Jaké to výročí! Padesáté! Zajímavé tím, že obsahuje naději, radost a stejně tak tragedii a katastrofu!
Čtyřicet let trval režim totalitní, byť mnohé chvályhodné věci občanúm nabízející, započatý šikanou, šibenicemi, koncentračními tábory. Nějakým zázrakem v těch letech po umírnění došlo k proslavení české kinematografie, vyšla řada knih Bohumila Hrabala a jiných spisovatelů, mnohdy ale po jisté úlitbě režimu. Ale Pražské jaro hudební nebylo potlačeno.
V lednu toho roku došlo k jakémusi skoro nepochopitelnému zázraku: výměně na špici Ústředního výboru KSČ. Nastala slavná éra Alexandra Dubčeka, komunisty, ale poněkud, byť snad nepatrně, jiného než jeho soudruzi. Stejně jako kanadský P.E. Trudeau skákal lomeňáky do bazénu. Dostalo se mu i obdivu, nepochybně tehdy zaslouženému, od Jana Wericha v televizním programu pana Škutiny.
Nastala euforie, nadšení, naděje, někdy důvodná. Radost a naděje jsou velkými kouzelníky. Byl jsem v květnu toho roku služebně v Moskvě a v jednom rozhovoru s akademickým kolegou jsem se radoval z vývoje doma. Ten člověk, kterému v roce 1938 odvedli otce kamsi a už ho nikdy neuviděl, řekl: „Nebuď naivní, ty nevíš co je ruský komunismus!“ Tři měsíce nato jsem to věděl.
Okupaci jsem zažil v Praze, na Václavském náměstí, u Čs.rozhlasu. Nezapomenutelný čas. Vlastenecká hrdost, zlost, zuřivost, otázka co bude dál. Tupě hledící vojáci na tancích nemající ponětí o tom, kde jsou a proč vlastně doopravdy a co se tady děje. Několik mrtvých. Stál jsem toho rána 21. srpna s kamarádem před budovou rozhlasu, kolem šel průvod, nesli zkrvavenou československou vlajku.
Myslím, že čtenáři mého věku je zbytečné ten čas popisovat. Připomínat, to jistě.
Mladším. A já si připomínám Dubčekův projev po podepsání protokolu v Moskvě. Slzami nalomený hlas. Dojemné, smutné. Ano, tehdy mne nenapadlo, co mne napadlo už několikrát později: Co by se asi stalo či mohlo stát, kdyby nepodepsal nikdo, nejen dr. Kriegl? Jiná podoba heydrichiády, koncentrační tábory, stanné právo, přidružení ČSSR k Sovětskému svazu? Anebo nic, jenom úžas a ohromení Brežněva a jeho poskoků? Snad i obdiv Západu? Možná. Uh, opět ono kdyby! V tomto případě ale dokonale zdůvodněné!
Ano, pěkně se mi to píše, člověk bez politické zodpovědnosti, ani v armádě socialismu neposloužil, rok a půl života si ušetřil... Jenže, jsem jen občánek, ne politik, jehož náplň práce a zodpovědnost je poněkud jiná. Proč ale stále ten český bumerang neschopnosti postavit se na odpor z důvodů dokonale existenčních a morálních?
Kratičká mobilizace v roce 1938, demise ministrů podepsaná dr. Edvardem Benešem v roce 1948 a naposledy moskevský protokol nepodepsaný jen jedním z hrdinů Pražského jara! To, zdá se mi, vrhá stín na jiné výročí v tomto roce slavené... sto let ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a SR.
Zvláštní to bilance! Zbývá snad jenom jediná útěcha, a to že jsou země a národy, pro které dějiny země české jsou nedosažitelným vzorem. Je smutné konstatování, že takových míst je hodně a dokonce jich, jak se mi zdá, stále přibývá...
Psáno pro Nový polygon