V současném světě je mnoho oblastí polarizujících společnost – a jednou z takových je i vojenská tematika.
S příchodem nového politického systému v roce 1989 se ve společnosti usídlil názor, že armáda je něco poplatného minulosti, že čas, který jsme my v socialismu ztratili výkonem vojenské prezenční služby, budou naši synové trávit mnohem smysluplněji, a pokud by snad v bezstarostném životě, jenž nás teď čeká, k nám vtrhl nějaký nepřítel, ochrání nás NATO a naši vojenští profesionálové.
Vojenské způsoby jednání jsou svým způsobem specifické a zavdávají zejména mladému člověku příležitost k různým legráckám. Nevím, jak je tomu v dnešní armádě, ale u nás – tehdy vojáků základní služby a později záložáků - po absolvování vojenského cvičení, na němž jsme jako bojovali s nepřítelem, bylo zvykem zhodnotit jeho výsledky, takže při závěrečném nástupu jsme se z úst mluvčích velitelského štábu dovídali, že jsme opět nad imperialisty zvítězili, přičemž byly zmiňovány nízké ztráty naše a vysoké nepřítelovy - počty zraněných, zničené techniky…atd. Tyto výplody zelených mozků se nám zdály neúplné, takže jsme je pak večer za bujarého veselí u piva bohatě rozvíjeli počtem znásilněných žen imperialistů, napíchnutých hlav nepřátel, uřezaných uší, odvlečených zajatců apod. V tehdejší době tzv. studené války člověk předpokládal, že větší koniny snad nelze vymyslet. Hle - zestárli jsme o desítky let a slyšíme o vyslání naší speciální mise vojenských profesionálů do pobaltských republik za účelem „zastrašení“ ruského nepřítele. Tak tedy strašení jako bojová taktika, to nevymyslely ani zelené mozky Varšavské smlouvy! Je zajímavé, že největší směšnost působí vždy takové ty vážné úmysly, takže i zde se nabízí hypotetické konstrukce, např. jaká v tomto případě budou asi hodnotící hlediska prováděného strašení.
Ono se mohlo docela dobře stát, že Hlavní velitelství NATO se o české vojáky začalo zajímat okamžitě poté, jakmile získalo důvěrnou zprávu o vítězné bitvě husitů u Domažlic, kteří pod vedením Prokopa Holého 14. srpna 1431 zpěvem chorálu Ktož sú boží bojovníci a rachocením vozové hradby bez boje obrátili na útěk vojsko pod velením kardinála Cesariniho, jenž ve chvatu zanechal na bojišti svůj klobouk, hrdě pak vystavovaný před Týnským chrámem v Praze. „To je ono!“ zvolali bruselští vojevůdcové a svolali mimořádnou tiskovou konferenci, na níž vyjádřili svoji neochvějnou důvěru v potomky husitů, od nichž očekávají co nejvíce vyděšených ruských nepřátel, jejichž počty budou tříděny po skončení mise dle speciální škály zasažení děsem:
Stupeň č. 1 – HVO (hrůzou vyvalené oči)
Stupeň č. 2 – USMM (uvolnění svěrače močového měchýře)
Stupeň č. 3 –PK (tzv. plné kalhoty)
Stupeň č. 4 – ÚU (útěk za Ural)
Stupeň č. 5 – KBSN (krve by se nedořezal – poslední stadium, kdy děs nepříteli zcela vyřadil krevní oběh a on za Uralem, stále se třesoucí, zůstává)
xxxxx
V kontrastu s výše uvedeným se nedá říci, že by současná bezpečnostní situace Evropy byla zvlášť humorná. Zatímco v prvém případě může vzbudit úsměv jakási hra na vojáky v době míru, v druhém případě se směšnou jeví zakrývaná snaha vojenských jestřábů o konfrontaci – a to v době, kdy se nezdá, že by pro současnou Evropu nejnebezpečnějším nepřítelem byl právě ten, jemuž bezprostředně u jeho hranic lomozí spolu s ostatními i naši vojáci svými zbraněmi. Nebezpečí hrozí spíše od toho, který je již v Evropě usazen a jehož zpět do jeho dalekého rodiště po dobrém nikdo nedostane, takže zatím beze zbraně, k níž mnohý byl dobře vycvičen, a s nataženou rukou na doma nevídané sociální dávky, v klidu, který si zpestří občasnou krvavou akcí proti občanům země, jež ho přijala lépe než vlastního, vyčkává na příchod dalších svých soudruhů.
