Neviditelný pes

ROZHOVOR: Opravdu nastává čas změn

30.1.2019

Listopadová revoluce před třiceti lety velice radikálním způsobem změnila to, jak se u nás předtím žilo. Když se za dobou od roku 1989 ohlédnete, co nám přinesla?

Po padesáti letech života pod tuhými diktaturami – s nepatrným odlehčením v prvních dvou poválečných letech – si náš národ mohl znovu vyzkoušet život v demokracii. Vedle toho, že jsme se vraceli k tomu, co fungovalo už za 1. republiky, tak v mnohém nastala situace úplně nová. Nejen u nás doma, ale i v celém okolním světě. V jeho tzv. západní části se do aktivní politiky dostávalo stále více sil přesvědčených o nutnosti vzkřísit, zamaskovat a znovu vyzkoušet starý marxismus, zatímco v jeho východní části ještě panovalo velké rozčarování nad fiaskem sedmdesátiletého experimentu s ruským marx-leninismem. Jenže ideologové komunistického světa jsou už od dob jeho vzniku zkušení demagogové, zvyklí nevzdávat se při nastupujících potížích. Proto poučeni vším, co se stalo, znovu hledají cesty, jak proces „inženýrské“ přeměny celého lidstva obnovit. Číňané proto reformují svou zemi velice pozorně tak, aby se jim nepřihodilo totéž, co sovětským soudruhům. A sovětští soudruzi? Stačí si připomenout výrok prezidenta Putina, že největší katastrofou dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu.

Za této světové konstelace jsme mohli čekat, že se tento nepříliš optimistický vývoj dříve, nebo později dotkne i nás. Přibližně deset let nás soudruzi nechali na pokoji a pak to postupně začalo. Náš informační prostor je nejméně posledních patnáct let pod dvojí palbou nových z popela vstalých marxistů. Masivnější nápor přichází poněkud nezvykle ze Západu, kde se marxisté usadili v socialistických stranách, skrze ně v socialistických vládách států, a nakonec okupovali i vedení Evropské unie. A východní světové mocnosti? Navzdory tomu, že se formálně od Marxova učení snaží opatrně distancovat, fakticky provozují na vzmáhajících se vlnách svých imperiálních nacionalismů totéž. Skutečnost, že nás Rusové dodnes nepřestali považovat za sféru svého vlivu, nelze popřít. Znáte přece jejich úsloví: „Kam jednou vstoupila noha ruského kozáka…“ A k nám ta „noha“ vstoupila už dvakrát.

Přes ty vámi zmíněné problémy, není s podivem, že se stále najde dost lidí, kteří tvrdí, že před rokem 1989 „bylo líp“?

Lidé, kteří nemají příliš času studovat měnící se mezinárodní vztahy, a těch je mezi námi většina, se vlastně nacházejí v „informačním mlýnu“ marxistických vizí o novém světovém řádu a bránící se demokracie. Není tedy divu, že ti jednodušší z nich si zvolí zkratku, která je jim často nabízena především z východních zdrojů: „Za komunistů bylo líp.“ Inu, jak pro koho. Pro líného a málo pracovitého to byl možná ráj na zemi, protože bral zhruba stejně jako pracovitý, nápaditý a vzdělaný. O nějaké svobodě projevu či svobodě informací ani nemluvě. Co dodat? Posledních třicet je dost dlouhá doba, aby tohle pochopil snad úplně každý.

To výročí si budeme připomínat v situaci, kdy se mluví o rozdělené společnosti, o napětí mezi lidmi, kteří se osočují a slovně napadají přes sociální sítě. Také vnímáte atmosféru v zemi jako rozjitřenou až nenávistnou, nebo se ta situace některými politiky a médii nafukuje a dramatizuje?

Poučku „rozděl a panuj“ znali již staří Římané. Ale nelze ji brát samospasitelně, jak vzkázal vládcům už počátkem 16. století Niccole Machiavelli ve svém „Vladaři“. Podíváme-li se na situaci u nás zblízka, neunikne nám, že vládnoucí garnitura vždy hlásá sjednocování, zatímco pro opozici je rozdělování nezbytné jako prostředek k dosažení změny. Tohle je logické. Ovšem v celém procesu je důležitý postoj sdělovacích prostředků. Je-li národ s prací své vlády zhruba spokojen a potvrzuje to volbami a následnými průzkumy, a média hlavního proudu neustále masírují občany tezí, že vláda či některý vedoucí politik národ nesmiřitelně rozděluje, svědčí to o tom, že tzv. hlavní sdělovací prostředky pracují spolu s renegáty mezi politiky proti většině národa a jsou to právě ony, které se snaží občany nesmiřitelně rozeštvat. To je vše.

Mezi těmi, o nichž by se dalo také mluvit jako o těch, co se snaží občany rozeštvat, jsou i někteří umělci. Například režisér Jan Hřebejk je přesvědčen, že je nutné se nevzdávat, vyrazit do akce a vyzývá, abychom šli do ulic. Jak se díváte na tuto a podobné výzvy?

Pana Hřebejka osobně neznám, žádnou jeho výzvu jsem nečetl, takže o jeho politických názorech nic nevím. Tudíž ani netuším, jak to vlastně myslel. Proto jen obecně. Chození do ulic je dvousečná zbraň. Může sloužit jak vznešenému účelu, tak i účelu, který je třeba zavrhnout.

Vzpomněl jsem si na obrovské statisícové průvody Poláků, kterým nestačily ani široké příměstské komunikace, před jejich kritickými parlamentními volbami v roce 2015. Tyto demonstrace nakonec vedly k prohře socialistů Donalda Tuska a k ustavení nové, vlastenecky orientované konzervativní vlády. Masové demonstrace na tolika místech v zemi musely být zákonitě zcela spontánní. Na druhé straně existují demonstrace umělé a rovnou řeknu, že někým placené. Obyčejně na nich vidíme jen profesionální aktivisty spolu s politicky neuvědomělou či zmanipulovanou mládeží. Podle toho také ty demonstrace dopadnou. Něco podobného proběhlo nedávno jak na Slovensku, tak u nás. Byla toho plná média, ale skutečný dopad těch demonstrací byl nulový.

Takže, pokud se rozhodnete „jít do ulic“ pro svou vlast a národ, bude to asi v pořádku. Ale pokud vás pozve někdo, kdo vám za účast něco nabídne a vrazí vám do ruky svůj leták či nějaké heslo, dejte si velký pozor. Je pravděpodobné, že naletíte.

Přibývají také hlasy upozorňující na údajný strach ve společnosti. Žijeme podle vás ve strachu?

Strach ve společnosti může být docela zákonitý. Raději bych to nazval velkou obavou. Třeba strach z války, ať už z té velké globální, nebo z domácího masakru, z vyprovokované občanské války. Tohle je člověku přirozené. Strach může být také osobní vlastnost, někdy až patologicky. Dnes se stalo ošklivým zvykem nepoučeně motat patologický strach s přirozenými obavami dohromady, dávat tomu nálepku různých fobií a zastírat tak pravé příčiny, které vedou k tomuto stavu. Řeknou vám, že jste xenofob nebo islámofob jen proto, aby mohli zamlčet, že jde o naprosto přirozenou a zdůvodněnou obavu.

Všeobecně šířený strach zasévají mezi své občany především diktátorské režimy. Je to jeden z nástrojů, jak si udržet vládu. Například strach projevit svůj odlišný názor kvůli hrozící existenční šikaně v době „reálného“ socialismu, nebo strach ze schvalování atentátu na Heydricha kvůli hrozící likvidaci celé rodiny za vlády nacistů, abych zůstal u toho nejznámějšího. Jenže ouha, něco podobného nám znovu klepe na dveře. Mnozí Evropané začínají mít strach z nařčení, že se nevyjadřují, a tudíž ani neuvažují, „politicky korektně“. K nám tohle naštěstí příliš neproniklo, ale v západních unijních zemích je to už po několik let běžné. Opět někdo potichu a nenápadně šíří strach před svobodným vyjadřováním. Co to znamená, si můžeme snadno domyslet. Ti, kdo to dělají, zavádějí nic více a nic méně, než novou začínající diktaturu.

Strach je také zbraní agresora, který se vás chystá napadnout. Třeba videozáznamy poprav zajatců, novinářů a jiných civilistů, které před několika lety vypouštěl do našich internetových sítí tzv. Islámský stát. Měli jsme z nich mít až takovou hrůzu, abychom jim šli raději hned z cesty, až přijdou jednou také k nám. Když jejich propagandisté zjistili, že účinek těch snímků je přesně opačný, nechali toho.

Mohou nálady ať už skutečné, nebo společnosti jen připisované, způsobit, že v listopadových dnech bude v České republice politicky pořádně „horko“? A proti komu, nebo proti čemu by se měli lidé především bouřit?

Listopad je příliš daleko na to, abych něco předpovídal. Dodám jen znovu, že vzpoura či masové demonstrace budou na místě jen tehdy, půjde-li o nás o všechny. Půjde-li o vlast, o celý národ, o jeho suverenitu, o jeho samostatnost. Jinými slovy o přežití národa ve svobodě a nezfalšované demokracii.

Bývalý významný politik, filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa je dokonce toho názoru, že protestní energie je už ve společnosti dost, a proto je správná doba na nové Občanské fórum. Musí prý vzniknout proto, aby zabránilo vzniku autoritářských stran a hnutí. Jsme v situaci, kdy obdobnou platformu, jako bylo Občanské fórum, potřebujeme? A čím by lidi mohla oslovit, aby ji podporovali, a ne třeba hnutí ANO, které je míněno tím autoritářským subjektem?

Ano i ne. I když vše nasvědčuje tomu, že nějakou novou celonárodní platformu opravdu potřebujeme. Ale při vší úctě k Danielu Kroupovi si myslím, že nemá smysl vracet se k politickým formacím, které už jednou nepřežily. Možná i proto, že mohly být jen přechodnou součástí plánu, jak nás dostat tam, kde právě dnes jsme. Musíme si celý proces zopakovat a vytvořit novou lidovou frontu na poučenějším základě, než na kterém vznikalo ve spěchu Občanské fórum.

Ta fronta už fakticky existuje a projevuje se převažujícím veřejným míněním našich občanů. To je ta správná demokratická síla, která jediná platí na naše stávající politiky. Dokazuje to, že nejsme v žádném případě národem lidí, kteří nedokážou kriticky myslet. Zbývá už jen dodat tomuto přirozenému národnímu hnutí přiléhavé jméno, zodpovědné vedení a strukturu politické síly. Žijeme v době globalizace a hrozící druhé marxistické diktatury, která se rafinovaně schovává za pláštíkem tzv. liberální demokracie. Úkolem nového hnutí bude odvrátit tato nebezpečí a uchovat alespoň ty demokratické svobody, které stále ještě máme.

Právě Daniel Kroupa je přesvědčen o tom, že Českou republiku ohrožují Rusko a Čína a chtějí si přes nás vytvořit nástupní můstek do Evropské unie. Sledujete takové signály?

Tuto otázku musíme brát vážně. V předchozím jsem se už dotknul ruského „imperiálního“ expanzionismu, a ten čínský se od toho ruského nebude příliš lišit. Málo platné, z Číny se stává po dvou stoletích tápání a úpadku pod dnešním komunistickým vedením znovu světová velmoc. Stačí pohlédnout do historie a připomenout si, že to byl právě Stalin, který pomohl v roce 1949 komunistovi Mao Ce-tungovi zvítězit nad demokratem Čankajškem tím, že mu daroval obrovské množství sovětské výzbroje, která mu zbyla po ukončení druhé světové války. K technologickému rozvoji Číny přispěly paradoxně i samotné Spojené státy na základě sporné doktríny, že pouze v industriálně rozvinuté Číně by mohlo dojít k nějakým změnám ve prospěch demokracie. Jenže čínští marxisté to prozatím uhráli. Rusko a Čína jsou velké země spřízněné podobnými ideologiemi a navzdory drobným rozmíškám potáhnou v celosvětových mocenských sporech v dohledné budoucnosti vždycky spolu. Nic jiného nemůžeme čekat.

