Ponoříme-li se do myšlenkového světa možného ministra zahraničí Miroslava Pocheho, začneme pochybovat, zda si národní zájmy neplete se zájmy jiných národů.
Poválečný německý kancléř Konrad Adenauer řekl: „Nestarám se o moje včerejší žvásty.“ Podobně velkoryse hodnotí své minulé chování i Miroslav Poche. V roce 2015 hlasoval v Evropském parlamentu pro přijímání migrantů a pro povinné kvóty. Ale nedávno poslal svým spolustraníkům dopis, ve kterém píše, že je proti přijímání migrantů a proti kvótám. Když se ho na tento rozpor ptal server novinky.cz, odpověděl zcela v duchu Adenauerovy zásady. „To bylo hlasování v dubnu 2015. Nebylo nijak legislativně závazné.“ Takže vlastně o nic nešlo, že ano. Moc rád bych věděl, podle čeho se pan Poche rozhodoval. Hodil si kostkou, nebo vážně přemýšlel o důsledcích přijímání migrantů?
Omluvit lze cokoliv. A to politici umějí dobře. Avšak zlehčování svého vlastního jednání nic nemění na tom, že má vždy důsledky. Politik si musí na prvním místě položit otázku: „K čemu to, co dělám, povede?“ A pak nutně zjistí, že hlasování o migračních otázkách není nezávazné kývnutí na číšníka.
Poche v roce 2015 hlasoval v souladu se slabošskou politikou tehdejšího sociálnědemokratického vedení. Oslabil tak českou pozici a přispěl ke vzniku dojmu, že naši reprezentanti v EU nemají jednotný protiimigrační názor. A to nemluvím o tom, že hlasování pro povinné kvóty byl výraz přezíravého postoje k našim občanům, kteří jasný většinový názor měli a mají.
Jak s Dublinem IV?
Kariérismus a názorové kličkování si možná může dovolit prostý poslanec, ale určitě ne ministr zahraničí v době, kdy se jedná o přežití západní civilizace. Jaký je vlastně vnitřní kompas budoucího ministra? Jak bude jednat v souvislosti s Dublinem IV? Prý tvrdě – ale můžeme se na to spolehnout?
Od Pocheho opět slyšíme nezávazné floskule. „Je evidentní, že členské státy jsou v této otázce velmi rozděleny. Jsem přesvědčen, že Dublin IV je v současné podobě neprosaditelný.“ Znamená to, že ministr zahraničí Poche bude s jinou podobou Dublinu IV souhlasit? Nebo bude respektovat skutečnost, že většina občanů, které má zastupovat, je proti tomu, abychom migranty z nesourodých civilizačních okruhů vůbec přijímali?
Jakou záruku máme, že Poche pro trochu obroušený, ale pro většinu našich lidí přesto nepřijatelný Dublin IV nebude hlasovat? Již jednou přece kvóty podpořil. A při čtení jeho rozhovoru pro novinky.cz získáme dojem, že ten, kdo vezme do úst pojem národní zájem, je pro pana Pocheho „nacionalistický a xenofobní“.
Mlžení o euru
Zvláštní kapitolou jsou názory potenciálního ministra na referendum, které by se daly shrnout asi takto: Na to prostě naši lidé nemají hlavu. Občané sice byli ještě v roce 2003 dost chytří na to, aby v referendu rozhodli o vstupu do EU, ale dnes již o mezinárodních otázkách rozhodovat neumějí. Miroslav Poche tak dokazuje, že je pohodlně zabydlen ve vládnoucí vrstvě, která má přehnané představy jak o svých intelektuálních a morálních schopnostech, tak o svém právu řídit společnost. Poněkud podivně působí jeho tvrzení, že o přijetí eura by se referendum konat mohlo. To prý „není výsostně zahraničněpolitická záležitost“.
Jeho argumenty pro přijetí společné měny však dokazují, že má v této oblasti dosti podstatné vědomostní mezery. Říká kupříkladu: „Myslím, že euro má jednoznačně pozitivní přínos, a budu chtít otevřít debatu mezi vládou, veřejností a podnikateli o přínosu eura.“
Ptám se, kde pan Poche žije a jestli zaznamenal třeba to, co se právě děje v Itálii. Tato země je ve velkých potížích a má nepochybně potenciál k tomu, aby eurozónu vyhodila do povětří. Aspoň zmínku o těchto problémech bych přivítal, protože bych se pak nemusel bát, že budoucí ministr zahraničí není dost kompetentní.
Kdo vládne Evropě?
Neklid ve mně budí i to, že k tématu eurozóna a naše členství v ní opakuje Poche obvyklé bezobsažné floskule. K nim patří často používaný, a přesto chybný argument o možnosti malých členských zemí „ovlivňovat monetární a finanční politiku Unie“. Budoucí ministr pravděpodobně nezaznamenal, že vliv na dění v eurozóně mají Německo, Francie, Brusel a Evropská centrální banka. Země naší velikosti, a to i ty hospodářsky silnější, jsou odsouzeny k tomu, aby v otázkách zásadního významu většinou pouze přihlížely.
Obavy ohledně chování možného ministra zahraničí budí i to, že místo aby jasně odpovídal, utíká se k opotřebovaným a nicneříkajícím argumentům. Euro je prý potřeba proto, abychom se opět „přiblížili k jádru EU, které se nám vzdaluje“. A opět ani slovo o tom, jestli jádro EU právě vzkvétá, anebo se rozpadá. Rád bych panu možnému ministrovi zahraničí vzkázal toto: Ve skutečnosti mohou malé země v EU buď otevřeně prosazovat jednoznačně národně orientovanou politiku, jako to umí třeba Irsko, nebo se podřídit vůli silnějších a zakrývat to patetickým řečněním o solidaritě nebo jádru EU. Miroslav Poche by byl zřejmě zastáncem druhé cesty. My však potřebujeme ministra, který prosazuje národní zájmy, a ne ministra, který by přihlížel prosazování zájmů jiných národů.
MfD, 28.5.2018