Plebiscit završený sporem sociálních demokratů o Pocheho
Bez ohledu na výsledek představovalo sociálnědemokratické referendum o vstupu do vlády s hnutím ANO pozoruhodný projekt. Zdaleka nešlo o sázku na jistotu.
Od jeho vyhlášení zaznívaly obavy, zda se skutečně budou místní organizace scházet, zda bude dosaženo kvóra účasti aspoň čtvrtiny členů a zda se po jeho skončení neroztrhne pytel jednak se zpochybňovači regulérnosti, ale také s těmi, kteří se nebudou ochotni smířit s konečným verdiktem.
Přinejmenším v těchto bodech mohou být sociální demokraté spokojeni. Hlasovalo jich dost, skoro 65 procent, a poražená skupina respektuje závěr koalici vytvořit. Takto se vyjádřili i poslanci a senátoři, mezi nimiž byli odpůrci partnerství s Andrejem Babišem zastoupeni nadstandardně.
Referendum také pomohlo tomu, aby se sociální demokraté v jednotlivých regionech mezi sebou bavili o zásadním tématu velké politiky. Někomu to může připadat banální – jde přece o politickou stranu - ale partajní buňky často řeší pouze komunální problémy, poněvadž jejich názor na celostátní otázky nikoho moc nezajímá. Nyní tomu bylo jinak.
Také proto nerozhodné lokality osobně objel předseda strany Jan Hamáček. Měl tak i možnost představit se svým kolegům, kteří v historii nesčetněkrát žehrali na to, že za nimi nikdo z Prahy nikdy nedorazí. Pro Hamáčka to je i dobrý vklad do budoucna. Pokud se stane příštím vicepremiérem a ministrem vnitra, bude mít tolik starostí, že na toulky po krajích dojde jen sporadicky.
Někde se tiše debatovalo, jinde vášnivě polemizovalo, na části adres došlo i na hádky. To je normální, když máte možnost rozhodnout se jen mezi „ano“ a „ne“, bez šance kompromisního řešení. Plebiscity sice lidi aktivizují a činí z nich dějinotvorný prvek, avšak zároveň rozdělují a znesvařují.
Třeba je to dáno i únavou z dlouhých jednání, že byl výsledek přijat bez emocí, ba s předcházejícím vědomím, že tak nějak to dopadne. Sociální demokraté se též mohli bát černého Petra, jehož by jim Babiš vrazilo do rukou se slovy: To oni mohou za to, že zde stále není stabilní vláda.
Ještě těžší zkouška ale sociální demokraty teprve čeká. Při snaze prosadit se ve vládě coby pracanti a komunikátoři budou muset vedle hyperaktivního a marketingově dokonalého Babiše zapomenout na názorové třenice a táhnout za jeden provaz. Znamená to zejména zakopat válečné sekyry mezi tzv. haškovci a sobotkovci, které byly vykopány před jarním sjezdem a jež svištěly vzduchem i během referenda.
Nečekaně zřetelný spor ale v ČSSD rozpoutala kandidatura Miroslava Pocheho na ministra zahraničí. Prezidentu Zemanovi blízký místopředseda Jiří Zimola přispěl do mlýna názorem, že jsou i lepší adepti, například Jan Kohout nebo Hynek Kmoníček. Poche si zase stěžoval, že k hradním útokům na něj se přidal i Michal Hašek. A z pražské ČSSD zaznělo: „Žádný Poche - žádná vláda“.
Těžko se zbavit dojmu, že mnozí sociální demokraté nepotřebují protivníky z jiných stran – dokáží se sami oslabovat interními konflikty. Leč kdyby ty měly pokračovat, bude vládní angažmá zbytečné. Místo na exekutivní výkony bude vidět na jejich italskou domácnost. Nadto by hrozilo přenesení nestability i do Strakovy akademie.
Je to v rukou ČSSD. Kdyby jedna skupina řekla: „Máte, pravdu, nemá cenu na Pochem trvat“, a druhá opáčila: „Ne, to vy máte pravdu, měli bychom stát za předsedovými návrhy,“ určitě by jí to prospělo víc. Ale tak velkorysá česká politika zpravidla není.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus