Snaha o změnu výsledku voleb kriminalizací oponenta
K současnému „palermskému atentátu“ na stávajícího předsedu vlády Andreje Babiše, který nápadně připomíná „sarajevský atentát“ na tehdejšího předsedu vlády Václava Klause před 21 lety, už se vyjádřil kde kdo, šestihlavou hydrou předsedů opozičních stran počínaje, přes prezidenta republiky Miloše Zemana až po bloggera Ladislava Větvičku nebo Kláru Veselou Samkovou. Nebudu se proto detailně zabývat tím, jak moc v souladu třeba s etickým kodexem Syndikátu novinářů ČR nebo se základními lidskými právy je tajně natočit výpověď schizofrenika, tu následně nechat upravit do podoby videa duem Klusák – Remunda, majících na kontě „dokumenty“ typu polohraný film „Život podle Daliborka“ (ve kterém titulní postava hraje neonacistu na základě smlouvy), a poté tuto „šokující výpověď“, přinášející „skandální odhalení“, uveřejnit ve vhodný čas. Nebudu se ani smát tomu, jak vytvořené video nestačilo ke sledovanému politickému cíli (tím není nic jiného, než odstřelení Babiše z pozice premiéra) a bylo nutné jej na webu doplnit interpretací autorů uvedené „investigativní reportáže“, to už za mne udělali jiní, např. Jan Schneider.
Faktem je, že se dělají dalekosáhlé závěry na základě jedné sestříhané výpovědi jednoho duševně nemocného člověka trpícího schizofrenií, přičemž jedním z typických příznaků této nemoci je paranoia. Andrej Babiš Jr. navíc není pouhým „svědkem“, ale jedním z obviněných v kauze Čapí hnízdo, který tvrdí, že neví, co v souvislosti s Čapím hnízdem podepisoval. Obviněným, jehož „únos“ už jednou prověřovala policie ČR a věc odložila s tím, že se žádný trestný čin nestal, a která nyní bude celou věc prošetřovat znovu jako trestný čin zavlečení do ciziny, aniž má v ruce odborný posudek o tom, zda je onen obviněný vůbec schopen výslechu (sám „unesený“ ani netvrdí, že šlo o únos). K tomu lze podotknout pouze to, že už staří Římané věděli, proč v jejich právním řádu platily mimo jiné zásady „testis unus, testis nullus“ (jeden svědek, žádný svědek), „in dubio pro reo“ a presumpce neviny, přičemž posledně uvedenou zásadu musí podle Ústavního soudu dodržovat i novináři. Tím spíše by ji měli dodržovat předsedové opozičních politických stran, kterým tak záleží na principech právního státu.
Namísto toho se zaměřím na několik politických aspektů této pseudokauzy, které v řevu lepších lidí kázajících z morálních piedestalů na Václaváku dva dny před výročím 17. listopadu o právním státu poněkud zanikly.
Ani déle než rok od voleb do poslanecké sněmovny, které se uskutečnily 20. a 21. října 2017, se „tradiční“ i netradiční „demokratické“ strany nebyly schopny smířit s tím, že voliči rozhodli jinak, než jak si tyto strany představovaly a díky tomu hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem vyhrálo volby rozdílem třídy (ANO 29,64 % hlasů, ODS 11,32 %, Piráti 10,79 %...), a to navzdory déle jak rok trvající dehonestační kampani a vyhrožování vznikem vlády Babiše s Filipem a Okamurou. Voliči dali dostatečně najevo, co si o takto vedené kampani myslí a jak moc je zajímá údajná spolupráce Andreje Babiše s StB osmadvacet let od Listopadu, nebo kauza údajného dotačního podvodu ohledně farmy Čapí hnízdo, kauzy, která se dosud ani nedostala před soud a ve které jediným výsledkem bylo zastavení trestního stíhání některých obviněných, totiž „pravé ruky Babiše“ Jaroslava Faltýnka a dalších tří obviněných (údajně Zdeňka Kubisky, Jana Platila a Luďka Kalivody). Z prohlášení předsedů šesti politických stran k výše uvedené kauze „únosu Babiše Jr.“ i z nejapné výzvy Senátu adresované předsedovi vlády je zřejmé, že v neúspěšné protibabišovské kampani se nadále pokračuje, a to navzdory průzkumům, které potvrzují, že tato kampaň tradičním stranám nijak nepomáhá a voliče jim nepřinese. Poslední průzkumy volebních preferencí v případě voleb do poslanecké sněmovny to jen potvrzují: ANO 30 %, ODS 14 %, lidovci 4,5 %, STAN a TOP 09 shodně po 4 %. Kvórum je přitom 5 % hlasů.
