý a vyvolaný Prahou a místními částmi zcela svévolně. A možná i úmyslně.
Hřib sice hovoří o tom, že Praha přijme další úředníky, ale ti se potulují po chodbách na mnoha pražských částech už nyní. Stačí se tam v úředních hodinách jít podívat. Zatím je k odpovědné práci nikdo nedonutil a údajné vyřešení módních brownfieldů je jen dílčím problémem a ještě tím menším. V úřední sféře je hodně co vylepšovat a řešit, ale nikdo se důsledně nestará. To je zjevně špatně. Je pozoruhodné, jak se nikdo neptá developerů, jak by ten problém řešili oni, a přitom jsou rozhodující stranou, pokud se výstavby nových bytů týká. A to i těch družstevních. Jistěže, na nabídku výstavby sociálních bytů developeři skočí a budou tleskat všemi deseti. Kdo ne, když peníze jsou bezrizikové a předem zaručené.
Malý test na serveru, který pro pronájmy nevyužívá realitní kanceláře, také hodně napoví. Zájemci ve vysokém počtu shánějí tzv. sdílené bydlení (spolubydlení), tedy několik párů bydlí dohromady. V pražském Suchdole najdete v jednom bytě i sedm párů a každý ve spojeném dvou-bytě platí deset tisíc korun měsíčně. Z bytu je v podstatě ubytovna, a navíc dost otřesná, k hrůze ostatních vlastníků bytů v domě. Takových šetřivých nájemníků je více, ale při prověrce jejich platů a mezd zjistíte, že vůbec nemají malé příjmy. Snadno by si mohli najmout vlastní byt.
Na otázku, proč tedy žijí takto, odpoví drtivá většina, že musejí žít levně, aby si mohli našetřit na svůj byt. Utkvělý a propagandou vnucovaný sen o vlastním pražském bydlení tak mnohé donutí žít deset i více let spíše jako chudáci než jako lidé. Tyto páry se neberou, často se rozcházejí a nepořizují si děti. Čekají na splnění svého pražského snu. To je více než špatný stav.
Ceny bytů se ale jejich nedostatkem stále jen zvyšují a mnozí z těchto „čekatelů“ se stejně svého snu nedočká. Když panelový byt 3+1 vzrostl z ceny dva a půl milionu korun v roce 2009 na čtyři miliony v roce 2019, tak je zřejmé, že nájemné bydlení se bude objemově zvyšovat a vlastnictví bytů bude jen pro příjmově silné skupiny. A nejen v Praze. Tedy nastane to, co je ve světě obvyklé, v hlavních městech zvláště.
Změnit to mohou ony avizované sociální byty. Také návrat do socialismu. I ten by mohl. Volné a nájemní byty by se zestátnily. A přerozdělily by se mezi „potřebné“.
Na závěr tohoto článku malé nahlédnutí pouze na jeden z webů, který nabízí v Praze byty k pronájmu bez zprostředkování realitní kanceláře.
Garsonky = nabídka k pronájmu 39 garsoniér v Praze
1+kk = nabídka k pronájmu 238 bytů v Praze
2+kk = nabídka k pronájmu 503 bytů v Praze
3+1 = nabídka k pronájmu 453 bytů v Praze
Dále bylo zbytečné pokračovat a takových na Prahu orientovaných webů najdete hodně dalších. A zdaleka nejsou nájmy až tak závratné, protože nabídka je vysoká a poptávka spíše nižší. Tyto byty samozřejmě nejsou součástí systému Airbnb.
Celá kauza „nedostatku“ bytů v Praze vypadá spíše jako záměrně vyvolaná a cíle z ní vykukují jako sláma z bot. Chytráci se slušnými příjmy chtějí levné byty, a tak ať jim je Praha za komunální peníze postaví. Jenomže tihle se stejně ničeho nedočkají.
Developeři na sociální byty s radostí kývnou, protože jejich zisky jim přinejmenším zůstanou a rizika si ponechá Praha. Kdo by nekývl.
Politici by si mohli zase začít nadělovat. Protože když si po roce 1989 začali sobě přidělovat pražské pozemky (a že se to dá prokázat, je nabíledni), tak by si dnes mohli sobě, rodinám a svým straníkům nadělovat zdarma pražské byty. Velmi lákavá představa pro některé strany a hnutí.
A o tom celá tato umělá kauza je. O skutečném řešení stavu v Praze to zatím není ani vteřinu.
Autor problematiku nájemních bytů, tvorby a právních dopadů nájemních smluv přednáší na European Institute of Business Studies.