A stran nástupního „můstku“ do Evropské unie? To je bláhové, nic takového nepotřebují. Mají přece už řadu let své neomarxisty v samotném unijním vedení. A i kdyby chtěli něco takového vybudovat, vedlo by to po přijetí Srbska do EU určitě přes Rusům nábožensky blízké Srbsko. A Číňané? Obávám se, že pro ně jsme spíš něco jako zrnko v moři písku.

Je tedy potřeba se těmto dvěma mocnostem bránit, a pokud ano, tak jak?

Otázka ožehavě složitá. Je logické, že mocnosti jako Rusko a Čína si přejí každá ze svých důvodů Evropu co nejslabší. 560 milionů většinou pracovitých a vynalézavých lidí spojených v jednom unijním celku jim přirozeně „nevoní“. Východním velmocem by nejlépe vyhovovala Evropa tak, jak ji znali před rozšířenou Unií. Fragmentovaný kontinent je vždycky zranitelnější při prosazování velmocenských zájmů. Tohle vidím jako hlavní důvod, proč by nebylo dobré Evropskou unii zcela zbourat, nebo z ní vystoupit neuváženě. To znamená před vyzkoušením všech opravných prostředků.

Jak to však udělat? Asi nebudu jediný, kdo vidí jedinou schůdnou a rozumnou cestu v navrácení Evropské unie zpět k jejím původním cílům. Hospodářské prosperitě a spolupráci jednotlivých národů při zachování jejich celistvosti, rovnoprávnosti, suverenity a demokratického zřízení. Řečeno jinak, dnešní Unii je třeba reformovat tím, že ze slepé koleje, na kterou ji zavezlo současné vedení, vycouvá bez velkých šrámů zpět. Tohle však nutně znamená zrušení tzv. Lisabonské smlouvy a navrácení Unie nejméně do dob „maastrichtského protokolu“. Znamená to obnovit v unijních rozhodovacích procesech skutečnou demokracii, na rozdíl od té „liberální“, kterou si přivlastnili „noví marxisté“.

V květnu se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Lze čekat znovu žalostně trapnou volební účast kolem 18 procent jako před pěti lety, nebo některé jevy typu nezvládnuté migrace či jiné přimějí lidi k tomu, aby své mínění o Bruselu dali najevo ve výrazně větším počtu?

Ano, jsou to nastávající evropské volby, které nám mohou pomoci dosáhnout toho, o čem právě hovoříme. Pojďme tedy dál. Budeme volit nových 21 českých europoslanců. Námitka, že našich 21 zástupců mezi více než pěti stovkami ostatních stejně nic nezmůže, je lichá a vysvětlím proč.

Dosavadní europarlament nefunguje tak, že by zástupci jednotlivých národů automaticky hájili své národní zájmy. Byli úmyslně rozděleni do evropských politických frakcí a při hlasováních většinou poslouchají doporučení vedení té či oné frakce. Někdy z nevědomosti, jindy z pohodlnosti, mnohdy přímo z vděčnosti za tučný plat, královskou penzi už po padesátce a další prebendy a výhody. Zkrátka zkorumpováni nastoleným systémem. A hlasují-li náhodou z vlastního politického přesvědčení, tak jen v málo případech hájí názory většiny občanů země, která je do Bruselu vyslala. Výjimkou jsou dvě menší frakce Nigela Farage a Marine Le Penové, čítající dohromady asi devadesát euroskeptiků.

Před pěti lety byla situace taková, že nejpočetnějšími frakcemi se stali evropští lidovci a evropští socialisté. Skutečnost, že socialistické vlády padají po celé Evropě jako domečky z karet, otevírá nebývalou možnost podstatné změny. Počet europoslanců členských zemí je dán počtem jejich obyvatel. Z toho také vyplývá velikost frakcí, které dnes v europarlamentu rozhodují. Pokud budeme ve svazku V4, k němuž se v mnohém přidává i Rakousko a Itálie, postupovat jednotně, můžeme vytvořit sílu, reprezentující přes 130 milionů obyvatel unie, a to už je něco, co bude těžké pohodlně přehlasovat. Máme šanci podílet se na zrodu nové frakce, která už bude mít sílu jednat o problémech, které byly až doposud socialistickou hlasovací mašinérií tak často zametány pod koberec.

