Zažil jsem prezidenty dělnické, normalizační i polistopadové, hovořil jsem však pouze s jedním. Někdy v sedmdesátých letech jsem se svým bratrem a jeho kamarádem jel lyžovat do východních Krkonoš. K chalupě jsme dorazili až za tmy. Kamarád zatopil v kamnech, vrazil mi do ruky kýbl a přikázal:
„Jdi k sousedovi pro vodu.“
Šel jsem tedy. Václav Havel stál u vchodu a pokuřoval. Pozdravil jsem a zeptal se ho:
„Můžu si tady natočit tu vodu?“
„Nó,“ odpověděl disident.
Jeho i ostatní prezidenty jsem sledoval zpovzdálí. Všichni museli čas od času promluvit k národu, každý trochu jinak. Beneš (toho jsem těsně nezažil) hovořil trochu nosem, Havel ráčkoval, ale nejhorší řečník byl z nich ten nejzdravější – Novotný. Se stejnou urputnou důstojností předčítal věty o amerických imperialistech i o množství nadojeného mléka. O mnoho lepší nebyl Svoboda. Hlas v projevu zvýšil snad jen jednou – když po svém zvolení na jaře 1968 prohlásil, že musíme přejít od slov k činům.
Některá slova se prezidentům nedařila. Zápotocký říkal „Stálin“ místo „Stalin“, Novotný „zemedělství“ místo „zemědělství“, Havel „Mečár“ místo „Mečiar“ a tím – snad nevědomky – Slováky zlobil. Svoboda zápolil se slovem „socialismus“, bylo na něho moc dlouhé. Husák se držel své slovenštiny, pochodeň č. 2 Jana Zajíce nazval „Zajacem“. Stalo se jednou, že ve svém projevu přešel náhle do češtiny a tehdy to v posluchačstvu zašumělo obdivem. Klaus vyslovoval slova správně, ale někdy je trochu zbytečně opakoval, nejčastěji „velmi velmi“.
Zdá se, že současný prezident Zeman takové drobné chybičky nedělá, naopak to s dokonalostí skoro až přehání. Ve slově „jsem“ vyslovuje všechna čtyři písmena, zatímco jeho spoluobčané to první lajdácky vynechávají.