POLITIKA: Die Fahne hoch!

aneb Jak (zase) nasrat lidi

Jak napsal náš spolupracovník Jan Schneider v LN, v diskuzi nejen v izraelském Knesetu upoutá pozornost a mediálně vyhraje ten, kdo první do projevu nějak zamontuje holokaust. U nás to platí také. Nezapomenutelný Topolánek se svojí „nocí dlouhých nožů“ i dnes Václav Klaus ml. zabodovali a stali se „na patnáct minut“ slavní. Tak proč bych nedal článku takový titulek?

Některé věci, hluboko položené v mozku, se totiž vynoří jakoby z ničeho nic. Jako třeba mně ona slavná nacistická píseň uvedená v nadpisu. Správným názvem „Horst-Wessel-Lied“ (tj. Píseň Horsta Wessela). Její první dva řádky zní: Die Fahne hoch! Die Reihen fest geschlossen! (česky: Prapor výš! Řady pevně sevřít!). Zazněla mi v hlavě po zážitku na stanici pražské tramvaje.

Čekali jsme tam ve studeném dešti, který byl podobný počasí 15. března 1939, až přijede tramvaj. Když se blížila, všiml jsem si, že vepředu, tam, kde jsou dva držáky na vlaječky, vlaje česká vlajka a nějaké modrá. Zblízka bylo poznat, že ta „jiná“ je vlajka NATO. Bylo totiž výročí našeho vstupu. Dost jsem se divil. Co se pamatuji, bývala vždycky vedle naší státní vlajky vlajka okupační mocnosti. Že by u nás vládu převzalo NATO?

Dvě vlaječky na pražských tramvajích a domech, to je taková trvalka mého života. Když jsem spatřil světlo světa, tak tam byly ve „význačné dny“ vlaječky protektorátu (kdopak ví, jak vypadaly?!) a s nimi rudé vlaječky. Ty ovšem ve středu s haknkrajcem. Moji jen o málo starší kamarádi se ve škole povinně učili: “Adolf Hitler war geboren…“

Pak se chvíli střílelo, v ulicích kolem nás ležely mrtvoly a potom přijely tanky a na domech se objevily československé vlajky. To bylo radosti! Brzo ovšem tam byly opět společně v rudými vlaječkami. Tentokrát se srpem, kladivem a hvězdičkou. V roce 1968 sovětské zmizely a chvíli byly jen české. Pak se to zase měnilo a po 21. srpnu 1968 rudá vlajka „našeho nejvěrnějšího přítele a spojence“ opět slavila návrat. Nakonec přišlo obecné potěšení celého národa, tedy Čechů i Slováků, když po listopadu 1989 byly vepředu na tramvajích v Praze i Bratislavě jen naše vlajky! A pokusy různých vlezdoprdelků vyvěšovat tam za pár let vlajky EU nějak nevyšly.

Tramvaj s vlaječkami odjela bez nás, bylo to jiné číslo. Prochladlí, v hustém ledovém dešti, jsme čekali dál. Pán stojící vedle mne na refýži, od průjezdu ovlajkované tramvaje jaksi znervózněl, a nakonec to nevydržel: „Voni chtěj´ snad ty lidi nasrat ještě víc! Kterej kretén zase poručil vyvěšovat cizí vlajky na tramvaje? Co má co dělat na pražské tramvaji vlajka NATO? My jsme jejich kolonie?“

„No klid, pane,“ pravil jsem. “ Oni lidi stejně nevědí, čí je to vlajka,“ uklidňoval jsem ho. Pán vypěnil ještě víc. „Anebo hovno!“ pravil ten muž z lidu. „Voni si to zjistí a naserou se na Unii a na Západ ještě víc, než jsou. A to je to poslední, co potřebujeme!!“ dodal onen občan. K mému překvapení. Nebyl to tedy nostalgik po totáči anebo volič KSČM.

„Ty čuramedáni…“ pokračoval pán a pustil se do presentování svého pohledu na věc.

Bohužel, nemohu milým čtenářům a spanilomyslným čtenářkám citovat onoho občana. Ukázalo se, že dotyčný má bohatou slovní zásobu a dokáže využít bohatství naší mateřštiny dokonale. Být tohle zvukový záznam, slyšeli byste teď asi pět minut pískání. Plně jsem s oním neznámým Pražanem souhlasil.

Pak jsem zjistil, kdo to s těmi vlajkami blbne, že se projevila banda pomatených aktivistů z Rady hl.m. Prahy ve složení piráti, Praha sobě a TOP 09 a STAN, v čele s pirátem Hřibem. Mladí pokrokáři a euro-soudruzi se patolízalsky tímto aktem „poklonili u vrbiček“, aby ukázali všem západním zelenorudým soudruhům, jak jsou uvědomělí. A bdělí a ostražití. A věrní těm správným myšlenkám. (V jejich případě jsou to spíše „mišlenky“.)

Vedení pražského magistrátu se rozhodlo během roku vyvěšovat vlajky spjaté s „okamžiky mravního významu“. Už jen výklad toho, co je „mravní význam“, ukazuje, co jsou zač a kam by nás chtěli vést. Tak například 11. března nad Prahou povinně zavlaje tibetská vlajka. No dobře, Tibet je okupovaný, máme stát na jeho straně. Ale nerad bych, aby celá Praha vypadala jako Kalousek – omotaný tibetskou vlajkou a zoufale hledající záchranu před politickým pádem do bezvýznamnosti. Tedy jako blbec.

V srpnu povinně během Prague Pride prý zavlaje po celé Praze duhová vlajka symbolizující LGBT komunitu. Já zásadně nic proti teplým nemám. Ale jestliže už tahle patra gendero pomatenců vymyslela, že existuje sedmdesát osm různých pohlavních variant, tak potřebují psychiatra. Normální Pražany ať do tohohle bláznění netahají. Domnívám se, že naprostá většina obyvatel Prahy si myslí, aby si dotyční LGBT strčili své nápady do … Jako že už si tam strkají. No víte co.

Rada hl.m. Prahy se též dohodla, že v květnu bude vyvěšena vlajka připomínající Mezinárodní den rodiny. Proti však hlasovali pirátští radní. Tito radní jsou ukázkou, co piráti ve skutečnosti jsou. Parta, u které není jasné, zda jsou uvnitř víc rudí anebo hnědí anebo zelení, a že též mají silný problém nejen s potřebou stále někoho dávat a chtít zavírat. A také se svojí sexualitou. Škoda, že už se to nesmí léčit. Ta zmatená sexualita. Rozhodně nejsou, jak se začíná v novinách tvrdit, žádnou náhradou umírající ODS.

Na úřední vyvěšování různých „nadřazených vlajek“ pod hesly o pokroku, lásce a míru mám svůj pohled. Vlajky a fangle vždy z moci úřední nařizují vyvěšovat ti, kteří chtějí zakrýt krach své politiky a ideologie, anebo neschopnost jakékoli rozumné vlády. Výsledek činnosti předchůdců Hřiba a spol. je dobře vidět na obrázku Spálené ulice v dobách normalizace:

Díky geniálním ideologickým závěrům a požadavkům Moskvy po roce 1948, realizovaným nadšeně za jásavého pokřiku našich mladých stalinistů (zdravím Pavku Kohouta!), byly státem zabaveny majitelům všechny činžovní domy. „Politickým zločincům“, tedy třeba uprchlíkům za hranice, i obyčejné rodinné vilky. Zároveň byly v rámci budování nejlepšího z možných světů zrušeny všechny živnosti, malé stavební firmy, lakýrníci, instalatéři atd. Soukromí majitelé byli rádi, když je nezavřeli. Čeští ideologičtí „husité“ chtěli mít režim nejpokrokovější ze všech pokrokových. Jo, a všude věšeli sovětské vlajky. Jak se to zpívalo v pokrokovém filmu plném mladých nadšených lidí v písni“ Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudém na stožáry světa vyletí…“:

Že by se mladí správní soudruzi, včetně Pavky Kohouta, ideového gurua celé té filmové blbosti, zamysleli nad tím, kdo bude ty baráky opravovat, to po nich nikdo nemohl chtít, že?! Jenže povinné hovadské vyvěšování vlajek má přímou souvislost s padáním baráků. Dnes tedy spíš s padáním mostů...

A tak se vyvěšovaly vlajky a postupně se všude rozpadaly domy, teklo do střech a odlupovaly se fasády. Římsy padaly na lidi a zabíjely je, takže se nad chodníky musela stavět ochranná lešení, aby se po městě dalo vůbec chodit. Praha se pod nadšeným vedením Strany rozpadala, smrděla a byla plná špíny. V té době ovšem Pavka Kohout už věděl, že je něco špatně. A tak, asi aby si vylepšil oko, jezdil často do Vídně.