Obzvlášť úsměvné je, že tento způsob politického boje s Babišem zvolila ODS, ta samá ODS, která dodnes nezvládla přiznat odpovědnost za vládu první premiérky v dějinách Nagyové a která pád této vlády, oficiálně označované jako vláda Petra Nečase, dodnes označuje jako „puč policejních plukovníků“, přestože šlo (na rozdíl od Čapího hnízda) mimo jiné o poměrně jasné zneužití Vojenského zpravodajství milenkou premiéra ke šmírování tehdejší manželky premiéra, které navíc Nečas jako gentleman vzal na sebe.
Kontraproduktivní snaha opozice o vyslovení nedůvěry vládě
Snahy opozice vyslovit nedůvěru menšinové vládě za tohoto stavu jsou navíc naprosto kontraproduktivní, protože:
1. Pokud se nezmění složení poslanecké sněmovny, pak tradiční strany jednoduše nemají dost poslanců a poslankyň nutných k vytvoření většinové vlády neopírající se o podporu hnutí ANO. Jedinou alternativou většinové vlády bez ANO je vytvoření novodobé Národní fronty všech včetně SPD a KSČM, případně vytvoření menšinové vlády s podporou buď KSČM a SPD, nebo s podporu jen jedné strany a získáním „konstruktivních poslanců“ třeba z hnutí ANO. To jsou kupecké počty (ANO má 78 mandátů, ODS 25, Piráti 22, SPD 22, KSČM 15, ČSSD 15, KDU-ČSL 10, TOP 09 7 a STAN 5). Už vidím, jak budou politici třeba z ODS nebo TOP 09 přesvědčovat své voliče, že po třech letech vyhrožování Okamurou a Filipem opírají důvěru své vlády právě o tyto výtečníky s tím, že je to ve srovnání s Babišem menší zlo.
2. Opoziční strany nemohou počítat ani s tím, že by snad byly pověřeny pokusem sestavit vládu. To plyne už z prohlášení prezidenta republiky, podle něhož - pokud by stávající vláda ztratila důvěru - pověří Babiše znovu sestavením vlády. I kdyby tento slib prezident republiky nedal, pak vzhledem k tomu, že se nyní jedná již o druhou vládu premiéra Babiše, podle čl. 68 odst. 4 Ústavy dalšího předsedu vlády jmenuje prezident republiky na návrh předsedy poslanecké sněmovny. Tím je poslanec Radek Vondráček z hnutí ANO, takže je otázka, jestli by navrhl Babiše nebo jiného člena hnutí ANO. Nelze počítat ani s tím, že by snad Babiš podal demisi prezidentu republiky sám od sebe, nebo že by skončil v hnutí, které založil, nebo v politice.
3. Pokud je cílem skrze destabilizaci vlády dospět až k předčasným volbám skrze rozpuštění poslanecké sněmovny (čl. 17 odst. 2 Ústavy), pak by pro toto rozpuštění bylo třeba 120 hlasů. To by znamenalo, že by pro zánik poslaneckých mandátů museli hlasovat také poslanci stran, kterým aktuálně hrozí, že už by se do sněmovny znovu nedostaly, tedy TOP 09 a STAN, případně poslanci stran, které v loňských volbách utrpěly nejhorší debakly ve své historii, tedy ČSSD a KSČM. Otázkou je, zda by podobně radostně hlasovali také členové SPD a Pirátů, kteří by si mimo sněmovnu o platu přesahujícím trojnásobek průměrné mzdy mohli nechat leda zdát. Po dobu rozpuštění poslanecké sněmovny sice její funkci supluje Senát, momentálně ovládaný opozičními stranami, který může přijímat zákonná opatření, ale pouze ve věcech, které nesnesou odkladu a navíc pouze na návrh vlády, které předsedá Babiš. Navíc musí být zákonná opatření schválena na první schůzi Poslanecké sněmovny, jinak pozbývají další platnosti (čl. 33 odst. 1, 3 a 5 Ústavy).