Zde si dovolím znovu tematické odbočení k vojenské prezenční službě. K jejímu zrušení v roce 2005 vedl naivní obraz nastolení idylického světa, v němž naši synové už nebudou muset rukovat. Uplynulo třináct let – a své syny vidíme bezbranné, ponechané bez základního výcviku k obraně svých rodin. Kdo v onom tehdy všeobjímajícím světě mohl předpokládat, že politici svým vlastním lidem bez jejich svolení přivedou do společné Evropy pod záminkou povinné pomoci „nebožáky“, kteří prý za přátelské přijetí s veškerým zaopatřením, jakého se nedostává tuzemským celoživotním pracantům, namixovanou multikulti společnost z vděčnosti nastartují ke skoku ekonomického tygra? Místo jejich pracovního vypětí však sledujeme stále více sílící teror „frustrovaných“ násilníků na bezbranných Evropanech.
Trochu jiná je situace evropských států, které prozíravě nezrušily vojenskou prezenční službu – např. Rakousko a Švýcarsko. Vzorem nám může být zejména Švýcarsko, jehož zpravodajské služby v letech 2014/15 vyhodnotily riziko migrace jako ohrožující vlastní obyvatelstvo, a proto rozhodlo o střežení svých hranic, na němž se podílejí střídající se příslušníci armády čítající přes milión. V zemi, kde vláda má naprostou důvěru ve své občany pravidelně se zúčastňující do svých 34 let vojenského výcviku se zbraní, kterou mají s příslušným počtem nábojů doma, má určitě občan i zpětnou důvěru ve vládu, jež nehlásá stupidity stylu Přijďte všichni, my to zvládnem! - a stává se aktivním obráncem své vlasti. Ptáme-li se dnes, co si mladí lidé představují pod pojmem vlast, zjistíme, že je jim tento výraz zcela cizí. Přitom vlast a rodina jsou terminologicky velmi úzce spjaty – např. německy Vaterland, rusky ródina, anglicky motherland. To daleko lépe vnímají příslušníci ozbrojených sil, jak zaznívá z rozhovorů s našimi vojenskými profesionály, policisty, příslušníky speciálních sil, či jak je podáno v literatuře a filmech s válečnou tematikou - kde všichni tím, že brání vlast, brání zároveň v oné vlasti i svoji rodinu.
Vojenská příprava mladého pokolení měla vždy své opodstatnění. Není totiž na škodu ve věku ukončeného dospívání fyzické i psychické utužování mladých mužů, kdy kolektiv funguje jako prostředník při posilování volních vlastností – sebekázně, odpovědnosti, vytrvalosti při překonávání překážek atd.
Závěr: V současném stále neklidnějším okolním světě dochází k ohrožení bezpečného způsobu života tuzemských obyvatel, zejména v těch zemích, které zrušily vojenskou povinnost. Zatímco část naší skromné armády „straší“ v cizině, je domácí obyvatelstvo stále více vystrašeno z počínání hord nájezdníků v sousedních zemích.
Proto se nabízí otázka tuzemským politikům, zda by namísto vyslání armády k válečnému křiku sousedovi pod okna nebylo vůči vlastním občanům zodpovědnější držet si ji pro svoji potřebu doma. Koneckonců, sám název napovídá, že jde přece o Armádu České republiky.