Vytýkám předem před závorku, že nejsem žádný asociál a jsem stoupenec mecenášství i filantropie a nemyslím si, že všichni lidé s problémy, zejména ekonomickými, jsou výhradními viníky svého stavu.
Vezměte si například onen milion lidí v exekucích. Samozřejmě, za své dluhy si mohou sami. Ne všichni jsme ovšem ochotni (a schopni) říci svým přátelům večer po první skleničce slivovice díky, už nebudu, protože ráno jedu autem. Totéž platí pro nabídky půjček. Pamatujete, jak ponižující byly procesy s půjčkami za komunistů? Hodiny jsme čekali s dvěma ručiteli a se štůskem dokladů, až nám byla milostivě poskytnuta v té době nijak ohromující částka. A někteří se dozvěděli, že jejich příjem (či příjem ručitelů) půjčku neumožňuje. A najednou se tento národ propadl do „svobody“. „Nemusíte nám říkat, na co peníze potřebujete, nemusíte nám říkat, jaké máte závazky, on-line vyřešíme Vaši půjčku během několika minut…“ To znáte, že ano? Jsou banky (leč spíše soukromníci), kteří vám půjčí i v situaci, kdy se potácíte v dluzích. Proč? Mají šanci na tom vydělat a vydělávat. Nikdo jim to není schopen zatrhnout. Zřejmě ani nechce. A kdyby chtěl (třeba zákonodárce), tak neví jak. To platí i pro plurál.
Když nyní napíši, že bych zakázal reklamy na všechny druhy půjček, omezil zrůdné pravomoci exekutorského byznysu a přijal velmi účinný (nikoli bezzubý) zákon o lichvě, vrhnou se na mě zastánci „svobody“. Avšak jaká je to svoboda, která nutí domorodce poskytovat kolonizátorům zlaté valouny za jim dosud neznámá zrcátka? Prostě někteří naši občané jsou (bohužel) nikoli úředně, ale de facto nesvéprávní. Ta jejich nesvéprávnost, jakkoli jsou gramotní, je dána nezkušeností. A my zkušenější jen přihlížíme, kroutíme hlavami a ti méně zodpovědní mezi námi navrhují paušální odpuštění dluhů. Je to stejný nesmysl jako obědy ve školkách a školách zadarmo. Kdysi někdo situaci po roce 1989 přirovnal k životu, který jsme žili pod velkým skleněným poklopem. A když se tento zvedl a my se mohli rozprchnout do okolního pralesa, neuměli jsme se chovat, neb jsme neznali zákony džungle. Proto se mnozí vrací na místo onoho poklopu, hledí vzhůru a přejí si, aby je onen poklop znovu ochránil. Jenže poklop jsme zrušili.
Místo poklopu tak cpeme lidem všelijaké dotace, dávky, minimální mzdy, příplatky, výhody a hlavně nepoplatky a nesnažíme se naučit je žít bez poklopu.
Sociální demokracie se často odkazuje na svoji „stočtyřicetiletou tradici“. No, byly tam nějaké desetileté přestávky, ale budiž. Zkuste si prolistovat Právo lidu z počátku minulého století. Soudruzi Němec, Šmeral, Soukup a mnozí další jezdili více než několikrát za měsíc mezi dělnictvo a na těchto shromážděních přednášeli o tom, jak si představují sociálně demokratickou politiku. A dostávalo se jim také potřebné reakce od členské základny. To se nám nelíbí, to bychom potřebovali. Vysvětlovali a naslouchali. Má tuto odezvu dnešní sociální demokracie?
Dnes nevysvětlují, nenaslouchají a domnívají se, že všechny jejich návrhy a záměry jsou potřebné, protože oni sami nejlépe vědí, co lid (již nepíši proletářský) potřebuje. Odtud ty nesmyslné ekonomicky praštěné nápady. Měli by se soudruzi zamyslet. A to slovo soudruh, které si neprávem přisvojili komunisté, mělo svůj značný význam i obsahový.
Jiří Löewy, který mě ještě před svojí emigrací po roce 1968 učil, jak se mají dělat závodní noviny (pro neznalé: tenkrát noviny v textilce v Benešově nad Ploučnicí), se posléze věnoval vydávání Práva lidu v německém exilu. Po roce 1989 jsme se jednou sešli v pivnici pražského Obecního domu. Předtím byl přijat Milošem Zemanem a měl z toho radost. Ptal jsem se ho tehdy, jak dlouho vydrží „nová“ sociální demokracie s obecnými, byť tehdy sociálně přitažlivými hesly. Nerad, ale musel přiznat, že politika se musí dělat jinak. Naštěstí a bohužel se dnešních dnů „co nejvíce všeho zadarmo“ nedočkal. Věděl, jako mnozí předváleční sociální demokraté, že hlasy voličů se získávají jinak.
Co dnes například vědí dnešní sociální demokraté o Josefu Mackovi, členu strany od roku 1907? Byl teoretikem hospodářské demokracie a družstevního socialismu. Ve svých vědeckých i populárně vědeckých pracích akcentoval sociální aspekt, avšak hlásil se především k velice rozumnému a hodně rozvážnému státnímu intervencionismu. Že mu v květnu 1990 bylo slavnostně navráceno čestné občanství města Zábřehu z roku 1947, které mu komunistický režim odebral hned po jeho emigraci, to je příliš malé a velice málo potřebné gesto současnosti.
Sociální demokraté mají ve své historii desítky příkladů velice dobrých a vzdělaných vůdců z dob minulých. Nepochopím, proč dnes oslňují nápady z teorií nezodpovědných a nerozvážných populistů.