4. Navíc by se v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny musely volby konat do 60 dní ode dne jejího rozpuštění, což nedává dost prostoru ani pro vedení volební kampaně, a tedy ani pro zásadní změnu postojů voličů, a to i v případě, že by na volební kampaň politické strany měly peníze.
Na rozdíl od Sarajeva v roce 1997 totiž opoziční strany usilující o pád vlády a předčasné volby nenabízí voličům to podstatné, tedy naději, že ony budou vládnout lépe. Politika je „obchodem s nadějemi“ a ony tradiční strany, které opakovaně neplnily své předvolební sliby, voličům žádnou naději na „lepší zítřky“ neskýtají, rozhodně ne ty, jejichž jediným programem je totální negace Babiše a kritika z opozičních lavic. K návratu voličů k tradičním stranám pak nepřispěje dehonestační kampaň vedená proti konkurenci, ale viditelné pozitivní změny v samotných politických stranách. Bez toho nelze návrat zklamaných voličů, kteří tyto strany opustili a zkouší hledat jiné, i „nesystémové“ alternativy, vůbec očekávat, přičemž na rozdíl od roku 1997, kdy jedinou novou alternativou k opozičním stranám byla Unie svobody, mají voliči v roce 2018 daleko větší výběr politických stran a hnutí.
Babišovi přitom v takovém případě stačí tvrdit to, co tvrdí celou dobu od svého vstupu do politiky, tedy že bojuje proti kmotrům tradičních politických stran a ohrožuje jimi vytvořený model.
Užitečný idiotismus v praxi
Jediným skutečným důsledkem stávající destabilizace menšinové vlády pod záminkou výše uvedené „reportáže“ tak bude posílení KSČM, ev. také ČSSD, na úkor hnutí ANO. Každé hlasování o důvěře menšinové vlády pouze poskytuje další a další příležitosti politických stran vyjednat něco navíc nad rámec původní dohody. V případě KSČM se nabízejí třeba ústupky ve vysílání vojáků do zahraničních misí nebo zdanění církevních restitucí nebo jiný předvolební slib KSČM, který by tato strana vzhledem ke svému výsledku jinak nikdy neprosadila.
Opozice, která se rozhodla zkusit se zbavit Babiše poté, kdy jej nezvládla porazit ve volbách, ani s ním uzavřít koalici nebo alespoň dojednat podporu menšinové vlády za svých vlastních podmínek, tak každým hlasováním o důvěře vlády umožňuje politické straně, která menšinovou vládu toleruje a umožňuje jí získat důvěru, prosazovat její volební program. Touto stranou je nyní KSČM. Pokud by část ČSSD zkusila znovu zahrát antibabišovskou kartu (kterou použila už ve volební kampani v roce 2017 a která totálně selhala), pak by chybějící hlasy rád (a rozhodně ne zadarmo) poskytl Tomio Okamura a jeho SPD, který by rád nahradil ČSSD ve vládě. Je libo zákon o celostátním referendu nebo přímé odvolatelnosti politiků? Může být. Dochází tak k paradoxu: opoziční strany, strašící voliče vznikem vlády ANO + KSČM + SPD, nyní samy pomáhají program takové vlády prosadit. Podotýkám, že SPD velmi stálo o to být ve vládě s ANO, zatímco Babiš tyto návrhy opakovaně odmítal.
Celá pseudoaféra, rozdmýchávaná opozičními stranami, je kontraproduktivní ještě z jednoho důvodu: podkopává důvěru voličů v samotný systém zastupitelské demokracie a jeho výsledky. Prohráli jste ve volbách, nezvládli porazit soupeře, nenašli důvěryhodné politiky, nepředstavili reálné výsledky nebo aspoň zajímavý politický program? Nevadí, zbavte se vítěze voleb jeho účelovou kriminalizací, dehonestační kampaní a kraválem v ulicích načasovaným na výročí 17. listopadu. Takhle se ovšem dělá politika někde na Balkáně, ne ve střední Evropě a už vůbec ne v zemi, která by se chtěla považovat za součást západní Evropy.