Věříte tedy tomu, že proti té silné západní mašinérii by země V4 případně i se sympatizujícími Rakušany či Italy něco zmohly? A co by mělo být hlavními tématy voleb do Evropského parlamentu?

Nezapomeňte, že i veřejné mínění ve starých západoevropských zemích se obrací ve prospěch takových změn. V Německu se stala AfD třetí nejsilnější parlamentní stranou a ve Francii vidíme několikaměsíční obrovské protesty proti prezidentu Macronovi, jehož popularita prudce klesá. Také katalánská vzpoura ve Španělsku je především vzpourou proti socialistické vládě země.

Zdá se, že opravdu nastává čas změn. Neměli bychom ho promarnit vzájemným hašteřením, ale táhnout všichni za jeden provaz. Hlavní volební témata jsou v malých i velkých členských zemích podobná a jsou dána oblastmi, kde vedení Unie v posledních pěti až deseti letech naprosto selhalo. Nedostatečná ochrana vnějších i vnitřních hranic před ilegální imigrací. Nedostatečná ochrana občanů zejména západních členských zemí před raketově rostoucí kriminalitou imigrantů a islámským terorismem. Zde jde především o neschopnost vedení některých národních policejních útvarů a také o nepochopitelnou činnost některých soudů při vymáhání platného domácího práva. Témat by se našlo jistě víc, ale tohle jsou ta hlavní.

Europoslanci bývají ze všech volených zástupců lidu nejvíce stranou pozornosti. Jen ve chvíli, kdy někteří z české jedenadvacítky hlasují spíše v zájmu Bruselu než vlastní země, nejčastěji jsou zmiňováni Jaromír Štětina, Stanislav Polčák či Luděk Niedermayer, se o ně trochu zvýší zájem. Považujete za logické, že zvolením do Evropského parlamentu zapomenou, která země je do lukrativních křesel zvolila, a začnou nahlížet na vše „bruselskou“ či nadnárodní optikou?

Kdyby to byli jen tihle tři. Při ostře sledovaném hlasování o sankcích proti České republice za odmítání konceptu nuceně přidělovaných „uprchlíků“, jich hlasovalo pro sankce vůči vlastní zemi celkem dvanáct. Ostatní se raději hlasování nezúčastnili, i když třeba mohli být osobně proti sankcím, kdo ví. Také tohle svědčí o prohnilosti a neudržitelnosti „bruselských“ poměrů. A nezapomínejme ani na různá kontroverzní televizní vystoupení pana Teličky a paní Jourové, která sama o sobě také vypovídají o mnohém.

V každém případě jsme se dozvěděli, co jsou ti lidé zač. Musím podotknout, že se mezi našimi zástupci našel i jeden čestný muž, který než aby se na tomhle podílel, tak raději ze svého postu europoslance odstoupil. Až budeme při volbách posuzovat kandidáty, kteří budou chtít svůj mandát prodloužit, měli bychom pečlivě prověřit, jak se posledních pět let, a někteří i déle, v unijním aparátu chovali a pro které návrhy hlasovali. Určitě k tomu bude dostatek příležitostí.

Z toho všeho vyplývá, že je nejvyšší čas současnou sestavu našeho zastoupení v europarlamentu vyměnit od základu. Květnové eurovolby nám k tomu dávají jedinečnou příležitost. Proto musíme voličům trpělivě vysvětlovat, že přijít k těmto zdánlivě nepodstatným volbám bude mnohem důležitější než kdykoli před tím. Je to dnes jediný způsob, jak se může každý z nás výsostně demokratickou cestou zasloužit o potřebnou a nezbytnou změnu Evropské unie.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 25.1.2019



zpět na článek