Ovšem u nás vlajky musely viset všude. Jak ukazuje třeba tento obrázek:

Ulice někde snad v Nuslích, tramvaj má vpředu vlajky, nalevo od ní je letitá „unavená“ prkenná ohrada, napravo je rohový barák. Na něm vlajky a kolem něj pro chodce postavené ochranné lešení. Fanatiky totiž ani hanba nefackuje.

Obrázky z Vysočan, kde jsem pak nějakou dobu, co jsem byl zaměstnán na OPBH, služebně vlajky vyvěšoval, jsem nesehnal. Ale dobře poslouží zimní obrázek z Palmovky. Tohle je skutečná Praha za normalizace:

Bordel, špína a šedivo. Soudruzi sami sebe dostali do neřešitelné situace. Pokoušeli se to řešit rázně. Nahnali do Prahy zedníky z celé republiky, ale bylo jim to prd platný. Chyba byla v systému. Tak to zachraňovali fanglema.

„Strana a vláda“,neschopná změnit ani po třiceti letech své vlastní hovadiny z února 1948 a tváří v tvář houfnému rozpadu všech baráků, začala blbnout na kvadrát. S blbejma a s fanatikama je to holt těžký. Vlajky musely být všude. I v rozpadající se Praze.

Proč o tom mluvím? Po dalších třiceti letech už jsme na tom v některých věcech stejně jako za Husáka. Dnes jsme na tom s opravami baráků lépe, hlavně proto že jsou soukromé, ale jinak je to totéž. Ten úřední systém. Jenže, jak se říká, „v bleděmodrém“. Místo Vítězného února zde máme novou revoluci. Tentokrát Velkou protikorupční, kterou nám sem dovezli moderní puritáni a levicoví američtí soudruzi. Myslím takzvané liberály. Takže dálnice už se patnáct let nestaví, rychlovlak je sen blouznivců, barák na plátna Alfonze Muchy nemá šanci postavit nikdo. Padají nám lávky a mosty. Těch je v havarijním stavu asi pět set. Místní silnice se rozpadají a až po Libeňském mostě zavřou i Hlávkův, tak Praha dokonale zkolabuje. Ovšem hipsterské restaurace na Letné budou otevřeny nadále.

A tak mladí aktivisté, uvědoměle genderističtí, s mozkem tak (eko)zeleným, že major Terazky byl proti nim normální a sebekritický, fanatici ježdění na kolech vedle aut, která plánují z Prahy úplně vyhnat, konají. Progresivní aktivisté, kteří se při práci v životě nezpotili a ani se do budoucna zpotit nemíní. A protože nejsou schopni ani ochotni něco pro Pražany udělat, tak se zaměřili na „zásadní problém“, bez jehož vyřešení nemohou Pražané vážně a skutečně ani chvíli být! Totiž vyvěšování pokrokových vlajek. Svatá prostoto!

Má-li někdo nějaké iluze o pirátech a co jsou zač, předvedl to primátor Hřib dokonale. V den 20. výročí našeho vstupu do NATO nejenže nechal vyvěsit na tramvaje vlajky NATO, ale každých dvacet minut v metru se po krátkém varovném „pípnutí“ začala linout Hřibova politické přednáška zaostalým občanům Prahy, ale i turistům. Pirát Hřib nám tak poskytl duševní návrat do doby, která u nás skončila tak nějak v roce 1957. Do té doby po sovětském vzoru každá pracovní směna začínala politickou desetiminutovkou. Viz třeba film „Skřivánci na niti“. Kdy hlavně předčítáním z Rudého práva vybraný uvědomělý soudruh osvětloval neuvědomělým pracujícím, co si mají myslet. V metru tak zavanul starý idiotský duch totality, který tak úžasně vyhovuje dnešnímu vedení Prahy.

Aby bylo jasno: já jsem pevným zastáncem toho, abychom byli v NATO. Buď budeme v NATO, anebo budeme v pr… ééé... v osamocení.

I když pravda je, že vyvěšování vlajek mne doprovází většinu života. A většinou se při tom děly věci. Pracuji na veselejším pokračování psaní o Praze a vlajkách, které jsem nazval „Jak jsme na naší domovní správě vyvěšovali vlajky“.

Najdete jej na Psu brzo.